Andělé neumí létat 3

 

Díl třetí...

Seděl u nemocničního lůžka a snad už po sté vzdychl. Promnul si ospalou tvář, párkrát zamrkal, aby zahnal únavu a pak stočil hlavu na chlapce, jenž poklidně spal na lůžku. Nahne se dopředu, v dlani sevře jemnou pokrývku deky. Natáhne se vpřed a přikryje chlapce až ke krku. Ze všech sil se snaží ho nevzbudit.
Postaví se a otevře okno, aby vyvětral zadýchanou místnost. Vykloní se ven a zavře oči. Zhluboka nasaje čerstvý vzduch. Po pár minutách okno opět zavře a přistoupí k lůžku. Usedne zpět na svou židli, lokty zapře o kolena.
"Proč mi tohle jenom děláš, hn?" zašeptá tichounce. Bříšky prstů se jemně dotkne Yunhyeongovy čelisti. Přejede od ucha až po bradu a opět si povzdychne. Nechci o tebe přijít!
Donghyuk zkontroluje čas na hodinkách. Návštěvní doba skončila před osmi minutami. Je na čase, aby odešel. Přes rameno přehodí svou bundu a naposledy stiskne Yunhyeongovu dlaň ve své.
"Nemůžu tě chránit do nekonečna. Jednoho dne přijdu pozdě!" zašeptá znovu a vyjde ze dveří, aby je za okamžik za sebou opět zavřel. Ve stejnou chvíli se zachvějí tmavé řasy, aby v příští vteřině zpod nich vykoukly čokoládově hnědé oči.
"Donghyukkie!"

Dny ubíhaly možná až příliš rychle a Donghyuk si z celého srdce přál, aby mohl alespoň na chvíli zastavit čas.
Tak moc si přál Yunhyeonga chránit a hlavně... přál si, aby starší konečně dostal rozum a přestal tak nepochopitelně riskovat svůj vlastní život.
Jeho neustálé modlitby ale vyznívaly do prázdna a chlapec pomalu ale jistě ztrácel víru ve vyšší moc.
Naštvaně bouchl dveřmi, až se obraz, jenž visel na zdi, zatřásl. Chtěl na něho křičet a taky křičel.
Řval, že nemá rozum a že na to doplatí, ale starší chlapec se mu vysmál do tváře. Donghyuk měl dojem, že ho buď nevnímá a nebo naprosto ignoruje.
Odhodil klíče od bytu do malé skleněné misky na malé skříňce vedle dveří, a aniž by se vyzul, rázným krokem prošel chodbou a následně vešel do kuchyně. Z lednice vytáhl lahev ginu a z poličky sejmul jednu malou skleničku. Obojí položil na stůl a stáhl ze sebe kabát. Ten následně odhodil ledabyle na zem.
Zamračeně vzal do ruky lahev, chystaje si nalít panáka na uklidněnou. Ruka se mu třásla hněvem, když nechal skrz hrdlo vlašky stéct malé množství alkoholu. Narovnal se a flašku sevřel tak pevně, že jen s podivem mu nepraskla v dlani. Obličej se mu zkřivil vztekem a vzápětí se ozvalo řínčení skla, když flaškou mrštil napříč pokojem.
"Nenávidím tě, Yunhyeongu!" křikne ochraptěle, zatímco se zády opře o zeď, po níž se sveze k zemi. Kolena přitáhne k hrudi a schová mezi ně tvář. Pěstí bouchne do podlahy vedle sebe. "Nenávidím a při-přitom tě-..." vzlykne a rychlým mrkáním se marně pokouší zadržet slzy. "Ah! K čertu s tebou!"
Netrvá dlouho a byt naplní první vlna pláče jako jasná předzvěst toho, že tahle noc bude dlouhá.

