Andělé neumí létat 4 END

 

Konečný díl, avšak následovat bude bonus. Počkejte si na něj

Donghyuk natáhl ruku a přiložil chlapci na čelo, jenž se třpytilo potem, navlhčený kus látky. Vrtulník se už pár minut vznášel nad mořem a mířil k pevnině. Čas se jim ale neúprosně krátil a Donghyuk si toho byl vědom. Podíval se ven, doufal, že spatří pláž Šalomounových ostrovů a na rtech se mu objevil jemný, ale smutný úsměv, když spatřil na horizontu zalesněný ostrov.
S vědomím, že je pevnina již na dosah, sklonil hlavu a zahleděl se na tmavovlasého chlapce, ležícího na lehátku. Byl rád, že se průvodci podařilo sehnat vrtulník namísto lodi, protože rychlosti těchto mohutných strojů, není možné v téhle situaci porovnávat.
Teď měli alespoň větší naději, že se do nemocnice dostanou dřív, než...
... než mi umřeš v náruči!

Nemocnice byla na dosah. Yunhyeongův stav se však každou vteřinou zhoršoval. Jeho tělo bylo pokryto potem, třásl se, blouznil. A v momentě, kdy vrtulník dosedl na zem, se jeho tělo vzepjalo v křeči, tvář se zkroutila bolestí, skrz rty unikl bolestný výkřik Donghyukova jména. Okamžik na to zůstalo tělo bez hnutí a bez dechu.
"N-ne, Yun-Yunhyeongu!" vykřikl Donghyuk a více stiskl jeho dlaň ve své. "Ještě to nevzdávej!"
Dveře vrtulníku se otevřely a objevila se skupinka indonézských lékařů.
Dva z nich vtrhli dovnitř a nedbale odstrčili chlapce stranou, aby se dostali k Yunhyeongovi. Snažili se ho přimět dýchat, zkoumali tep, drobnou baterkou kontrolovali reakci očních zornic. Pak mu napíchli žílu, aby mu do těla mohli vpravit protijed.
Otočili se na Donghyuka a zasypali ho množstvím otázek. Chlapec však nerozumněl ani slovo. Začal být zoufalý. To už se do toho ale vložil i průvodce a ujmul se role překladatele.
"Ptají se, co to bylo a co ho to kouslo," vyhrkne, ale nečeká na Donghyukovu odpověď. Sám lékařům odpoví. Však to byl právě on, kdo tam v inkriminovanou chvíli byl.
"Latrodectus-..."
Stačilo jedno jediné slovo, aby se Donghyukovi zamotala hlava. Strach o staršího v něm vzrostl. Do očí se mu natlačily slzy. V mysli se pomalu smiřoval s faktem, že Yunhyeonga nezachrání.
Černá vdova?!
Hlasitý vzlyk na sebe nedal dlouho čekat. Splynul mu ze rtů a dolehl k uším mladíka, který byl na pokraji smrti. Ač byl v bezvědomí, stihl dřív, než ho vyvezli z helikoptéry, stisknout ve své dlani Donghyukovu ruku. V posledním záchvěvu reality stvořily jeho rty jediné slůvko, kvůli kterému chlapec neudržel pláč.
"Donghyukkie-..."

Skupinka překřikujících se doktorů odváží otráveného Yunhyeonga na operační sál, aniž by mladšímu cokoliv dál řekli. Ten však vyběhl za ním a úpěnlivě volal staršího.
"Yunhyeongu, ještě to nevzdávej. Prosím!" zavolal, než ho zachytil vysoký muž v uniformě hlídače.
"Dál nemůžete!" zamračí se na něho a s rukou na jeho rameni ho odvádí pryč. Donghyuk se mu ale vytrhne a mrskne po něm zamračeným výrazem.
"Nechte mě být! Varuju vás! Umím se prát!" pohrozí mu drobnými pěstmi, které ve srovnání se svalnatým chlapíkem, jehož jedna dlaň by zakryla snad půlku Donghyukovy hlavy, působily více než komicky. Hlídač ho pustil a zmateně pozvedl obočí. Pak na něho ukázal prstem.
"To jako ty, že bys přepral mě... chápu to dobře, ano?" zeptal se a když Donghyuk nejistě přikývl, začal se hlasitě smát.
"Co... co je tady k smíchu?" zamračí se chlapec, zatímco svěsí ruce podél těla. Stále však má pěsti pevně zaťaté.
"Ty," dostane se mu odpovědi. Když se však ten muž přestane smát a setře slzy smíchu z očí, přistoupí k Donghyukovi blíž a položí mu dlaň opět na rameno.
"Chlapče, omlouvám se, že jsem se ti smál," pousměje se, zatímco mu hledí přímo do očí. "Ale v životě jsem neslyšel nic vtipnějšího. Vždyť se na sebe podívej. Jsi tak drobný, že bych tě zlomil už jen tím, že bych tě cvrnkl do čela." Sáhne do kapsy a vytáhne čistý kapesník, který mu následně podá. "Na, utři ty slzy a pojď, myslím, že potřebuješ panáka. No... jsi ještě hodně mladý, takže co takhle radši kafe? Nebo něco jiného? Potřebuješ se uklidnit."
Donghyuk nestihne ani odpovědět. Nechce odejít, chce tu zůstat a čekat, až ho zavolají. Vždyť Yunhyeong ho potřebuje. Musí tu pro něho být.
"Neměj strach. Jsou tu skvělí doktoři. Oni vědí, co dělat." A tak si pouze povzdychne, naposledy se podívá na dvoukřídlé dveře, vedoucí na operační sál a pak poslušně odcupitá za hlídačem. "Jestli ho má z toho srabu někdo dostat, pak je tady na tom nejlepším místě!"

