Cena útěchy 2

 

Zdravím. I dnes přináším další díl povídky o Zelovi a jeho trablích s láskou.
Užijte si čtení...
Hatachi

PS: Omlouvám se předem, jestli to někomu vadí, protože tenhle díl je hodně dlouhý...

Přesvědčování… Lichotky… Prosby…
 Nic nepomohlo. Jongup byl neoblomný. Zelo se prostě z toho nemohl nijak vykroutit.

„Nemluv nesmysly! Ty jsi vážně nemožný, Zelo. Každý jiný by skočil po takovéhle příležitosti strávit večer s takovým doprovodem jako je Himchan a jeho bratranec Yongguk.“

„Tak pozvi nějakého jiného kamaráda. Určitě někoho znáš.“

„Znám, ale pozvali tebe, Choi Junhonga, tak půjdeš, ať se ti to líbí nebo ne. A pospěš si. Umej si vlasy a já ti potom ukážu malé kouzlo.“

Zelo si trpce pomyslel, že to bude muset být hodně mocné kouzlo, aby dovedlo zkrotit jeho světlé rozházené vlasy.

„Kromě toho, večeře u Maxima už stojí za úvahu.“ Dodal Jongup.

Zelo by ale raději zůstal doma. Nechtělo se mu celý večer sledovat, kolik pozornosti se Jongupovi dostává od Himchana, ale hlavně od Yongguka. Bohužel bylo jasné, že setkání s Jongupem mělo na Yongguka stejný účinek jako na všechny muže.
A když si dá Jongup dnes večer záležet na oblečení, okouzlí ho ještě víc.

„Nemám co na sebe.“ Varoval ho Zelo.

„Nevadí.“ Usmál se na Zela vesele. „Půjčíš si něco u mě.“

„Ne díky. Tvoje kalhoty jsou mi příliš krátké a trochu větší. Jestli tedy musím jít, vezmu si na sebe ty černé upnuté kalhoty, co jsem dostal od mamky.“

Jongup se zamračil. „Měl sis koupit bílé.“

Zelo zavrtěl hlavou. „V bílé vypadám jak sněhulák a nejde mi k pleti. K tomu si vezmu bílou košili a ten svetr od tebe. Je moc pěkný a navíc mi bude teplo, protože venku mrzne.“

Když byli hotový, Jongup byl s výsledkem spokojený.
Zelo věděl, že ještě nikdy nevypadal tak dobře. Zvlášť jeho vlasy byly díky Jongupově péči mnohem hezčí než jindy.
Dokonce je jemně vyžehlil, aby se mu nestáčely do jemných vlnek, jak měly obvykle ve zvyku.
S úlevou zjistil, že jeho pleť se vrátila k obvyklému odstínu.
Jongup, úchvatný v černých kalhotách a stejně černé, vypasované košili. Jeho krásu podtrhovaly vlasy obarvené na blond.

Když zazvonil zvonek, Jongup vyskočil a běžel otevřít Himchanovi. V černém obleku s perlově šedou brokátovou vestou vypadal naprosto dokonale.

„Dobrý večer.“ Pozdravil s galantní úklonou. „Váš kočár čeká. A jelikož je to taxík se stále běžícím taxametrem, navrhuju, abychom šli.“

Když vyrazili z domu, Zelo v duchu zajásal. Nakonec snad ani ten jeho bratranec nepřijde. Jeho naděje rychle pohasly, když Himchan vklouzl k nim na zadní sedadlo.

„Guk se s náma setká až tam. Musel si napřed něco zařídit, takže se trochu opozdí.“ Informoval je.

Škoda, pomyslel si Zelo. Když už musel dělat páté kolo u vozu, bylo by to snažší, kdyby s nima byl jen zábavný Himchan.
Hned mu zvedl náladu, když si ho dobíral, jaká změna se s ním od včerejška udála.

„Dnes večer vypadáte úžasně.“ Řekl, když zaplatil taxíka. „Oba.“ Popohnal je k baru. „Ale u Junhonga je ten rozdíl nápadný. Zatím co ty, Jongie vypadáš pořád stejně krásně.“

„Už jsem slyšel lepší poklony.“ Jongup se zklamaně usmál, když Himchan odcházel pro pití.

„Já ne.“ Zelo se posadil vedle Jongupa, zády ke dveřím. Možná, že když si to bude hodně přát, Yongguk se vůbec neobjeví.

