Immortal 1

 

Milé děti. Dovolte mi, abych vám odvyprávěla krátký příběh...

Dlouhé minuty stál schován pod klenbou starého mostu a zamyšleně pozoroval kapičky deště, které se snášely k zemi, kde se s tichým pleskáním tříštily o asfaltový povrch chodníku. Zbývala jen slabá půlhodinka, než mu tichounké pípnutí jeho náramkovch hodinek oznámí půlnoc. Opět jedna z mnoha nocí, které stráví na ulici.
Ulice Seoulu jsou plné různých zákoutí i míst, jimiž by obyčejný člověk nechtěl v tuto hodinu procházet. Ulice, jimž by se každý raději vyhnul. Ne však Jeon Jungkook, sedmnáctiletý chlapec, který tyto ulice a zákoutí zná jako vlastní boty. Vlastně by se dalo říct, že v nich vyrostl i přesto, že pochází z bohaté rodiny.
Tato noc však byla něčím jiná. Každý večer procházel tímto místem. Pokaždé míjel ten most, který ho v tuto chvíli chrání před kapičkami chladného deště, aby stejně jako už mnohokrát předtím přespal ve starém, opuštěném kostele na okraji města.

"Táhni ke všem čertům, ty bastarde!" vzpomněl si na slova otce, jenž byl na mol, stejně jako včera i den předtím... a předtím... Jungkook už to přestal počítat a bude tomu třetím rokem, co si pro svůj únik z reality vybral tuto opuštěnou budovu. Kdekoliv jinde se cítil líp, než doma.
Dnes tomu tak mělo být také, jenže není a on netuší proč.
Něco je jinak!

Tiše a bez hnutí dál stojí pod mostem a pozoruje kostel, stojící na konci ulice a na hrudi ho tíží divný pocit... těžký a nepříjemný! Pocit, jenž mu našeptává, aby se stejně jako všichni i on tentokrát dnes vyhnul tomuto místu. Aby se otočil a odešel. Něco mu říkalo, že dnes by neměl překračovat ten starý, dřevěný práh!
Pohledem jako kdyby propaloval stařičký chrám boží, jenž se už viditelně rozpadá. Spousta prken, které tvoří nejen obvodové zdi chybí, nebo jsou už v takovém stavu, kdy při sebemenším dotyku se rozpadnou na drobné třísky.

Jungkook se zamračí a bradu více zachumlá do látky mikiny. Tělo už se mu třese chladem a i když si to nechce přiznat, tak také strachem. I přesto, že dnes nemá dobrý pocit, pomalým krokem opustí přítmí mostu a vydá se ke kostelu. A čím blíž je, tím víc má pocit, jako kdyby tu nebyl sám. Aura, která okolím proplouvá, zdá se být temná a tíživá. Ba co víc, Jungkook cítí zvláštní pocit... jako kdyby tu panovalo podivné zlo!
Jenže on ví, že jen tak na ulici zůstat nemůže. Možná by to pro něho představovalo mnohem větší nebezpečí, než pouhá domněnka přítomnosti něčeho nebo... někoho!

Dojde ke mohutným dveřím. Jsou veliké s okraji lemovanými zarezlým železem, klika zdobená. Sevře ji ve své studené dlani a mírně zaváhá. Nakonec se ale rozhlédne a když se ujistí, že v blízkosti nikdo cizí není, vstoupí. Ihned ho obklopí zvláštní klid, přímo dýchající z tohoto místa, ticho i pach starého, vlhkého dřeva. Dřív mu z toho odéru bylo na zvracení, ale postupem času si zvykl a nyní už mu dodává spíše pocit klidu, jelikož ví, že se zde může kdykoliv ukrýt a nikdo ho tu nebude hledat.
Jenže... proč se nedokáže zbavit dojmu, že tentokrát tu není sám? Že někdo objevil a narušil klid opuštěného kostela?
Místo, aby i dnes uklidnil svou mysl i duši díky klidu a pokoji, který ho dokázal odpoutat od všedního stresu a problémů... více se roztřese a po zádech mu přeběhne nepříjemný mráz, jenž mu způsobí husí kůži.