"Byl jsem bláhový. Věřil jsem, že ho to jednoho dne trkne a konečně přestane tak nesmyslně blbnout. Běhal jsem za ním jako hlídací pes, abych mu pak pofoukal rány. A pokaždé se mu něco stalo. Nechci, aby umřel, ale... možná to bude to jediné, co ho konečně zastaví." Donghyuk mluvil pomalu a vyrovnaně. Uvnitř něho se mu ale všechno třáslo. Přišel si najednou zbytečný.
Chtěl ho chránit a místo toho ho teď možná ztratí navěky. Pozvedne hrnek s ledovým čajem a trochu si usrkne.
Odloží hrnek, promne si obličej a upře smutné oči na muže, sedícího naproti němu. Ten po celou dobu mlčel, tiše naslouchal.
Pak sám usrkl ze svého šálku s horkou kávou a pohodlně se opřel do svého křesla. Byl překvapen oddaností chlapce k Yunhyeongovi. V jeho tváři se zračil špatně skrývaný smutek.
"Zažil jsem něco podobného jako ty. Bylo mi osm, když mého staršího bratra uštkl had. Chtěl jsem mu pomoct, ale místo toho jsem tam tenkrát jen stál a šokovaně jsem sledoval, jak se kroutil bolestí. Křičel, abych doběhl pro pomoc, ale já toho nebyl schopný. Umíral mi před očima a já mu nedokázal pomoct." Naklonil se dopředu a smutně se usmál. "Nelituj toho, cos pro něj udělal, protože jen díky tobě stále žije!" A s tím oba dopili a pomalým krokem se vydali zpátky ke dveřím na operační sál.
Donghyuk poděkoval chlapíkovi za jeho ochotu a ten ho na oplátku poplácal po rameni. "Všechno bude ok. Musíš jen věřit!" Mrkl na chlapce a vzdálil se. Musíš jen věřit... A on věřil!

