Andělé neumí létat 2

 

Věřím, že se zde najde nějaký fanoušek iKON. Proto doufám, že se tahle povídka někomu vůbec líbí. Budu ráda za jakoukoliv odezvu. Užijte si čtení.
JaeRa

Sklonil hlavu a vypustil z úst mlžný obláček teplého vzduchu. K uším mu doléhalo pět hlasů, některé klidné, až znuděné, jiné naštvané s jasným hádavým podtónem. Jediný on jen seděl na nízké lavici a pevně zatínal zuby.
Nechtěl už dál poslouchat jejich věčné hádání. Zvlášť, když terčem jejich slov byl Yunhyeong.
"Nechápu, co si ten pitomec pořád myslí," donesl se k němu Bobbyho hlas a Junhoe ihned navázal.
"Nejspíš si myslí, že je nesmrtelnej, nebo co!"
"Idiot!" uleví si Jinhwan a vyklopí do sebe poslední zbyteček piva, načež v dlani zmačká plastový kelímek a hodí ho ke koši, který však těsně mine a kelímek tak skončí na zemi. Jinhwanovi je to ale jedno a vůbec s ním nehne myšlenka, že by ho mohl jít sebrat a vyhodit jako normální člověk.
V ten samý okamžik dojde Donghyukovi trpělivost. Prudce se vymrští do stoje, dojde ke koši, sehne se pro zmačkaný kelímek a sám ho hodí do odpadkového koše. Pak se otočí a zamračeně začne na kluky křičet.
"Proč mu nedáte konečně pokoj?" prskne po nich, čímž si vyslouží jejich plnou pozornost. Všichni teď na něho hledí téměř s otevřenou pusou. Žádný z nich nechápe, kde se to v něm vzalo.
Nikdy takový nebyl. Nikdy na nikoho z nich nekřičel, nikdy se nemračil... nikdy se netřásl vztekem!
"Co kdybyste přestali mluvit o někom, kdo tu není a nemůže se bránit?" Roztřeseně se nadechne. "Nechte ho laskavě na pokoji. I vy sami máte svoje záliby a to, co vás baví," řekne a praští svými rukavicemi do sněhu. "Vy zbožňujete jen to, kde zbalit nějakou cuchtu a jak se jí co nejdřív podívat do kalhotek!"
"Donghyuku," hlesne zmateně Hanbin. Takovou reakci u Donghyuka nikdy nezažil, natož aby byla mířena na kohokoli z nich. Donghyukovi se zamlží obraz. Že jsou důvodem slzy, mu dojde až ve chvíli, kdy mu z úst unikne hlasitý vzlyk. Prudce tedy vymrští ruku vzhůru a setře neposedné pramínky počínajícího pláče. "Aspoň nechlastá jako vy!" hlesne plačtivě, ze země sebere rukavice, lyžáky zaklapne to postrojů svého snowboardu a ignorujíce volání svých kamarádů, vrhne se dolů z kopce.
"Co to do něj, kurva, vjelo?" poškrábal se na hlavě Bobby, ale Chanwoo ho zpražil pohledem.
"Jako bys to nevěděl!" A s těmito slovy se všichni naráz ohlédnou do míst, kde před chvílí zmizel světlovlasý mladík. Ano, věděl to. Věděli to všichni... a všichni mlčeli!

