7. kapitola

 

Zdravím. I dnes je zde další kapitola povídky.
Příjemné čtení...
Hatachi

Téhož dne pozdě v noci seděl Himchan v kuchyňce maringotky, nepřítomně odlupoval etiketu z lahve piva, kterou měl v ruce. Jediné světlo byla malá lampička nad linkou. Vlastně ani nestál o to pivo. A docela určitě nestál o to vysedávat tady ve tři ráno a neschopen spát, protože se mu myslí honily pořád stejné obrazy. Měl pocit, jako by ho zachytil rychlík. Chtěl s Moon Jongupem dělat celou spoustu věcí, ale ani jedna neměla nic společného s tím jeho zatraceným bankovním kontem.

Zavrtěl hlavou, znechucený sám sebou, napil se z lahve, ale pak ji zase postavil na stůl a začal jejím dnem rozmazávat mokré kolečko na stole. Nemohl se zbavit pocitu, že právě narazil na jeden z nejvýznamnějších mezníků jeho života.

Těžce povzdechl a znovu se dlouze napil. Venku hodně foukal vítr a lomcoval dveřmi maringotky. Měl by si nějak srovnat myšlenky nebo se už nikdy nevyspí. Ale to se snadno řeklo, než udělalo. Moon Jongup nebyl jen nějaký obyčejný kluk, co ho trochu přitahoval. Ale v tomhle případě by jeho starosti nevyřešilo ani to, kdyby přiznal, že je to opravdu pořádná dávka magické přitažlivosti.

Byl tu na dva měsíce a pak se musí přestěhovat. Do Songnamu se po příští tři roky bude vracet jen na krátké návštěvy. A Jongup nebyl ten typ člověka, s kterým by si mohl jen užít a odjet, aspoň ne s čistým svědomím. Byl příliš zranitelný, příliš sladký a nezkažený.

Uvědomil si, že to není malá bláznivá myška. Viděl v jeho očích jiskřičky odhodlání a bylo mu jasné, že má svou hlavu. Ale to neznamenalo, že by se z nějakého krátkodobého dobrodružství snadno otřepal. Ostatně předpokládal, že už si nějaké to zklamání zažil a neměl v úmyslu přidávat k tomu další.

Himchan odloupl další růžek etikety a ušklíbl se. Ta dnešní svačina nebyl žádný ohromující úspěch. Měli pro sebe tak nanejvýš pět minut, pak se tam objevil nějaký starší chlápek, kamarád Jongupova otce, a usadil se u jejich stolu jako doma. Mluvil o Jongupovi jako o ‚našem Jongiem‘, dával najevo, že ví, co je Himchan zač a pak měl milion keců o nové silnici. Himchan měl nepříjemný pocit, že si ho nakonec začne prověřovat půlka městečka, když se začne točit kolem ‚našeho Jongieho‘.

Himchan dopil pivo, odstrčil lahev a vyšel před dveře. Mezi holými větvemi stromů probleskovala světla městečka. Opřel se rukou o stěnu a se zachmuřeným výrazem se díval ven. Kdyby tu byl aspoň na půl roku, vůbec by neváhal a udělal všechno, co je v jeho silách, aby Jongupa získal. Ale nebyl. Měl pouhé dva měsíce. To bylo všechno. Podepsal smlouvu na práci v Bolívii. A i když s Jongupem nestrávil ani celé dvě hodiny, věděl, že je příliš výjimečný na nějaký obyčejný krátký románek. Moon Jongup byl člověk, který ho nutil přemýšlet o rodinném domku a bílých plaňkových plotech. A bílé plaňkové ploty se do bolivijské džungle jaksi nehodí.

 ***

 

Středa 10. května

Jongup stál u okna v kuchyni, svetr přitažený až ke krku a díval se, jak Jonghun řádí s Horangim. Možná to tak bylo nejlepší. Možná to jeho strážný anděl zařídil, že přivedl v pondělí ráno do kavárny Cho Seonmina. Muž jako Kim Himchan se nikdy nemůže stát pevnou součástí jeho života. Věděl to, ale cítil se s ním tak dobře a tak živě. Samozřejmě že to také mělo druhou stránku. Cítil se ohrožený, nejistý a sám a to přímo v rekordních dávkách. Ale nejhorší bylo, že se s ním cítil maloměstský, hloupý a nevzdělaný.

Jongup si povzdechl, znechucen sám sebou. Co si to snaží nalhat? Vždyť on je maloměšťák, hloupý a nevzdělaný. Většinu života prožil v Songnamu a za hranice státu se dostal snad jen třikrát. To z něj těžko mohlo udělat oslňujícího mladého muže.

Znovu si povzdechl a přál si, aby aspoň pro jednou to mohlo být jinak. Aby aspoň jednou prožil něco divokého a vzrušujícího. Aby aspoň jednou měl něco jiného než svůj malý přízemní život. Aspoň jednou...

