Anděl smrti 2

 

S radostí vydávám druhý díl. Příjemné čtení.
JaeRa

Uplynulo několik dní. Ani vlastně nevím kolik. Přestal jsem to počítat, když jsem došel k číslu deset.
Od chvíle, co jsem potkal toho podivínského kluka na mostě, jako bych ho nedokázal vypudit z hlavy. Neustále jsem musel myslet na to, co mi řekl. I na to, jak uslzené byly jeho oči, když ta slova pronášel. Aish, jak já ho nenávidím! Co si vůbec o sobě myslel, že mi dával kázání? Já se ho přeci neprosil a přesto ke mě promlouval jako k malému, nevychovanému děcku.
Musím však přiznat, že se mě jeho slova celkem dotkla a přesto jsem tak nějak podvědomě cítil, že má pravdu.
Nejsem ten, kdo má právo rozhodnout o vlastní smrti. Čas na tomhle světě mi byl už předem vyměřen. Neměl bych ho tedy ukončit dřív, než přijde můj čas. Jenže... důvod, proč jsem to všechno chtěl skončit ve mě zůstává. Prohlubuje se a mé vědomí ovládá čím dál větší deprese. Nedokážu s tím bojovat jinak, než přenést své myšlenky na čistý list papíru v podobě jakéhosi textu. V hlavě mi utkvěla slova nenávisti vůči mé osobě a já dodnes netuším, co jsem udělal natolik špatného, že bych si je zasloužil.
Přesto... ať se snažím sebevíc, nedokážu v sobě potlačit lítost. Lítost sám nad sebou, nad vlastní existencí.
Otázky typu, 'kdo jsem', 'proč jsem vůbec tady'... jsou zakořeněné tak hluboko, že je má mysl nedokáže vytěsnit. A odpovědi ve formě urážek na mé schopnosti či dokonce vzhled... ah! Tolik to bolí a já se naivně snažím tvářit, že je vše v naprostém pořádku. Jenže... není!
I přes tu velkou bolest, kterou v sobě cítím, uchovávám si navenek pohodový výraz a na rtech veselý úsměv. Moje srdce si ale hrdě dál krvácí. Jako by ho někdo drtil v pěsti a nechal tak z něho vyprchat celou mou bytost. Jenže, dozvím se někdy proč? Proč mě lidi odsoudí dříve, než mě stihnou poznat?
Frustrovaně bouchnu pěstí do stolu.
Horkými dlaněmi promnu ospalou tvář. Prohrábnu prameny svých blonďatých vlasů a pak vstanu od stolu, u něhož jsem dobrých pět hodin seděl. V tichosti a téměř bez hnutí. Rozhlédnu se po pokoji. Tíživý pocit samoty se do mě opět opře plnou vahou, až nabydu dojmu, že jestli se opře víc, upadnu.
Přistoupím ke zdi po své levici.
Je poseta mnoha fotografiemi. Jsou na ní všichni. Má rodina, moji přátelé i spolužáci. Mám okolo sebe tolik lidí a přesto jsem sám. Proč? Ta otázka mě ubíjí...

Ignoroval jsem to. Dokonce jsem si vypnul zvuk, ale vlezlé blikání displeje, mě rozčilovalo. Přistoupil jsem k mobilu, který ležel na kuchyňské lince a usrkl ze skleničky, v níž byla čistá voda. Pohledem jsem propaloval tu blikající věc, až jsem nakonec odložil sklenici a jal se hovor přijmout.
"Co chceš?" zeptal jsem se místo pozdravu.
"Jsem vždy potěšen, když jsi tak nadšený, že ti volám," ozve se z druhé strany hlas mého nejlepšího přítele. Tedy, dá se jím tak vůbec nazvat?
Nikdy jsem nevěřil na přátelství nejlepších kamarádů. Pro mě prostě buď byli přátelé nebo nebyli. Nerozlišoval jsem mezi nimi a přesto mi byl Hoseok jistým způsobem bližší. Možná to bylo tím, že jako jediný dokázal vycítit mé pocity i přesto, jak moc zarytě jsem se je snažil potlačit. Jeho veselá povaha, utvrzovala mě v tom, že snad nakonec nejsem tak úplně zbytečný. Čím déle však moje stavy trvají, tím hůř se cítím. A ani Hoseokův pobavený hlas na druhé straně mi nedokáže zlepšit náladu.
