Láska umí víc 14

 

Zdravím. I dnes mám další díl povídky. Tak ať se líbí a přeju příjemné čtení...
Hatachi

„Od toho pádu tě pořád bolí hlava. Když jsi dneska nechtěl ani jíst, začala jsem o tebe mít strach a zavolala jsem mu. Potřebovala jsem vědět, jestli je to normální nebo ne. Řekl, že to není nic vážného, ale rozhodně tě chce zítra vidět. Neexistovalo, abych řekla, že nepřijedeš.“

„A já jsem jí v tom podpořil,“ přišel jí na pomoc vážným hlasem Wonseok. „Těžko se můžu soustředit na práci, když přemýšlím, co s tebou je. A v pondělí máš vypovídat před vyšetřující komisí, jestli jsi na to nezapomněl. To tě určitě vyčerpá. A já musím mít jistotu, že jsi fit jak tělesně, tak i duševně.“

Jaera mu vděčně stiskla ruku. „Takový náraz není legrace. A kromě toho byl pěkně rozladěný, že jsi za ním minulý týden nepřišel. Viní z toho mě a já nechci, aby mi to znovu vyčítal.“

„Několikrát mě ta hlava bolela, ale nebylo to nic vážného,“ připustil Dongwook. Chodil po pokoji s rukama v kapsách a mluvil téměř nepřátelsky.

„Možná ne,“ odpověděl Wonseok klidně, „ale svou fyzickou kondici bys podceňovat neměl. Pondělí se blíží.“

Dongwook se poškrábal na krku. „Asi máš pravdu. Zastavím se tam.“

„Tak se mi to líbí. Teď půjdu spát a nechám vás tady o samotě. Chtěl jsem taky Jaere říct, co je nového, ale necháme to asi na zítřek. Myslím, že už to brzy rozřešíme.“

„To je dobrá zpráva, Seoku,“ řekl Dongwook, „ale asi by bylo opravdu lepší nechat to na zítra. Dneska už nejsem schopný myslet.“

Wonseok pochopil Wookovu očividnou narážku, dal jim dobrou noc a odešel z knihovny. Jaera se na svého manžela překvapeně dívala. Bylo jí divné, že nechce s Wonseokem o případu mluvit, dokonce i zalhal, že mu to nemyslí, jen aby s ní zůstal sám. To nevěstilo nic dobrého. Znala ho dost dobře, aby věděla, že není spokojený s vysvětlením, proč volala doktorovi.

„Můžu být sice slepý, ale poznám, když lžeš,“ začal tiše. „Co se děje, Jae? Musíš mi odpovědět, i kdybych tě tu měl držet přes noc.“

„Nevím, o čem to mluvíš. Už jsme ti to snad vysvětlili… měli jsme o tebe strach. Proto jsme volali. To je všechno.“

„Ne,“ potřásl hlavou a chladně se na ni usmál, „lhát můžeš, komu chceš, ale ne mně. Znám tě dost dlouho a vím, že přede mnou něco tajíš.“

„Nebuď směšný,“ odtáhla se od něj a zakopla přitom o odpadkový koš.

„Ty se něčeho bojíš,“ řekl a podrážděně zatnul pěsti. „A Wonseok tě kryje.“

 Jaera ztuhla. Obvinit ji, že před ním s Wonseokem něco tají, to už bylo trochu moc.

„Mám pravdu? Že mám pravdu?“ Udělal krok směrem k ní. „Co je, Jaero? Mám právo to vědět. Proč jsi volala doktorovi? Říkala jsi, že se bolesti zhoršují. Čí bolesti? Tvoje?“

„Moje?“

„Ty sis ublížila, když jsme spadli a teď se to snažíš přede mnou zatajit. Ale já to poznám. Řekni mi, co se ti stalo?“ Chrlil jednu větu za druhou.

Uvědomila si, že veškeré jeho podráždění pramení ze strachu o ni. Ulevilo se jí, že netuší pravou podstatu věci. „Mně ale opravdu nic není.“

„Nevěřím ti.“

„Tak ti to budu muset dokázat.“ Šla k němu a chytila jej kolem krku. „Přesvědč se sám,“ zašeptala a tiskla se k němu. Zachvěl se, ale ani se nepohnul. Líbala ho na krk, hladila mu paže a ramena. Stoupla si na špičky a našla jeho rty. Měl o ni až panický strach, to byl pro ni jediný důkaz, že mu na ní záleží.

Ze rtů se mu vydral hluboký vzdech. Dychtivě jí přejížděl rukama po ramenou. Najednou ji k sobě prudce strhl a pevně obejmul.

„Už mi věříš, že jsem v pořádku?“ zeptala se potichu.

„Ještě ne,“ odpověděl chraptivě a přitiskl jí rty na krk. „Ne, dokud tě nebudu mít celou. Dokud se s tebou nepomiluju.“ Jaery se zmocnila malátnost, když ji zvedl do náruče a zamířil s ní do ložnice. Instinktivně si našel cestu, protože Jaera svoje okolí vůbec nevnímala. Zavřel za nimi dveře. Jemně ji položil na postel a lehl si vedle ní. „Pojď ke mně, miláčku,“ naléhal a přitahoval si ji k sobě blíž a blíž. „Chci se s tebou milovat celou noc. Tolik jsem tě potřeboval. Tak moc jsem po tobě toužil. Byla to celá věčnost…“ Hlas se mu chvěl vzrušením.