Ta naděje se mu nevyplnila. Yongguk se k nim připojil v okamžiku, kdy se Himchan vracel s pitím. Omlouval se za zdržení s šarmem, který v Zelovi budil nedůvěru.
Včera večer, i když byl zraněný po jeho hloupém útoku, mu Yongguk zrychlil tep. Dnes vypadal ještě mnohem lépe. Proto se snažil udržet na uzdě svoje srdce, které se plašilo, když se na něj jen podíval.

„Je od vás moc hezké, že jste přišli, když to bylo tak na rychlo.“ Říkal Yongguk, když si k nim přisedal.

Usmíval se na oba stejně, ale Zelo byl přesvědčený, že jeho poznámka se týkala Jongupa. Proto se vřeleji usmál na Himchana, který se vracel s whisky a sodou pro svého bratrance.

„Dnešní večer bych si stejně rezervoval pro Junhonga, protože se už potom uvidíme méně. Můj chytrý kamarád už stačil, navzdory svému mládí, vystudovat knihovnictví a nastupuje do nové práce.“

Zelo vůbec nejásal nad tím, že je najednou středem pozornosti. Poslušně ale vysvětlil, že má nastoupit do knihovny. Těšil se na to, že bude i vyjíždět pojízdnou knihovnou na venkov.

„Tak to se mějte na pozoru před místními farmáři.“ Zasmál se Himchan. „Raději je moc nepouštějte dovnitř.“

„Pravděpodobně se spíš setkam s jejich manželkami, než s nimi samotnými. Myslím, že místní farmáři pracují natolik, že na čtení nemají čas.“

„A nemít čas na čtení, to je jeho vlastní představa pekla.“ Poznamenal Jongup. „A to byl taky důvod, proč mě neslyšel volat, když jsme včera večer přišli. Četl si totiž ve vaně.“

Zelo se začervenal a radši se napil. Přál si, aby se Jongup o tom nešťastném včerejšku už nezmiňoval. Yongguk, který si uvědomoval jeho rozpaky, se na něj povzbudivě usmál.

„To teda věřím, že jste schopný svým zákazníkům vyprávět obsah všech knih, které máte v knihovně, pane Choi.“

„Křestním jménem, prosím. Je Junhong.“ Požádal jej Jongup. „Nebo mu taky říkám Zelo.“

Významně se podíval na Zela, ale ten jeho nesouhlasný pohled ignoroval. Bylo nad jeho síly odpovídat na Gukovy přátelské projevy. Nic ho nemohlo přesvědčit, že to od něho není pouhá zdvořilost a že by nedal přednost tomu, aby se mohl věnovat Jongupovi.
Proto se Zelo spíše obracel k Himchanovi, se kterým se mu dobře povídalo. Dychtivě se vyptával na jeho filmy a na divadelní hru, která měla mít již brzy premiéru.

Když dopíjel svou druhou skleničku ginu s tonikem, uvědomil si, že to byly dvojité dávky. Zneklidnilo ho proto, že cítí slabost v kolenou. A když je číšník uvedl ke stolu s vyhlídkou na Shinsu-dong, byl rád, že si může sednout.
K jeho překvapení si sedl Yongguk vedle něj a nechal Himchana s Jongupem usednout naproti nim.

Pomalá hudba příjemně podmalovávala jejich konverzaci, když se k němu Yongguk otočil a potichu na něj promluvil.

„Obávám se, že vám ten včerejší večer nejde z hlavy, Junhongu. Smím vám říkat Junhongu?“

„Myslím, že na tom jsme se už domluvili.“ Zaujatě sledoval ubrousek položený na stole.

„S Jongupem, ne s vámi.“ Lítostivě pokrčil rameny. „Ale pokud chcete, zůstaneme u pana Choi.“

Zelo se na něj podíval chladnýma hnědýma očima. „Vlastně je to úplně jedno. Stejně naše známost zůstane jen letmá.“

Yonggukovi oči potemněly. „Mám pocit, že jsem spáchal něco mnohem horšího, než jen to, že jsem padl za oběť vaší hokejce. Nechcete mi to více objasnit?“

Měl mu snad říct, že nesnáší, aby se s ním zacházelo jako s opožděným dítětem? To ani náhodou. „Veškerá vina byla samozřejmě jen na mojí straně. Vůbec bych se nedivil, kdybyste měl vztek, místo abyste o tom žertoval.“

