Immortal 2 END

 

... a zde náš večerníček končí! 

Jungkook se zatajeným dechem prkenně stojí v nedokončeném pohybu. Srdce mu leknutím vynechalo několik úderů.
"Něco, co ti bude patřit? Jak... jak to myslíš?" pronese tichým, přiškrceným hlasem a očima se marně pokouší najít cokoliv, v čem by alespon na okamžik zahlédl třeba jen obrys postavy nezvaného cizince. K uším mu dolehne jemný smích. Jungkook přivře oči a v duchu se začne modlit, aby se odsud dostal dřív, než se mu ten kluk pokusí jakkoliv ublížit.
"Nech mě jít!" skoro zašeptá a cítí, jak se mu do očí tisknou slzy. Kdykoliv jindy by se nebál... ne tolik jako dnes, ale tohle je jiné. Podstatně jiné!
Okolím se nese zvláštní, tíživý pocit úzkosti. Jungkook by byl ochotný odpřísáhnout, že dokonce vnímá pach tlející krve. Cítí tu kovovou pachut na jazyku - nepříjemnou a nechutnou, až se mu žaludek obrací.
Náhle mu jakási látka zakryje oči a ozve se smích. Už ne však za jeho zády, ale před ním. Nebezpečně blízko. A mladík na své tváři pocítí cizincův dech. Ne však horký, jak by se u člověka dalo očekávat, ale chladný... skoro až mrazivý.
"Ale kdepak, maličký. Musím tě zklamat, ale ty už nikam nepůjdeš. Tím, že jsi překročil práh tohohle malého kostelíku, sis podepsal rozsudek nad svým životem a navždy sis zavřel dveře. Už je pozdě na návrat!"
To už je ale na Jungkooka moc! Prudce vymrští ruku nahoru a strhne ten kus tmavé látky, aby konečně pohlédl na mladíka, který si s ním nejspíš pouze hraje a ted se baví nad jeho strachem. Rychle zamrká, aby přivykl přítmí a pohlédne na postavu před sebou. Stojí u zábradlí - dřevěného a chatrného. Je zády k němu, přesto ale Jungkooka překvapí, že je mladší, než soudil podle jeho hlubokého hlasu. Zamračí se, zhluboka nadechne a s úmyslem po něm ne zrovna vybýravým slovníkem vyjet, vykročí směrem k němu, jenže cizinec ho zastaví dřív, než stihne dokončit jediný krok.
"Myslel jsem, že si svého života víc vážíš," pronese až podivně klidným hlasem, aniž by se otočil. Jungkook překvapeně zamrká, ale než mu to stihne dojít, mladík před ním pokračuje. "Říkal jsem, že nemám rád, když mi někdo pohlédne do očí a ty sis sundal jedinou ochranu, která tě před tím pohledem chránila. Řekni mi... kdo tě ted uchrání, hn?" Jungkook v jeho hlase rozpozná mírnou nazlobenost, to už se ale mladík začne pomaloučku otáčet k němu.
Chlapec rychle skloní hlavu k zemi a náhle si není jistý, jestli udělal správně, když tu látku sundal z očí. Co když ten cizinec přeci jen myslel svá slova vážně? Nakonec se ale i přesto rozhodne vzdorovat.
"Nech mě odejít," zvedne tvář k němu a pohlédne mu do obličeje. Velmi pohledného, jak sám uzná. Mladík před ním ale našpulí rty a záporně zavrtí hlavou.
"Jak už jsem řekl... na odchod už je pozdě!" vykročí k němu blíž a Jungkook mu vzdorovitě pohlédne do očí. "Ale jelikož se mi líbíš-..." vztáhne k němu ruku a jemně mu přejede po kontuře čelisti a chlapec se ošije. "... mám pro tebe něco mnohem lepšího. Něco, po čem lidstvo touží, ale co ani samotná věda nikdy nedokáže stvořit," nakloní se k jeho uchu. "Chceš vědět, co to je?" zeptá se laškovně a Jungkook se zamračí.
"Chci vědět, kdo jsi!" začne být netrpělivý. Tahle hra ho rozčiluje. Nesnáší, když si s ním kdokoliv pohrává jako kočka s myší a tenhle... ten... ten zmetek ho má naprosto v hrsti. Možná by bylo lepší utéct, pomyslí si černovlásek a očima začne těkat z místa na místo a hledat jakoukoliv únikovou cestu. Hlavně pryč odsud!
"Když tě to tak zajímá," pokrčí cizinec rameny. "Jmenuju se Taehyung."