„Dongie,“ tichounce zaúpěla a položila mu obě dlaně na tváře. V návalu touhy si jej přitáhla k sobě. „Miluj mě, prosím… miluj mě.“

„O to mě nemusíš prosit,“ zamumlal se rty přitisknutými k jejím. Ruka mu sklouzla k její šíji. „Jsi hebounká jako satén. Cítím, jak ti bije srdce a jak tajíš dech. Kolik nocí jsem na tebe myslel. Jak se spolu milujeme. Hrozně moc tě chci.“ Mazlivě ji líbal po celém těle.

Každý polibek, každý něžný dotek v ní vyvolával neskonalé pocity rozkoše. Nemohla se jich nabažit. Ale i Dongwook odpovídal každičkým nervem svého těla na její intimní něžnosti. Noc se změnila ve svět zázraků, z nichž jeden překonával druhý, dokud se jejich výkřiky nespojily a ona se vyčerpaně nestulila manželovi do náručí. Vytryskly jí slzy radosti, které jí Dongwook zastavoval svými rty a slíbával jí je z tváří. A potom si ji opět vzal a celé to krásně posvátné a zázračné začalo znova.

„Dongie…“ zašeptala.

Pokoušela se najít slova. Odpověděly jí jeho rty, jejichž vášeň ji stravovala a ničila zároveň. Ztracená sama v sobě dávala a brala se znovunalezenou lehkostí, která ji uváděla do extáze.

Nad ránem usnula klidným spánkem, který vyplňovaly sny o Dongwookovi.

 ***

 
„Dongie?“

Když se nedočkala žádné odpovědi, natáhla po něm ruku, ještě celá rozechvělá po nočním milování. Ucítila jen chlad pokrývky a rázem procitla.

Odešel.

Podívala se na hodinky, které ukazovali téměř poledne. Spala neuvěřitelně dlouho. Oči jí sklouzly na změť oblečení rozházeného v hromádkách vedle postele. Vzpomínka na vášnivou noc ji znovu zalila láskou a touhou…

Vyklouzla z postele a přehodila přes sebe župan. Rychle prošla domem a její obavy se potvrdily. Dongwook s Wonseokem odjeli do Sappora.

Musela ho vidět. Kdyby měla čekat, až se vrátí z práce, asi by se zbláznila. Minulou noc se jejich manželství neodvolatelně změnilo. Věděla to, ale musela to taky slyšet od Dongwooka. Potřebovala jeho ujištění.

Během noci prožili oba něco nádherného. Neexistovalo nic jiného než touha milovat a být milován. Ale ráno se všechno změnilo. Opustil ji bez jediného slova. Věděla, co cítí, ale musela se přesvědčit, o čem přemýšlí. A o tom těžko můžou mluvit po telefonu.

Překvapí ho v kanceláři. Dohoda, že ho nebude v kanceláři navštěvovat, platila jen do slavnosti. Byla zvědavá, kde pracuje a také si přála víc patřit do jeho života. Navíc se nemohla dočkat, až ho zase obejme. Noc byla příliš krátká.

Pečlivě se oblékla. Tentokrát si vybrala modré šaty a vlasy si vyčesala do drdolu. Chtěla být pro manžela krásná, i když ji nemůže vidět. Vzala si džíp a zamířila do Sappora s nadějí, že Dongwook bude nakloněný myšlence strávit noc v hotelu. Tašku s oblečením a kosmetikou pro oba měla s sebou.

Pár kilometrů před Sapporem si všimla, že rafička ukazující teplotu stoupá. Auto se přehřívalo. Musela zastavit a vypnout motor. Nervózně si kousala ret. Auto zřejmě nebylo od nedávné nehody úplně v pořádku. Chvilku počkala, pak nastartovala a zamířila do prvního servisu, který byl při cestě.

Auto bylo opravdu poškozené. Bylo třeba vyměnit termostat. Auto nechala v servisu a do Sappora dojela taxíkem.

Dongwookova společnost sestávala z mnoha oddělení s luxusně vybavenými kancelářemi. Vyjela výtahem do patra, kde měl kancelář Dongwook. Všechno bylo zařízeno s dokonalým vkusem, v kombinaci skla a chromované oceli, zelených květin a japonského umění.

Jedna ze sekretářek zahlédla Jaeru hned, jak vystoupila z výtahu a vedla ji ke dveřím Dongwookovi kanceláře. Jaera ji zadržela.

„Je můj manžel sám?“ zeptala se tiše.

„Ano, paní Jung.“

„Chtěla bych ho překvapit. Doufám, že vám to nevadí.“

„Ale jistě že ne,“ usmála se sekretářka a šla zpátky ke svému stolu. Prohlížela si Jaeru se zvědavým zájmem.

Jaera se snažila potlačit bušení srdce a vklouzla potichu do místnosti. Dongwook seděl za psacím stolem na otáčivém křesle zády k ní. Položila tašku a po špičkách se k němu přiblížila. Naklonila se, aby ho políbila na krk.

„Moc jsi mně dneska ráno chyběl. Tak moc, že jsem to nemohla doma vydržet.“

Obešla stůl, aby si mu mohla sednout na klín. Zůstala stát, jako by do ní uhodl blesk. Muž před ní vůbec nepřipomínal vášnivého a zamilovaného Dongwooka ze včerejška.

Napolo ležel v křesle, pobledlý obličej zkřivený bolestí. Tenhle výraz už viděla během minulého týdne několikrát. Byl to výraz intenzívní bolesti. Oči měl zavřené, ale když si povzdechla, mhouřivě nadzvedl víčka. V ten moment se vzpřímil. Rysy v obličeji mu ztuhly hněvem.

„Neřekl jsem ti dost jasně, že v kanceláři nemáš co dělat?“

Byla úplně vyvedená z míry…