Někdy si tak říkám, že jsem asi divná, ale mě ty veselé nějak nejdou. Snad vám to nevadí..
Vzal do ruky pero a na kus bílého papíru napsal pár vět. Necítil se zrovna nejlépe a slova, která tisknul na ten list papíru v podobě tmavě modrého inkoustu, svírala jeho srdce jako mohutná pěst a do jeho tmavých očí tlačil perlové kapičky horkých slz.
"Řekl jsem, že tě nikdy nezklamu a teď jsem svůj slib porušil. Nikdy si to neodpustím. Selhal jsem!"
Odložil pero a protnul pohledem svůj text. Jako kdyby však nevnímal, co vlastně napsal. Cítí jen jakousi bezmoc a zlobu. Sám na sebe, na svou hloupost a zbabělost. Na slova, kterými chtěl omluvit své činy a jimiž ublížil nejvíce. Své rodině, svým přátelům... jemu!
Až teď si uvědomil, co svým chováním činí. Na nápravu však je už pozdě. Ze rtů mu splyne tichý vzdech a na čele se mu utvoří dvě hluboké vrásky.
POV:
"Yongname, potřebuji s tebou mluvit," objeví se ve dveřích do kuchyně jeho dvojče a hlavou přitom kývne, aby ho následoval. Bratr mu věnuje úsměv a následuje ho do obýváku. Yongguk se postaví k oknu a chvíli z něho hledí, jako by si tím snažil nahnat odvahu k tomu, co se mu chystá říct.
Ticho však trvá příliš dlouho a Yongnam k bratrovi přistoupí blíž. Opatrně mu položí ruku na rameno a Guk se zachvěje.
"Bráško, co se děje? Víš, že mi můžeš říct všechno. Ať to bude cokoliv, nikdy tě neodmítnu," řekne povzbudivě a Guk se mírně pousměje. V jeho úsměvu však není vůbec nic veselého.
"Říkáš cokoliv? Proč mám ale pocit, že až to to řeknu, budeš mě nenávidět?" Yongnam začíná být zmatený.
"Ale no tak, co se děje?" zeptá se a Yongguk se pomalu otočí. Zahledí se do jeho čokoládových očí, ve tváři jasně zřetelné obavy. Sebere poslední zbytky odvahy a přistoupí k Yongnamovi tak blízko, jak jen je to možné a dřív, než by si to rozmyslel, nebo než by mu stihl utéct, přistihne se svými rty na bratrovy.
Omámen zvláštním přívalem emocí a pocitů zatím nepoznaných, nezmůže se Yongnam na žádný odpor. Stejně tak ale nepřijde odpověď ani kladná. Yongguk se odtáhne a aniž by věnoval bratrovi pohled, urychleně opustí místnost.
Starší z dvojčat v tichosti a téměř bez dechu hledí s očima dokořán na dveře, jimiž Yongguk spěšně proběhl a jejichž zavření bylo doprovázeno hlasitým bouchnutím. Ruka mu samovolně vystřelí vzhůru a konečky prstů polaskají jemnou pokožku jeho plných rtů. Ve snaze utídit zběsilé a smysl nedávající myšlenky, dojde ke své posteli a jen tak tak usedne na její okraj, který ve svém zamyšlení téměř mine. Srdce mu v hrudi buší tak silně, že jen s podivem se mu neotřásá celá hruď pod jeho údery.
"Co to-..." šeptne a marně si pokouší namluvit, že semu lehký polibek od Yongguka nelíbil. "To-to ne... tohle bych... ne-neměl cítit!" prudce se zvedne a párkrát přejde pokoj tam a zpět. "Nemohlo se mi to líbit... nemůže. Nesmí!"
Po několika dlouhých minutách zatlačí své myšlenky do pozadí a nechá se ovládnout zdravým rozumem. Nebo ne?
Yongnam zbrunátní a na čele mu vyvstane vráska. Rychle vyjde z pokoje, aby našel svého bratra. Nakonec ho nalezne. Sedí v kuchyni, jeho dlouhé štíhlé prsty objímají bílý hrneček s horkým čajem a jeho tvář je otočená k oknu. Při pohledu na něho, dojde Yongnamovi, jak je jeho bratr krásný a všechna zloba ho ihned přejde. Pohled mu zjihne a vráska, jenž mu hyzdila jeho jinak pohlednou tvář, zmizí.
"Yongguku?" osloví ho klidným hlasem a neujde mu, jak se Guk ošije. usedne naproti němu a Yongguk sklopí tvář dolů, propalujíce očima dřevěnou desku stolu. "Nevím, co to mělo být a proč jsi to udělal ale-..." řekne, přestože jeho srdce říká pravý opak. "... tohle už se nesmí opakovat!" dořekne, co měl v úmyslu a tiše si bratra prohlíží. "Není to správné. Nemůže to... já... pros-..." začne koktat, když v tom ho Guk přeruší zvednutou rukou.