Už po dvacáté přešel chodbu. Netrpělivě očekával, že se dveře otevřou a objeví se v nich Yunhyeong. Jeho Yunhyeong! Živý a zdravý, ale...
Donghyuk se zarazí a plačtivě vzlykne. Pohledem propaluje díru do dveří a před sebou si vybaví staršího mladíka. Jeho usměvavou tvář, jeho zářivé oči. Co když... co když těch několik dlouhých minut v helikoptéře bylo poslední chvílí, kdy ho viděl živého? Co když ta látka, kterou mu vlil do úst, aby zbrzdil posun jedu v krvi, mu vůbec nepomohla, či snad dokonce pohoršila?
Nejsem připravený na to, abych žil bez tebe! Bez tebe nejsem nic... bez tebe nedokážu jít dál!
"Halo?"
Jakýsi hlas mu dolehne k uším. Vzdáleně, tlumeně. Jako by si jeho vlastní mysl s ním hrála. Když se ale hlas ozve znovu a tentokrát čistě a jasně přímo vedle něho, zmateně zamrká a otočí se za hlasem. Kousek od něho stál Yunhyeongův průvodce a jeden z lékařů. Zadumaně na něho hleděli. V očích lékaře spatřil Donghyuk jistou dávku obav.
Nejistým krokem k nim přistoupil.
"C-co se děje? Jak je... jak je n-na tom?" zeptá se koktavě. Strach o milovaného chlapce mu drtí hruď v pevném sevření, že sotva dokáže klidně dýchat. Muž vedle průvodce sklopí hlavu a povzdychne si, čímž Donghyuka vyděsí. "Neříkejte mi, že... ne... ne-neumřel... že ne?" Pohledem těká z jednoho muže na druhého, ruce zaťaté v pěsti tak, až se mu nehty bolestivě zarývají do dlaní. "Prosím," zašeptá tichounce, vrtíce přitom záporně hlavou.
Yunhyeongu!
Starší muž, který Yunhyeonga prováděl hustým porostem zdejšího pralesa, se na okamžik zahledí na doktora a pak jedním krokem přijde blíž k chlapci.
"Ta látka," spustí. "Podal jste mu ji, že ano? Ta divná zelená látka, kterou jste vytáhl z batohu." Donghyuk nechápavě zamrká. "Dal jste mu ji? Ano, nebo ne?" Mírně trhavě přitaká.
"A-ano," zakoktá, bojíce se odpovědi. Doktor přimhouří oči. Nerozumí těm dvěma ani slovo, proto jen tiše vyčkává.
"Víte, co jste mu to podal?" Donghyuk přikývne.
"Byla to látka z modifikovaného jedu Jararacy." Vrásčitý lékař si zadumaně promne bradu. Pak párkrát souhlasně zamrmlá. Jméno nebezpečného hada zná velmi dobře.
"A to je co?" nechápe průvodce.
"Křovinář Jararaca je brazilský had. Jeho jed je prudce hemotoxický. Může způsobovat třeba modřiny, otoky a nebo například zastaví funkci ledvin a dalším projevem je šok celého těla nebo zástava srdce. Látka, kterou jsem dal Yunhyeongovi, byla upravená tak, aby zpomalila srdeční tep a zředila a zpomalila tok krve natolik, aby se jed nedostal do srdce příliš rychle, ale zároveň tak, aby se nezastavil krevní oběh. Jeho tělo se ale dostalo i tak do šoku. Látka nemá dlouhé trvání. Má posloužit jen k tomu, aby člověk získal čas najít pomoc," překvapí Donghyuk svojí znalostí těch plazivých tvorů.
Otočí tvář na lékaře a se zřetelnou prosbou v hlase vzlykne.
"Má vůbec ještě naději?"

Uplyne několik hodin, které Donghyukovi přijdou jako nekonečně dlouhá doba. Nakonec mu ale přeci jen na rameno dopadne hřejivá dlaň. Zvedne tvář a spatří čokoládově hnědé oči svého kamaráda. Smutně se usměje a vrhne se chlapci do náruče.
"Jiwone!" vzlykne a zaboří tvář do teplé mikiny. Pevná hráz, kterou si v sobě utvořil, konečně povolí a Donghyuk se rozbrečí. Starší ho sevře v pevném objetí a jemně mu dlaní přejíždí po zádech.
"Neplakej, prcku. Všechno bude v pohodě, ok?" zašeptá mu do ucha a když Donghyuk opět hlasitě vzlykne, přitiskne ho k sobě ještě pevněji. Jemně ho hladí po zádech, tiše naslouchá jeho vzlykům a nechává jeho slzy, aby se vpíjely do jeho mikiny. "On to zvládne, uvidíš," zašeptá mu do ucha a pak se od něho odtáhne a vezme jeho tváře do dlaní. "Neplakej, ano? Teď musíš být silný."
Donghyuk přikývne a hřbetem ruky setře poslední slzy. Vděčně se na svého kamaráda podívá. Jiwon mu úsměv vrátí. Je to naprostý cvok, ale když se něco děje, pak je to hlavně on, kdo má z celé party nejvíce rozumu. V tu správnou chvíli ví, co říct, aby dodal druhému tolik potřebnou sílu.
Jinhwan mu poplácá na rameno a trpělivě čeká, až mu Donghyuk bude věnovat plnou pozornost.
"Víš vůbec, co se teď s ním děje?" Donghyuk popotáhne a zhluboka se nadechne. Přikývne.
"Je... je na sále," ukáže k velikým, dvojitým dveřím. "Měli by mu dát protijed, ale-..." opět vzlykne. "... nemám sebemenší tušení, jestli to přežije!"
Jen, co to dořekne, dveře se otevřou a ke skupince mladíků přistoupí tentýž lékař, se kterým Donghyuk mluvil o modifikované látce z hadího jedu. Lámanou korejštinou na chlapce promluví.
"Pan Song byl převezen na jipku. Látka, kterou jste mu podal-..." pohlédl na Donghyuka. "... skutečně zpomalila postup jedu černé vdovy, který by jinak došel k srdci velice rychle. Díky vašemu rychlému zásahu se nám ho podařilo zachránit. Stále žije, ale vyhráno ještě nemá." Donghyukovi se opět oči zaplní slzami. Junhoe se zamračí. Je mu ho líto a tak, aby ho povzbudil, dá mu ruku okolo ramen a nakloní se k němu.
"Znáš Yunhyeonga déle, než já. Ale oba víme, že zrovna on se jen tak něčeho nelekne. On se nevzdá!" Donghyuk zavře pevně oči, bráníce tak slzám, aby si našly cestu ven. Pevně zatne pěsti a zhluboka se nadechne. Junhoe má pravdu. Yunhyeong se nikdy nevzdává a on teď musí být silný... pro něj!
"On to zvládne, doktore! Vím to!" Řekne pevným hlasem a mírně se pousměje. Doktor mu úsměv oplatí a přikývne.
"Fajn. Je skvělé, že neztrácíte naději," řekne a ukáže přes chodbu. "Když vydržíte pár minut, budete moct za ním do pokoje. Ale prosím jen o krátkou návštěvu. Bude potřebovat hodně klidu!" Přikáže a rozloučí se.
Všichni se zdají být spokojeni, jak to dopadlo. Pouze Donghyuk cítí stále strach. Něco mu říká, že se ještě něco stane.