"Co je s tebou? Včera jsi zmizel a nikdo o tobě nevěděl," řekne už vážnějším hlasem a já si pouze povzdychnu. "Dělali jsme si starosti!" Proč? Jako by je snad zajímalo, kde jsem nebo co dělám.
"Nic se mnou není, hyung. Spal jsem," zalžu a chystám se ho nějakým nenápadným způsobem odpálkovat, když mě zarazí jeho slova.
"Vím, že ze mě děláš idiota, ale tentokrát ti to nevyjde. Tohle mi vysvětlíš! Stojím přede dveřmi!" řekne a zavěsí. V ten samý okamžik se ode dveří ozve zvonek. Zavrčím si pod nos pár nehezkých slov, ale jdu mu poslušně otevřít.

Jen, co vpadne do bytu, skopne své boty kamsi do rohu a popadne mě za zápěstí.
"A teď mi hezky řekneš, co se s tebou v poslední době děje!"
Syknu bolestí a Hoseok se zarazí. Podívá se na mě a pak na ruku. Znovu na mě a znovu na ruku. Nakonec mu to nedá a vyhrne rukáv mého vytahaného svetru. Zápěstí mi hraje všemi barvami.
"Co... co se stalo?!" téměř zašeptá Hoseok a já pouze dál tiše pozoruji svoji ruku. Vím co se stalo, ale nejsem si vůbec jist, že bych mu to chtěl říct. O té noci. O tom, jak mě ten kluk na poslední chvíli chytil a svým pevným stiskem mi způsobil tyhle modřiny, které jako by se nechtěly zahojit.
Nechtěl jsem na to myslet a tak jsem pouze pokrčil rameny.
"To je fuk," hlesl jsem a vymanil se mu ze sevření. Obešel jsem ho a hrcnul si v obýváku na gauč s pohledem upřeným na televizi, jako by v ní snad dávali něco zajímavého. Jen jsem jaksi ignoroval fakt, že jsem ji nezapnul.

Hoseok chvíli tiše stál mezi dveřmi a jen mě sledoval. Vím to a nemusel jsem se na něho ani podívat. Cítil jsem jeho pohled až do morku kostí. Nakonec se ozvalo jen tiché vzdychnutí a během chviličky seděl vedle mě.
Ani jsem se nehnul. Pouze jsem tiše vyčkával, ač na mě začne řvát.
Křičet, jaký jsem idiot, že si ubližuju a proč si ubližuju. Nebo že snad do mě začne hustit, abych mu prozradil, kdo mi to zranění způsobil. Místo toho na mě promluvit tichým hlasem, ve kterém byla znát obava.
"Namjoon-ah... řekni mi pravdu," spustil a já pohledem propaloval vlastní dlaně, které se mi v klíně třásly. "Ubližuje ti někdo?" Neměl jsem tu odvahu mu přiznat, že za své zranění si můžu v podstatě sám, protože jsem zbabělý.
Opět se na mě díval, cítil jsem to. A bylo mi hůř a hůř. Možná by bylo přeci jen lepší, svěřit se mu se svými pocity.

Hoseok přede mě postavil hrnek s horkým čajem. Mlčel jsem. Sledoval jsem drobounký kouř, který se z něho vznášel, až jsem nakonec smutně vydechl. Hoseok si sedl naproti mě a chvíli mě pozoroval.
"Proč jsi mi nikdy nic neřekl?" zeptal se náhle. Stále to samé slovo - proč! Proč tohle... proč tamto! Jenže, jak to mám ksakru vědět?
Něco uvnitř mě, mě ničilo a já neměl sebemenší tušení proč tomu tak je. A slova, kterými mě lidé častovali, mě pouze utvrzovala v tom, že bych tu neměl být. Byl jsem tu prostě navíc!
"Mrzí mě to!" To bylo jediné, co jsem ze sebe dokázal vypravit. Další větou jsem tomu však nasadil korunu. "Mrzí mě, že vám otravuji život svou zbytečnou existencí!"
Stihl jsem jen tak tak uhnout. Hrnek, který před okamžikem proletěl okolo mé hlavy, se s rachotem roztříštil o zeď za mnou. Překvapeně jsem vzhlédl na svého kamaráda. Takový vztek v jeho očích jsem viděl poprvé.