„Spíš jsem byl překvapený.“ Pokradmu se na něj podíval. „Připouštím, že jsem si myslel, když už jsem byl schopen myšlení, že jste mnohem mladší. Vypadáte dneska úplně jinak.“

„Tak to vůbec nebylo!!“ Vpadl jim do hovoru Himchan s rošťáckým výrazem, jako by přeslechl poslední větu. „Když tě tady Zelo praštil svou věrnou hokejkou, vsadím se, že tě nesložila ta rána. Ale daleko spíš ten děs z pohledu na jeho hlavu v bílém turbanu a zelený obličej!“

Jongup jej propaloval očima. „Buď přece zticha Chany!“ Usmál se na Yongguka. „Kvůli svému vzhledu občas děláme tajuplné věci. Náhodou jsme Junhonga vyrušili v nejlepším.“

„A kvůli tomu zmatku jsem nechal masku působit příliš dlouho. Což zavinilo, že jsem později vypadal jako slunce v červánkách.“ Dodal Zelo a snažil se při tom nevnímat, jak mu hoří tváře.

„A ještě to účinkuje?“ Zeptal se Guk starostlivě. „Nebo je nynější vaše barva výsledkem politováníhodných způsobů mého nevychovaného bratrance?“

„Promiňte Zelo.“ Zkroušeně se usmál Himchan. „Nevšímejte si mě. Jsem vyhlášený svým nedostatkem taktu.“

 

Zelovi se ulevilo, když se po zbytek večeře konverzace točila kolem méně ožehavých témat. Žádné jídlo na něj neudělalo dojem.
Viděl, že si Yongguk všiml jeho malé chuti k jídlu a děkoval nebi, že je natolik vychovaný, aby to komentoval.
Když se podávala káva a v pozadí hrál tiše klavír, cítil se už docela dobře.

Rozhovor příjemně plynul a Zela nepřekvapilo, když se dozvěděl, že Yongguk je obchodní bankéř. Vypadal přesně tak, jak si obchodního bankéře představoval, ale jak asi jen málokdy vypadají doopravdy.
Jeho pracně nabitá pohoda zmizela, když na Gukovu otázku odpověděl, že knihovna, kam nastupuje je v Incheon.

Himchan zdvihl obočí. „Tak to mluvíte se správným člověkem, Zelo. Yongguk tam má rodný dům. Nebo spíš míval.“

„Opravdu? Vracíte se tam často?“ Zeptal se ho rychle Zelo, ale úlek v jeho byl tak znát, že se na něj Jongup zamračil a Gukův úsměv posmutněl.

 „V poslední době ne moc často. Od té doby, co mi umřela matka…“ Změnil rázně téma a bylo jasné, že o tom dál nehodlá mluvit.

Ostatním nabídl ke kávě brandy. Sám nepil nic, až na jednu whisky před jídlem.
Po rychle vypitém ginu byl Zelo teď zdrženlivější a odmítl víno, které si objednali Himchan s Jongupem k jídlu.

Zanedlouho potom opustili teplo a pohodlí interiéru a spěchali k autu. Yongguk je vedl ke svému jaguáru se staženou střechou, která je měla chránit před chladem lednové noci.
Zelo a Jongup si vyměnily krátký oceňující pohled. Pak Jongup nastoupil s Himchanem dozadu a nechal Zela, aby se posadil vedle řidiče.
Zelo zvyklý na natřásání a pokašlávání jejich staršího mini autíčka, obdivoval plynulost jízdy a s překvapením objevil, jaká je to nádhera, uzavřít se před světem. Pevně stažená střecha je chránila před větrem a silný motor tiše předl.
Jízda se mu zdála příliš krátká.

 „To je…to je nádherný auto.“ Zašeptal Zelo s obdivem, když zaparkovali před domem, kde bydleli s Jongupem.

„A já jsem si myslel, že jste tak potichu proto, že máte z mojí jízdy strach.“ Řekl mu Yongguk, když čekal až vystoupí z auta.

„Ale vůbec ne. To jen samým úžasem. Nikdy jsem se ani nepřiblížil k tak úžasnému stroji.“ Zelo se na něho spontánně usmál ve světle pouliční lampy a Yongguk si zamyšleně mnul bradu.

