I remember 2 END

 

 

Občas je fajn, když vám je inspirací song.

"Kde... kde jsi byl tak dlouho?" vyběhl na Yongnama mladší, který celý brunátný se proti němu vyřítil z obýváku. "Víš, kolik je vůbec hodin? Říkal jsi, že se jdeš projít a ne, že hodláš venku strávit celý zbytek dne. A k čemu máš vůbec mobil, když mi ho nezvedáš?" Yongguk se postavil před bratra. "Já-..." uklidní se a ztiší hlas. "... měl jsem o tebe strach."
Yongnam hledí tiše bratrovi do očí. Nemá tu odvahu mu říct, že byl na hřbitově za jeho mrtvým přítelem. Nakonec jen pokrčí rameny a obejde ho.
"Byl jsem v parku a pak-..." zarazí se. Zhluboka se nadechne a polkne poslední myšlenku na to, říct mu pravdu. Vejde do kuchyně a z lednice vytáhne talíř s obědem, který mu tam Guk nechal, když nepřišel na oběd domů.
Aniž by se namáhal ohříváním, nacpe si do pusy plné sousto. Yongguk nedočkavě stojí mezi dveřmi.
"A pak-...?" Začíná mít pocit, že si z něho starší utahuje a tak přistoupí k němu. "Mám to za trest?" zeptá se nejistě. "Trestáš mě snad za tu pusu?"
Yongnam zbrkle polkne nemalé sousto, div mu nezaskočí a upře pohled před sebe. Při vzpomínce na to, jak ho jeho mladší dvojče políbilo, se mu zatají dech. Ještě stále cítí, jak se Yonggukovy rty chvěly... jak sladce chutnaly.
Rychle zamrká. Ne, na tohle by neměl myslet. Yongguk ho přeci nemá rád. Ne tímhle způsobem. A on by neměl mít rád jeho. Ne... počkat! Cože?!"

"Tak do toho!" rozhodí Yongguk odevzdaně rukama, čímž Yongnama uvede zpět do reality. "Řekni mi, jak jsem ti odporný. Jak jsem nechutný, když líbám vlastního bratra, vlastní dvojče!"
"Ne," hlesl stručně Yongnam.
"Ne co?"
"Neřeknu ti nic takového," odsune talíř stranou a zahledí se na Yongguka.
"Proč? Protože ti ani nestojím za to, abys mi řekl pravdu? Nebo chceš mlčet jen z ohledu na fakt, že jsem tvůj brácha?"
"Ne," řekne Yongnam znova, aniž by přestal mladšího sledovat.
"Yongname, prosím!" Jeho hlas zněl už téměř zoufale. Znaveně si sedl naproti Yongnamovi a pohlédl na něho. Starší téměř přestal dýchat, zatímco sledoval, jak se mu horké slzy koulejí po tvářích. Ten pohled ho neskutečně bolel.
Zvedne se a přistoupí k němu. Poklekne, vezme bratra za ruku, otočí ho k sobě.
"Bráško, neplakej! Ne kvůli mě!" zašeptá, aniž by si uvědomil, že i jemu samotnému se tlačí do očí horké kapičky slz.
"Já... já-..." spustí Yongguk, ale chlapec ho nenechá domluvit. Postaví se, přitáhne si bratra do objetí a pevně ho semkne v náručí.
"Neříkej nic, Gukie. Neříkej nic. Prostě jen mlč!"

Dva chlapci stojí dlouhé minuty v pevném objetí. Jejich ruce vzájemně propletené.
Vnímají horkost svých těl, užívají si vzájemnou blízkost. Yongguk zhluboka nasává vůni Yongnamovy pokožky, svíraje chlapce pevněji a pevněji. Yongnam usilovně přemýšlí, snaží se utřídit myšlenky, zjistit přesnou příčinu toho, co právě teď cítí. Ta zvláštní touha... kde se vzala? Proč ji cítí? Jak zahnat to nesmyslné vzplanutí a chuť bratrovi vrátit jeho něžný polibek.
A kdy... kdy vlastně vůbec začal cítit to, co cítí?
Nakonec, rozhodnut přijmout myšlenku, že jde pouze o náhlé pomatení smyslů, se od bratra odtáhne. Dlaně mu položí na ramena.
"Zapomeneme na to, Gukie, ano?" zeptá se pomalu a na tváři vyloudí neupřímný úsměv. Netuší přitom, že svými slovy rozbil Yonggukovo srdce na drobounké střípky. Odmítal si připustit možnost, že by ho Yongguk přeci jen mohl milovat. A už vůbec nevěřil tomu, že by dokázal cítit to samé k němu.
Gukie, tohle není správné. Jsou to dva roky, co jsi pohřbil Himchana, ale tvoje srdce přesto pořád patří jemu... stejně, jako to moje!