Viděl jsem, jak se mu zvedala hruď zrychlenými nádechy, zatímco obličej měl skloněný k desce stolu. Pak se prudce zvedl a párkrát přešel pokojem tam a zpět, až nakonec přistoupil ke mě a bouchl pěstí do stolu.
"Řekni mi, že to nemyslíš vážně!" zavrčí. "Řekni, že si děláš srandu! Protože jinak přísahám, že tě za ty hloupý slova přerazím na dvě poloviny!"
Neudržel jsem se. Ramena se mi začala třást.
Zvedl jsem k němu pohled. Slzy se mi koulely po tvářích. Cítil jsem obrovskou bolest. Začal jsem vzlykat. Nedokázal jsem to zadržet. Hoseok zašeptal tichou omluvu, načež mě sevřel v objetí.
"Měl jsi mi to říct!" Přitiskne mě k sobě pevněji.
"Omlouvám se!"

Uplynul další týden a skoro by se dalo říct, že se Hoseok ode mě nehnul. Kdykoliv to šlo, byl se mnou, a když nebyl se mnou, alespoň mi volal. Hodně mi volal. Dlouho mi volal... neustále! Až mi to pomalu lezlo na nervy víc, než kdyby se neozval vůbec.
Dnešní večer tomu nebylo jinak.
Šli jsme do baru. Do tmavého, zakouřeného a uřvaného místa, kam pokaždé tak nerad chodím! Prý, že to bude zábava. Že se pobavím. Že si třeba někoho najdu, abych se necítil sám. Když tuhle větu Yoongi pronesl, měl jsem chuť se mu vysmát do očí. Jako bych snad měl chuť si někoho hledat a navíc... aish! Už zase myslím na něj!
Zabořím ruce do kapes a tvář zachumlám do šály. Stejně jako tenkrát.
Nakonec ani nevnímám, že nejsem sám, dokud do mě Hoseok nedrkne. Zmateně k němu vzhlédnu, když se Yoongi začne šíletě smát.
"Tak teď by ses měl vidět. Čumíš, jako bys právě spadl z jahody na znak," popádá se téměř za břicho. "Já z tebe pojdu, fakt." Haha, ohromná sranda, teda. Směju se, až se z toho lámu v pase. Pokřiveně se na něj zašklebím a otočím se zpátky k Hoseokovi, kterému - ačkoliv mlčí - cukají koutky a v očích se mu lesknou slzy, jak se snaží zadržet smích. Prudce nasaju vzduch do plic a chystám se je poslat někam, když z baru, ke kterému jsme stihli dojít, nám naproti vyběhnou dva chlapci. Jeden vysoký, druhý menší postavy.
"No, že vám to teda ale trvalo! Zábava už je dávno v plném proudu, tak pohněte, než se ta nejlepší vlna přežene," vyhrkne Jungkook, ten vyšší a ten menší, Jimin přistoupí k Yoongimu s podivně vyzývavým výrazem ve tváři. Yoongi zkroutí koutky úst a vtáhne menšího, jenž je pouze v triku, k sobě pod bundu. Překvapením vytřeštím oči, když mi neujde letmý polibek na Jiminovy rty. Uniklo mi snad něco? Kdy se ti dva dali dohromady?

Nechápu, co na tomhle druhu zábavy všichni mají. Kroutí se na podiu jako malomocný v křeči a sperma jim div nekouká z očí, jak by nejradši někoho ohli v pase. Nedivil bych se, kdyby k tomu došlo přímo na tom podiu.
Mírně znechuceně se od nich odvrátím a podívám se ke dveřím. Chodba, kterou se vchází do sálu, je plná postávajícími lidmi. Prohlížím si jejich tváře a snažím se odhadnout jejich pocity, když mou pozornost zaujme blonďatý mladík, který právě prochází ven.
Jako kdyby vycítil můj upřený pohled, zastaví se a na okamžik stočí pohled mým směrem. Naše oči se setkají a jeho rty se zvlní jemným úsměvem. Ihned jsem ho poznal. Byl to on!
Chystám se na něho mávnout, ale než se stihnu vůbec hnout, nějaký kluk se před něho postaví a já jej ztratím z očí. Marně natahuji krk, abych viděl, kam zmizel. Nakonec mi to nedá a já vyrazím ven, ignorujíce Hoseokovo volání.
