10. kapitola

Přeju příjemné čtení...
Hatachi

Čtvrtek 25. května

Maminko a tatínku,
tohle zase píšu pod dekou, takže jestli to bude trochu naškrábané, tak víte proč.
Chtěl jsem to udělat po večeři, ale měl jsem úkoly, takže jsem nemohl.
Musím vám toho moc napsat.

Maminko, pamatuješ, jak jsem měl starosti se Dnem matek? Tak víš co? Chany, to je pan Kim,
ale řekl mi, abych mu říkal Chany, když jsme ti kamarádi. No a já mu řekl, že je mi líto, že
nemůžu pro Jongieho udělat něco hezkého. Víš, jak jsme to dělávali, ještě když jste tu s tatínkem byli
oba dva. Tak jsme se s Chanym dohodli. Koupili jsme mu velikou kytku. Byla vážně
strašně veliká a strašně krásná. A pak nás vzal na večeři. Chtěl jsem polovinu večeře zaplatit,
ale on řekl, že ne, že to je jeho starost.

Páni, mami, ale Jongie tě byl tak překvapený! Pak byl Chany ještě u nás a koukal na ten dokument o
deštných pralesech.
Víte, já myslím, že se mu Jongie líbí a myslím si, že i on se líbí Jongiemu. Seděli spolu na gauči
a zahlídl jsem je … no, myslím, že Chany dal Jongiemu pusu, když si mysleli, že se nedívám.

Líbil by se ti, tatínku. Pan Jang u něj pracuje a říká, že Kim Himchan je přímý a spolehlivý a taky že je
‚zatraceně správný chlap‘.
Že to nevadí klít, když jenom říkám, co řekl někdo jiný, že ne? Proto jsem to dal do uvozovek,
jenom abys věděl.

No a Jongie párkrát Chanyho pozval na večeři a včera večer nás vzal do kina. A dvakrát
za mnou přišel na fotbalový trénink. A když nepřijde, tak každý večer volá a utahuje si s brášky.
Tenhle pátek a sobotu máme závody. Chany nebude moct přijít,
protože pracuje, ale vezme nás v sobotu večer tancovat. Jongie říkal, že můžu taky na chvilku jít.
Keunsuk taky jde a já pak budu u nich spát. Je tam jeho babička, tak nás bude hlídat.

Už se mi chce spát, mami a tati, tak už toho nechám a zhasnu baterku.
Zase vám brzo napíšu. A taky vám napíšu, jak jsem dopadl v pátek na závodech. Pan Bang říká, že
by náš tým měl vyhrát svou kategorii. A tati, Yongguk tomu jistě rozumí.
Takže doufám, protože ten tým z vedlejší školy nemám rád. Jsou to samý nafoukanci.

Váš Hunie.

 

 

Sobota 27. května

Jongup stál před zrcadlem, něco si mumlal pro sebe a snažil se vytvořit hezký účes. Celý den strávil na závodech a vypadal unaveně. Ráno pršelo, odpoledne pražilo slunce a zvedl se vítr, takže jeho vlasy vypadaly, jako by prolezl roštím.

„Bráško! Himchan je tady!“

Jongup zavřel oči, zhluboka se nadechl a snažil se ten nepříjemný chvějivý pocit na hrudi ignorovat. Byl strašně nervózní. Bude to poprvé, co s Himchanem půjdou někam společně. Ano, tenkrát ho vzal na kávu a taky je vzal do kina, ale to nebylo totéž. Dnes poprvé všichni zjistí, že Moon Jongup netráví večery doma sám a nevyrábí ve volném čase figurky z těsta.

„Jongie! Tak pojď!“

Jongup se znovu pořádně nadechl, otevřel oči a podíval se na sebe do zrcadla. Vyděšeně koukal na svoji tvář. Po dni stráveném na sluníčku, se mu na tváři objevila nová sada pih.

Ozvalo se zaklepání na dveře ložnice a Jonghun zavolal: „Jongupe, proč ti to trvá tak dlouho?“

Jongup se nadechl, narovnal se a otevřel dveře.

Malý chlapec se na něj podíval, oči se mu rozšířily obdivem. „Páni,“ zašeptal zbožně. „Jongie, ty vypadáš tak krásně.“

Jongup se díval na svého brášku a začal se usmívat. Za pár minut vejdou on a Kim Himchan bok po boku do školní tělocvičny a to, co bylo soukromé, se náhle stane veřejným. Motýlci, kteří se mu třepotali kolem žaludku, se náhle mnohonásobně rozmnožily.

Himchan listoval časopisem, který ležel v kuchyni na lince a užíval si ticha. Po deseti hodinách v rámusu těžkých strojů, kdy musel řídit svoje lidi a vyrovnávat se s náročnými situacemi, které se v jeho práci vyskytovaly každou chvíli, mu tohle připadalo jako ráj. Odhodil časopis, strčil ruce do kapes a zadíval se z okna. Vlastně každá hodina, kterou strávil v Jongupově domě, mu připadala jako ráj. Začal si tady připadat až příliš jako doma.