Prošel všechny místnosti, pozavíral okna. Když došel k Yonggukově pokoji, nahlédl opatrně dovnitř. Bylo už něco po půlnoci, Yongguk už byl v posteli a zdálo se, že klidně oddychuje. Starší stál nehnutě mezi dveřmi, tiše chlapce pozoroval.
Nabíral odvahu a když si byl dostatečně jistý, že nervozita nechvěje jeho tělem, přistoupil k posteli.
Usedl na její okraj, vzal deku a opatrně mladšího přikryl. Zvedl dlaň a konečky prstů obtáhl konturu Yonggukovy tváře. Mladší chlapec se zamrvil, přetočil se na bok a tichounce zamrmlal jeho jméno.
"Namie-..."
V Yongnamovi se všechno sevře. Nikdy neslyšel svého bratra, že by ho takto oslovil. A i přesto, jak něžně oslovení znělo, nepřeslechl v jeho hlase bolestný podtón.
Sledoval jeho tvář. Klidný výraz, který zdobil jeho tvář, byl pryč. Oční víčka měl pevně semklá, v koutcích se mu třpytily drobné slzy. Rty se mu chvěly, šeptaly jeho jméno. A pak se začal Yongguk chvět celý. Ruce měl křečovitě přitisknutá k tělu, dlaně sevřené v pěst.
"Yongname, ne..." Noční můra zmítala jeho myslí. "Ne-neop-pouštěj... m-mě!" Yongguk sebou prudce škubal, trhal hlavou zprava doleva, celé tělo pokryté potem.
Vzal ho jemně za ramena, mírně s ním zatřásl. Chtěl chlapce probudit. Marně.
"Gukie!" zvolal, ale mladší se neprobouzel. Místo toho stále křičel Yongnamovo jméno. Po dlouhých minutách už byl starší berzradný. Netušil, co má dělat, jak chlapce probudit. A pak ho to napadlo...

Třas ustal, výkřiky utichly, křečovité sevření těla ustoupilo. Dvě tmavě hnědé oči se upíraly do těch jeho.
Yongnam se odtáhl, nespouštěl z bratra oči. Usmíval se. Zato Yongguk na něho překvapeně zíral, oči dokořán rozevřené, na rtech nevyřčenou otázku.
Nakonec pouze zvedl ruku a rozechvěle se dotkl svých úst, na nichž stále ještě cítil příchuť Yongnamových rtů tak intenzivní, že mu mysl odmítala uvěřit tomu, že se to vážně stalo.
Políbil ho. Yongnam ho políbil! Dal mu něco, po čem toužil, ač mu sám předtím tvrdil, že to není správné. Pomalu se nadzdvihl a zapřel se o pravý loket. Chtěl lépe vidět bratrovi do očí. Nepřestávaje bříšky prstů hladit své rty, plynula mu slova z úst lehce.
"Proč jsi to udělal? Proč teď po tom všem, co se za dnešek stalo?" zeptal se. Yongnam se nepřestával usmívat. Mlčel. Jen stále mladšího sledoval. Téměř bez mrknutí mu hleděl do očí, hlavu mírně nakloněnou ke straně. "Proč se v tobě nikdy nevyznám?" A přitom bych tak moc chtěl!
Yongnam zvedl ruku a jemně vzal Yonggukovu dlaň, kterou si stále přejížděl po rtech, do své. Přitiskl si ji k hrudi a jeho úsměv se rozšířil.
Hlas měl tichý, vyrovnaný a nečekaně klidný.
"Možná jsem jen potřeboval zjistit, co cítím tady," zašeptal, zatímco si klepal jejich spojenými dlaněmi o svou hruď. Yongguk se chystal odpovědět, ale starší ho nenechal. A tak, když se nadechoval k odpovědi, vzal ho Yongnam něžně za zátylek a vpil se do polibku tak citlivě, až se mladšímu zadrhl dech.

