V nitru květiny

 

Jedna z mých prvních povídek na BAP! Možná dokonce ta první? Ah, už nevím.
Užijte si to.. JaeRa!

Zhluboka se nadechne, aby do plic nahnal alespoň trochu čistého vzduchu téhle chladné podzimní noci. Poté zavře okno a pomalými krůčky přejde ke své posteli. Usedne na její okraj, vezme do ruky rudou květinu, kterou mu kdosi položil na stolek vedle postele a opatrně si přičichne k jejímu květu. Jeho víčka se zachvějí. Zhluboka vdechne vůni z nitra květiny a smutně si povzdechne.

Další den uplynul! Další den, který strávil v tomhle holém pokoji. Tak neosobním… Tak cizím…

Další den, který prožil v samotě. Sám mezi čtyřmi bílými stěnami, jenž jsou za ta léta cítit pachem léků a desinfekcí. Znovu musel prožít čtyřiadvacet hodin bez toho, aniž by za ním kdokoliv přišel. Aby mu kdokoliv pozvedl alespoň maličko důvěru v lepší zítřek. Tu důvěru, jenž se pomalu, ale jistě vytrácí z jeho křehké, bolestí i nemocí sužované duše. Tolik by si příl, aby ho alespoň na okamžik někdo držel za ruku, dopřál mu jediný hřejivý úsměv… cokoliv…

Znovu se ozve tichý povzdech, který unikne skrz jeho jemné rty. Zavře pevně oči a ulehne. Přikryje se slabou dekou, jenž nedokáže ani malinko zahřát jeho útlé, pohublé tělo a skrz jeho zavřená víčka proniknou dvě horké slzy.

Opět maličký krůček, který ho stále dál a dál vzdaluje poslední naději na normální život. Poslední naději na uzdravení.

"Naděje vždy umírá jako poslední…" učili ho, jenže jak tomu může věřit, když smrt, která si ho už před dlouhou dobou vyhlídla jako svoji příští kořist, mu již téměř šlape na paty? Jeho usínající tělo ztěžkne. Jeho napjaté svaly povolí a mladík se ponoří do propasti plné snů. Alespoň maličká útěcha, jak prchnout před krutou realitou… Jediný okamžik, kdy opět uvidí osobu, jenž jako jediná setrvá v jeho přítomnosti. Jediná, na kterou se může těšit. Přijde ale i tentokrát? Přijde i dnes ten, jehož krása předčí krásu všech andělů a jehož jméno mu je stále odepřeno znát?



Kroky… Tak dunivě bušící na chladné, asfaltové silnici. Hluboká noc a hlasitý, zákeřně a škodolibě znějící smích, přicházející snad ze všech stran proti běžícímu chlapci. A čím rychleji tento hoch utíká, tím hlasitější a zlejší smích se ozývá. Dohání ho a on cítí bolestivé sevření na plicích, jak se ho zmocňuje nedostatek tolik potřebného kyslíku.

Proběhl snad všemi uličkami, ale marně. Nedokáže uniknout. Ten smích… jako kdyby ho sžíral zevnitř. Jako kdyby snad zněl pouze v jeho hlavě…. Tak zákeřný. Náhle mu dojde, že celou tu dobu běhá stále dokola. Zahrává si s ním snad někdo? Znaveně se zastaví a zapře se rukama o kolena ve snaze chytit dech. Jak moc ho bolí každičké nadechnutí. Když už má pocit, že nedokáže udělat ani krok, odevzdaně se narovná. Opře se o nedalekou zeď, na níž je namalována tvář zdánlivého ďábla v podobě graffiti a sveze se podél ní k zemi. Už nemá sílu dále unikat. Je to nemožné…

Schová tvář do dlaní a čeká, až ho dožene jeho zdánlivý pronásledovatel. Během pár vteřin smích utichne a nahradí ho milý, jemný a tichý hlas.

"Neutíkej, je to zbytečné… Nikdy mu neutečeš!" zašeptá a on se otřese nad zvukem jeho hlasu, jenž se zdá být tak strašně blízko a přitom tak daleko. Zvedne hlavu a rozhlédne se. O pár metrů dál spatří jakéhosi hocha. Špinavého, otrhaného a naprosto mu nevěnujícího jediný pohled, dokud…

"Je příliš silný… Neunikneš!" řekne onen mladík a stočí k němu své tmavé oči. S naprosto nic neříkajícím výrazem ve tváři se zahledí na zadýchaného hocha a zvedne se ze svého místa. Během okamžiku vše, co měl ten otrhanec kolem sebe, naprosto zmizí. Špinavá, na mnoha místech potrhaná látka, jenž mu sloužila zřejmě jako chatrný přístřešek. Jeho šaty, pokud se to ještě dalo nazvat šaty, byli rázem také pryč a nahradil je čistý, temně černý oblek. Tmavé oči, jenž zdobí jeho dokonalou tvář, ještě více potemní, až z něho přímo číší strach. Přesto se jeho rty stočí do jemného úsměvu, který zvláštním způsobem krčícího se hocha uklidňuje. Natáhne ruku a čeká, zda ji druhý přijme. Ten překvapeně hledí mladíkovi do očí. Přišel… Opět přišel! Stejně jako každou noc. A ani dnes z něho nedokáže spustit pohled.

