Spolu už napořád

Luhan a Sehun
Hatachi

„Zastřelte ho! Na mě nezáleží!“ Křičel Luhan. „ Zabil Sehuna! Musí umřít!!“ Chtěl se osvobodit, ale bylo to marné. Kang Mun Yeol byl příliš silný. Když Luhan viděl, že nikdo nechce jeho únosce zastavit, bezmocně se rozbrečel.

„Necháme vás odejít, když toho chlapce pustíte.“ Nabídl mu Xiumin. „Můžu vám dát klíče od Sehunovi corvetty. Vypadá to, že on už jí nebude potřebovat. A víte sám, že žádné policejní auto vás v ní nedohoní.“

„Domluveno.“ Prskl Kang. „Dejte mi klíče!“

Luhan pozoroval Xiumina, jak se blíží k Sehunovu tělu, které leželo za pultem. Viděl jenom jeho nohy, za což byl vděčný. Nejspíš mu moc života nezbývá, ale chtěl si Sehuna zapamatovat takového, jaký byl, když žil. Hezký a temperamentní. Znovu se rozbrečel.

„Přestaň řvát, děvko! Za chvíli budeš volný.“ Hlaveň zbraně se mu zaryla hlouběji do kůže. „Když nefňukáš, jsi o moc lepší, než je on…než byl on!“

„Budu brečet, kdykoliv budu chtít!“ Odsekl mu Luhan. „Miloval jsem ho a když budu mít sebemenší šanci vás zabít, udělám to!!!“

„Drž hubu!“ Utrhl se na Luhana. „Hej policajte, přidej!“

„Počkejte…nemůžu najít klíče.“ Vola na něj Xiumin. „Nevím, v jaké kapse je měl.“ Luhanovi se zdálo, že ještě něco šeptem dodal. Konečně se zvedl i s klíči. „Sundám si revolver. To jenom abyste si nemyslel, že na vás šiju nějakou boudu, ano?“

„Jo…“ Tlak hlavně pušky na Luhanově krku zmizel.

Xiumin si začal svlékat sako. Měl na revolver podpažní pouzdro. Luhan pocítil, jak Kang hýbe puškou tak, aby mohl zastřelit Xiumina, kdyby se o něco pokusil.

Xiumin se snažil sundáváním pouzdra získat čas. Začal si spřádat plán, jak se Kangovi vysmeknout. Vysmeknout se přesně v tom okamžiku, kdy bude mít Min v ruce svůj revolver. Snažil se pravidelně dýchat a sledovat jeho pohyby.

Xiumin odepnul přezku, která připevňovala pouzdro. Luhan se modlil, aby to odvedlo únoscovo pozornost od něj. Policista si pomalu sundal pouzdro z paže.

„Žádný podraz policajte!“ Zavrčel Kang. „Nebo jsi mrtvej, jasný?“

„To vím.“ Xiumin mluvil klidně. Jeho ruka se dotkla spouště revolveru.

Luhan dupl Munyeolovi vší silou na nohu a praštil ho do ruky, ve které držel pušku. Min zamířil zbraní, ale Munyeol popadl Luhana za vlasy a strhl ho k sobě dřív, než dokázal svoje unavené tělo odvalit. Nechal ho padnout na kolena.

Xiumin odhodil svojí zbraň na pult. Nic neříkal, ale Luhan z jeho tváře poznal. Že měl něco v plánu, ale díky němu to nevyšlo.

„Tak pánové…“ Řekl Kang chladným tónem. „Klíče sem nebo bude tenhle slaďoušek následovat svýho přítele do nebíčka.“ Puška mu teď mířila přímo na spánek.

Xiumin nic neřekl a hodil mu klíče napříč místností. Dopadly k Luhanovým kolenům. Luhan poslechl příkaz, aby je zvedl.

„Tak se hezky rozluč, srdíčko. Myslím, že ten policajt je tvůj známej a nebylo by slušný odejít a neříct ani slovo.“

„Řekl jste, že ho tu necháte!“ Xiumin k nim vykročil. Zastavil se, když na něj namířil hlaveň.

„No tak to jsem lhal. Když budu mít u sebe tohohle kluka, nikdo si na mě netroufne.“ Zasmál se Yeol. „Rozluč se zlato.“

„Nebuď smutný Xiu.“ Luhan zahlédl v Minových očích naprostou beznaděj. „Teď už mi na životě nezáleží. Sehun pro mě znamenal všechno. Jen řekni celé mojí rodině, že je miluju.“

„Krásná řeč na rozloučenou, ale teď už jdeme!“ Kang ho strkal ke dveřím a vlekl ho až k Sehunovu autu.

