Hotel InterContinental 1

 

Přináším vám svou povídku, jež vznikla podle snu.
Co vy na ní?

JaeRa

"Hah! Už zítra. Nemůžu se dočkat," pronese Verča, zatímco se pohodlně usazuje na svém sedadle dálkového autobusu.
"To mi povídej. A ta představa, že budeme ve stejném hotelu. Úplně mě z toho mrazí," odpoví jí Míša a kopne svoji nepříliš velikou tašku pod sedačku. "Snad se neubytujou někde jinde!"
"Sakra, když si představím, že budeme na cestě nějakých deset hodin, tak začínám litovat, že jsem neletěla s holkama letadlem," houkne o pár řad sedadel před nimi drobná dívčina.
"Beztak bys do toho letadla nevlezla, nebo se mílím?" zasměje se Jaera, sedící vedle ní a žďuchne do ní. "Neboj se, Hatachi. Zavři oči, mysli na kluky a-..."
"... na Aslana!" zvolá Verča a všechny si ihned vzpomenou na velikou sochu lva, díky níž se jim splnil sen při jejich minulé cestě.
"Yeeeah!" zvolá Hatachi, snažíc se napodobit hluboký hlas svého oblíbence, čímž sklidí hlasitý smích svých kamarádek.
"No more cry. Goodbye, goodbye," zaskřehotá Jaera, ale hned se zarazí. "Dala bych si kafe!"
V ten moment se dá autobus do pohybu. Stačí několik minut a vozidlo opustí prostředí hlavního města a s tím dívky nechají za sebou i všední starosti reality. Teď je čeká něco lepšího. Něco mnohem lepšího... Koncert milované skupiny a hotel InterContinental. Hotel, ve kterém stráví dva dny a co víc... v němž, jak všechny doufají, potkají šestici žádaných biasů...

***

"Probuď se, jsme na místě. Ale jestli chceš, tak se můžeš svést až do Amsterdamu," utahuje si Míša z Péti, která jako jediná sedí sama na sedadle úplně na opačné straně autobusu. Péťa se protáhne, promne si oči a podívá se z okna. Na její tváři se rozlije spokojený úsměv.
"Konečně," zašeptá Jaera a Hatachi s úsměvem přikývne.
Holky posbírají všechna svá zavazadla. Zkontrolují, zda jim někdo nechybí a rozhlédnou se. V tu chvíli jim vstříc vyběhnou zbylé dvě kamarádky, které jako jediné přicestovali letadlem.
"No to je dost. Málem jsem usnula," neodpustí si rýpnutí Elietka, ale hned to pustí z hlavy a místo toho všechny vřele obejme. V těsném závěsu má Tokki. Ta, se zvláštní jiskrou v očích, na holky pohlédne. Všem je ihned jasné, že bude následovat nějaká jobovka. A taky, že jo...
"Tak pospěšte. Podle toho, co jsem zaslechla, když jsem s Eli vycházeli z hotelu, tak kluci mají každou chvíli dorazit."
To jako argument stačí. Než stihne Tokki mrknout, jsou holky o několik metrů dál, nevšímajíc si, že nechali kamarádku daleko za sebou.
"Hej, holky počkejte!" křikne a doběhne je.
"Tak, Google. Zapni připojení a veď nás," zasměje se Jaera, drapne z jedné strany Hatachi, z druhé Verču a s písní With you spokojeně vykročí směrem, jímž si matně vybavuje očekávaný hotel.