"Kdo jsi?" zeptá se. Tak, jako každou noc. Ani tentokrát mu ale tenhle zvláštní mladík nehodlá odpovědět. Jen mu tiše hledí do očí. Stále s tím samým úsměvem. "Prosím… Řekni mi, kdo jsi!" zašeptá téměř neslyšně a natáhne svoji ruku, aby ji vložil do jeho natažené dlaně.

"Mé jméno teď není potřeba…" zazní jeho odpověď. Stejná, jako každou noc.

"Řekni mi... Čí je ten smích? Proč mě každou noc pronásleduje?" zeptá se a v jeho hlase je znát odevzdanost. Už nechce dál utíkat. Ať si ho klidně dožene. Ať si s ním dělá, kdo chce, co chce. Jeho síly nadobro opustily jeho tělo.

"A kdo jsi ty?" zeptá se. "A proč se mi zjevuješ každou noc? Co po mě chceš?" zašeptá. I přesto, že každičkou noc na tohle stvořeníčko čeká, že ho netrpělivě očekává, až ho znovu spatří, i přesto, jak moc touží po tom, aby ho neopouštěl, když se na horizontu začne objevovat slunce… i přesto cítí strach, že od něho nemůže nic dobrého očekávat. Jeho rukou, kterou stále dřímá mladíček ve své dlani, projede jakýsi zvláštní elektrizující pocit. Mírně se rozechvěje a dech se zrychlí.

"Dnes mě takhle vidíš naposledy…" řekne zničehonic mladíček, jehož vizáž se mění jako mávnutím proutku. Z černého obleku, který měl ještě před okamžikem na sobě, jsou nyní tmavé kalhoty a sportovní mikina. Třesoucí se hoch už se nad touto skutečností nikterak nepozastavuje a opakuje svoji otázku. Mladík na třesoucího se hocha upne své oči, z nichž nelze číst a přesto ten, jehož srdce proti času nemá sebemenší šanci, má pocit, že v nich vidí něco jako… soucit?... pochopení?... smutek?

"Řekni mi proč?" řekne smutně. Nechce, aby odešel. Zůstal s ním jako jediný a teď… Teď i on chce z jeho posledních dnů odejít? V jeho očích se zjeví slzy, což druhého mladíka velmi překvapí. Vždyť… ať už je tento hoch kýmkoliv… může stvoření, které ve skutečnosti vlastně nežije, plakat slzy? Ty horké slané kapičky?

Mladík, jehož tělo ovládá nezastavitelná nemoc, neodolá a aniž by jen maličko zapřemýšlel, co jeho počínání může způsobit, zvedne ruku a dotkne se té krásné tváře před sebou. Jen letmo se dotkne jemné pokožky a okolím se ozve tichý šum, podobající se zpěvu mnoha andělů… Tak tichý a tak nádherný. Kolem obou mladíků zavane větřík, jemný jako pohlazení a přesto tak intenzivní. Hoch, jehož tělo se ještě před okamžikem třáslo, rozevře své tmavé oči dokořán. Proč? Snad překvapením… snad strachem? Ani on sám neví, a přesto pohlíží na nádherná černá křídla, jenž se pod dotykem jeho prstů zjevila vzadu za druhým hochem. Přejede prsty přes lehkost jednotlivých pírek, jenž ho jemně šimrají na polštářcích prstů a dech toho, který tato nádherná křídla vlastní, se zadrhne v jeho hrdle. Černá křídla se lehounce zachvějí na nečekaný dotyk smrtelníka, ale zůstanou roztažena. Náhle, jako kdyby oba chlapce obklopila síla ticha. Jen mělký dech okřídleného tvora se vznáší k uším mladíka naproti němu. Jak moc miluje každičký jeho dotyk, jenže… dnes je to poprvé. Poprvé, co se odvážil ukázat mu svá křídla.