Ve dveřích uslyšel kroky, otočil se a uviděl Jongupa. Jeho výraz se okamžitě změnil. Vyrazil mu dech. Jestli se mu líbil v bílé košili, tak v růžové vypadal jako sen. No, ona ta barva byla asi spíš meruňková než růžová, ale ten odstín mu ohromně slušel. Měl pocit, že ze sebe nedokáže dostat ani slovo.

„Vypadáš nádherně, Jongie,“ řekl chraplavě.

Jongup sklopil oči, začal si hrát s cípem košile. Nejistě se na staršího podíval a mírně se usmál.

Himchan se na něj pobaveně díval. Vytáhl ruce z kapes, došel k němu a vzal mu z rukou černý svetr, který držel. Potřeboval se ho dotknout, přehodil mu svetr přes ramena. Toužil ho políbit, ale Jonghun se na ně díval tím svým poťouchlým úsměvem. Ten chlapec nebyl žádný blbec.

Odhrnul mu z čela uvolněný pramínek vlasů a usmál se. „Tak co, Popelko, připraven na bál?“

Mladíkovi zajiskřilo v očích. „Tohle je Songnam, Chany. Tady na bály nechodíme.“

Himchan se bavil čím dál víc. Hrál si s jeho blonďatými vlasy a nespouštěl z mladíka pohled. Byl tak zatraceně k pomilování a tak zatraceně nevinný. Věděl, že je z dnešního večera nervózní a dokonce věděl proč. Moon Jongup se musí ukázat na veřejnosti a on se ukáže s ním. Usmál se ještě víc.

Škola byla ve vedlejší ulici, takže šli pěšky. Během cesty mladíkova nervozita zmizela, ale i tak jej Himchan pevně držel za ruku, protože napůl očekával, že nakonec uteče. Z tělocvičny k nim doléhaly zvuky kapely, která tam hrála. V široké chodbě před tělocvičnou stálo v hloučcích pár lidí.

Tmavovlasý mladík si byl dobře vědom těch pohledů a šepotu, který se ozval, když společně, ruku v ruce, vešli do tělocvičny. Uvědomoval si taky, jak Jongupovi stoupá červeň do tváří. Nevěděl, proč ho ten náznak stydlivosti tak potěšil, ale bylo to tak. Jak se na něj díval, viděl, jak maličko pozvedl hlavu. Byla to zatraceně lákavá kombinace, ta jeho stydlivost a ten náznak vzdoru. Jeho Jongie je možná stydlivý, ale není to žádná měkkota.

Pustil jeho ruku, aby zaplatil vstupné a srdce se mu sevřelo vřelou láskou, když od něj mladík neodstoupil, ale spíš se přitiskl ještě blíž. Pocítil najednou strašnou potřebu jej chránit.

Peněženku zastrčil do zadní kapsy kalhot a ruku mu položil kolem ramen, aby ho vymanévroval z davu lidí. Jonghun ho vzrušeně zatahal za druhou ruku. „Pojďte. Támhle na nás mává pan Jang. Vidíte ho? Tam u toho stolu hned vedle dveří.“

Himchan se podíval směrem, kterým chlapec ukazoval a přes hlavy lidí na tanečním parketu zahlédl Jang  Keunguka. I když věděl, že ještě víc lidí teď povytáhne obočí a začne si šeptat, položil druhou ruku Jonghunovi na rameno. „Asi to budeme muset obejít, kamaráde. Tím davem na parketu se nemůžeme probojovat.“

Himchan vyrostl v Soulu a většinu života strávil v nejrůznějších táborech na staveništích, takže tohle byla jeho první zkušenost s malým městem. Ani na chvíli se tady necítil jako cizinec. A když se lidé začali zastavovat u jejich stolu, vždycky tiše zasáhl Keunguk, který Himchana představoval jako svého šéfa. Ale rád by věděl, jak by ti dobří lidé ze Songnamu reagovali, kdyby se dozvěděli, jak se poprvé setkal s jejich Jongiem. Předpokládal, že by ho hnali z města kameny a klacky.

Choval se mile a přátelsky ke každému člověku, který se u stolu zastavil. Ale nechtěl být přátelský a milý, chtěl tančit s Jongupem. Konečně byl chvilku klid, vstal a vytáhl mladíka ze židle. „Pojď Jongie. Pojď tancovat.“

Jongup mu pevněji stiskl ruku a už se ho zase zmocnila nejistota. Už to bylo tak dlouho, co naposledy tancoval, že si už nebyl jistý, jestli to ještě umí. A když si představil, že půjde na parket před celou tou spoustou lidí, rozbušilo se mu srdce. Ale strašně chtěl tancovat s Himchanem. Zhluboka se nadechl a nejistě zašeptal: „Trochu jsem vyšel ze cviku.“

Dotkl se jeho vlasů a v očích se mu objevil hřejivý úsměv. „Bylo by mě úplně jedno, i kdybys měl obě nohy levý,“ řekl něžně. „Chci mít jenom nějakou oficiální záminku tě obejmout.“

Blonďatý mladík se na něj díval a motýlci v břiše mu znovu prudce roztřepetali křídla. Znovu se přerývavě nadechl a sevřel jeho ruku. Věděl, že by mu nedokázal odpovědět, i kdyby na tom závisel jeho život.