Uvědomil si, že je nebezpečně blízko k tomu začít se litovat. Narovnal se a podíval se jinam. To jen že se cítil tak zatraceně sám, ale to možná byla opožděná reakce na smrt jeho rodičů. Nebo čte až příliš hodně milostných románů. Ta myšlenka ho pobavila. Třeba jen prostě přichází o rozum.

U garáže zahlédl nějaký pohyb, otočil se a srdce mu vyskočilo až do krku. Za rohem se objevil Himchan a jeho bratr před ním poskakoval pozpátku. Himchana neviděl od pondělí a kdovíproč měl při té představě sucho v krku. Teprve teď si uvědomil, jak moc doufal, že se ozve.

Horangiho pán vzhlédl a jeho výraz se změnil, když ho uviděl stát u okna. Chvíli se na něj díval bez pohnutí, ruce zaražené hluboko v kapsách a vítr mu cuchal černé vlasy. Byl vážný, nebezpečný. Bradu mu pokrývalo odpolední strniště vousů a v jeho postoji byla mužná grácie, která nutila Jongupa myslet na tmavou noc a na šelmy. A Jongup věděl a při tom pomyšlení se zachvěl, že tohle je muž, schopný vyvrátit jeho život z pevných kořenů, který ho může přimět znovu něco chtít, něco cítit. Něco, co nesměl cítit ani chtít. Jako vzrušení, očekávání, dobrodružství a nemožné sny. Něco, o čem se ani neodvažoval přemýšlet.

Himchan přivřel oči a ještě chvilku se na mladíka v okně díval. Pak sebou trhnul a znovu svou pozornost obrátil na chlapce před sebou. Jongup zkřížil ruce na hrudi, zavřel oči a snažil se zahnat ty pocity, které jím zmítaly. Nemohl si dovolit topit se v takových snech, jaké se mu teď vytvářely v mysli. Rozhodně ne v takových, při kterých se mu zrychloval tep a srdce mu zběsile bušilo. Ne v takových, při nichž se toužil osvobodit ze svého klidného, jednotvárného života a vznést se. Jak rád by se vznášel, vychutnával život naplno. Aspoň jednou…

Himchan stál na dvorku, ruce v kapsách a jenom na půl ucha poslouchal, jak mu Jonghun vypráví, co všechno za ty dvě hodiny s Horangim dělali. Myšlenkami však pořád byl u chlapcova staršího bratra. Napadlo ho, jestli se už opravdu nezbláznil. Takhle tady stojí na dvorku, mrzne, v hrudi má pocit, jakoby mu žebra odpadávala od páteře a dokáže myslet jen na to, jak rád by se dotkl Jongupových vlásků.

Možná do toho spadl hlouběji, než myslel. Když ho viděl stát u okna, s ofinou v culíčku, něco jako by se mu uvnitř utrhlo. Něco, co se snažil udržet na uzdě od chvíle, kdy mu Jonghun řekl, že je s bratrem sám. Koutkem úst se ušklíbl. Co si to namlouvá? Myslel na mladíka celý den a teď tady stojí, k smrti unavený, zmrzlý a pořád myslí na věci, na které nemá právo myslet.

Jen tudy projíždí a musí se zatraceně snažit na to nezapomínat.

*** 

 

Pátek 12. května

„Milá maminko a tatínku,
bráška si myslí, že jsem v posteli. Tedy já v posteli jsem, ale mám pod peřinou baterku.
Tati, víš tu, cos mi dal k vánocům, než jsi odešel. Doufám, že se neudusím. Keunsuk
říkal, že slyšel o klukovi, co se udusil, když si pod peřinou četl.

Maminko, dneska ve škole jsme měli soutěž v pravopisu a já jsem jí vyhrál! Paní učitelka
Lim říkala, že umím pravopis nejlíp ze všech žáků, které kdy měla. Možná je to proto,
že na mě Jongie vždycky chce, abych si každé slovo našel ve slovníku, když nevím,
jak se píše.

A víš co, tati? Jeonghan naučil mě a Keunsuka krkat. Naeun nás o přestávce slyšela a říkala,
že je to nechutné. Ale já jsem jí řekl, že nechutnější je to, jak se šťourá v nose,
když si myslí, že ji nikdo nevidí. Keunsukovi se to hrozně líbilo a říkal,
že jsem jí to řekl dobře.

Maminko, potřeboval bych s tebou mluvit. V neděli je Den matek a mě hrozně mrzí, že tu nejsi se
mnou. A taky mě mrzí, že pro Jongieho nemůžu udělat něco zvláštního. Víš, třeba ho vzít na
večeři, jak jsme to dělali, když jsme byli ještě všichni spolu. Chtěl bych pro něj udělat
něco moc hezkého. Víš, aby věděl, že jsem rád, že je můj bráška.
Ze svých peněz jsem mu koupil blahopřání a takovou tu voňavou věc do vany, ale chtěl bych udělat
ještě něco.