"Řekni mi, kdo jsi…" zaprosí hoch už po několikáté ve víře, že se snad konečně dočká odpovědi. Možná už pouze ze zvyku… ale… tentokrát odpověď přijde. A jeho srdce zrychlí svůj tep. "Jsem ten, který ti přinese smrt…" řekne a druhý hoch opět pocítí strach. "Proč?" Jeho hlas pomalu ztrácí intenzitu. "Proč tedy chodíš za mnou každou noc? Proč už jsi mi tedy smrt nepřinesl dřív? Proč mě necháš takhle trpět?" rozpláče se a rukou se přitom chytí v místě, kde má své bolavé, nemocné srdce. Tak moc ho bolí. Tak krutě moc…

"Proč už mě nenecháš zemřít?" zvedne pohled zpět na svého společníka a spatří pár křišťálově čistých slz, které okřídlenému hochu stékají po tvářích a s tichým zasyčením dopadají na zem. "Já nemohu… Neurčuji čas… Jsem jen posel" řekne chvějícím se hlasem.

"Dnes je to naposled, co mě vidíš ve svém snu" zašeptá anděl, či jaký je to tvor a pak zvedne ruku a pohladí hocha po pohublé tváři. "Bolí smrt?" zašeptá. "Ne. Nebolí!" zaslechne odpověď, přesto se nedůvěřivě na anděla zadívá. "Slibuješ?"

Okřídlenec na něho upne své oči a chvíli bez jediného slůvka sleduje smrtelníka, který pro něho tolik znamená. Pak přikývne. "Slibuji, že tvá smrt nebude bolet!"

"Uvidím tě ještě někdy?" zeptá se mladík a z hloubi duše doufá, že odpověď nebude záporná. Anděl, či démon… je mu to jedno. Musí ho ještě vidět. Alespoň naposledy! Ten ale zavrtí hlavou a otočí se k odchodu.

Jeho odpověď hocha velmi zarmoutí. Padne na kolena a rozpláče se. Poslední osoba, kterou měl odešla…

Jediná osoba, kterou…


… miloval!


Otevře oči a smutně se zahledí na strop, jenž ještě nedávno býval sněhově bílý. Teď je zašlý a šedý jako jeho duše. Praskliny na stropě jsou stejné jako jizvy a šrámy na jeho srdci.

Jeho tváře ho krutě pálí od slz, které nechtějí přestat téct z jeho tmavých očí. Těch očí, které jsou podtrhnuty tmavými kruhy. Těch očí, ze kterých se pomalu vytrácí život…

"Vezmi mě sebou…" zašeptá tiše do prázdna a schoulí se do klubíčka. Jeho tělo se třese v návalech pláče i bolestmi, které nemilosrdně sužují jeho křehké tělo. Tak moc si přeje přestat trpět. Tak moc si přeje být… s ním!

Když i slzy přestanou téct, otevře oči a zahledí se před sebe. Na stole v malé vázičce je rudá květina, jejíž stonek se již ohýbá, jak se z ní vytrácí život. Stejně tak, jako z mladíka na lůžku. Natáhne svou pohublou ruku a pohladí skomírající květ, jako kdyby mu tím mohl dodat trošičku toho života.


Jeho úsměv…



Jeho oči…



Jeho… křídla…



Jak moc touží po jeho dotyku, po jeho slovech, ať už by říkal cokoliv… Jak moc touží po tom mladíkovi s ebenově černými křídly. Jenže… on odešel a zřejmě už se nevrátí. Přetočí se na záda a ve stále natažené ruce stiskne stonek vadnoucí květiny. Přitiskne si ji k nosu a zlehka nasaje do plic její vůni. Stále ještě voní, i přesto, že umírá.

Zavře oči a zatne pevně zuby. Jeho tělem projede ostrá vlna bolesti. Otevře ústa v němém výkřiku a jeho oči se zalijí slzami. Rukou se chytí za srdce. Už zase… Ta nepředstavitelná bolest. Kdy tohle konečně skončí?


Uplyne několik dní. Tak nekonečně dlouhých. A bolest zůstala. Nejen z nemoci… I jeho duše velmi strádá. Taková dlouhá doba a mladík s černými křídly se už neukázal. Nikdy! Ani když ho volal, div ho v krku nebolelo. Nic… ani odpověď.