Před barem se nepříjemně ošiju. Zima se opřela do mého vyhřátého těla a já, pouze ve slabé mikině, neměl jsem šanci se zahřát. Snažil jsem se nevnímat nepříjemný chlad i třas těla, který onen chlad způsoboval a prudce jsem hlavou točil ze strany na stranu, ve snaze najít vysokého chlapce.
Kousek ode mě byla odbočka. Možná zmizel tam. Vydám se tím směrm, ale jen co zahnu za roh, ošiju se. Nepříjemný pocit, který mě naplní, napne všechny mé smysly k prasknutí.
Nechápu, co způsobuje ten pocit, ale obklopí mě obrovský smutek. Najednou, jako by mě něco nutilo, abych začal brečet. Všechno uvnitř mě se sevře. Ale co je horší... vím, že ta bolest není moje. Dost mě to překvapí. Pocit, že cítím bolest někoho jiného, je... je divná. Skličující. Děsivá!
A pak ho spatřím. Stojí na konci uličky a nad něčím se nahýbá. Je to kotě. Maličké, mourovaté a velmi zanedbané kotě. Zastavím se a tiše ho pozoruji. Vzal to maličké do rukou. Vrtělo se. Mňoukalo. Přitáhl si ho blíž k tváři a chviličku mu cosi šeptal. S rostoucí hrůzou jsem k němu upínal pohled, načež sebou kotě párkrát škublo a následně zůstalo bez hnutí. Bylo mrtvé.
Co je ksakru zač?
Možná bude lepší se vypařit. Rychle se otočím a odcházím, jenže nestihnu ujít ani dva metry a jeho hlas se ozve přímo za mnou.

"Bylo nemocné," řekne, jako kdyby se chtěl ospravedlnit. "Nebylo mu pomoci." Váhám, zda se otočit. Téměř se bojím, co spatřím. Snad démona? Snad ďábla s čertovskými rohy? Netuším. Srdce mi však bije jako splašené.
"Jen jsem mu pomohl od bolesti," dodal a já slyšel v jeho hlase smutek. Najednou mi to nedá. Musím se zeptat.
"Čí bolest je ta, kterou jsem cítil?" odvážím se a pomalu se otočím. Stál tam a vypadal jako hromádka neštěstí. "Byla toho kotěte nebo-..." zarazím se. Nevyzní to hloupě? "... nebo tvoje?"
Mám dojem, že se i vzduch zastavil. Trvá několik minut, než odpoví. Jeho blond vlasy zavlají, jak ke mě prudce zvedne hlavu. V očích má opět slzy. Ramena se mu mírně chvějí, i když oproti mě, má na sobě bundu.
"Nevím, co s tím mám dělat," spustí a já nechápu. "Bolí to a já s tím nedokážu bojovat." Neubráním se hlubokému povzdychu. "Zabíjí mě to... tady!" Sáhne si na srdce a tvář se mu stáhne bolestí. Jako bych tu bolest cítil s ním, i mě se stáhne obličej. Instinktivně si přitisknu ruku k hrudi. Dech mám zrychlený a srdce mi prudce buší.
"Kdo jsi? Jak se jmenuješ?" zeptám se bez přemýšlení. Ten kluk udělá krok blíž ke mě, oči upnuté do těch mých.
"Pomoz mi!" hlesne tak tiše, že mu téměř nerozumím. Jeho slova mi nedochází. Možná... možná nebyl až tak dobrý nápad za ním jít.
"Bolí to," ozve se znovu a jí cítím, že brzo začnu panikařit. Co mám k sakru dělat? Přistoupím k němu jedním váhavým krokem a pokusím se o povzbudivý úsměv. Co mu mám odpovědět? Nakonec... asi bude nejlepší odejít.
"Já už - měl bych - možná-..." zakoktám se. Proč jsem najednou tak vykolejený? Dívám se mu do očí, které na mě pohlížejí prosebně a já...
"Co mám udělat? S čím... s čím chceš pomoct?" vyhrknu dřív, než si to stihnu rozmyslet a vzápětí ucítím ve své dlani jeho chvějící se prsty. Co se... proč mě chytá za ruku?
