Láska umí víc 7

Zdravím. Tak s další nedělí přichází další díl povídky. Přeju tedy příjemné čtení...
Hatachi

Z tvrdého spánku Jaeru probudilo ťukání na dveře. Podívala se na hodinky. Deset hodin. Nemohla uvěřit, že spala tak dlouho. Posadila se na posteli a odhrnula si vlasy z očí. „Dongie? Potřebuješ něco?“

„Promiň, že tě budím,“ řekl pootevřenými dveřmi, „ale za pár minut odjíždím a budu celý den pryč. Nechtěl jsem, abys o mě měla strach.“

Jaera okamžitě vyskočila z postele, utíkala ke dveřím a zcela je otevřela. „“Myslela jsem, že nechceš, aby tě v Sapporo někdo viděl.“

„Nejedu do Sappora.“

„Tak kam?“

„Jestli to musíš vědět, tak chci navštívit rodiny těch dvou mužů, kteří zemřeli. Nemohl jsem jim jít na pohřeb. Žijí ve vesničce Bantu, kousek výš tady v horách.“

„A jak se tam chceš dostat?“

„Autem přece,“ poznamenal ironicky, ale přesto s nádechem humoru.

„A kdo to auto bude řídit?“

„Juta, můj správce.“

„Mohla bych tě tam odvézt já?“

„Ne, Jaero. To jsme si už vysvětlili. Nechci, aby ses moc ukazovala, než se najde viník.“

„Ale tím, že pojedu s tebou, nic nezkazím. Možná, že by to i líp vypadalo. Sám jsi říkal, že ti manželka dodává důvěryhodnosti. A jestliže už tví zaměstnanci vědí, že tady jsem, mohlo by se jim zdát divné, že jsem s tebou nejela… Prosím tě, Dongie, chtěla bych si udělat výlet, když už jsem tady. Komu by to uškodilo?“

Měl výraz člověka, který neví, kudy kam. „Potřebuju ale jet teď hned. Na odpoledne hlásili déšť a ten jakmile jednou začne, změní se cesta k vesnici v bažinu.“

„Dej mi pět minut.“

Rukou si prohrábl vlasy. „Radši si vezmi svetr. Je to už dost vysoko a počasí se může rychle změnit.“

„Pospíším si,“ měla velkou radost, že Dongwook souhlasí, aby jela s ním. Nechtěla ho nechat dlouho čekat.

„Udělal jsem kafe a obložené tousty, tak by ses měla ještě najíst. Já mezitím řeknu Jutovi, ať přiveze džíp k bráně.“

Dívala se za ním, jak odchází. V khaki košili a úzkých kalhotách vypadal přitažlivěji než jindy. Určitě mu zase pomáhal Juta. Přemýšlela, jak dlouho potrvá, než bude muset požádat o pomoc ji. Ale na to momentálně nechtěla myslet.

Osprchovala se a oblékla si džíny a bledě modrou košili. Pro všechny případy si vzala svetr s norským  vzorem. Protože měla málo času, vlasy si jen rozčesala a nechal je rozpuštěné.

 

 

Na obloze se proháněly tytéž bílé mráčky jako včera, když o chvíli později řídila džíp po příjezdové cestě zpět k hlavní silnici. Byla zvyklá jezdit s čímkoliv, takže džíp pro ni nebyl žádný velký problém. Ani Dongwook vedle ní nevypadal nervózně, a tak se cítila dobře.

„Teď zahneme doleva, Dongie?“

Přikývl. „Jeď touhle cestou asi tak třicet kilometrů. Až dojedeš na křižovatku, tak ti pak zase řeknu. Kolik máme benzínu?“

„Skoro plnou nádrž.“

„Dobře, tak můžeme v klidu jet.“

Viděla stejnou krajinu jako včera. Míle a míle zelených lesů přerušované jen travnatými cestami a jen oni dva. Byla ráda, že jede s Dongwoookem. Neměla nic proti dobrodružství, ale přece jen se s ním cítila bezpečněji, i když byl slepý.

Uklidnila se, a kdyby se teď mohla řídit svými city, zastavila by a políbila ho. S něčím takovým si ale nemohla začít, protože by to špatně dopadlo a ona nechtěla tenhle výlet ničím zkazit.

Když dojeli k místu, o kterém Dongwook mluvil, viděla trochu dál do kraje. Les prořídl a za ním se rozprostírala planina. Taky se hodně ochladilo. Na obloze se hromadily tmavé mraky a vypadalo to na bouřku.