„Konečně. Konečně, Choi Junhongu.“

Zelo se na něj zamračil. „Konečně co?“

„Opravdový, nefalšovaný úsměv. I když kvůli autu a ne kvůli mně.“

„Pojďte vy dva.“ Zavolal na ně Jongup a třásl se zimou. „Je tady zima. Pojďme si dát ještě kávu.“

 

Poseděli asi půl hodiny a potom odešel Himchan s Jongupem do kuchyně, aby mu pomohl uklidit nádobí.
Zelo zůstal na chvíli s Yonggukem sám.

„Už jste mi odpustil?“ Zeptal se jej Guk, jakmile se za nimi zavřely dveře.

„Prosím vás, zapomeňte už na ten včerejší večer. Koneckonců zraněný jste byl vy, ne já.“

Guk se dotkl prstem proužku náplasti na čele a usmál se na něj tmavě hnědýma očima. „To je pravda. Zatím se teprve zotavuju z projevů vaší pozornosti. Asi nejsem jediný, kdo zjistil, že ho může skolit někdo, kdo je sice vysoký, ale žádný Rambo. A teď už se na mě, prosím, tak nedívejte. Slibuju, že už se o tom nezmíním.“ Připojil rychle otázku, která Zela velmi překvapila. „Jak často budete doma?“

„Ne moc často, protože budu pracovat přece jen trochu dál. Budu tam jen přes týden a na víkendy budu jezdit domů.“ Pokrčil rameny.

„Incheon není zase tak daleko od Soulu.“

„To vím.“

„A budete mít dovolenou?“

„Tu strávím se svými rodiči na Jeju.“

„Zkrátka…“ Řekl suše. „Proč nejsem zticha a nehledím si svého, že?“

Zelo se kousl do rtu. „Nechtěl jsem být hrubý. Opravdu. Ale víte…“ Zmlkl a cítil, že se zase začíná červenat.

„Vím co?“ Naléhal a pozorně se na něj díval.

„Dobrá.“ Zelo se rozhodl pro upřímnost. „Když chcete slyšet pravdu, tak tedy těžko můžu uvěřit tomu, že byste chtěl přijít kvůli mně po tom, co jste poznal Jongupa.“

„Žárlíte na něj?“

„Proboha to ne!“ Lekl se Zelo tak upřímně, že se na něj Guk pátravě zadíval. „Jongup nemůže za to, že je přirozeně krásný. A věřte mi, že má také skvělou povahu. Není prostě možné na něj žárlit. Ale stejně jsem zvyklý, že tam, kde je Jongie, si připadám skoro neviditelný. To patří k mému životu.“

„Vy se ale naprosto mýlíte!“ Začal Guk důrazně, potom zmlkl.

Druzí dva se vraceli zabráni do debaty o jednom starším filmu a chvíle důvěrného soukromí byla pryč.

 ***

„Tak co?“ Byl zvědavý Jongup, když Himchan s Yonggukem odešli. „Nakonec to nebylo tak špatné, že ne? Myslím ten dnešní večer.“

„Ne.“ Připustil Zelo opatrně. „Opravdu se mi to líbilo. Obzvlášť ta jízda domů. Takový super auťák.“

„Podle mého má spíš senzačního majitele, Hongie.“

„Lepšího jak Himchan?“ Zeptal se ho zvesela.

„Tak to ne. A pak…Himchan je Himchan. Není to typ, který můžeš srovnávat s někým jiným.“ Pak si smutně povzdychl. „Proč si pro toho bídáka lámu srdce, to fakt nevím. On mě bere jako kamaráda. Stejně mam dojem, že dneska večer mluvil spíš s tebou než se mnou.“

„Hlouposti !!“ Odbyl ho Zelo. „Kdyby přátelství bylo všechno, co k tobě cítí, proč by tak honem přišel, aby tě pozval na tu svou premiéru?“

Jongup na něj vrhl cynický pohled. „Protože, drahý příteli, Youngjae tam bude se svým milovaným manželem Daehyunem a Himchan, jakožto okouzlující muž a herec, chce mít nějakou obranu v podobě reprezentativního doprovodu. Což je důvod, proč tam jdu já. Příroda mě neobdařila nadbytkem šedé kůry mozkové, ale ucházející postavou, těmihle vlasy a touhle tváří. A když to má být jediná zbraň, kterou mám k dispozici, využiju jí co nejlíp. Budu se vybraně chovat, vezmu si na sebe ohromující róbu a přinutím Himchana, aby na mě byl pyšný. Každý bude chtít vědět, kdo jsem, což je pravděpodobně přesně to, co si od toho slibuje.“