Dveře se potichu otevřou. Do místnosti nakoukne šestice hlav, jako by čekali, že snad dostanou něčím po hlavě. Pak vejdou a tiše přistoupí k lůžku, na kterém leží Yunhyeong. Donghyuk, když spatří, jak bídně vypadá, vystřelí rukou k ústům, aby utlumil plačtivý vzdech.
Yunghyeong je mrtvolně bledý, rty má fialové a pod očima má tmavé kruhy. Na čele má kapičky potu a dech má přerývavý a zrychlený. Mladší pocítí neskutečnou chuť vrhnout se k němu, vzít ho do náruče a pevně k sobě přitisknout. Ale to, co si přál v tuhle chvíli nejvíc bylo to, aby Yunhyeong otevřel oči a podíval se na něj svýma tmavýma očima.
Na rameno mu dopadne Hanbinova dlaň.
"Myslím, že bude nejlepší, když na tebe počkáme venku, ano?" řekne.
Tuší, co se chlapci honí hlavou a nepotřebuje být žádný prorok, aby mu bylo jasné, že právě v tuhle chvíli touží Donghyuk po tom, být s Yunhyeongem sám. Mladší vděčně přikývne a přistoupí k posteli blíž natolik, aby mohl vzít Yunhyeongovu ledově chladnou ruku do své dlaně.
"Otevři oči, Yoyo," osloví jej něžně. Nicméně bez odpovědi.
Donghyuk se skloní a na okamžik opře své čelo o jeho, zatímco své štíhlé prsty vsune do jeho hustých kadeří. S přivřenýma očima tichounce šeptá prosby s nadějí, že přivede chlapce k vědomí.
"Vrať se ke mě," zašeptá. "Vrať se ke mě, ať tě můžu seřvat za tvojí hloupost a neuvěřitelnou schopnost mě přivádět k šílenství." Pokojem se ozve jeho vlastní zoufalý zachichotání. "Vážně se ti to daří. Ale i tak tě chci zpátky, slyšíš? Vrať se ke mě. Nenechávej mě tu, protože bez tebe to nedám. Potřebuju tě!"