***

"Dobrý den, mám tu rezervaci na své jméno," zažvatlá Jaera svou velmi strohou angličtinou, ale recepční se nezdá, že by jí rozuměla. "Aish, Tokki? Prosím tě, můžeš mi pomoct?" otočí se na dívku opodál a ta s úsměvem přistoupí k pultu. Cosi tam ženě sdělí, načež Jaere podá tři klíčky od pokojů.
"Co je to?" zeptá se tmavovláska inteligentně, zatímco si prohlíží tři barevné karty ve své dlani, které následně rozdělí mezi Verču s Míšou, sebe a Hatachi a poslední podá Pétě.
"To jsou klíče, ty pabo," zasměje se Eli a poplácá jí po rameni. "Já vím, cesta byla dlouhá, že?" rýpne si se smíchem. "Tak... a co teď budeme dělat?" zeptá se, načež ji Hatachi přeruší.
"Slyšely jste to, holky?" zeptá se tichým hlasem, ale žádná z dívek nic neslyšela, proto ji jako odpověď čeká několikanásobné zavrtění hlavy. "Mám pocit, že jsem slyšela Yonggukův hlas," zašeptá a rozhlédne se. Nikde ale nikdo není. Celá hotelová hala je prázdná. Hatachi tedy pokrčí rameny. "Mno, možná se mi to jen zdálo. Mám hlad, v kolik bude večeře?" změní téma a nahrne se k výtahu, v patách dusot ostatních.
"Tak v sedm hodin dole v hale, ano?" domluví se sedm dívek. Hned vzápětí z výtahu vystoupí Verča s Míšou a Péťou, o dvě patra výš vystoupí i Jaera a Hatachi, zatímco Tokki s Eli putují o další dvě patra výš.
Hatachi koukne na hodinky.
"Jů, máme na to skoro devět hodin. Co budeme dělat?" otočí se na Jaeru a ta jí pohled opětuje.
"Já nevím jak ty, ale jsem šíleně unavená. Šla bych si aspoň na dvě hoďky lehnou, jestli ti to nevadí." Únava v její tváři je hodně vidět. Hatachi se usměje.
"Máš pravdu, taky se natáhnu," přikývne a rozhlédne se po dveřích, aby pomohla své kamarádce najít správné číslo jejich pokoje. "Hele, mám to," houkned a pokouší se nacpat kartu do zámku. "Sakra, nějak to nejde. Doufám, že nám nedali špatný klíč!" zamračí se. Párkrát přehodí kartu z ruky do ruky, prohlíží si ji a nakonec se ji znovu pokusí vtlačit do úzkého prostoru určené pro klíč, když v tom se dveře prudce otevřou a Hatachi, která se o dveře opírala, ztratí půdu pod nohama a začne padat k zemi.
Zavře pevně oči a čeká bolestivý dopad na zem. Její očekávání ale přeruší pevný stisk okolo pasu. Stisk je silný, ale přesto jemný. Hatachi opatrně otevře jedno oko. Vzápětí ihned druhé, když si uvědomí, že se na ní dívají dvě tmavé oči, které viděla naživo jen jednou. Vlastně... ani to ne... tenkrát byly schované pod černými slunečními brýlemi! Jenže... jenže teď se na ní dívají. Nezakryté temnými skly. Veselé a pobavené jejím vyděšeným výrazem.
"Annyeong," pronese mladík hlubokým hlasem. "Are you ok?" zeptá se anglicky a pomůže jí opět do svislé polohy. Hatachi se rychle upraví a pokusí se o úsměv. Její rty se ale chvějí, takže s myšlenkou, že vypadá jako žížala v křeči žbleptne "ok", poděkuje a zmizí stejně rychle, jako se objevila. Na chodbě za sebou prudce bouchne dveřmi a pokouší se zklidnit svůj dech i rychle bušící srdce. Tváře má v jednom ohni. Stud naplňuje celou její mysl, přesto se stále dokáže udržet na nohách. Rychle se tedy vydá chodbou, hlavu skloněnou, oči přivřené, v hlavě vzpomínka na právě prožitých několik sekund v náruči... v jeho náruči.

"Hatachi? Hatachi, kde jsi byla? Lítám tu po chodbě, šílená strachy, že ses mi někam zatoulala. Tohle už mi nedělej, nebo mě vážně klepne a potáhneš mě domů na zádech!" vytrhne ji z myšlenek hlas vyděšené kamarádky. "Kde jsi byla?" zeptá se Jaera už značně klidnějším hlasem, ale Hatachi chvíli otálí, než se jí odváží odpovědět.
"J-já... no... myslím, že mi asi neuvěříš," řekne tiše a Jaera ji obdaruje nechápavým pohledem.
"Proč myslíš?" zeptá se, když se konečně dostanou do svého pokoje, který... jak Hatachi zjistí... se nachází ihned vedle toho, do něhož před chvílí tak neopatrně vpadla.