Jak moc se mu stýská. Jak moc by si teď přál, aby ho pohladil. Tak jemně a něžně, jak to umí pouze on. Povzdychne si a otočí se od okna, kde seděl na kolečkovém křesle. Už ani na nohy se nedokáže postavit a jeho ruce jen bez hnutí leží v jeho klíně. Zvednout je ho stojí příliš mnoho sil. Znaveně se otočí od okna a stiskne zvonek, který drží ve své dlani. Během chviličky vejde do jeho pokoje sestřička a odveze ho k posteli. Bez jediného slůvka mu pomůže na postel a pak odejde. Bez povšimnutí, bez jediné známky pochopení. Opět zůstal sám. Zhluboka se nadechne a natáhne se pro květinu na svém stole, jejíž květ se již dotýká desky stolu a pevně si ji přitiskne k hrudi. Cítí se tak strašně slabý. Zhluboka se nadechne a jeho tvář se zkřiví ukrutnou bolestí, jenž projede celým jeho tělem. Tentokrát už ale cítí, že to brzy skončí. Že už brzy jeho nemocné srdce prohraje svůj celoživotní běh na dlouhou trať. Křečovitě se chytne volnou rukou za hruď a pokojem se ozve jeho výkřik plný bolesti. Tentokrát už ho bolest ale neopouští. Naopak… je stále silnější a silnější…


"Otevři oči…" zaslechne náhle. Jeho tělem projede zvláštní třes. Zvláštní mrazení, které si nedokáže vysvětlit. Je to snad proto, že ho bolest konečně opustila? Nebo proto, že hlas, který na něho tiše promlouvá, patři mladíkovi, jenž mu dodával sílu, když ji potřeboval a pak… zmizel. Bez jediného slůvka rozloučení.

"Otevři oči…" ozve se znova, ale chlapec má strach svá víčka otevřít. Bojí se, že ten, jemuž hlas patří, u něho nebude. Že se mu to pouze zdá. Že otevře oči a opět bude sám.

"Prosím, podívej se na mě!" zvolá ten jemný hlas znovu. Je mnohem blíž. Téměř, jako kdyby mu šeptal do ucha. Téměř cítí jeho dech na svém krku. Odhodlá se tedy své oči otevřít. Zahledí se do těch tmavých očí, které mu tolik chyběly. Které tolik miloval…

Mladík před ním natáhne ruku a čeká. Druhý hoch chviličku váhá, načež vloží svoji dlaň do jeho a postaví se. Rozhlédne se zmateně po místnosti a překvapeně se zahledí na pohublé tělo na nemocničním lůžku, kolem kterého se začnou pomaličku sbíhat lékaři a sestřičky. K jeho uším jakoby zdálky doléhá tiché pípání přístroje, ohlašující smrt onoho mladíka… Jeho smrt…


Takže je konec?


O nevyřčenou otázkou se podívá na druhého hocha. Ten pochopí a přikývne. Takže je konec! Společně se poté otočí a bez jediného slova odcházejí nemocniční chodbou pryč. Než se ale rozplynou v nenávratnu, ozve se tichý hlas mladíka, který právě před okamžikem zemřel.


"Proč jsi mi lhal?" zeptá se náhle svého anděla.

"Nelhal jsem ti… Nikdy jsem ti nelhal" odpoví klidně anděl.

"Slíbil jsi, že smrt nebude bolet…"

"A já svůj slib dodržel!"

"Tak mi řekni jednu věc"

"Kterou?"

"Proč mě tak moc bolí srdce?"


Okřídlený mladík se zastaví a otočí se ke svému společníkovi. Zvedne svoji ruku a pohladí ho něžně po tváři.

"Protože jsi miloval…" zašeptá tichounkou větu a pak vezme mladíka do svého objetí.

"Proč jsi odešel?" zeptá se a jeho oči naplní znovu slzy. "Protože i já miloval…" odpoví mu okřídlenec a kolem obou se objeví ta černá křídla. Zabalí se okolo obou těl, jako kdyby je měla chránit. Tělo zemřelého chlapce se roztřese tichými vzlyky. To, když zaslechne tichounká slůvka, vycházející z úst druhého hocha.

"Vždycky jsem tě miloval" zašeptá a dodá. "A vím, že tys miloval mě…" S těmito slovy uzavře svá křídla a sevře hocha v objetí. Ten se rozpláče naplno, ale už to nejsou slzy bolesti, či samoty. Jsou to slzy úlevy. Slzy štěstí… Vztáhne své ruce a obejme anděla kolem pasu. Pohlédne mu do očí a chviličku na to už cítí jemný dotyk na svých rtech.

Jak dlouho o tomhle snil? Jako dlouho toužil po tom, aby mohl tohohle hocha políbit a teď… teď to udělal on sám. Tiše vzdechne do polibku a více přitáhne své ruce kolem andělova pasu.

Když se jejich rty konečně odloučí, propletou své prsty a ruku v ruce společně odcházejí.

"Řekneš mi konečně, kdo jsi?" ozve se mladík a ze své mysli vypustí nadobro veškerou bolest, jenž mu nemoc způsobila.

"Jsem Junhong… Vítej v nitru květiny, Yonggukkie…" řekne s úsměvem, načež se oba rozplynou jako mlha.