Ač měl dodržet slib, který dal lékaři, že se nezdrží dlouho, nedokázal se odpoutat od Yunhyeonga. Jeho studenou ruku držel ve své dlani, hlavu měl položenou vedle jeho ramene. Kdyby mohl, lehl by si vedle něho a přitáhl si ho do objetí, musí si však vystačit pouze s touto blízkostí.
Přimhouřenýma očima sledoval jeho zdvihající se a zase klesající hrudník. Věděl, že se mu špatně dýchá. Sýpavý zvuk mu byl dostatečným důkazem. Volnou rukou lehounce obtahoval kontury Yunhyeongova zápěstí a v mysli nechával odehrávat snad všechny vzpomínky, které s ním zažil. Jak malicherný mu nyní přišel strach, který měl z přiznání svých citů.
"Dong-hyuk-kie-..." zaslechne slabounký hlas. Prudce tedy zvedne hlavu a skloní se nad Yunhyeonga, aby mu viděl do očí. Ty jsou však stále zavřené.
"Jsem tady, Yunhyeongu," řekne a pohladí ho po světlých vlasech. "Jsem tu s tebou."
"Je-..." zašeptá ztěžka. "... je mi to lí-to," hlesne a jeho víčka se lehce zachvějí, přesto zůstanou zavřené. Rty se mu stočí do slabého úsměvu, hlava padne mírně na stranu. V ten okamžik má Donghyuk pocit, že něco uvnitř jeho těla, bolestně drtí jeho srdce. A když se hlasitě rozezvučí přístroj nad Yunhyeongovou hlavou, přelijí se mu přes víčka horké slzy.
Ztratil jsem ho!
Jediná myšlenka způsobí chvilkovou slabost. Když si ale uvědomí, co přesně se stalo, přes slzy už téměř nevidí.
"YUNHYEONGIE!" křikne a vyběhne z pokoje, aby se o několik minut později vrátil s lékařem v patách.

Doktor ihned začne okolo chlapce na lůžku běhat, kontroluje životní funkce, až nakonec vypne všechny přístroje. Okolo krku přehodí svůj stetoskop a přistoupí k Donghyukovi. Poplácá ho po rameni a až poté se mu podívá do očí.
"Je někdo, koho bychom měli kontaktovat?" zeptá se. Donghyuk pouze záporně zavrtí hlavou.
"Není potřeba," hlesne. "Děkuji!" Doktor přikývne a opustí pokoj. Chlapec chvíli stojí na místě, skoro jako kdyby neměl odvahu postavit se k posteli. Nakonec ale udělá pár váhavých krůčků a vyhledá pobledlou tvář. Ač má stále slzy v očích, neubrání se úsměvu. Pohled do čokoládově hnědých očí mu najednou připadá jako ten nejkrásnější pohled, který kdy viděl. Natáhne ruku a prsty vpluje do světlých kadeří.
"Moc rád tě zase vidím," pronese unaveně Yunhyeong, zatímco svou dlaní vyhledá jeho ruku, aby s ním propletl prsty. "Omlouvám se. Byl jsem idi-..."
"Psst, nic neříkej. Není to důležité. Hlavní je, že tě m-... že se z toho dostaneš!" Yunhyeong se znovu neubrání úsměvu. Pohled na Donghyukovy červenající se tvářičky mu přijde naprosto rozkošný.
"Zavolám klukům, že jsi v pořádku, ano?" řekne Donghyuk a sáhne po svém mobilu. Světlovlásek ho ale chytne za zápěstí. Svůj pohled nespouští z jeho očí.
"Donghyukkie... je pravda, co jsi mi tam řekl? Opravdu mě miluješ?"
Donghyuk cítí, jak mu hoří tváře. Ztěžka polkne, ale ví, že bude lepší vyjít s pravdou ven. Zhluboka se nadechne a přikývne.
"Ano, je to pravda. Ale-..." snaží se celou tu trapnou situaci zamluvit. "... zapomeň na to. Už jsem se smířil s tím, že je to jednostranné, tak-..." Yunhyeong se zamračí.
"Ne!" skoro zavrčí. "Nechci na to zapomenout, jasný?" Donghyuk se nadechne, aby mu odpověděl, ale Yunhyeong prudce škubne rukou, čímž si mladšího přitáhne blíž k sobě. Mladší - překvapen nečekanou reakcí - jen tiše hledí do hlubokých očí Yunhyeonga. Na okamžik se v nich utápí, až si nakonec uvědomí, že ho starší drží za zátylek. Než ale stačí jakkoliv zareagovat, dolehne mu k uším pár slůvek.
"Byl jsem hlupák, když jsem to neviděl. Přemýšlel jsem o tom všem, a než jsem vešel do té zatracené džungle, slíbil jsem si, že je to naposledy, co tak nesmyslně blbnu. Přemýšlel jsem i o tobě-..." řekne a Donghyuk naprázdno polkne. "... a uvědomil si, že nikoho takového už třeba ani nepotkám a rozhodl jsem se, že si nenechám možná poslední šanci protéct mezi prsty."
"Yunhye-..."
"Donghyuku, mlč aspoň chvíli... prosím! Víš, kolik odvahy mě stojí tohle všechno přiznat? Víš, jak moc se právě teď bojím, že mě pošleš do háje?" Donghyuk tedy mlčí. "Nejsem dobrý ve vysvětlování vlastních pocitů, ale jedno vím určitě, Dongie! A to to, že tě mám rád. Uvědomil jsem si, že tě taky miluju a jsem naštvaný sám na sebe, že jsem si to uvědomil tak pozdě." S posledním slovem zatlačí na Donghyukův zátylek a přitáhne si ho do polibku. "Dáš šanci tomuhle pitomci?" ukáže na sebe a něžně se na mladšího usměje. "Prosím?"
Donghyuk se naoko zamyslí, čímž si vyslouží dloubnutí do klíční kosti.
"Ok, tak jo, vyhrál jsi. Dám ti šanci, ale mám jednu podmínku... budeš sekat latinu!" zamračí se. "Nechci o tebe přijít, chápeš?" Yunhyeong přikývne, čímž si vyslouží další láskyplný polibek.