Zelo se neklidně zamračil. Trpkost v hlase jeho kamaráda ho zarazila. „Ale, Jongie, já jsem ti vždycky tak záviděl to, jak vypadáš.“

„Já vím. Protože jsi truhlík. Ty přece taky vypadáš dobře.“

„O tom teda pochybuju. Stejně bych řekl, že jsi Bang Yong Guka hodně zaujal. Jako ostatně všechny, co tě poznali.“

„Tak teď pro změnu zase něco plácnu já.“ Jongup se kousl do spodního rtu, zaváhal a pak po Zelovi šlehl tázavým pohledem. „Já si naopak myslím, že on velmi zaujal tebe. Že je to tak?“

Zelo otevřel pusu, aby řekl, že ne, ale pak se lítostivě usmál. „Ano. Bojím se, že trochu ano.“

„Myslel jsem si to, protože jsem tě ještě nikdy neviděl tak protivnýho.“

„No a kdo by nebyl, po tak katastrofálním úvodu?“

„Hm. No…věc se má tak, že jestli…tedy…se ti líbí, tak jsme na stejné lodi. Mají to v rodině.“ Pokrčil rameny Jongup.

„Jak to myslíš?“ Pozvedl Zelo obočí.

„Víš…Himchan nijak neskrývá, že se ještě nevyrovnal s tím, že je Youngjae ženatý. Podle toho, co mi říkal, když jsme spolu byli v kuchyni, má jeho bratranec podobně špatnou zkušenost. Jeho lásku, kterou znal od dětství, si nakonec vzal někdo jiný.“

 „Chudák.“ Zelo pocítil ostrou bolest a když ji překonal, jen pokrčil rameny. „To se mě ale netýká. Zítra odpoledne už budu za horama. V Incheonu budu mít spoustu práce a nebudu mít čas na snění o jednom bankéři. Bang Yong Guk bude prostě někdo, s kým jsem strávil velmi příjemný večer. A hlavně majitel nejúžasnějšího auta, v jakém jsem kdy jel!“

 ***

Incheon bylo hezké a moderní město rozprostírající se kolem letiště. Celkový dojem byl klidný a okouzlující.
Zela zalila vlna radosti, když zaparkoval své mini autíčko vedle šedé kamenné zdi, částečně překrývající moderní dvoupodlažní blok bytů. Do jeho pronajatého bytu v horním patře vedly točité kované schody.
Naložený svými zavazadly se po nich pustil nahoru.

Skoro okamžitě vykoukla ze dveří spodního bytu nějaká hlava. Načež se ozval příjemný, melodický hlas.

„Potřebujete pomoci?“

Zelo se podíval z malé podesty před svým bytem dolů. Třásl se chladem ve větru, který vanul. Spatřil dívku s černými kučerami, jak se vesele usmívá na uvítanou.

„Jestli chcete, pomůžeme vám.“

„Ano, to budu rád.“ Vrátil jí úsměv.

Odložil tašky, odemkl dveře svého bytu. Strčil věci za dveře a seběhl dolů po točitých schodech.

„Jsem Choi Jun Hong.“ Představil se a podával jim ruku.

„To mi víme, nebojte se. Každý v téhle čtvrti ví všechno o tom druhém. Tak se mějte na pozoru!“ Oči dívky uličnicky svítily. „Já jsem Shim Sung Ji…“ Mrkla za sebe, kde se ve dveřích objevil tmavý, urostlý muž, který si spěšně oblékal tlustý svetr. „A tohle je můj starší bratr Sang Jun. Pospěš si June, tady Junhong potřebuje, abychom mu pomohly vystěhovat věci z auta do bytu.“

„Dobrý den, Junhongu.“ Pozdravil jej Jun a nevšímal si výzvy své mladší sestry. „Vítejte v Incheonu.“

Zelo mu s plachým úsměvem podal ruku. „Děkuju vám.“

Mladý muž se širokými rameny a energickým stiskem ruky se mu docela zamlouval. Měl také černé kudrnaté vlasy jako jeho sestra. Husté obočí nad hluboko posazenýma očima.