„Doufam, že umíš s tímhle vozítkem zacházet, protože já nesundam tuhle pušku z tvý hlavy, dokud si nebudu jistej, že jsem v bezpečí.“ Zavrčel.

„Umím to řídit. Dejte sem klíče.“ Luhanův hlas zněl mrtvě. Sehun už nežije a on nezůstane na tomto světě o moc déle.

Kang jej dotlačil za volant. Sám se usadil vedle na sedadlo a podal mu klíčky. „A žádný blbosti, zlato. Máš šanci dýchat o něco dýl než ten v obchodě.“ Varoval Luhana a puškou mířil na lícní kost.

Luhan mu neodpověděl. Zastrčil klíčky do zapalování a nastartoval. „Kam to bude?“

„Jeď na dálnici. Poblíž Gimpa je malé soukromé letiště. Tam jsem si dneska odpoledne zamluvil letadlo, potom, co jsem tě chytil.“ Přiblížil mu své plány Kang. „Řeknu ti, kdy máš odbočit.“

Luhan se rozjel. Otočil auto a zamířil směrem k dálnici. Vůbec nic necítil. Byl jen součástí stroje, který řídil. Byl ta část, která za chvíli přestane existovat. Stejně jako Sehun. Už nebrečel, bylo pozdě.

„Víš, docela by mě zajímalo, jak ses odtamtud dostal. Myslel jsem, že jsem tě svázal pořádně pevně.“ Snažil se navázat konverzaci s Luhanem.

Ten zvedl hodně hluboce poškrábanou ruku. „Našel jsem tam přelomené prkno v podlaze. O hranu jsem přeřízl provaz a pak už to bylo jednoduché.“

„Ale široko daleko nebylo živáčka. A vím určitě, že kdyby mě to nevyšlo se Sehunem, tebe by nikdy nenašli.“

Luhanovi se chtělo omdlít. Jel s vrahem Sehuna, povídá si s ním o smrti hladem a možná ho za chvíli zastřelí. Nedokázal se s tím vypořádat. Málem se rozesmál, ale ovládl se, protože by smích přešel do hysterického záchvatu. „Běžel jsem…“ Snažil se udržet klidný hlas. „…běžel jsem, dokud jsem se nedostal na jakousi farmu. Nikdo nebyl doma, tak jsem jim sebral dodávku a jel jsem do Sehunova obchodu.“

Kang chvíli mlčel. Když konečně promluvil, byl z jeho hlasu cítit respekt. „No teda…ty máš kuráž. Skoro mě mrzí, že tě nemůžu vzít sebou. Byli bysme dobrá parta.“

Luhan vztekle zaklel. „Ani bych s vámi nechtěl mít nic společného. Miloval jsem Oh Sehuna. Neměl jsem sílu, abych vám tam v obchodě utekl, ale dokud nebudu mít kulku v těle, jsem pro vás stejně tak nebezpečný, jako vy pro mě!!“

„Já jsem ten, kdo tu má zbraň zlato. Můžu si s tebou dělat, co budu chtít.“

Luhan sešlápl plyn až na podlahu. „Nic nemůžete!“ Jel už skoro sto osmdesát. „Pojedu takhle rychle, dokud nedojde benzín. Zastřelte mě a umřete taky!“

„Zpomal!“ Přikázal mu Kang a přitlačil pušku víc.

Luhan naopak ještě přidal. V tuto noční dobu měli silnici skoro pro sebe. Míjeli jen velké nákladní auta, kterým se snažil se vším svým umem vyhýbat. Kang na něj křičel, nadával mu, ale on si ho nevšímal.

Najednou se mu vybavily Xiuminem šeptaná slova. Naděje… Víra… Vydržet…. Nic není ztraceno. Zpomalil tedy.

„No konečně jsi přišel k rozumu.“ Kangovi se třásl hlas. „Tady odbočíme. Přejeď do pravýho pruhu.“

Luhan se podíval do zpětného zrcátka a ujistil se, že je za nimi silnice prázdná. Motor corvetty zařval. Udělal perfektní otočku přes ruční brzdu a mířil zpátky do Soulu.