"Chci žít!" zodpoví mi mou otázku a jeho blízkost si vybírá svou daň. Nedokážu se ubránit náhlému nutkání ho vtisknout do svého objetí. Nechápu jeho slova, ale cítím jakési uvolnění, když ho tisknu k sobě. Po chvíli ho bez přemýšlení vezmu za ruku a táhnu zpět k baru. Jenže, jakmile se ocitneme uvnitř, přiřítí se ke mně Hoseok a s rukou, přehozenou přes moje ramena, táhne mě na parket.

"Kam jsi zase zmizel? Pojď tancovat!" vyhrkne a mé bránění nebere vůbec v potaz. Lidé, kteří se okolo nás tlačí, vytrhnou mi blonďatého chlapce ze sevření. Prudce se otočím, vyhledám jeho maličkost. Stojí na místě. Usmívá se. Zavolám na něj, ale on se jen pomalu otočí a zmizí v davu. Ignoruju zmatené pohledy kluků a propletu se davem tančících lidí, abych se dostal co nejdříve ven. Nikde už ho ale nenajdu. Zmizel mi. Stejně jako tenkrát.
Zmateně si sednu na obrubník.
Co se to se mnou děje? Proč mě ten kluk tak vyvádí z míry? Proč tak moc chci, aby tu byl se mnou? A ta jeho žádost. Jeho prosba... tolik mě vyvedla z míry, že nedokážu myslet na nic jiného, krom jeho slov a jeho slz, které se mu blýštily v očích. A až, když mi chladný vzduch ovanul tváře, uvědomil jsem si, že i já pláču. Pro něj. Pro pocit, že mě ten kluk nezná a přitom se o mě zajímá. Že i já konečně cítím, že mě někdo potřebuje. A já přitom neznám ani jeho jméno.
Po několika dlouhých minutách za sebou ucítím něčí přítomnost a než se stihnu otočit, něčí ruce mě pevně uchopí za lokty a prudce mě zvednou do stoje.
"Nevíš, že je nebezpečné potulovat se takhle pozdě v noci?" zaslechnu posměšný, hrubý hlas. Vzápětí jsem nešetrně přitisknut na zeď domu a nenechavé prsty zloděje mi začnou šacovat kapsy. Začnu se bránit, ale je silnější. Chystám se volat o pomoc, ale než stihnu aspoň pusu otevřít, zasype mě několika pěstmi. Všechny jsou mířené rovnou na nos, ta poslední pak přímo do hrudníku. Rána nebyla silná, ale místo na průdušnici, kam jsem ji dostal, mi zablokovala přívod kyslíku a já se začal dusit. Padl jsem k zemi, kde jsem se zkroutil v bolestné křeči. Lapal jsem po dechu. Obraz přede mnou začínal pomalu černat.

S kapsami prázdnými, ležel jsem na ulici jako kus odpadu. Dech se mi po chvíli vrátil, ale hrudník neskutečně bolel.
Tupě jsem zíral do nebe, marně jsem na zatažené obloze hledal hvězdy. Existuje alespoň jedna, která by mi mohla patřit?
Ve své apatii jsem ani nepostřehl, že se nade mnou někdo sklání. Až po chvíli jsem začal hlasy rozpoznávat. Byli to Yoongi s Jiminem. S námahou jsem k nim stočil tvář. Rozuměl jsem jim každé třetí slovo, ale vlastně mi to bylo jedno, co říkali. Dal bych cokoliv, abych ho mohl vidět. Nebo rovnou zemřít. Možná obojí... padly by dvě mouchy jednou ranou.
Během chvíle ucítím něčí ruce, jak mě pevně uchopí a hned na to mě zdvihnou do výšky. Všimnu si blikajících světel. Někdo zavolal sanitku. Jak zbytečné. Měli mě nechat umřít.

"A dávejte na sebe pozor. Jste mladý, byla by vás škoda." Lékař mi věnuje povzbudivý úsměv a poplácá mě po rameni.
Jo, to určitě!
Vstanu, vezmu si své věci i lékařskou zprávu a vyjdu ze ošetřovny. Na chodbě už na mě čekají kluci.
S obavami na mě pohlížejí. Mlčí. Ani jeden z nich neví, co říct. Dávají si vinu. Slíbili mi, že se o mě postarají a nechali mě samotného. Já se ale nezlobím. Není na co. Věnuju jim úsměv.