Dveře pokoje se pomalu otevřely a v nich se objevila světlovlasá kštice mladého chlapce.
Místnost byla tichá, že na okamžik zapochyboval, že je ve správném pokoji. Když se k němu ale upnuly tmavě hnědé oči jeho kamaráda, donutil se vyloudit na rtech veselý úsměv, ač mu srdce svíral smutek.
"Ahoj," pozdravil a dál se snažil udržet veselý výraz. Tmavovlásek na lůžku jen s hlubokým výdechem přikývl. "Jak ti je?" zeptal se Donghyuk a přisedl si na okraj postele. Svou rukou jemně poplácal staršího po zápěstí a pak ho vzal za ruku. Když si ovšem všiml zkoumavého pohledu Yunhyeonga, stáhl dlaň raději pryč.
"Cítím se tak, jak vypadám, takže hrozně," postěžoval si starší. "Chci už odtud vypadnout!" řekl a stočil hlavu k oknu. "Chtěl bych být venku." Donghyuk se zachichotal.
"Neboj, do týdne by tě měli pustit."
"Příliš dlouhá doba," řekl Yunhyeong a zahleděl se mladšímu znovu do očí. Aniž by si to uvědomoval, díval se do nich déle, než bylo vhodné. Donghyuka tím uváděl do rozpaků, které se mu jasně zrcadlily v obličeji v podobě narůžovělých tváří.
"No, už bych měl jít." Lhal. Chtěl zůstat a mohl zůstat, ale mladíkova přítomnost mu dávala jistý pocit nervozity, se kterou se neuměl vypořádat. Yunhyeong nepatrně přikývl a Donghyuk se zvedl. Než se ale stihl odvrátit od lůžka, chytil ho starší pevným stiskem za ruku. Otočil se a rychlým pohybem se zmateně podíval nejprve na spojené ruce a pak na zraněného chlapce.
Cítil, jak jeho srdce začíná bušit rychleji. Propletené prsty jejich rukou ho rozhodně neuklidňovaly.
"Zůstaň dneska o něco dýl... prosím," zašeptal Yunhyeong a sám se na okamžik zarazil nad svým počínáním. Pak to ale hodil za hlavu a nepatrně se pousmál. "Přijdete vždycky jen na pár minut, ale čas tu utíká tak zatraceně pomalu," řekl a lehce přejel palcem přes hřbet Donghyukovy ruky. "Nechci tu být pořád sám!"
Donghyuk na okamžik zaváhal. Netušil, o čem si s ním má povídat, byl v jeho přítomnosti vždy tak nervózní. Pak se ale nakonec usmál a posadil se zpátky. I po dlouhých minutách měli ruce stále spojené a ani jeden neměl v úmyslu na tom cokoliv měnit.
Donghyuk se nakonec uklidnil a rozmluvil se. Slova mu šla na jazyk lehce, téměř jako by je předčítal. Nic veselého to ale nebylo. Naopak, světlovlásek se rozhodl s ním promluvit o jeho zálibě nebezpečných situací. A starší pouze mlčel a neodporoval. Věděl, že má Donghyuk pravdu, ale nedokázal si pomoct. Bylo to jako droga a on potřeboval svoji dávku.
"Omlouvám se," řekl nakonec a Donghyuk si povzdychl.
"Ok, v pohodě, ale příště už tolik neriskuj... prosím!" Yunhyeong přikývl a s úsměvem mu nastavil malíček a trpělivě čekal, až s ním spojí ten svůj jako gesto příslibu. Když už se Donghyuk konečně uvolnil a přestal se cítil tak nesvůj, zamrazilo ho ze slov, které starší pronesl.
"Chtěl bych poznat toho, kdo mě zachránil." Ta slova se Donghyukovi zabodla do srdce jako dýka, kterou Yunhyeong ten den nechal zabodnutou v tom proklatém kopci. Nepoznal mě! On neví, že jsem to byl já!
Věděl, že mu to nemůže mít za zlé, ale přesto se nedokázal ubránit jistému píchnutí v oblasti hrudníku, když starší ta slova pronesl. Představa, že ho nepoznal, ho zamrzela.