„Když se podíváš pozorně, Jaero, uvidíš mezi silnicí, na které jsme a cestou ubíhající doleva vyšlapanou pěšinku. Jeď přímo po ní. Vede pár kilometrů lesem a pak končí mýtinou, kde je vesnice.“

Jaera pěšinku neviděla, dokud ji na ní Dongwook neupozornil. „Neměli bysme dát pohon na všechny čtyři kola?“

„To teď není potřeba.“

Jaera znovu nastartovala a sjela na travnatou pěšinu, která byla opravdu stěží viditelná ve vší záplavě hustého zeleného porostu. Sluníčko se schovalo za mraky a les vypadal temně, jako by byl večer.

„Řekni mi něco o těch mužích, co zemřeli.“

Dongwook se posunul na sedadle. „Byli to dva tátové od rodin zvyklí těžce pracovat. Když jsem otevřel důl Konomai, začali dělat pro mě. Tihle dva pracovali opravdu svědomitě a snažili se pochytit z oboru co nejvíce. Měli zajištěný stálý příjem a pro rodinu zdravotnickou péči plus penzi. Dneska jedu za jejich manželkami nejen proto, abych jim vyjádřil svou soustrast, ale abych jim vysvětlil, že jim společnost bude vyplácet peníze.“

Jaera jej zamyšleně pozorovala. Věděla, že bude velkorysý. Pořád jen nemohla pochopit, kdo mu může tak závidět jeho úspěch, že sahá po takových prostředcích, aby ho zničil. Z celého srdce si přála, aby toho člověka co nejdříve usvědčili.

Dojeli na mýtinu, kde stálo asi tak dvacet menších domků. Skupinka dětí v jasných bavlněných šortkách a šatičkách je zahlédla a běželi k autu.

„Konnichiwa,“ zavolal na ně a začal s nimi mluvit japonsky.

„O čem s nimi mluvíš?“

„Řekl jsem jim, proč jsem přijel a poprosil jsem je, aby to řekli těm ženám. Je lepší nechat první krok na nich.“

Jaera fascinovaně sledovala, jak děti odběhly a mluvily mezi sebou. Netrvalo dlouho a byly zpátky. Následoval další dlouhý rozhovor s nejstarším, asi dvanáctiletým chlapcem. Dongwook se zamračil, něco nebylo v pořádku.

„Co se děje, Dongie?“

Mnul si bradu. „Nejsem tady moc vítaný. Ženy nechtějí mluvit s… vrahem. Měl jsem strach, že se tohle stane. Podle nich cokoli spojené s mou společností nebo přímo se mnou přináší smrt.“

„Mluví aspoň trochu korejsky?“

Přikývl.

„Pak by možná mluvili se mnou. Vědí, že jsi při tom neštěstí přišel o zrak? To by mohlo hodně ovlivnit to, co si myslí.“

„Tak na to zapomeň, Jaero!“

„Dongwooku, copak tomu nerozumíš? Mají smutek a určitě by pochopily, že i já mám trápení. Máme hodně společného. Kdyby si to uvědomily, vyslechly by tě. Za pokus to stojí.“

„Neměl jsem tě sebou brát,“ plácl se podrážděně do stehna. „Jsi moje žena, takže podle toho, jak ony to vidí, ty tu smůlu přinášíš taky.“

„Ty to ale vůbec nechápeš. Dongie, jel si sem, abys jim pomohl. Takže nemůžeme odjet, dokud nezkusíme všechny možnosti.“

Náhle natáhl ruku a chytil ji za zápěstí. „Jaero, pochop, že ty ženy nejsou zrovna přátelsky naladěny. A ty neznáš jejich způsob uvažování. Téhle zkoušce tě tedy rozhodně nechci vystavit.“ Sevřel ji ještě pevněji.

„Tak se aspoň zeptej, jestli by nechtěli mluvit se mnou. Přinejhorším řeknou ne.“

Zamyslel se a pár vteřin na to řekl něco dětem a ty odběhly. Než se vrátily, nepromluvil ani jeden z nich slovo.

Za chvíli přiběhly děti a malý mluvčí ukázal prstem na Jaeru. „Ty můžeš jít, ale on ne.“

„Mě se to nelíbí. Byl bych radši, kdybys to nedělala.“

Srdce jí prudce bušilo. „Ale já to chci udělat. Sice jsem nervózní, ale vím, jak se ty ženy cítí.“

Pořád se tvářil znepokojeně. „Kdyby se něco dělo, začni křičet a nepřestávej!“

„Slibuju,“ vyklouzla rychle z auta, aby si to nerozmyslela a šla obklopena dětmi k domku hned na kraji lesa.

Když se blížila ke vchodu, vyšla ven žena v květovaných šatech s jedním dítětem, které se jí drželo za sukni a s druhým v náručí. Přímo u vchodu stála jiná žena. Jejich tmavé oči si ji měřily bez jakéhokoliv náznaku přivítání. Nebála se jich, jen cítila lítost, že přišly při důlním neštěstí o své muže. Dongwook je přese všechny problémy naštěstí živý…

„Jmenuji se Jung Jae Ra,“ začala a zastrčila si ruce do zadních kapes u kalhot.