"Co je, kluci? Tváříte se jak před umřením," řekne a poplácí Yoongiho po zádech, jako by se nic nedělo. Ano, opět si nasadil tu masku, kterou se snaží ukrýt svůj smutek. Ale je něco, co mu dává přeci jen naději. Ten neznámý kluk.
Kluci se konečně uklidní a Hoseok kývne hlavou do strany.
"Tak pojďte. Vypadneme odtud!" Za veselého mluvení, všichni procházejí nemocniční chodbou. Já jdu jen pár kroků za nimi, zahloubán do vlastních myšlenek a nemusím ani zapírat, že patří jedné osobě. Na okamžik zavřu oči. Na víčkách jako vtisknutou, vidím jeho tvář. A když znovu oči otevřu, zjistím, že jsem nějakým zvláštním způsobem přešel odbočku ke vchodu a pokračoval jsem rovně. Takže místo toho, abych vyšel před nemocnici, jsem se ocitl v chodbě, kde jsou lůžkové pokoje.
Netuším, co to bylo, ale měl jsem najednou nutkání do jednoho z těch pokojů nahlédnout. V pokoji jsou tři lůžka, pouze jedno je však obsazené. Moje kroky se zastaví, oči dokořán, rty rozevřené v němém údivu. Stojím u postele a tiše pozoruji chlapce s blonďatými vlasy.
Leží bez hnutí, na tváři kyslíkovou masku, v rukách napíchané kanyly s kapačkami. Je to on.
Nedokážu se ubránit slzám. Cos to se mnou provedl? Proč tě nedokážu dostat z hlavy? A pro-proč jsi tady? Myšlenky mi víří hlavou a já se je ani nesnažím potlačit. Naopak. Chci znát odpovědi.
Vezmu si židli, která stojí v rohu místnosti a přisunu si ji k posteli tak, abych na něho dobře viděl. Je bledý, až popelavě šedý. Hruď se mu mělce zvedá a klesá. Bledé ruce natažené podél těla. Na okamžik zapřemýšlím, ale pak přeci jen vezmu do ruky jeho dlaň. Chci znovu cítit jeho horkou dlaň, jako tenkrát, když mě vzal za ruku. Propletu si s ním prsty, ale je to jiné. Jeho dlaň mě nehřeje. Je chladná a jeho prsty nehybné. Začnu mu ruku jemně třít, ve snaze mu ji zahřát, když se jeho prsty pohnou. Stiskne mou ruku.
Pohlédnu mu do tváře a všimnu si nepatrného pohybu. Jeho rty se pohnou a okamžik na to jeho tvář klesne ke straně. Oční víčka se mu zachvějí a s jasně viditelnou námahou se otevřou. Upřený pohled jeho tmavých očí mi vžene do očí novou vlnu slz. A já je nechám téct.
"Co je s tebou? Proč jsi tu? Co se stalo?" zašeptám několik otázek. Místo odpovědi mi věnuje jemný, téměř nepostřehnutelný úsměv. Najednou mám obrovskou chuť se k němu sklonit a políbit ho.
Roztřesenou, pohublou rukou si stáhne masku z úst a ztěžka se nadechne. Rty má suché a popraskané. Natáhnu se tedy pro sklenici s vodou, která stojí na stolku a lehce mu přetřu rty. Teď jsem to já, kdo se ztěžka nadechne. Ten dotyk. Ty rty. Nezvládnu to. Skloním se a jemně se opřu do jeho rtů. Cítím, že mi vyšel lehce vstříc a tak ho pohladím po tváři, než se znovu odtáhnu.
"Co je s tebou?" zašeptám a znovu ho vezmu za ruku. Propletu s ním prsty a nehodlám je pustit.
"Namjoon-ah-..." zašeptá sípavě a já překvapeně zamrkám.
"Odkud znáš mé jméno?" Usměje se, ale neodpoví. Místo toho promluví znova.
"Zůstaň se mnou. Prosím!" Zvedne ruku a přitiskne si ji k hrudi. I přes slabou látku košile, kterou má na sobě, mohu cítit tlukot jeho srdce. Je slabý, pomalý.
Už už se chystám vychrlit další otázky, když do pokoje vstoupí doktor. Pozdraví a postaví se k přístrojům, které kontrolují chlapcovy životní funkce. Kývnu mu hlavou na pozdrav a sleduju, co dělá.