"Už zase hodláš riskovat?" zabručel Donghyuk. V hlase měl jasně zřetelnou únavu z toho všeho. Z toho samolibého chování staršího a jeho absolutní absence jakéhokoliv pudu sebezáchovy. "To je ti vážně jedno, že se ti může něco stát?" chytne ho za ramena a jemně s ním zatřese v marné snaze nahodit mu to správné, logické myšlení.
Yunhyeong ze sebe setřese jeho ruce a mírně se nakloní, čímž se dostane na pouhých pár centimetrů od jeho obličeje.
"Copak, bojíš se o mě?" zašeptá a špičkou jazyka si zvlhčí rty. Je to jen nepatrný pohyb, ale v mladším to vyvolá hotovou erupci pocitů. S vypětím sil odtrhne pohled od těch růžových polštářků a podívá se mu do očí. Zamračí se.
"Jasně, že se o tebe bojím. My všichni se o tebe bojíme!" odpoví mu a skoro zoufale rozhodí rukama. Yunhyeong se zasměje. S pocitem, že to zbytečně všichni přehání, pouze máchne rukou do prázdna.
"Ale no tak, nepřeháníte to už trochu? Však co by se mi mohlo stát?" Slovo smrt ti asi nic neříká, že?
Donghyuk si povzdychne a mírně se nahne, aby se zahleděl z obrovského srázu, ze kterého se Yunhyeong už za okamžik hodlá vrhnout. Z té výšky se mu zamotá hlava. Strach o staršího stoupá.
Otočí se a opět se pokusí stařšího umluvit, ten však jako by neviděl... neslyšel. Pouze se ohlédne dozadu a naposledy se rozhlédne po okolí. Na krátký okamžik spočine pohledem na Donghyukovi, kterému se v očích zrcadlí slzy. Ty však starší nevidí, jelikož jsou schované za tmavými slunečnímy skly. Věnuje mu letmý úsměv, hmatem naposledy překontroluje, zda má všechny karabiny správně připevněné a pak rozpaží ruce, aby vzápětí padl vzad do hluboké propasti.
"YUNHYEONGU!" vrhne se Donghyuk vpřed s rukama nataženýma, jako by snad chtěl Yunhyeonga zachytit. Místo toho ale sleduje, jak se jeho tělo volným pádem řítí k zemi.
"J-jak... jak dlouho to trvá?" vyhrkne, když se otočí na jednoho z mužů, kteří zde za nemalý poplatek, nechávají lidi, aby si užili volný, ničím nerušený pád z výšky. Muž s nepříliš opečovávaným strništěm nadzvedne nechápavě obočí, zatímco nerušeně smotává jedno z lan.
"Jak dlouho co?"
"Jak dlouho t-trvá, než-..." Donghyuk se zprudka nadechne. "... dopadne na zem?"
Chlapík pokrčí rameny a obdaruje chlapce znuděným výrazem.
"Z téhle výšky?" Na krátký okamžik se zamyslí. "Hm, vzhledem k povětrnostním podmínkám a jeho tělesným proporcím, to odhaduju na maximálně tři minuty." Donghyuk ztěžka polkne. Za tak krátkou dobu se nestihnu ani dostat dolů! Zabije se a já nemám ani špetku času, abych se ho alespoň pokusil nějak zachránit!