Dneska jsem hlídal Horangiho. Pamatuješ, tati, říkal jsem ti o něm. Pan Kim je moc fajn.
Jezdí ve velikým, černým terénním autě a má moc hezkou koženou bundu.
Víš, takovou tu, co má spoustu kapes jako letecká bunda. Možná budu letec, až vyrostu.
Já myslím, že by to bylo hrozně príma pilotovat nadzvukové letadlo.

Maminko a tatínku, už musím končit. Slyším brášku, jak zamyká vchodové dveře.
Když mě naposledy přistihl, jak si čtu v posteli, zabavil mi baterku na
čtrnáct dní.

Napíšu vám pak, jak to dopadlo o Dni matek.

S láskou váš Hunie.“

 ***

 

Sobota 13. května

Himchan zaparkoval v ulici za domem Moonových a všiml si, jak se za poslední dva dny všechno změnilo. Na stromech se začal objevovat nádech zeleně, a když byl ráno venku se zeměměřiči, objevili celý záhon krokusů. Má Jongup rád krokusy? Sám nad sebou zavrtěl hlavou a vyrazil kolem garáže. Potřeboval by si tu hlavu o něco omlátit a ne s ní jenom kroutit.

Zarazil se, když uviděl Jonghuna sedět na posledním schodu, bradu opřenou v dlaních, ramena shrbená. Ten kluk vypadal, jako by přišel o nejlepšího kamaráda. Horangi seděl vedle něj a smutně se na svého malého kamaráda díval. Himchan potlačil úsměv. Nevěřil ani jednomu z těch dvou.

Ruce si vrazil do kapes a zadíval se na chlapce. „Ahoj. Tak jak to jde?“

Jonghun těžce povzdechl a malomyslně se na něj podíval. „Jo, dobrý.“

Himchan skrýval své pobavení a vážně pokračoval: „Nevypadáš tak.“

Chlapec si znovu povzdechl. „Zítra je Den matek a já bych strašně rád pro brášku udělal něco hezkého.“

Himchan chvilku neřekl nic, pak se tiše zeptal: „Myslíš něco mu dát?“

Chlapec znovu malomyslně pokrčil rameny. „Koupil jsem mu takovou tu voňavou věc do vany, co má rád a přání.“ Sklopil hlavu a roztřeseným hláskem dodal: „Maminka od nás vždycky dostala kytičku a tatínek -“ Zarazil se a Himchan viděl, jak těžce polkl. Jeho hlas se chvěl ještě víc, když konečně odpověděl: „Tatínek nás pak vždycky bral do Millardu na večeři a vždycky jsme pak spolu koupili nějaký moc hezký dárek.“ Jonghun se vyhnul Himchanovu pohledu a začal si hrát s novým Horangiho obojkem. „Jenom mě to hodně mrzí, no.“

Himchan uhnul pohledem a v krku se mu vytvořil knedlík. Ten chlapec má rozhodně dobré srdce. Sám několikrát těžce polkl, než si přidřepl před chlapce a chraplavým hlasem řekl: „Víš co? Co kdybychom vymysleli něco spolu?“

Jonghun prudce zvedl hlavu, v očích záblesk naděje. „Myslíte vy a já?“

Himchan se na něj vesele zašklebil. „Přesně tak to myslím.“

Jonghun se na něj chvilku díval a pak se rozzářil: „Myslíte večeři nebo něco takového?“ Potom jakoby si uvědomil, že možná přivedl Himchana do rozpaků, rychle dodal: „Nebo pizzu. Kdybychom ho pozvali na pizzu, mohl bych to zaplatit. Mám peníze z kapesného a za roznášení novin.“

Himchan nikdy netoužil žádné dítě obejmout tolik jako teď Jonghuna. „Víš co? Já se postarám o večeři a ty se postaráš o svého brášku, ano?“

Chlapec přemýšlivě přivřel oči a na rtech se mu objevil malý úšklebek. „Myslíte, že ty bylo jako překvapení?“

Ten kluk nebyl hloupý. Himchan měl silné podezření, že kdyby Jongup věděl, co se peče na zadních schodech jejich domu, hezky rychle by je hnal – oba. A Himchan taky podezříval Jonghuna, že to moc dobře ví. Usmál se na něj. „Jo. Něco takového.“

Jonghun se na něj díval a v očích mu spiklenecky zasvítilo. „Já moc dobře umím zachovávat tajemství.“

Himchan se zasmál a pocuchal mu vlasy. „Já jsem si to myslel.“ Vstal a ukázal na Horangiho. „Mohl bys ho ještě chvilku pohlídat? Já musím zajet do Millardu.“

Jonghun objal psa, usmál se a kývl. „Ale nevolejte, jo? Kdybyste zavolal, tak by Jongie mohl něco tušit. Stačí, když mi řeknete v kolik a tak, až si přijedete pro Horangiho.“

Himchan se skoro usmál. Ten kluk je vážně číslo…