Zkontroluje monitory, pár informací si zapíše do karty. Na štítku si všimnu chlapcova jména - Kim Seokjin.
Stočím obličej k němu. Stále se na mě dívá. Snažím se ho povzbudit úsměvem, ale vím, že mu to vůbec nepomůže. Pak lékař promluví.
"Vy jste z rodiny pana Kima?" Chvíli otálým a pak promluvím. Hlas mi bublavě zachraptí.
"Jsem... jsem jeho přítel," řeknu a lékař nás okamžik pozoruje, načež mu padne pohled na naše spojené ruce. Pochopí. Přikývne a spustí.
"Jako jeho přítel určitě znáte diagnózu a proto vám nebudu mazat med kolem pusy. Těch pár hodin života by měl strávit se svými nejbližšími. Pokud chcete, aby byl pod naším dohledem, můžeme ho nechat na přístrojích, ale-..." konejšivě položí dlaň na Seokjinovo rameno. "... myslím, že bude lepší, když stráví poslední chvíle života v domácím prostředí."
Vytřeštěně na něho zůstanu zírat s pusou téměř dokořán. S nejbližšími... pár hodin!
Nakonec přikývnu, aniž bych nad tím přemýšlel. Lékař mi podá ruku a rozloučí se.
"Vypíšu vám propouštěcí zprávu," řekne a odejde. Má pozornost opět padla na chlapce na lůžku. Jeho oči se ke mě upínají s takovou oddaností.
"Tak tady jsi," ozve se ode dveří. Ani jsem si na kluky nevzpomněl. Vpadli dovnitř jako velká voda, načež zůstali ohromeně stát.
"Co se stalo?" zeptá se Jungkook a pohled upře na Seokjina. S obavou v očích ke mě vzhlíží. Věnuji mu úsměv a stisknu jeho ruku pevněji. Pak se otočím ke klukům.
"Tady Seokjin je můj přítel," hlas se mi začne znovu chvět. "Je nemocný a já... beru si ho domů!" Hoseok se přiřítí k posteli a vesele na chlapce spustí. Ten na něho vyplašeně hledí a stisk jeho prstů sílí. Jako bych vycítil jeho strach, okřiknu Hoseoka, který se zmateně zarazí.
"Hoseoku, klid, ano?" uklidním ho. "Seokjin potřebuje klid. Hodně klidu!"
Do pokoje vstoupí sestra a podává mi propouštěcí zprávu. Věnuje nám smutný úsměv a zmizí. Seokjin se vzepře. Rychle se k němu skloním a pomohu mu do sedu. Ztěžka dýchá, téměř lape po vzduchu. Rozhlédnu se po pokoji, abych našel, kde by mohl mít oblečení. Skříň u protější strany bude zřejmě to správné místo. S obavou v očích si Seokjina prohlédnu a chystám se vykročit ke skříni. To už ale vedle mě stojí Yoongi a v rukách drží oblečení.
Chápavě se pousměje a já poděkuji. Opatrně stáhnu z chlapce košili a s Yoongiho pomocí je během chvilky oblečený. Jsem Yoongimu vděčný za pomoc. Nikdy bych do něho neřekl, že zrovna on by mi v téhle chvíli pomohl.
Podepřu Seokjina a pomohu mu na vozík, který Hoseok vytáhl, ani nevím odkud. A teď rychle pryč!

"Díky!" poděkuji klukům za jejich pomoc a rozloučím se. Jimin mi naznačí, že nám drží palce. Ah, kdybyste jen tušili.
Tiše sledujeme, jak kluci odjíždějí Yoongiho autem, dokud nezmizí za rohem.
Pak opět stočím pozornost k chlapci, kterého k sobě pevně tisknu, protože by ho jeho vratké nohy neunesly.
"Tak... copak by sis přál?" zeptám se ho vesele. Jeho tmavé oči se ke mě zvednou.
"Nikdy jsem neviděl moře," zašeptá unaveně. S obavou si ho prohlížím. Moře je daleko. Zvládl by takovou cestu? Přesto mě ale něco nutí, mu tohle přání splnit. Dojdu tedy ke svému autu a pomohu mu na sedadlo spolujezdce. Sám se usadím za volant a nastartuju.