„Co to děláš?“ Kang byl jako šílený.

Luhan se zasmál. Je jedno, co se mu Xiumin snažil říct, protože život bez Sehuna neměl smysl. Aspoň bude najisto vědět, že Sehunův vrah buď umře s ním, až nabourají nebo ho bezpečně doveze do rukou zákona. Pojede do Soulu, i když ho Kang bude chtít zastřelit. Když střelí, určitě ještě dokáže otočit volantem tak, aby najeli do jednoho z těch vysokých stromů, co lemují silnici.

Pak je uviděl. Policejní helikoptéra a auta s houkačkami mířily přímo k nim. Ignoroval hysterického muže vedle sebe. Pátral v paměti, až na to přišel. Nikdy to sice nedělal, ale četl o tom. Neměl jinou šanci. Policie od nich byla ještě asi kilometr daleko. Ještě měl čas.

„Otoč to!“ Ječel na něj Kang. „Vždyť nabouráme!“

„Ne.“ Zašeptal Luhan a zpomalil. „Vy nabouráte. Nashle, pane Kangu!“ Dostal se co nejblíže ke kraji silnice, ještě o něco zpomalil, otevřel dveře a vyskočil z auta. Snažil se odkutálet co nejdál, aby ho nezachytila kola.

 

Xiumin sledoval z helikoptéry, co se pod nimi děje. „Pane bože…“ Corvetta sjela ze silnice a narazila do stromu. Auto se okamžitě vzňalo. Ve světle plamenů však viděl jenom jednu osobu, jak se vypotácela ven s hořícími šaty. „Přistaňte, musíme ho z toho dostat!“ Zavolal na pilota.

 

Luhan se zastavil, trochu se vydýchal a pomalu vstal. Trochu zavrávoral. Kang to přežil. Viděl ho, jak se válí po trávě, ve snaze uhasit hořící oblečení. Helikoptéra na něj posvítila a policisté z aut k němu vyběhli. Sledoval, jak ho zabalili do deky a vedli ho k autu.

Helikoptéra přistála a dva muži se rozeběhli ke corvettě. Najednou ale chytila nádrž a celé auto explodovalo. Výbuch oba muže odhodil na zem.

Bylo po všem. Byl v bezpečí, bez zranění a volný. Kang půjde za mříže a Sehun byl mrtvý. Klesl do trávy a tiše se rozplakal. Tvář si schoval do roztřesených dlaní.

Xiumin obcházel kolem a najednou ho spatřil. Stiskl rameno druhému muži. „Další člověk, který mi bude tvrdit, že zázraky neexistují, dostane ode mě pěstí. Ale nikdy nepochopím, jak se mu to povedlo.“

„Je neuvěřitelný.“ Řekl ten druhý. Hlas se mu třásl.

Luhan ucítil něžné pohlazení po ramenou. „Nechte mě, potřebuju být sám.“ Zašeptal plačtivě.

„Ale ne…“ Řekl Sehun a přivinul si ho do náruče. „..potřebuješ být se mnou, lásko!“

Luhan málem omdlel. Udiveně zíral skrz slzy na usměvavou tvář. „Myslel jsem, že jsi mrtvý.“

„To já jsem si o tobě myslel taky, když jsem viděl, jak auto nabouralo a začalo hořet.“ Hladil ho něžně po tváři a utíral mu slzy. „Málem se mi zastavilo srdce…“

„Ale já ho viděl, jak po tobě vystřelil, Sehune. Jak…“

Sehun jej políbil. Luhan na nic nemyslel, jen opětoval jeho vášnivé objetí. Jediné, co si uvědomoval, bylo, že je Sehun naživu, že jej drží ve své náruči a že je nejšťastnější na světě.

 

Xiumin se odvrátil od objímající se dvojice. Usmál se, protože se nestává často, aby dramatická událost skončila tak šťastně.  Když si Kang vzal Luhana jako rukojmí, myslel si, že už ho nezachrání. Musel vynaložit všechnu svojí sílu na to, aby Sehuna přinutil ležet a nehýbat se. Díky bohu za neprůstřelné vesty, ale kdyby se Kang dozvěděl, že Sehuna nezabil, určitě by se o to pokusil znova. Ale moc rád by věděl, jak se Luhanovi povedlo, že přežil tu bouračku. No jeho zvědavost musela počkat. Ti dva si zasloužili mít chvíli jenom pro sebe.