O hodinu později se Donghyuk rozloučí. Návštěvy už dávno skončili a navíc, je čas, aby to konečně oznámil klukům. Než ale opustí pokoj, podrbe se nervózně na zátylku.
"Uhn... máš nějaké úspory?" Yunhyeong zmateně zamrká.
"Proč?"
"Mno... když jsi se probral, vytrhl jsi pár drátů, takže... ehm... musíme zaplatit ten přístroj nad tvojí hlavou."

***

"Hej, kluci. Mám dobrou zprávu," houkne Donghyuk, jen co se vřítí do dveří jejich pronajatého apartmánu. "Hej, slyšíte mě?" zvolá, když mu nikdo neodpoví. Kde zase jsou?
Zuje boty a nakoukne do kuchyně, kde najde Jinhwana. Ten mu věnuje úsměv a dál pokračuje v přípravě jídla. V obýváku na gauči sedí Junhoe a Chanwoo, kde se Junhoe jako pokaždé snaží přesvědčit mladšího o své genialitě. Donghyuk jen protočí očima a dál pátrá po místnostech. I když má své kamarády rád, přeci jen je tu někdo, koho má raději. A to svého nejlepšího kamaráda Jiwona. Po něm ale jako by se země slehla.
"Za chvíli bude jídlo!" houkne z kuchyně Jinhwan a Donghyuk si až teď uvědomí, že za celou dobu nejedl. Vrhne se tedy do kuchyně, rozhodnut tu dobrou zprávu oznámit všem najednou u jídla.
Usedne na ke stolu a sáhne po hrnci s polévkou. Jinhwan ho ale plácne přes prsty.
"Nesahej na to, když nemáš umyté ruce!"
Zvedne se tedy a vydá se ke koupelně. Vezme za kliku a otevře.
Jako opařený zůstane tiše hledět do útrob malé místnosti, kde dvě těla v dokonalé souhře odehrávají se milostnému aktu. Donghyuk překvapeně zamrká, ústa dokořán otevřená.
"Až po nás, kámo," mrkne na něho Jiwon, hladíce dál pravou rukou Hanbinovo vypracované bříško, lesknoucí se kapičkami potu, zatímco levou si ho přidržuje v pase. Ani jednomu v ten moment nevadí, že je Donghyuk šokovaně sleduje.
Jiwon pevně stiskne Hanbinovy boky a prudce přirazí. Hanbin vzrušeně zasténá, díky čemuž Donghyuk zrudne jako přezrálé rajče. Pohled od milující se dvojice ale odvrátit nedokáže.
Hanbin hlavu zvrátí dozadu, ruce omotá pevněji okolo Jiwonova krku a vyhledá rty, aby si ukradl vášnivý polibek. Jiwon zvedne jeho levou nohu, aby získal lepší přístup a jeho penis tak mohl proniknout hlouběji do Hanbinova těla. Když po chvilce Hanbin vykřikne, jak ho pohltí vlna orgasmu, Donghyuk konečně procitne a prudce zabouchne dveře.
"A ku-..."
"Jinhwannie-hyung," křikne Junhoe. "Donghyuk se červená," neodpustí si rýpnutí. Mladík se ho marně snaží spražit zamračeným pohledem. Junhoe i Chanwoo se kroutí smíchy. Chlapci tak nezbyde nic jiného, než usednou na gauč plný polštářků a svůj vzdouvající se klín skrýt pod jeden z nich. Zavře oči a nechá se přemoci spánkem. Poslední myšlenka patří Yunhyeongovi.
Budeš se se mnou někdy taky tak milovat, Yoyo?