***

"Cože?! Děláš si srandu? To mi chceš říct, že kluci mají pokoj hned vedle nás?" vyhrkne Jaera, když jí Hatachi vše převypráví. "A kdo tam byl?" Její nadšení ale ihned zamrzne.
"Vlastně... nevím! Jediné, na co si pamatuju, jsou Gukovi oči! Nic víc nevím," zasmuší se a raději si začne vybalovat. "Jdu do sprchy," zahuhlá a ztratí se v maličké místnosti v dveří.
Jaera chvíli tiše sedí na kraji postele a pohledem propaluje zeď. Nemluví, nehýbe se, téměř nedýchá... nemrká! Pak jí to ale nedá. Zvedne se a pomalu přistoupí ke dveřím. Vezme za kliku a otevře. Ticho. Na celé hotelové chodbě se neozve ani jedna jediná hláska. Ticho by se tu dalo krájet. Rozhlédne se a pak začne dveře opět tiše přivírat, když ucítí, jak jí vstávají chloupky po celém těle. Důvodem není nic jiného, než hlasitý výbuch smíchu, který přichází od vedlejšího pokoje. Mnohohlasný smích, v němž pozná hlasy hned čtyř mladíků.
Opatrně přistoupí k jejich dveřím a přiloží na ně ucho. Zaposlouchá se do dění uvnitř, ale stejně rychle jak smích začal, tak také utichl. Uvnitř je téměř hrobové ticho. Jen kroky několika párů nohou doléhají k jejím uším. Náhle začne Jaeru svědit nos.
"Sakra, zase ta alergie na prach, ale..." rozhlédne se. "... vždyť tohle je pětihvězdičkovej hotel. Tady by neměli mít prach!" zamračí se, ale než se stačí na nose poškrábat, přijde na ní kýchnutí.
Škubnutí, které sebou kýchnutí přineslo způsobí, že by se v ní v ten moment krve nedořezal. Její příliš krátká vzdálenost ode dveří, má za následek malou, ale o to intenzivnější ránu čelem do výplně dřevěných dveří.
"No dopr-...!" vyhrkne Jaera, promne si bolavé čelo a zamračí se na dveře, jako kdyby za to snad mohly. V tu chvíli se její zamračení změní na šílený výraz paniky. Z vnitřku pokoje totiž zaslechne blížící se kroky. Vezme tedy nohy na ramena a úprkem zmizí v útrobách svého pokoje. V momentě, kdy za sebou spěšně zabouchne, se dveře vedlejšího pokoje otevřou a z nich vykoukne rozčepýřená hlava Youngjaeho. Když nikoho nezahlédne, zatváří se mírně zmateně. Pak ale pokrčí rameny a opět za sebou zavře.

"Tak co? Kdo to byl?" zeptá se Jongup a cosi začne vyhledávat ve své tašce.
"Nevím. Nikdo tam nebyl," odpoví Jae a otevře si plechovku Pepsi. "Co hledáš?" zeptá se Jongupa, když chlapec už poněkolikáté nevrle cosi zabrblá.
"Ále, dal jsem si sem německý slovník. Chtěl jsem pak ukázat fanynkám, jako že umím německy, ale asi mám po, protože ho nemůžu najít. Ale určitě jsem si ho sem dával. Vím to!" pronáší chlapec rozčileně, ale ostatní se nezdají, že by ho nějak vnímali. Snad jen Daehyun, který ho tiše sleduje a baví se nad jeho hořekováním. Pak si ale všimnce jakéhosi zmuchlaného papírku, který Jongup vytáhne z jedné z mnoha malých kapsiček, které jeho taška má.
Zvědavě to rozbalí.
"Ta-tat-ran-ky," vykoktá nápis napsaný na obale a zapřemýšlí. "Co je to? Mám pocit, že už jsem to někde viděl," řekne a Youngjae k němu přistoupí.
"Ukaž?" nakoukne mu do rukou. "No jasně, žes to viděl. Tohle jsme přeci dostali při naší minulé návštěvě Německa. To bylo v tom velikém balíčku sladkostí, co jsme dostali, vzpomínáš? Byli tam tyhle sušenky a ty barevné čokoládové bombonky. Jak to bylo - Len-Le... uhn... jo, jasně... Lehnitky!" usměje se z radosti, že si vzpoměl na název oblíbeného českého výrobku, netušíc, že správný název je Lentilky.
"Pamatujete, jak jsme je rozbalili? Whau... bylo to jako balení korálků. Nevím, kdo měl tehdy ten nápad, rozbalit úplně všechny ty krabičky, ale bylo to jako veliké balení korálků! Hmm, dal bych si ještě. Škoda, že v tom vzkazu, který u toho byl, nebylo i se jménem napsaný nějaký kontakt. Hned bych si napsal o další balení," řekne Daehyun a při pomyšlení na mlsání těhle dobrot přivře slastně oči.
"No jo, to je fakt. Jak se vlastně jmenovala ta fanynka?" zeptá se Jongup, který vzdal hledání slovníku. Tentokrát se ujme slova lídr.
"Jmenovali se Jaera a Hatachi. Jejich jména asi nikdy nezapomenu. Vzkaz, který nám k tomu daly, byl moc krásně napsaný. Od chvíle, co jsme ho četli, jsem doufal, že na tenhle koncert přijdou znovu a snad je poznáme. Jo, zní to fakt divně, co? Ale já vážně celý ten rok doufám, že je poznám. Chci vědět, kdo byl schopný napsat tak krásná slova bez toho, aby tam nebyla aspoň jedna věta o tom, jak nás milují, jak si nás chtějí vzít a tak podobně."
Když domluví, je v místnosti hrobové ticho. Guk se rozhlédne a pak se začne smát. Ostatní nezůstanou pozadu.
"Bože, zněl jsi jak z nějakého romanticko-dramatického filmu," zasměje se Himchan.
"Pabo!" odpoví mu Guk a skloní hlavu, aby ostatní neviděli, jak se mu do tváří hrne červeň.
"No," koukne Daehyun na hodinky. "Je čas se jít najíst," řekne a nahrne se ke dveřím. V těsném závěsu za ním je Jongup.
"Jo, to je fakt. Mám hlad, že bych vycucl i oko mrtvému!" zaskuhrá hladově Himchan a Yongguk se při té myšlence oklepe. Společně pak šestice chlapců opustí prostory hotelového pokoje a následně i patro, když se nechají svést výtahem o pár pater níž. O několik vteřin později už vyhlížejí vhodný stůl pro šest lidí.
"Sedneme si tamhle," rozkáže Yongguk, nečekajíc na názor ostatních a vykročí směrem, který ukazuje. Pohodlně usazeni a netrpělivě čekajíc na servírku, nebo číšníka, začnou být kluci poněkud nervózní. Zatím si jich totiž nikdo nevšiml. "Asi jsem vybral špatný stůl," řekne Guk, když mu dojde, že jsou zastrčeni mezi širokými sloupy, na nimiž je zřejmě personál nevidí.