Stál u okna a v dlani drtil hebkou látku záclony. Drobounké sněhové vločky pomalu dopadaly na zmrzlou zem. Jejich hustota mírně ubírala chlapci na výhledu.
Uplynuly tři měsíce ode dne, kdy tenkrát v noci políbil svého bratra. Na jejich vztahu se ale skoro nic nezměnilo. Snad až na pár objetí, která byla vroucnější a chtivější, než by mělo u dvojčat být.
Ani jeden z nich, byť jen slůvkem se nevrátil k onomu momentu, ačkoliv oba cítili zvláštní touhu. Chtíč. Oba chtěli ten okamžik vrátit. Oběma v tom ale bránil určitý důvod. Yonggukovi strach, Yongnamovi pouhá lidská vlastnost, kterou právě teď ze srdce nenáviděl... zdravý rozum!
Zároveň ale oba bratři cítili stejný cit, který jim bránil v tom, aby se jejich touha mohla rozvíjet. Tím něčím byla láska k mrtvému chlapci, kterou měli oba v sobě, a kterou nedokázal ani jeden přestat cítit.
Yongguk miloval Himchana dlouhé roky. Byl šťastný a vše nasvědčovalo tomu, že spolu budou navždy. Pak ale Himchan zemřel a spolu s ním i část Yonggukova srdce. Himchana však miloval i Yongnam. Jeho láska ale nikdy nebyla naplněna. Himchan nikdy neopětoval jeho city.
Yongnam si myslel, že jeho city zůstanou napořád skryty hluboko v jeho srdci, mrtvý chlapec o nich ale moc dobře věděl.

Klečel na studené zemi, vlhkost hlínu se mu vpíjela do černých kalhot. Jemu to ale bylo naprosto jedno. Hlavu měl sklopenou, oči přivřené. Zpod tmavých řas kanuly slzy.
"Himchane," zazní do ticha. "Tolik mi chybíš. Dal bych cokoliv, abys tu teď mohl být. Nemusel bych se cítit tak mizerně. Je to už dva roky, cos mě tady nechal. Šílím tu bez tebe. Tady mě to svírá-..." zabuší si pěstí na hruď. "... a já mám pocit, že se brzo zblázním. I přesto, žes nikdy nebyl můj!" Zvedne hlavu a očima vyhledá veselou tvář na fotografii, připevněné k horní části náhrobku.
"Vím, co jsem ti slíbil, ale... nevím, jestli zrovna tohle je cesta, kterou bych měl jít. Mám pocit, že je něco špatně!"

POV:
"Yongname, slib mi něco," pronesl tichým hlasem černovlasý mladík, ležící na nemocničním lůžku. Yongnam odtrhne pohled od růžové aleje, která kvete před nemocnicí a odstoupí od okna, aby se postavil k posteli.
"O co jde?" zeptal se. Himchan stočil hlavu k rohu místnosti, kde tvrdě spal Yongguk. Himchanovi se svírá srdce při pohledu, jak jsou jeho oči oteklé vytrvalým pláčem. Pak se opět podívá na Yongnama.
"Slib mi, že ho uděláš šťastným!" hlesne přiškrceně. Nastane hrobové ticho, kdy pouze pár přístrojů, které kontrolují černovláskovy životní funkce, nepřetržitě pípá. Yongnam usedne na okraj postele a vezme Himchana za ruku.
"Udělám, co budu moct," slíbí nakonec. Nemocný chlapec se unaveně usměje.
"Nechci, aby zůstal sám."
"Nezůstane."
"Slibuješ?"
"Slibuju!"
Himchan opětuje jeho stisk dlaně a pak začne těkat pohledem z jednoho dvojčete na druhé.
"Omlouvám se," řekne najednou a Yongnam nechápavě pozvedne obočí. "Omlouvám se, že jsem nikdy neopětoval tvoje city." Yongnam svěsí hlavu. Povzdychne si a pokusí se o úsměv.
"Můj bratr tě miluje. Když je šťastný on, pak jsem šťastný i já." Ah, jaké klišé! "Nemáš se proč omlouvat. Nebo snad lituješ toho, že miluješ jeho a ne mě?" pokusí se o chabý žert. Himchan se zahledí na Yongguka, v očích se mu zračí čirá láska.
"Mohl jsem milovat tebe, však jste dvojčata. Jste tak stejní-..." řekne a cítí, jak se Yongnamova dlaň chvěje. "... a přesto jste tak odlišní!" Yongnam si opět povzdychne a přikývne. "Dohlédneš na to, aby se naučil zase milovat?" v černovláskově hlase zní naléhavost.
"Dohlédnu," zašeptá v odpověď. "Neměj strach."
KONEC POV

"Už nevím, jak dál. Vždyť... vždyť tohle je proti přírodě!" bouchl pěstí do země. "Jak ho mám k čertu naučit milovat? Proč jsem ti vůbec sliboval něco, co nedokážu splnit?" rozpláče se.
"Vím, že ke mě cítí něco zvláštního, a taky vím, že cítím něco i já k němu, ale... co to je? A proč mám tak strašnou chuť řvát při pouhé myšlence, že přeci jenom miluju svého bráchu? Vždyť je to holý nesmysl!" Dlaně přitiskne k obličeji ve snaze přestat plakat. Marně.
"Nevím vůbec, co mám dělat!" řekne, naposledy pohladí tvář na fotce a pak se zvedne a odchází, aby sem další den mohl přijít zas.