"Tohle už je fakt moc," rozčílí se Donghyuk, ve tváři odraz jisté ironie. "Když si šel skočit z letadla, ještě jsem to chápal, ale když jsi pak pokračoval seskokem z vrtulníku s lyžema na nohách, jako kdybych tušil, že to bude jen začátek. A měl jsem pravdu. Pokračoval jsi dál. To jak sis užíval, když jsi mohl dělat terč vrhači nožů. To, že ses nechal zaměstnat jako ošetřovatel tygrů a nebo... co ty hory? Nebo ten ta propast?"
Yunhyeong zatřese hlavou, zatímco do svého kufru naloží další věci. "Zbytečně se rozčilujete. Je to prostě zábava, nevím, co na tom věčně nechápete."
"Co nechápeme? Já ti řeknu, co!" prskne nahněvaně mladší, přičemž mu zaklapne kufr, aby ho donutil aspoň na chvíli k němu zvednout oči. "Jde o to, že pokaždé dáváš v sázku svůj život. Že tím naprosto zbytečně přiděláváš starosti těm, kterým na tobě záleží!" Donghyuk si frustrovaně prohrábne světlé pramínky vlasů a pak se postaví přímo před Yunhyeonga. "Jde o to, že jsi ani jednou nevyváznul v pořádku. Pokaždé se nějakým působem zraníš. Ale řekni mi, co bude, až odjedeš do toho proklatého pralesa kdesi v Indii a-..."
"Jsou to Šalomounovy ostrovy," opraví ho Yunhyeong.
"No, tak teda Šalamounovy ostrovy!"
"Není to Šala, ale Šalo! Respektive ostrov Buka!" opraví ho znovu. Donghyuk jen protočí očima.
"Víš, co? Dej mi pokoj. Je mi jedno, jak se to tam jmenuje. Narovinu ti tu prostě říkám, že je mi to jedno. Ale až tam někde zařveš, já už ti na pomoc nepřijdu. Kašlu na tebe, Yunhyeongu. Kašlu na tvoje stupidní nápady!" Starší chlapec na něho překvapeně hledí. Takovou reakci u něho nikdy nezažil. "Tentokrát už tam nebudu, abych ti zachránil kůži!"
Donghyuk se od něho odvrátí. Nechce, aby viděl slzy, které se mu přelily přes víčka.
Popadne svůj kabát a vrhne se ke dveřím. Přesto si neodpustí poslední poznámku. "Umři si tam! Mě už je to jedno!"


Yunhyeong se usměje na mladou ženu za pultem. Převezme si od ní zpátky svůj pas a letenku a druhou rukou sevře madlo svého kufru. Rychlým pohledem přelétne vývěsnou tabuli, kde jsou časy odletů a pak přistoupí ke skupince pěti mladíků.
"Fakt si to ještě nechceš rozmyslet?" zeptá se Chanwoo a vsune si do úst plátek žvýkačky. Yunhyeong s mírným úsměvem zatřese hlavou.
"Žiju jen jednou," řekne. "Tak si to musím užít." Junhoe se předkloní a lokty se zapře o kolena.
"Stejně jsi pitomec, víš to?" pronese znuděně, čímž si vyslouží zamračený pohled od ostatních. "Zajímá tě jen to, jak si užít život? Fajn, užívej si ho jak se ti chce. Ale měl bys víc hledět na lidi okolo sebe. Možná, že bys pak viděl, že tím někomu ubližuješ!" Jinhwan k němu přistoupí a tiše zašeptá.
"Mlč, Junhoe. Neřeš něco, do čeho ti nic není!" Junhoe zkroutí pohrdavě rty. Rychle se postaví a skloní se k menšímu chlapci.
"Ne, Jinhwane. Už nebudu mlčet. Mlčel jsem dost dlouho, ale už to nehodlám dál přehlížet." Yunhyeong k němu přistoupí.
"O co ti jde?"
"O co mi jde? Jde mi o to, že jeden z mých kamarádů se chystá už po několikáté zabít, zatímco druhý se kvůli němu trápí!" Yunhyeong zalape po dechu. Dělá si snad ze mě srandu?
"O čem to sakra mluvíš?"
"Mluvím o Donghyukovi, pitomče. To seš vážně tak zabedněnej, že to nevidíš? Víme tady o tom všichni, jenom ty ne! A proč? Protože tě to nezajímá. Jediné, o co ti jde, jsou ty tvoje stupidní pokusy se zmrzačit nebo zabít. Kdyby tě totiž zajímalo, co si o tom myslí i lidi okolo tebe, pak bys možná viděl, jak moc kvůli tobě Donghyuk trpí. Říkal jsem mu, že je blbost, zabouchnout se do takového ignoranta, kterýmu na ostatních nezáleží, ale... citům hold neporučíš!"
"Junhoe, to už stačí!" zvýší hlas Jiwon. Hanbin mu přiloží ruku na rameno. Zavrtí přitom hlavou.
"Nech ho. Možná je na čase, aby Yunhyeong poznal pravdu."
Yunhyeong však zavrtí odmítavě hlavou.
"Lžete! Kdyby to byla pravda, proč by mi to Donghyuk nikdy neřekl, hn?" zamračí se. Ruce zkříží na prsou. Rozhlédne se. "A proč tady teda není? Proč nepřišel, aby mě teda zadržel?" Chanwoo se plácne do čela.
"Ty jsi vážně nechápavej, fakt! Přijde ti, že se tě snažil málo ukecat, aby ses na to vykašlal? Myslíš, že se staral málo o to, abys byl v pořádku?" Hanbin přikývne a pokračuje.
"Není tu, protože už to prostě není schopný dát! Nedokáže se už dívat na to, jak se dobrovolně zabíjíš. Ano, je fakt, že v první chvíli přemýšlel nad tím, že by jel s tebou, ale... víš co? Já se mu nedivím, že nepřišel. Na jeho místě bych udělal to samé. Ale měl by ses nad sebou už konečně zamyslet. Nebýt Donghyuka... nebyl bys tady!"
"Cože?"
"No, kdo myslíš, že ti zachránil prdel vždycky, když jsi se někde zranil?!"
Mezi šesticí přátel se rozhostilo hrobové ticho. Yunhyeong stál se sklopenou hlavou, v hlavě si marně snažil utřídit myšlenky a čerstvě nasbírané informace. Nakonec ale zavrtí hlavou a znova popadne svůj kufr.
"Nevěřím vám!" A s tím se otočí a nechá pětici kamarádů za sebou.
"No-..." pokrčí Hanbin rameny. "... tak to se moc nepovedlo, co?"