Himchan mu odhrnul z čela pramínek vlasů, usmál se ještě víc, díval se na něj ještě vřeleji. Neřekl nic, ale ani nemusel, protože ten úsměv zcela mluvil za něj. Ještě chvilku se na mladíka díval, pak se obrátil a vedl jej na parket. Kapela zrovna hrála nějakou pomalou písničku o hvězdách a o osamělosti. Píseň stvořenou pro ploužák. Píseň pulzující smyslností. Pustil ho. Pak mu přejel dlaní po zádech a přitáhl si ho do náruče.

Jongup si nepamatoval, že by se byl někdy cítil tak nádherně. Hrdlo se mu stahovalo, srdce bušilo. Když staršímu položil ruku na rameno, měl pocit, že ho nohy neunesou. Když skupina dohrála sérii, měl pocit, že se vznáší. Naplnila ho nějaká zvláštní, jiskřivá radost. Připadal si lehčí a šťastnější. Ani nechtěl myslet na to, co ty pocity vůbec znamenají.

Himchan ho neodvedl zpátky ke stolu. Místo toho se pomalu procházeli v davu na parketu, uzavřeni do své vlastní soukromé ulity. Hudba znovu začala hrát, tentokrát hit ze šedesátých let. Čistý a nefalšovaný rokenrol. Podíval se na blonďáčka s nebezpečnými jiskřičkami v očích. Vesele se zasmál, chytil rytmus a začal houpat v tom rytmu celým tělem. Vzal mladíka do klasického tanečního držení a rozhoupal ho v rytmu hudby.

Mladík nedokázal odolat. Nedokázal odolat Himchanovi, jeho výzvě a tomu jiskřivému pocitu lehkosti. Kim Himchan jej naučí létat.
Byl to nejfantastičtější zážitek celého jeho života. Starší jej držel na parketu, dokud se mu skoro nerozskočily plíce a celé tělo neměl mokré potem. Pak jej odtáhl zpátky ke stolu a smál se mu, když lapal po dechu. Srdce mu bušilo štěstím, že se ho neustále dotýkal.

Himchan to dělal skoro bezmyšlenkovitě. Paži si opřel o opěradlo Jongupovi židle, lehce jej placem hladil po rameni, zatím co si povídal s Keungukem. Přitáhl si ho k sobě, aby jej ochránil, když se ocitli v davu lidí.

Bez jediného slova mu starší neustále dával najevo, že chce, aby byl u něj a i docela obyčejnými doteky mu dokázal dát pocit výjimečnosti. Občas měl co dělat, aby se mu nevrhl do náruče a nepoložil si mu hlavu na rameno.

Kolem jedenácté odvezl Keunguk oba chlapce domů, ale dospělí zůstali až do samého konce. Jongupovi se ulevilo, když Himchan odmítl nabídku Seonjie, aby se s nimi svezli domů a ještě zašli na kávu.

Společenská část večera skončila a on měl pocit, že už nepřežije ani pět minut konverzace, tím méně půl hodiny u kávy. Toužil jen po jediném … jít s Himchanem domů a zavřít dveře před celým světem.

V okamžiku, kdy zašli na cestičku k jeho domu a zastavili se na místě, kam nebylo odnikud vidět, položil mu Himchan ruku kolem krku, přitáhl si ho k sobě a dlouze, sladce jej políbil. Srdce se mu zastavilo, dech vynechal, kolena se podlomila. Jak moc po tomhle toužil. Po jeho vlhkých ústech, hledajících jeho. Po teplu jeho těla, tak svůdně blízkého, tak mučivě vzdáleného. Starší pomalu prohluboval polibek a on se k němu přitiskl, rozbušené srdce ho připravovalo o poslední zbytky sil.

Himchan se rozkročil, obrátil Jongupa a uchopil ho v bocích. Přitáhl si ho do pevného, důvěrného objetí, až mladík zasténal touhou.
V Jongupovi se rodila silná, pulzující vášeň. Cítil Himchanovo napětí. Cítil jeho vzrušený úd přitisknutý ke svému tělu a bušení v prsou se změnilo v zoufalou touhu.

Himchan zasténal, odtrhl rty a přitiskl si mladíkovu hlavu ke svému rameni. Hruď se mu zvedala s prudkým bušením srdce. Sevřel mladíka pevněji, zhluboka se nadechl a zabořil svou tvář do jeho vlasů. Přerývavě zašeptal: „Tak po tomhle jsem celý večer toužil.“