"Zapomeň na to, Name. Dělej-..." linou se mu skrz jeho plné rty tichá slůvka protkaná jasně zřetelným smutkem, až se Yongnam zasmuší. "... jako kdyby se nic nestalo, ano?" zvedne k němu své tmavě hnědé oči. Yongnam téměř nedýchá. Slzy, které se kutálejí mladšímu z očí a smutek v jeho hlase, mu seberou veškerou sílu cokoliv říct.
"G-Gukkie?" zašeptá, ale Yongguk zavrtí hlavou tak prudce, až se mu čaj přelije z hrnku a opaří mu prsty. Yongguk sykne bolestí a pevně semkne rty k sobě, aby utumil bolestný sten. Yongnam prudce vstane a oběhne stůl, kde vezme do dlaně jeho opařenou ruku.
"Jsi... jsi v pořádku?" vyhrkne a druhou rukou ho pohladí po tváři a palcem setře těch několik neposedných slz, ale Guk se mu vyškubne a vstane. Rychle se okolo něho prosmýkne a rychlým krokem odchází. U dveří se zastaví a hlédne se. V tu chvíli Nam spatří nový příval slz.
"Zapomeň na to, co se stalo. Byla to chyba, neměl jsem to dělat. Mrzí mě to!" Poslední větu zašeptá, nicméně ji ale Nam slyší a i když si to nechce přiznat, Yonggukova slova ho zamrzí.
A nejen to. Mrzí ho i to, že ho opět nechal o samotě.
Yongnamovy myšlenky se mu míchají v hlavě jedna za druhou střídavě s otázkami, na které ale v tuto chvíli nedokáže nalézt odpovědi. S tichým povzdechem setře ze stolu rozlitý čaj a vydá se do chodby, kde se začne oblékat.
"K-kam jdeš?" ozve se za ním.
"Ven!" zavrčí strohou odpověď možná až moc ostře, ihned si to ale uvědomí. Narovná se a otočí se k němu, s omluvným úsměvem na rtech.
"Yongn-..." hlesne Guk a Yongnam přistoupí k němu blíž, aby mu lépe viděl do tváře, načež klidným, tichým hlasem promluví.
"Jdu se pouze projít, ano? Za chvíli jsem zpátky!"
Krok za krokem, levá noha střídá pravou, podrážky jeho bot tichounce našlapují na popraskaný povrch asfaltového chodníku. Drobné kamímky a štěrk jemně křupají pod jeho tíhou, jako matný důkaz ještě nedávné námrazy. Z úst mu uniká nepatrný obláček horkého vzduchu, zuby o sebe drkotají.
Yongnam zachumlá bradu více do tlusté šály, ruce - pevně semknuté v pěsti - více vsune do kapes. V duchu si zanadává, že si vzal pouze mikinu, která i přesto, jak je silná, neudrží dostatek tepla a pak se zamračí.
Ještě pár minut prochází ulicemi, načež se zastaví a svůj pohled zvedne k velikému, železem kovanému, nápisu. Do srdce se mu vtlačí smutek, přesto projde branou, aby okamžik nato procházel mezi hroby, nevěnujíce jim jediný pohled. Zajímá ho pouze jeden jediný a k němu má právě teď namířeno. Obejde ještě pár řad, aby následně prošel malou kopulovitou aulou. V ní stojí malá, vyhublá, asi desetiletá dívka a prodává pár pugetů různobarevných květin, které jistojistě sama natrhala, aby je pak mohla prodat za pár korun, které utratí za několik málo soust jídla.
Yongnam sáhne do kapsy a vytáhne tři pomuchlané bankovky. Podá jí je a vezme si jeden z pugetů.
"Ale to je moc. Vrátím vá-..." vyhrkne dívka, ale Nam s úsměvem zavrtí hlavou.
"Máš ještě někoho?" zeptá se chudé holčičky.
"Jen brášku. Jsou mu čtyři," pronese a ukáže mezi hroby, kde si hraje malý, viditelně zanedbaný chlapeček.
"Tak vem brášku na jídlo," řekne a podá jí další tři bankovky. "A kupte si nějaké pořádné oblečení!" Dívka přikývne, poděkuje a odběhne. Yongnam si vezme i zbylé dva pugety, zamává dětem na rozloučenou a pokračuje do druhé části hřbitova.
"Kéž bys mi tak mohl poradit, co s ním dělat. Změnil se," promlouvá tiše k mrtvému, zatímco mu na hrob pokládá povadlé květiny. Smutně přitom hledí na usměvavou tvář, vytesanou do černého náhrobku. "Snaží se tvářit, že je v pohodě, ale čím déle jsi pryč, tím víc ho to ničí. Jednoho dne se utrápí. Neřekne to, ale já vím, že mu chybíš. Stále tě má v sobě a já začínám mít pocit, že z toho začíná blbnout." Yongnam si vzpomene na polibek a do tváří mu zrůžoví. "Kéž by ses mohl vrátit. Všechno by bylo zase ok a bráška by byl opět šťastný," povzdychne si a hlas se mu začne třást. "Ah, Himchannie, ještě jsi neměl umřít... ještě ne!"
Žádné komentáře:
Okomentovat