Jungkook náhle vystřelí z místa a rozeběhne se ke schodům. Jaké je ale jeho překvapení, když se Taehyung objeví přímo před ním. Chlapec překvapeně zamrká. Jak to jen udělal? To přece...
Otočí se a prudce vyrazí k zábradlí ve snaze ho přelézt a seskočit dolů.
"To bych být tebou nedělal!" ozve se vedle něho.
Už zase? pomyslí si Jungkook a nevěřícně si Taeho přeměří pohledem.
"C-co jsi, sakra, zač?" vyhrkne. Taehyungovi z tváře na okamžik zmizí úsměv.
"Jsem někdo, kdo ti má co nabídnout... Ale skákat kvůli tomu z balkonu? Nebud blázen, maličký. Je to vysoko a mohl by sis dost ošklivě ublížit," pohlédne dolů přes zábradlí.
"Co mi chceš jako nabídnout, hn?" štěkne po něm. Trpělivost už mu dochází, kdežto strach začíná narůstat. Taehyung se otočí k němu.
"Nabízím ti nesmrtelnost. Avšak s podmínkou, že mi budeš patřit!" řekne.
"Nesmrtelnost? Nesmysl. Nic takového neexistuje!" vysměje se mu, ale Tae je odhodlán ho přesvědčit. Usměje se a lehce se přehoupne přes zábradlí. Rozpaží ruce a vrhne se po zádech z výšky dolů. Jungkook se nevěřícně nahne přes zábradlí.
"Jsi blázen? Vždyt se zabi-..." němě zůstane hledět na místo, kde by mělo ležet tělo Taehyunga, jenže... žádné tělo nespatří. Místo toho se ozve hlas těsně vedle něho. Prudce sebou škubne leknutím a otočí se k němu.
"Věř mi, nakonec budeš rád, že jsi přijal," řekne Tae, ale Jungkook odmítavě vrtí hlavou.
"Ne... nechci nic takového. Ty jsi... jsi šílenec!" křikne po něm a začne ustupovat. "Ty nejsi normální a já tu s tebou rozhodně nezůstanu!"
"Pak ale zemřeš!"

Jungkook na nic nečeká. Rychle se rozeběhne pryč. Seběhne schody, proběhne mezi lavicemi a vrhne se ke dveřím. Popadne kliku a otevře, když v tom vykřikne kvůli palčivé bolesti, která mu projede od krku, přes hrudník až po konečky prstů levé ruky.
Před očima se mu zatmí, na jazyku pocítí chut vlastní krve...
Tak taková je smrt? vytane mu poslední myšlenka.

O pár let později:

Dlouhé, štíhlé prsty jemně přejíždějí po jednotlivých klávesách starých, rozpadlých kostelních varhan. Jemná melodie se line prostranstvím a ztrácí se kdesi v dálce.
Mladý muž s přivřenými víčky poklidně vyhrává jakousi neznámou melodii, když v tom ho kdosi vyruší.
"Jungkooku, nech toho už. Kvůli tobě už tu vážně nepotkáme jedinou živou duši." Taehyung si zamračeně prohrábne své světlé vlasy. Jungkook po něm ale pouze střelí zamračeným pohledem a dál se věnuje varhanům.
Tae se ale velmi rychle naštve. Prudce vymrští rukou a silnou ranou zničí i poslední zbytek varhan, který tu z posledních sil stál.
"To mě budeš nenávidět do skonání světa? Je to už třicet let. Věčně mě nenávidět nemůžeš!" začne se smát, ale to už ho mladší prudce přirazí ke zdi a nebývalou silou mu stiskne krk.
"Myslíš? Budu tě nenávidět tak dlouho, jak sám uznám za vhodné. Věděl jsi, že to nechci. Neprosil jsem se tě o ten tvůj... rádoby dar! Nechtěl jsem být jako ty! Nechci být nesmrtelný!" křikne rozlobeně. "Já se tě o tohle neprosil!" ukáže na své špičáky, kvůli nimž se stal krvelačnou bestií a kvůli nimž každou noc bere životy nevinným.
"Fajn, tak si počkej, až vyjde slunce a pak odejdi. Umři si tam venku!" odpoví mu Tae, odstrčí ho a promne si krk. "Nebo běž hned, máš nejvyšší čas. Za hodinu už slunce zapadne. Tak na co čekáš?!" Jungkook se zvedne. Chystá se ještě něco dodat, když se ozve čísi hlas ode dveří. Oba mladíci se zaposlouchají. Je to jakási melodie, kdosi si pobrukuje. Jungkook se nahne přes zábradlí. Taemu se zalesknou oči chtíčem.
"Je to ještě dítě!" zavrčí na něho mladší. "To nemůžeš!"
"Ale ano, můžu. A taky to udělám!" zkřiví rty do úšklebku a než se Jungkook naděje, rozplyne se mu před očima, aby se ihned na to objevil před malou dívenkou, která zvědavě nakoukla do dveří kostela. Ted tu však stojí a třese se strachem. Jak ráda by v tu chvíli raději byla doma!

Dva mladíci stojí naproti sobě, vzdorovitě si hledíce do očí. Vyčkávají.
"Prohraješ," posmívá se mu Taehyung. "Ještě nejsi dost silný!"

"Nebyl bych si tak jistý," odfrkne mladší. "Její krev... bude má!" zasměje se, načež se oba současně vrhnou na nebohé nic netušící dítě...