„Tak tedy vystěhujeme vaše věci po těch idiotských schůdkách. A pozor, ať se na nich nepřizabijete.“

Sungji okamžitě naléhala, aby si tykali. A zatímco všichni tři vynášeli obsah auta nahoru po schodech, semlela páté přes deváté a podařilo se jí rozptýlit ostýchavost nového souseda.
Nábytek, který dopravili před týdnem, byl neuspořádaně nastrkaný v kuchyni a v obývacím pokoji. V malém pokojíku s výhledem do úzké uličky stála jen mosazná postel.

„Než začneme s tímhle, navrhuji, abychom šli dolů a dali si na zahřátí kafe. Obědval jsi?“ Prohlásila Sungji.

„Najedl jsem se cestou.“ Ujistil je rychle Zelo. „Ale kafe by bylo fajn.“

Byt v přízemí byl barevný a veselý. Všude spousta květin. Celkovým přívětivým dojmem se hodil ke svým majitelům.
Při kávě se Zelo dozvěděl, že jeho o rok starší sousedka pracuje jako sekretářka pro architektonickou firmu v Soulu.

„Sangjun je jeden z architektů.“ Prozradila mu zaměstnání svého bratra. „Ale můžu ti říct, že z toho žádnou protekci nemam. Uštve mě k smrti.“

Jun se pohodlně opřel a usmál se na Zela. „Tím chce říct, že jsem zajistil, že slušně vydělává. Což jí taky umožňuje bydlet tady.“

Sungji se zasmála a přisvědčila. „Konečně jsem mohla vylétnout z rodinného hnízda! Naši rodiče mě dost přesvědčovali“, abych zůstala s nimi. Ale nakonec jsem vyhrála. Hlavně proto, že Jun slyšel o tomhle místě v Incheonu. Nedovedli si představit, že by se mi tady mohlo něco stát.

„Nezdá se vám to dojíždění dlouhé?“ Zeptal se Zelo zvědavě. „Za jednu s předností práce v knihovně považuji to, že budu moci chodit do práce každý den pěšky.“ Mile se na ně usmál. „Předpokládám, že víte, že budu pracovat v knihovně.“

„Samozřejmě!“ Řekl Jun suše. „Sungji je tu teprve měsíc, ale mohla podávat přehled intimních podrobností ze života místní smetánky hned po prvním víkendu.“

„Taková tedy nejsem!“ Vyskočila Sungji jako čertík z krabičky. „V každém případě, Shim Sang June, jsem si jistá, že pár hodin sestavování polic tě neublíží. Pojďme teda nahoru a pomůžeme Junhongovi sestavit nábytek.“

„Je to od vás obou moc laskavé, ale jestli máte práci, určitě na to stačím sám.“ Řekl rychle Zelo.

Všechny jeho protesty byly zamítnuty a v překvapivě krátké době se Zelo v 1A Globe Row začal cítit jako doma. Junova síla značně urychlila stěhování židlí, stolů a těžkého dubového sekretáře.
Zelo si připomněl, že sice tady teď bydlí, ale že to je na přechodnou dobu.

„Jsem vám moc vděčný.“ Poděkoval jim, když bylo všechno hotovo. „Víte, nečekal jsem, že mi tady někdo pomůže. Jste strašně laskavý.“

„Nesmysl.“ Jun si znovu oblékl svetr a ušklíbl se. „Sungji umírala touhou seznámit se s novým sousedem. Vyhlížela tě celé dopoledne místo toho, aby mě pomáhala.“

Sungji jej dloubla loktem do žeber. „Nenech se jím znepokojit, Junhongu. Já tu během týdne přes den nejsem, a kdybych ti sem strkala nos příliš často, můžeš mi to vždycky nějak naznačit.“

„To si dost dobře nedovedu představit.“ Zavrtěl nad tím hlavou.

„Ty jí ještě neznáš.“ Varoval ho Jun ponuře a mrkl při tom na hodinky. „Navrhuju, abychom se uchýlili do Afon Arms a podívali se, jestli tam nebudou mít něco k snědku. Tím pohybem mi vyhládlo.“

Tak se stalo, že Zelo strávil i další večer v prima společnosti. Sungji a Sangjun byli příjemní společníci. Afon Arms bylo místní centrum, vyhlášený zájezdní hostinec.

„Myslím, že se mi tu bude líbit.“ Prohlásil Zelo spokojeně, když si po večeři dali sklenici malého piva.

