8. kapitola

 

Zdravím. Dnes přináším další kapitolu povídky. Ať se líbí a přeju příjemné čtení...
Hatachi

Jongup seděl u kuchyňského stolu, soustředěný na figurky z těsta, které ležely před ním. Na kusu starých novin, které chránily stůl, byly skvrny jasných barev. Jonghunova škola pořádá příští týden jarní čaj a bazar a on musí tyhle zatracené mrňousky dodělat. Byly to malý tlustý lidičky, komické karikatury, které vytvářel ze speciálního těsta, pekl a pak barvil. Figurky se staly ve městě oblíbeným předmětem sběratelů.

Jongup měl všech těch věcí upřímně dost, ale školní knihovní fond na nich ohromně vydělával, takže byl přesvědčený, že je nadosmrti odsouzený vyrábět ty baculaté řezníky, pekaře a výrobce svíček.

„Bráško?“

„Hmm?“

„Ehm – budeš celý den dělat tyhle figurky?“

Jongup si otřel štětec a vzhlédl. I když by přísahal, že v bratrově hlase zaslechl náznak úzkosti, díval se na něj velikýma nevinnýma očima. Ale kdo mu má věřit…

Přivřel oči a začínalo se v něm rodit podezření. Vypadalo to, jako by se právě podruhé vysprchoval. Ráno šli na hřbitov a on se sprchoval, než vyšli. A teď tu stál čerstvě vydrhnutý a s učesanými vlásky. A Jonghun si nikdy neučesal vlasy, když mu to nepřikázal.

Povzdechl si, protože věděl, že bratra nepopadl ten náhlý záchvat činnosti bezdůvodně. Odložil štětec. No dobře, je Den matek. Od ztráty rodičů tenhle svátek zcela vyškrtl z kalendáře. A přesto malý Jonghun vydal svoje tříměsíční kapesné a celý týdenní výdělek za roznášení novin na láhev jeho oblíbeného koupelového oleje a na blahopřání, které bylo tak krásné, že skoro plakal. Ať se děje cokoliv, nebude mu dělat kázání.

Ovšem i přesto se v jeho hlase ozval náznak zoufalství. „Tak co jsi provedl tentokrát, Jonghune?“

Chlapec se na něj poplašeně podíval a pak hned sklopil oči. „Hm - hm … nic, bráško. Jen jsem si myslel, že když je ten Den matek, že by ses možná mohl převléknout a že bysme mohli něco podniknout. Je pět, tak jsem myslel, že kdyby ses teď oblíkl, že bysme mohli jít třeba do kavárny na večeři nebo tak.“

Hrdlo se mu stáhlo tak, že nedokázal polknout. Díval se na bratra a srdce se mu svíralo láskou. Opatrně se nadechl, protože si nebyl zcela jistý, jak daleko má k slzám. „To by bylo moc pěkné, Hunie,“ řekl něžně. „To bych byl moc rád.“

Jonghun přešlápl z nohy na nohu, podíval se k bratrově ložnici, pak se na bratra nadějeplně podíval. „No, myslíš, že by ses mohl převlíknout hned?“

Jongup se podíval na těstové figurky na stole a pak zpátky na bratra. S lítostivým výrazem odpověděl: „Nemohl bych to dodělat, Hunie? Už to bude trvat jen dvacet minut.“

Chlapec znovu přešlápl, ale teď se podíval k zadnímu vchodu. „No, hm … nemohl bys to dodělat dřív?“ Podíval se z kuchyňského okna a oči se mu rozšířily. Na zadní dveře kdosi zaklepal a Jonghun vylétl. „To je pro mě, bráško!“

Jongup se lehce zamračil a díval se za ním. Co se to děje?  Před chvilkou se nemohl dočkat, aby už šli, a vzápětí za ním přijdou kamarádi. Kdyby ho tak dokázali zdržet dvacet minut, byli by spokojeni všichni.

Jongup slyšel nějaké šeptání, pak Jonghunův potlačený obdivný výkřik a nějaké šustění. Za chvilku uslyšel, že se bratr vrátil.

„Bráško? Hezký Den matek.“

Jongup vzhlédl a zůstal jako přimrazený. Vůbec svého brášku neviděl, jak se úplně ztrácel za obrovskou kyticí - nádherně naaranžovanými fialovými kosatci, žlutými kopretinami a nejkrásnějšími oranžovými liliemi, jaké kdy viděl. Bylo to nádherné. A drahé.

Když se vzpamatoval ze šoku, chystal se něco říct, ale Jonghun jej přerušil a hlas se mu chvěl vzrušením. „To patří k překvapení, Jongie.“ Opatrně položil kytici na stůl a naklonil se tak, aby na Jongupa viděl. V očích úzkost. „Ale to není všechno, Jongie. Jedeme do Millardu na večeři.“

Himchan usoudil, že to je jeho narážka a postoupil tak, aby ho Jongup viděl. Pobavení zahnalo pochybnosti, které o celém tom plánu měl. Výraz na Jongupově tváři stál rozhodně za to. Pochopil, že nemá nejmenší tušení, že tam je. „Dobrý den, Jongupe.“

Jongup vzhlédl se šokovaným výrazem, pak zamrkal, jak mu to došlo. Rukama udělal bezmocné gesto a zmateně se díval ze svého bratra na Himchana a zase zpátky.