Obě ženy na to neřekly ani slovo.

Odkašlala si a zkoušela to dál. „Vím, co se stalo a vím, že vašim mužům už nikdo život nevrátí. Můj manžel vám jen chtěl říct, abyste neměly strach a že vás bude společnost podporovat tak dlouho, jak dlouho budete žít.“

Obě ženy tam pořád stály bez hnutí. Nevěděla, jestli jí vůbec vnímají, natož jestli jí rozumí.

„Je pravda, že můj manžel zůstal naživu. Ale byl při tom neštěstí zraněný. Už nikdy neuvidí. A protože už nikdy neuvidí, myslí si, že není muž. A protože si myslí, že už není muž, chce mě poslat pryč. Ale já chci zůstat s ním, protože ho miluju stejně, jako vy jste milovaly svoje muže.“

Obě ženy se nepatrně pohnuly.

Nadechla se a pokračovala. „Můj muž trpí. A když mu dovolíte, aby pomohl vám, pomůžete i jemu. Dříve za vámi nemohl přijít, protože se teprve včera vrátil z nemocnice. Dneska ráno mi řekl, že jede za vámi, aby se ujistil, že jste v pořádku.“

„Někteří lidé tvrdí, že neštěstí zavinil on,“ řekla žena, která stála k Jaere nejblíž, pomalým, rytmickým hlasem.

„A co by to mělo za smysl, vždyť on sám zůstal slepý?“ dívala se na ženu tak dlouho, dokud neodvrátila oči. „Snaží se najít viníka a až se mu to podaří, bude ten člověk potrestán.“

„Kde máte děti?“ zeptala se druhá žena nesměle.

Jaera těžce polkla. „Dokud si můj muž bude dělat starosti o vás a svoji společnost, nebudeme mít žádné děti.“

Obě ženy se na sebe podívaly a pak se zahleděli zpátky na Jaeru. „A vy děti chcete?“

„Strašně moc,“ vypadlo z ní. „Chci mít kluky a holky jako máte vy.“

„Váš muž nevidí?“

„Ne, pořád má noc.“

„Nepotřebuje vidět, když dělá děti,“ druhá žena se při řeči usmívala.

„To máte pravdu, ale pan Jung je velice hrdý muž. Víte, co to znamená?“

Na to obě ženy jen přikývly.

„Pan Jung je venku v autě. Rád by vám to řekl všechno sám, jestliže půjdete se mnou.“ Aniž se ohlédla, jestli za ní opravdu jdou, obrátila se a šla zpátky k autu. Dongwook stál před autem, ruce zkřížené na prsou a čekal.

„Je to v pořádku, Dongie,“ zašeptala a chytila ho za paži. Když se ho dotkla, jako by ho opustilo něco z jeho nepoddajnosti. Nečekaně ji objal kolem ramen.

Obě ženy se pomalu přibližovaly. Mluvily japonsky zpočátku odměřeně, ale za chvíli se debata rozproudila. Jaera nepotřebovala tlumočníka, všechno poznala z gest a výrazů obličeje. Nakonec Dongwook vytáhl z kapsy dvě obálky a podával je oběma ženám. Po malém zaváhání je přijaly a začaly mluvit hlasitěji.

Dongwook jí stiskl rameno. „Zdá se, že si na ně udělala dojem. Zvou nás na oběd. To nemůžeme odmítnout,“ téměř šeptal, aby ho slyšela jen Jaera. „Ochutnej všechno, co ti nabídnou.“

Vzala ho kolem pasu. „Budu jíst to, co budeš jíst ty.“  

Obědvalo se na otevřeném prostranství za domky. Nad otevřeným ohněm byly postaveny do trojúhelníku tři dlouhé tyče, které byly nahoře svázány, odkud visel zavěšený hák.

Dongwook se usadil na zelené trávě a stáhl Jaeru vedle sebe. Za chvíli měli před sebou bílé talíře a jídelní náčiní. Talíře byly plné něčeho stěží identifikovatelného, ale Jaere to připadalo jedlé. Napoprvé měla pocit, jako by jedla sladké brambory, kukuřici a zvláštně upravené kuře dohromady. Všechno bylo horké a u ohně bylo příjemně. Trochu se ochladilo, no nezdálo se, že by někomu z nich byla zima. Za malou chvíli se obloha začala zatahovat. Vypadala hrozivě, jak se po ní v chladném větru rychle honily bouřkové mraky.

„Jaero, musíme jet. Cítím déšť.“

Spěšně dojedli jídlo a snažili se co nejslušněji svým hostitelkám vysvětlit, že musí odjet dřív, než je chytí bouřka. Rozloučili se a utíkali zpátky k džípu.