Cesta je dlouhá. Trvá pár hodin a já se strachem každou chvilku kontroluji, jestli Seokjin stále žije. Když dorazíme na místo, slunce už začíná pomalu zapadat. Pomohu mu z vozu a pomalým krokem ho vedu přes písek k vodě. Od našeho prvního setkání už uplynula dlouhá doba. Jaro se pomalu přehupovalo v léto. Voda už nebyla tak studená a proto jsme došli až k ní. Sundal jsem nám oběma boty a společně jsme si nechali chodidla omývat slanou vodou.
Nemluvili jsme. Jako kdybychom si rozuměli beze slov. To už jsem ale cítil, jak mi jeho tělo slábne v rukách. Se strachem, že už ho ztrácím, jsem si sedl a Seokjina jsem si posadil do klína. Vyplašeně jsem si ho prohlížel. Byl bledý a velmi slabý. Měl jsem strach.
"Co jsi zač?" zeptal jsem se dřív, než jsem si stihl vlastní otázku uvědomit. Seokjin si opřel hlavu o můj hrudník. Zhluboka se nadechl a pustil se do krátkého monologu.
"Tenhle život byl mým úkolem. Přišel jsem, abych bral život jiným. Jenže jsem se vzepřel osudu a přišel tak o svou nesmrtelnost." Tiše jsem ho poslouchal a mráz mi při jeho slovech přebíhal po zádech. Nikdy jsem nevěřil na věci mezi nebem a zemí, tak proč teď najednou věřím tomu, co mi říká? Snad je důvodem vzpomínka, jak mu v náručí zemřelo opuštěné kotě. Snad za to může jeho zvláštní aura, která mě k němu tak táhne. Nebo...
"Abych se vykoupil, musím buď zemřít, nebo vzít život člověku, do kterého se zamiluju, jenže-..." podívá se na mě a mě se náhle začne ztěžka dýchat, jaká síla mě svírá na hrudi. Jeho slova mi dojdou téměř okamžitě. "... nedokázal jsem se dívat, jak umíráš!" Odtrhne pohled od rudnoucích mraků a zvedne ke mě tvář. To už se mi koulejí slzy z očí. "Už nedokážu přinášet smrt."
"Ale-..." spustím, zatímco jen stěží udržuji hlas, aby neselhal. "... copak neexistuje jiná možnost?" Nechtěl jsem si připustit, že o něho přijdu jen krátce po tom, co jsem ho našel. Seokjin zavrtí hlavou a jeho dech se zhorší. Ztěžka začne lapat po vzduchu a já pochopím, že jeho čas vypršel. Můj mozek se tomu faktu příčí.
Skloním se tak, abych mu viděl do tváře. Ignoruju fakt, že se mi koulejí slzy po tvářích. Je mi to jedno. Jediné, co chci je to, abych ho mohl poznat dřív.
"Miluju tě, Namjoon-ah!" šeptne a začne se znovu zajíkat. Dusí se, sípe, ztěžka chytá každičkou bublinku tolik potřebného kyslíku.
"Ještě neodcházej. Prosím!" žádám ho, ale jeho úsměv mi vezme všechna slova z úst. Zvedne ke mě ruku a přiloží mi ji k tváři. Něžně mě pohladí a mě nezbyde nic jiného, než udělat poslední věc. Skloním se a přitisku se k jeho rtům v žádoucím polibku. Posledním, který si můžeme dopřát. "Neopouštěj mě!" zašeptám do polibku. Pak ho k sobě pevně přitisknu a polibek prohloubím. Trvá sotva pár vteřin, než se jeho rty přestanou k těm mým tisknout a jeho tělo v mé náruči ztěžkne.
Vím, co to znamená a mé srdce vynechá pár úderů. Ztratil jsem ho!
Ztratil jsem ho dřív, než jsem ho stihl poznat. Pustím jeho rty, ale přivinu si ho víc do objetí. Pohled zvednu k obloze, kde se začínají objevovat první hvězdy. Která je ta tvoje, Seokjine? Sám sebe se ptám, zatímco jedna z hvězd zabliká. Jako kdyby mi tím dávala najevo, že právě ona patří mrtvému chlapci. Kvůli němu jsem chtěl dál žít a teď jsem o něho přišel.
Plačtivě se usměji a zabořím tvář do jeho blonďatých vlasů. "Děkuji!"