Donghyuk se rozeběhne pryč. Za každou cenu se chce dostat dolů, je mu jedno jak... ale musí se tam dostat. A pokud možno dřív, než Yunhyeong a to i za cenu, že by ho měl chytat do náruče.
"Hej!" křikne po něm chlápek a když se zarazí, ukáže rukou k hraně propasti. "Jestli se nebojíš, můžeš to slanit. Budeš dole za pár vteřin." Donghyuk ztěžka polkne, aby uvolnil nepříjemný tlak v hrdle. Na čele ucítí vyvstávající pot, hrdlo se mu sevře ještě víc. Já a... a slanit takovou vejšku? To... to přece... n-e, to nedám!
I přes svůj strach z výšek si najednou uvědomí, že ho nohy nesou k okraji, jako kdyby snad rozhodly za něho. Strach o staršího nakonec vyhraje i nad rozumem, a tak si nechá uvázat postroj, v krátkosti posbírá pár informací o tom, jak rychle a zároveň bezpečně dostat svůj zadek na zem a pak udělá prvních pár nezkušených, roztřesených kroků po skalní stěně. Než se naděje, dotknou se jeho nohy pevné půdy.
Když si to uvědomí, mírně se mu nohy podlomí, ale ustojí to. To už k němu přistoupí jakýsi mladý kluk a začne ho zbavovat postroje z lan a karabin. Donghyuk rychle střelí pohledem vzhůru, očima hledá svého kamaráda. Velkou práci mu to nedá. Téměř ihned ho spatří, jak chytá za lanko, které otevře jeho padák.
V ten okamžik se mu zastaví srdce!
Donghyukovi se do očí nahrnou slzy. Rychle vyběhne vpřed, rozhodnut chlapce zachytit. Ignorujíce volání kluka za sebou, rozeběhne se vstříc Yunhyeongovi.
Ucítí bolest v pase. To, když s ním trhnou lana, k nimž je stále přivázaný. Zaseknutí provazů v karabinách je natolik silné, že to s ním smýkne na zem, kde se bolestivě udeří do hlavy. Automaticky se zkroutí bolestí a v duchu si sprostě zanadává. Ihned se ale znovu postaví. To už k němu doběhne ten neznámý kluk a vynadá mu do idiotů. Donghyuk ho ale ignoruje a bez jeho pomoci se vymotá z lan.
No tak, otevři se, propaluje očima batoh s padákem, načež propálí pohledem Yunhyeonga, který několikrát prudce škubne lankem. Padák se však stále odmítá otevřít. Světlovláskovi se do očí natlačí slzy. Přijdu o něj!
Rychle vyběhne vpřed, ruce natažené dopředu, jako by chytal obyčejný míč, na rtech zoufalou prosbu o to, aby mu ten nahoře ještě Yunhyeonga nebral. Do dopadu zbývá necelých dvacet metrů. Ještě mi neumírej!
"Ah!" vydechne úlevou, když se padák konečně otevře. I přesto se ale chlapce snaží zachytit do náruče. Zbývá deset metrů!

Tělo sebou prudce škubne, silná rána mu na okamžik vyrazí dech. Přesto svýma rukama pevně sevře hubené tělo v náručí. Ihned na to padnou oba k zemi, kde zůstanou ležet.
"Kluci měli pravdu!" křikne Donghyuk, když se vzpamatuje. Odstrčí ze sebe Yunhyeonga, jenž na něho hledí s nemalým šokem vepsaným ve tváři. "Ty jsi opravdu idiot!" Donghyuk, ač se snaží sebevíc, nezadrží slzy. A ani se jim nebrání. Sklopí hlavu k zemi a hlasitě vzlykne, načež jeho obličej začnou smáčet pramínky slz. "To ti vážně vůbec nezáleží na životě?" vstane a aniž by na chlapce pohlédl, rychlým krokem se vydá pryč, stíraje hřbetem ruky ty zpropadené slzy.
Zmatený chlapec jen nechápavě hledí na vzdalujícího se kamaráda. To se o mě vážně tolik bojí? Myšlenky se mu v hlavě začaly rojit jako neřízená střela. O to víc, když mu to začně být líto.
Yunhyeong se přetočí na břícho s úmyslem vstát, když se ozve bolestný vzlyk. Donghyuk zatne pěsti, odmítaje vnímat, co se děje za ním. Nakonec mu to ale přeci jen nedá a on se otočí. Do tváře se mu vrátí obavy. Pohled na chlapce, který bez hnutí leží pár metrů za ním, ho opět vyděsí. P-proč se ne-nehýbe?
Zaváhá! Nechce za ním jít. Nechce mu ukázat, jak moc ho má omotaného okolo prstu, jak moc se o něho bojí. Jenže... nechat ho tam jen tak ležet, aniž by věděl, co je důvodem jeho kolapsu... nedokázal by to!
Rozeběhne se tedy zpátky k němu a padne vedle něho na kolena.
"Yunhyeongu? Tak sakra... YUNGHYEONGU!! Co je s tebou?" začne s ním cloumat. "No tak, řekni sakra aspoň něco!"
Uplyne jen pár vteřin, než se tělo staršího pohne a jeho tmavé oči se na něho podívají.
"Já... uhn-..." sykne bolestně. "... n-nejspíš jsem si... ah... zlomil pár žeber!"