„Dost tiché místo pro mladého muže jako jsi ty.“ Poznamenal Jun. Zaklonil se na židli a se zájmem ho pozoroval.

„Ale já mam rád klidný život.“ Odpověděl Zelo bezstarostně, vědom si toho, že Sungji sleduje svého bratra jasnýma, přemýšlivýma očima.

„Kdyby ses nudil, vždycky můžeš zkusit společenskou zábavu nedaleko odtud. Právě znovu otevřeli Nové divadlo. A pak je tu ještě Korejská národní opera.“ Radil mu Jun.

„Junie má moc rád operu.“ Řekla jeho sestra a upřela na něj pohled. „Ale myslím si, že Lei ji nemá moc ráda, že ne?“

Jun dopil své pivo a vstal. „Tak děti, vyprovodím vás do vašich ctihodných domovů a pak musim jít. Ráno začínam brzy.“

 

Když byli zpátky v bytě u Sungji a Jun se rozloučil, naléhala Sungji, aby si s ní Zelo dal ještě jednu kávu, než půjdou spát.

„Měla jsem pocit, že se musim o Lei zmínit. Je to bratrova přítelkyně.“ Začala trochu nešikovně vysvětlovat Sungji.

„To mě došlo.“ Usmál se na ní Zelo.

„No…Jun má někdy sklon zapomínat, že existuje. Zvlášť, když potká někoho tak hezkého jako jsi ty. Nechtěla jsem, aby došlo k nedorozumění.“

„Toho se nemusíš bát.“ Ujistil ji Zelo, kterého moc potěšilo, že jej označila za hezkého. „Je naprosto nezvyklé setkat se s přitažlivým člověkem, který by nebyl zadaný. Nebo by netoužil po někom jiným.“ Dodal smutně a myslel při tom na Yongguka i na Himchana.

„Máš přítelkyni?“ Zeptala se ho přímo.

„Ne, nemám přítele. Ty ano?“

„Spousty. Množství je zárukou bezpečnosti.“ Odpověděla mu po pravdě a přešla fakt, že jí Zelo právě přiznal svou orientaci. „To je moje heslo.“

 

Což asi není špatný nápad, pomyslel si Zelo později, když stoupal po schodech ke svému bytu.  Jenže mít tohle heslo Jongup, ví bůh, že by ho to stejně neuchránilo od lásky k muži, který miloval někoho jiného.

Když odemykal dveře, slyšel uvnitř zvonit telefon. Musel ho hledat po zvuku, protože si nemohl vzpomenout, kam ho vlastně dal.

„Kde jsi byl?“ Vyptával se Jongup dotčeně.

Zelo mu vše vysvětlil. „Vždyť jsem ti říkal, že ti zavolám v deset.“ Mrknul na hodinky. „A mam jen pět minut zpoždění.“

Jongup se rychle uklidnil, když vyslechl, jak to dobře dopadlo se stěhováním díky nové sousedce a jejímu bratrovi.

„A vzal nás pak do místního hostince, odkud nás po večeři odvezl domů krásným černým bavorákem. A já jsem se teď vrátil. Povlíknu si do čistého svojí postýlku, svalím se na ní a vyspím se do prvního dne, který strávím v knihovně.“

Jongup si oddechl, že se jeho mladšímu, nejlepšímu kamarádovi v novém bytě líbí a informoval ho, že mu volal Himchan a pozval ho na oběd.

„Nádhera. Jsem moc rád, kvůli tobě.“ Jásal Zelo.

„Osobně bych byl mnohem radši, kdybych si nemusel myslet, že mě pozval hlavně proto, aby získal tvoji adresu, Zelo.“

„Mojí adresu?“ Zamrkal překvapením. „Ty si děláš srandu. Na co by ji asi tak potřeboval?“

„To je otázka, která mě trápí, co odešel.“ Povzdechl si.

A na závěr udělil ještě spoustu bratrských rad, jako že má Zelo pořádně jíst, hodně spát a odpočívat, vycházet se sousedy. A hlavně být co nejvíc opatrný.

Zelo se zasmál a řekl mu, aby přestal být taková kvočna a rozloučil se s ním.
Když povlékl postel, vrtalo mu hlavou, na co by Himchanovi byla jeho nynější adresa.

Pokrčil nad tím rameny. Hodil to jednoduše za hlavu a uvelebil se na posteli ve své nové ložnici.
Přeci jen se prvního dne v novém místě maličko bál.