"No konečně," povzdychne si Himchan, když spatří blížící se osobu.
"Slečno?" zvolá Guk anglicky a zvedne ruku, aby na sebe upoutal pozornost. Oči dívky, která šla jejich směrem, se na něho upřou. Nejprve neutrálně, nezaujatě. Pak se její oči rozšíří, jako kdyby před sebou viděla samotného anděla. Nesměle přistoupí blíž a ruce, které se jí začaly třást, schová za zády. Krásný mladík, který ji právě oslovil, v ní vyvolává naprostou nervozitu, ne-li přímo paniku. Přesto se na sobě snaží nedat nic znát.
"A-ano?" zeptá se tiše a doufá, že jí hlas nezradí.
"Můžeme si objednat?" zeptá se Guk a světlovláska se zarazí. To vypadám jako nějaká číšnice, nebo co? Moje první setkání s nimi... s ním... a on mě bere jako obyčejnou číšnici? pomyslí si dívka a rozhlédne se po personálu. V tom jí to dojde. Má na sobě stejné barvy oblečení, jako zdejší zaměstnanci. Tak proto si jí spletl. Oddychne si od radosti, že šlo jen o shodu náhod a přikývne.
"Ale jistě," odpoví mu tedy, aby na sobě nedala nic znát. "Donesu vám jídelní lístky." Usměje se a odkráčí k baru, kde oznámí zaměstnancům, že ten stůl v rohu by si rád objednal. Mladý muž za pultem přikývne, vezme do rukou jídelí lístky a stojeným, prkenným krokem se vydá ke klukům. Dívka se na kluky naposledy usměje co nejmileji dokáže, mírně se pokloní a opustí místnost i přesto, že sem přišla s úmyslem se najíst. V hale se srazí s Eli.
"Co se děje, Tokki? Kam se tak řítíš? Zrovna jdu za tebou a ty se tváříš, jako kdybys chtěla vraždit. To mají v jídelně zavřeno?" zeptá se a pak spatří zvláštní lesk v jejích očích.
"Co se stalo?" zeptá se opatrně.
"On... on si myslí, že jsem číšnice," kníkne Tokki a konečně se na Eli podívá. "Yongguk si myslí, že jsem číšnice!"

"O-ou!" odpoví jí stroze Eli. Chvilku se dívají vzájemně do očí a pak se začnou hlasitě smát. "Yongguk pabo!"