"Halo?" zvolá do prostoru, i přesto, že si není jist, jestli činí dobře. Nikdo mu neodpoví, ale pocit bezpečí se ne a ne dostavit. Odstoupí ode dveří, o něž se pár minut opíral a udělá pár kroků do středu sálu. "Slyšíte mě? Je tu někdo?" zkusí znovu. A nyní... se cosi přeci jen změní!
Nikdo se neozve, ale vzduch jako kdyby najednou zhoustl a nepříjemně tak tlačil mladíkovi na hruď. Pocit, který ho svírá, zesílí. Tentokrát si je jistý, že tu není sám, i když nikoho nevidí. Cítí cizí přítomnost, která se mu ani trochu nelíbí. A v tomto pocitu ho utvrdí zvláštní zvuk, který se ozve z balkonu, kde se nacházejí varhany, jenž i přes dlouhé roky stále oplývají krásou. Zvuk, který by poznal každý a který by v každém zaručeně vyvolal vlnu určité paniky...

Z balkonu se ozvou kroky!
Jsou pomalé a tiché, i tak ale jasně zřetelné. V Jungkookovi se téměř srdce zastaví. Očima se pokouší ve stínech lépe zorientovat a zahlédnout nezvaného hosta. Se zrychleným dechem opatrně nakročuje a pomalu se vydává ke schodům, vedoucím na balkon.

Tichounce došlápne na poslední schod a narovná se. Rozhlédne se, ale nikoho nespatří.
"J-je tu někdo?" zvolá o poznání tišeji a strachem téměř nedýchá. Přejde k dřevěnnému zábradlí a pohlédne dolů. V tu chvíli by se v něm krve nedořezal. Strach naprosto ochromí jeho smysly a tělo ustane v jakémkoliv pohybu. Pouze oči vyděšeně těkají z místa na místo.
Pak se zvuk, jenž ho vyděsil, ozve znovu. Tón, byť rozladěný, ale přesto krásně znějící. Tón, vycházející z varhan. Tón, který se však neozval jeho přičiněním.
Se strachem v očích se pomalu začne otáčet, aby zjistil, kdo stiskl klávesu varhan, jenže než tak stihne učinit, ozve se něco jiného - hlas!
"Neotáčej se!" přikáže mu tichý, hluboký hlas jakéhosi muže. "Neotáčej se, pokud nechceš přijít k úhoně," dodá a Jungkook se ošije. Pocítí totiž horký dech neznámého cizince na zátylku. Pochopí tak, že stojí přímo za ním.
"K ú-úhoně?" zakoktá mladík ustrašeně. Vyhrožuje mu ten muž snad? Chce mu ublížit? Jako odpověď se ozve tichý smích.
"Podíval by ses mi do očí," řekne a dodá. "A to já nemám rád! Mohl bych ti ublížit a to se mi nechce... líbíš se mi." Jungkook cítí, jak se mu do očí tlačí slzy. Co když mu něco udělá a on už nebude mít nikdy šanci se vrátit domů, kde teď paradoxně tak moc touží být. Lituje toho, že neposlechl své smysly, které mu radily dnes do kostela nevstupovat.
"K-kdo... kdo jsi?" zeptá se Jungkook. Opět se ten cizinec zasměje.

"Jméno není důležité. Beztak ti nebude k ničemu a zapomeneš ho dřív, než ráno vyjde slunce, ale něco ti přeci jen říct mohu," řekne a Jungkook by přísahal, že se muž usmívá. "Jsem někdo, kdo tě celý večer sledoval. Kdo tě pozoroval, zatímco jsi stál tam pod tím mostem. Věděl jsem, že o mě svým způsobem víš a to mi imponovalo. Nikdo totiž nikdy nedokázal poznat, že jsem poblíž, dokud jsem se mu sám neobjevil. Ty jsi ale něco jiného... něco, co mě baví, něco co se mi líbí. Něco, co-..." odmlčí se, odhrne mu lem mikiny a přejede mu ukazováčkem po holé, jemné pokožce jeho krku. Jungkook se ošije, ale neodváží se uhnout. O to víc mu srdce sevře strach, když ten muž dokončí větu. "... co mi bude patřit!"