Yunhyeong položil svůj těžký kufr na postel a sedl si hned vedle. Celý let nedokázal z hlavy dostat všechna ta slova, které vyřkli jeho kamarádi. Měl pocit, že mu všichni křivdí, vždyť... vždyť přeci není zlý, tak proč se do něho tak obuli?
Přeci neriskuju jejich život, tak proč?
"Nebýt Donghyuka... nebyl bys tady!" připomněl si větu, kterou mu na letišti řekl Hanbin. "Zachránil ti prdel vždycky, když jsi se zranil!" Ne, tomu nevěřím. To nemohl být on. Poznal bych to.
V hlavě si začne přehrávat situace, při nichž se zranil. Pokaždé se objevil někdo, kdo ho dostal do nemocnice. Vzpomínal na to, jak k němu ten člověk vždy promlouval a jeho tolik známý hlas mu dodával jistý pocit klidu. Stejně jako tenkrát v těch horách, když si poranil koleno. I tehdy ten neznámý člověk přišel a v náručí ho odnesl pryč. A pak, když si skočil z toho podělanýho srázu, přišel a zachránil ho... počkat!
"Do háje! Oni měli pravdu!" hlesl, když mu to všechno docvaklo. Složil tvář do dlaní a v očích ho začaly pálit slzy. Najednou mu to všechno přišlo strašně líto. Chtěl si užívat života a místo toho skutetně ranil toho, komu záleželo na jeho bezpečí.
"Nemůžu tě chránit do nekonečna. Jednoho dne přijdu pozdě!" vzpomněl si na Donghyukova slova, která mu řekl při jejich posledním rozhovoru.
Ramena se mu začala třást počínajícím pláčem. Nechápal, jak bylo možné, že si toho nikdy nevšiml.