Zavřel dvířka, v prstech sevřel malou lžičku, v druhé ruce držel podlouhlou pixlu s instantní kávou. Lehce přivoněl, užíval si tu vůni. Připomínala mu Himchana, který zbožňoval právě tuto značku kávy.
"Yongguku?" přerušil ho náhle bratrův hlas, doprovázený bouchnutím dveří.
"Jsem v kuchyni," odpověděl a vytáhl druhý hrnek. Nasypal do hrnečků po dvou lžičkách kávy a vrátil pixlu na volné místo v polici.
Zalil sypký nápoj horkou vodou a oba hrnečky postavil na stůl. V tu chvíli se starší bratr postavil do dveří. Jejich pohledy se setkaly.
Yongguk se usmíval, Yongnam si naopak svého bratra prohlížel. Nebyl v tuhle chvíli schopen ani pojmenovat to, co se v něm odehrávalo. Věděl jenom to, že to co cítil k mladšímu, bylo velmi silné. A byl rozhodnutý to dát bratrovi jasně najevo.
Přistoupil k němu, vzal ho za ruce, donutil ho k němu vzhlédnout.
"Yong-..." hlesl nechápavě Yongguk, ale než stihl cokoliv říct, byl přerušen. Jemné rty něžně se k němu tiskly. Poddajné, vláčné. Stejně tak jako jeho nohy, ktré náhle přicházely o svou sílu.
Dlaně přešly z rukou na ramena a pak na tváře, které opatrně sevřely. Yongguk vnímal hrubé, drsné mozoly, které jeho bratr měl. Ihned ale zapomněl. Neexistovalo nic okolo. Žádné hrnky vonící kávy, žádné mozoly. Byli jen oni dva.
Yongnam pohnul rty, něžně se otřel o nehybné rty mladšího, nutil ho k odpovědi.
Sklonil hlavu ke straně, prohloubil polibek, jazykem nepatrně zatlačil. Chtěl ochutnat sladkost Yonggukových úst. Toužil polaskat jeho jazyk, donutit ho, aby po něm zatoužil tak, jako to v tuto chvíli cítil on sám. A když mladší pootevřel rty a roztouženě vydechl, věděl, že má napůl vyhráno.
Pustil jeho tváře. Uchopil ho za boky a pevně si ho k sobě přitiskl. Chtěl cítit jeho tělo na svém. A Yongguk se nebránil.

Podepíraje ho na zádech, opatrně ho pokládal na postel. Pohledem se vpíjel do jeho očí, užival si jejich čokoládovou barvu. Dolehl na něho svým tělem, vzrušením téměř nedýchal. Pak se sklonil, přitiskl se k jeho uchu, aby po něm vzápětí přejel jazykem. Yonggukem pod ním tiše zasténal.
Jedna z jeho erotogenních zón byla objevena až moc rychle.
Yongnam se mírně pousmál. Líbila se mu Yonggukova reakce. Chtěl víc!

Tiskl se k nahému tělu, jenž se proti němu vypínalo. Vychutnával si vzrušené zvuky, které vycházely z Yonggukových úst.
Vyplňoval drobné, hubené tělo až po okraj, opětovně narážel na maličký uzel nervů uvnitř něho, loudil i prahnul po jakékoliv odezvě na své dotyky.
Yongguk mu je milerád poskytnul až do okamžiku, než se jeho tělo proplo.
Vypnul se jako luk a z hrdla mu chrčivě vyšel výkřik plný rozkoše. Obě těla vzápětí pokryla vrstvička spermatu. Yongnam dosáhl vrcholu jen o pár minutek déle, načež padl na bratra a zmožen únavou nebyl pomalu ani schopen z něho vystoupit.
Ne, že by si Yongguk stěžoval. Naopak. Ignorujíce lepivou hmotu mezi nimi natáhl se po dece, ležící vedle nich. Přetáhl ji přes ně a staršího si k sobě více přitiskl.
Yongnam lehce bratra políbil na krk a zavřel oči. O vteřinu později usnul spánkem ledního medvěda.