Himchan čekal, kdy se začervená a snažil se nesmát, když se to skutečně stalo. Jak dobře už ho znal za tak krátkou dobu. „Máme rezervaci na šestou hodinu.“

Jongup se podíval znovu na Jonghuna a pak zpátky na Himchana. Samým překvapením koktal. „Re-rezervaci?“

Himchan se usmál nad jeho reakcí. „Na večeři. Je přece Den matek, ne?“

Poděšeně zvedl ruce, podíval se na svůj pracovní plášť plný barevných cákanců. Pak zavřel oči a rukou si zakryl obličej. Krk mu zrůžověl ještě víc. „Proboha …“

„Tak pojď, bráško,“ pobízel jej Jonghun. „Musíme si pospíšit. Do Millardu je to půl hodiny.“

Nepohnul se, prostě jen seděl s rukou na obličeji. Himchan se usmál ještě víc. „Já myslím, Hunie, že mu bude chvilku trvat, než se vzpamatuje. Řekl bych, že jsme ho docela překvapili.“

Chlapec se na něj zasmál s potěšením a uspokojením v očích. „To jo, že jo?“

„Já myslím, že jo.“

Jongup se zhluboka nadechl, spustil ruku, vyhnul se Himchanovu pohledu a podíval se na kytici květin. „Jsou nádherné,“ řekl a hlas se mu při tom zrádně chvěl. „Hrozně moc děkuju.“

Jonghun k němu přiběhl a objal ho, pak rozpačitě ustoupil. „Není zač. Jsou ode mě a od Himchana.“

Himchan věděl, co úsilí Jongupa stálo, aby se na něj podíval, ale nakonec to udělal a jemu se srdce obrátilo naruby.

„Děkuju,“ zašeptal Jongup.

Himchan se na něj díval a hruď se mu svírala silou citu. Když odpovídal, jeho hlas zněl zastřeně. „Bylo mi potěšením.“

Jongup neuhnul pohledem. V jeho očích se objevilo něco sladkého, zvláštního a podivně důvěrného a Himchan věděl, že všechna jeho rozhodnutí, že se od něj bude držet dál, právě vzala za své. Ať je to dobře nebo špatně, využije toho krátkého času, který před sebou mají, jak nejlépe bude umět.

„Tak pojď, bráško,“ naléhal Jonghun a zatahal ho za rukáv. „Když si nepospíšíš, tak přijdeme pozdě.“

Ještě chvilku se díval Himchanovi do očí, pak udělal další rozpačité gesto a znovu se objevil známý ruměnec.. „Ano- ano- já už jdu.“ Podíval se na ten nepořádek před sebou, pak na svůj plášť a konečně vstal a nervózně si oprášil ruce. „Nebudu- nebude mi to trvat dlouho.“

Jonghun vyrazil z pokoje za bratrem, ale za chvilku byl zpátky se zbylými bankovkami v dlani. Podal je Himchanovi. „To je za tu kytku.“ V rozpacích pokrčil rameny. „Já vím, že to není dost, ale až příští týden dostanu za noviny, dám vám víc.“

Himchan mu chtěl říct, aby na to zapomněl, ale vycítil, že je pro chlapce důležité převzít část zodpovědnosti. Váhavě si vzal peníze. „Díky. Ale nedlužíš mi už nic.“ Bankovky složil a dal je do kapsy kalhot, pak zalhal: „Tohle stačí na polovinu té kytky a přeci jsme se domluvili, že večeře je na mě.“

Chlapec se na něj díval, jako by přemýšlel, jestli je ta dohoda spravedlivá. Nakonec kývl. „Dobře, ale nebudete mi nic platit za hlídání Horangiho. Ano?“

Himchan byl na chlapce hrozně pyšný. „Ujednáno.“

Chlapec taky kývl a pak se zašklebil. „Musím se jít taky převlíct. Musel jsem počkat, dokud nepřijedete, protože jinak by určitě něco tušil.“ Obrátil se k odchodu. „Kdybyste chtěl trochu kafe, tak je myslím ještě v konvici.“

Himchan, ruce pořád v kapsách, přecházel po prostorné kuchyni plné květin a prohlížel si obrázky na stěnách. Pak se vrátil ke stolu a zblízka se podíval na figurky rozložené na desce. Jednu ruku vytáhl z kapsy, sáhl po jedné figurce a obrátil ji. Usmál se, když rozeznal podsaditého farmáře s tlustým prasátkem pod paží. Byla to krásná práce. Veselá, hezká a rozhodně originální. Prohlédl si i ostatní figurky a ohromilo ho, jak jsou krásně a do detailů propracované. Nebylo pochyb, že mladík má talent.

Stál u okna a díval se na sojku u krmítka, když Jongup vběhl zpátky do kuchyně. Obrátil se a zažil takový šok, že se nebyl schopen vůbec pohnout.

Mladík měl na sobě bílou košili s ležérně vyhrnutými rukávy nad lokty. Střih košile zdůrazňoval jeho štíhlost. Vlasy, které ještě před chvílí byly divoké, měl sčesané na pravou stranu do patky a na druhé straně zastrčené za uchem, což jen zdůraznilo jeho jemné kosti, štíhlý krk a srdcový obličej. Nebyl klasicky krásný, ale bylo v něm něco neobyčejného, co ho až neuvěřitelně fascinovalo, až strašně toužil se ho dotknout.

Zdálo se, že i mladík myslí na něco jiného, když nepřítomně zamumlal: „Kde mám zase ty zatracený boty?“

Himchan se snažil nevšímat si citů, které mu bouřily v hrudi, a rozhlédl se. Boty zahlédl na jedné židli, sáhl po nich a zvedl je. „Jsou to tyhle?“

Jongup znechuceně zavrčel a sáhl po nich. „Ano.“

Vzal je od něj a obul si je. Když se zvedal, zalesklo se mu ve vlasech světlo. Himchan neměl neomezenou sílu vůle a teď mu právě rychle docházela. A když mladík pohodil hlavou, aby se zbavil vlasů, co mu padaly do obličeje, ztratil ji úplně. Dlaně ho pálily a on věděl, že je prostě musí zabořit do těch vlasů.