Plakal dlouho.
Netušil, kde se v něm všechny ty slzy braly, ale cítil nad tím vším neskutečnou lítost. Měl pocit, že... ne... věřil tomu, že i přes svá slova nevole, ho jeho kamarádi berou takového jaký je, a že mu v jeho akcích fandí. Že ho podpoří ve všem, co zatouží zakusit. Ale opak byl pravdou. Nechápali ho. Nesouhlasili byť jen maličko s tím, co ve svém životě udělal.
A Donghyuk? Stál vždy při něm i přesto, jak malicherný byl a jak slabomyslně nakládal se svým životem. Proč? Pro jeden z nejupřímnějších citů? Proč jsem to neviděl dřív?
Nakonec se Yunhyeong zhluboka nadechl, postavil se a rozhlédl se po pokoji. Nacházel se v malé dřevěné chaloupce na okraji ostrova Buka. Přistoupil k oknu a zahleděl se na zlatavý písek a průzračně čistou vodu. Vedle této chaty bylo ještě pár dalších, z nichž v jedné byl momentálně ubytovaný i jeho průvodce. A za chatou začínal rozlehlý pás pralesního porostu.
Už zítra brzy ráno se měl se svým průvodce vydat na průzkum téměř neprobádané, čisté přírody. Věděl o nástrahách nebezpečenství, od jedovatých květin přes pavouky, divoké šelmy či různé infekce od komárů nebo jiné havěti. Přesto se tomu všemu hodlal vystavit. Stočil hlavu stranou a zahleděl se na dlouhou hůl, kterou dostal od průvodce. Měl ho chránit před útokem drobných zvířat. Pohrdavě se zachichotal. Pochyboval, že ho obyčejný klacek dokáže ochránit.
Vrátil se k posteli a shodil kufr na zem. Odmítal si vybalit. Nechtěl pak vyhánět vtíravý hmyz ze svého prádla.
Na radu průvodce pozavíral všechna okna, která jej měla v noci chránit před hmyzem, svlékl se a padl do postele. Byl k smrti unavený a potřeboval se vyspat.
Než ale padl do náruče spánku, vtiskla se mu na vnitřní stranu víček Donghyukova tvář. S tichým vyslovením jeho jména usnul.

"Jak dlouho to potrvá, než sejdeme z normální turistické trasy?" zeptal se průvodce. Za sebou už měli několik kilometrů na úzké cestě mezi vysokými stromy pralesa.
"Ještě okamžik, mladý pane," houkne za sebe chlapík menšího vzrůstu, aniž by se na Yunhyeonga otočil, stejně jako pokaždé, když na něho mluvil. Yunhyeong mu to neměl za zlé, věděl, že musí být ostražitý. Nástrah zde bylo skutečně moc. A než se nadál, odbočil ten muž z cesty a zmizel mezi obrovskými listy zdejšího porostu.
Přísahám Donghyuku, že tohle je má poslední cesta. Až se vrátím, už nikdy ti nezavdám jedinou příčinu, aby ses o mě musel bát!
Procházeli se džunglí dlouhé hodiny a Yunhyeong byl nadšený. S ústy téměř dokořán si prohlížel tu nádheru. Ani v hloubi svojí duše si nedokázal představit, jak krásné to bude. Měl chuť si na všechno sáhnout, ke všemu si přivonět.
Najednou zalitoval, že je tu sám!
"Už je čas!" ozve se muž jen pár metrů od něho. "Brzy bude noc, musíme se vrátit!" Yunhyeong mu nevěnuje pohled.
"Ještě ne," zazní jeho odpověď, ale muž je neoblomný.
"Není to tu bezpečné," řekne a jako by příroda chtěla dát jeho slovům za pravdu, ozve se kdesi v dáli řev jakéhosi zvířete. S Yunhyeongem to ale ani nehne. "Jestli nechcete odejít, odejdu bez vás. Věřte mi, není radno si zahrávat s přírodou!" Chlapec tedy přikývne. Než se ale otočí k odchodu, padne mu do oka nádherný květ zlatavě žluté orchideje, jenž kvetla o několik metrů dál.
Zaujat její krásou vydá se k ní, ignorujíce volání postaršího muže.
"Je to nebezpečné. Nevzdalujte se tak daleko!" Yunhyeong však pokračuje v cestě. Došel ke květině a se spokojeným úsměvem se k ní natáhne rukou. Že to byla chyba, pochopil v momentě, kdy ucítil štiplavou bolest na svém zápěstí a následnou bolest. Ihned pochopil, co se stalo.
Nad květinou visel obrovský, chlupatý pavouk. Yunhyeongovi bylo hned jasné, že bolest jen tak nepřejde a že se během okamžiku může vše nebezpečně otočit v jeho neprospěch. Otočil se a zavolal na muže. Žádal muže o pomoc. Tušil, že pavouk bude nejspíš jedovatý.
Musel se odtud co nejdřív dostat. Potřeboval protijed.
Hlava se mu začala velmi rychle motat, během okamžiku se mu začalo dělat nevolno. Celé tělo se mu třáslo, začínal se potit. Průvodce ho podepřel pod rukou a rázným krokem ho vedl pryč. Společnými silami vyšli z džungle a došli až na pláž, kde Yunhyeonga zradily nohy úplně. Jed postupoval příliš rychle.
Padl k zemi a ztěžka dýchal. Měl pocit, že se mu hrdlo stahuje, v uších mu nepříjemně pískalo, pohled se zamlžil.
"Doběhnu pro pomoc a seženu loď," houkl průvodce a nechal chlapce napospas osudu.
Yunhyeong se přetočil na záda a tupě hleděl na nebe.
Mrzí mě to... mrzí mě, že jsem neposlechl!
Oči se mu začínaly klížit, chtělo se mu spát. Zároveň se mu ale obracel žaludek. Jeho tělo se tak snažilo zbavit nebezpečného jedu. On ale věděl, že mu už nejspíš nic nepomůže. A právě v tu chvíli zatoužil po tom, aby tu s ním byl.
"Yunhyeongu," dolehlo mu k uším. S námahou stočil hlavu ke straně. Blížila se k němu jakási postava. Odtušil, že jde o průvodce. "Yunhyeongu, ty pitomče!" Nebyl to průvodce. Ten hlas byl až důvěrně známý. "Proč si nikdy nedáš pokoj?"
Ze všech sil se snažil udržet oči otevřené. Byl tu. Přišel.
Dorazil na tenhle Bohem zapomenutý ostrov, aby ho zachránil. Tak jako pokaždé.
"D-Dongh-hyukkie-..." vydechl, zatímco se k němu mladší sklonil a vzal jeho tělo do náruče. "Teď už to ch-chápu, Donghyukkie. Už v-vím, proč... proč tak ri-s-kuju," řekl a pokusil se o úsměv. "To... to k-vůli to-tobě. Prot-ože vím, ž-e přijdeš a za-chr-... zachráníš mě!"
V koutcích oka se mu zatřpytí slzy. "Jsi... m-můj anděl strážný!"
Donghyuk se neubrání vzlyknutí. "Proč jsi mě neposlechl? Proč sis nikdy nedal říct?" Popotáhne a hřbetem ruky setře slzy, které se mu derou do očí. Vždycky si přál držet Yunhyeonga v náručí, ale ne takhle. Ne, když se po něm sápala samotná smrt.
Donghyuk se ale rozhodl bojovat a nevydat chlapce jen tak. Sáhl po své příruční tašce a po chviličce šátrání z ní vytáhl jakousi ampuli s nazelenalou tekutinou. Otevřel ji a přiložil ji staršímu k ústům.
"Vypij to!" přikázal a nalil látku chlapci do úst. Yunhyeong poslušně polkl. "Není to protijed, ale mělo by to zbrzdit postup jedu v krvi!"
Yunhyeong však jeho slova neposlouchal. Nedokázal to. Jeho tělo se vzepjalo v křeči. Popraskané rty se bolestně zkroutily a skrz ně vyšel výkřik. Ruce měl křečovitě sevřené v pěsti a z očí se mu řinuly slzy. Plakal i křičel bolestí. A Donghyuk plakal s ním. Ani na okamžik ho nepřestal pevně svírat v náručí. Místo toho se sehl a zabořil svou tvář k němu a zatímco se jeho tělo nadále vzpíralo bolestí, začal mu tichounce šeptat do ucha.
"Neopouštěj mě... bojuj! Nevzdávej to!" A Yunhyeong bojoval!
Bojoval dlouhé minuty, ač chtěl prosit o to, aby to už konečně skončilo. Nakonec se jeho tělo přestalo zmítat v křeči. Zůstal nehnutě ležet v Donghyukově náručí. Než ale ztratil vědomí úplně, zaslechl tichounká plačtivá slůvka.
"Miluju tě, Yoyo!"