7. kapitola

 

Zdravím. I dnes pokračuje dalším dílem tahle povídka. 
Příjemné čtení...
Hatachi

Kris nebyl poslední dobou v dobré náladě. Trvalo to už týden, a jak to vypadalo, asi se z toho hned tak nedostane. Určitě ne díky tomuhle bláznivému stvoření. Ten jeho problémy nevyřeší, protože on sám je problém. Hlavně od něj musí dostat zpátky kocoura nebo přijde o padesát tisíc euro.

Pak musí získat Masahara Fukujamu, magnáta hudebního průmyslu. Zvlášť tenhle úkol se mu zdál nesplnitelný, protože jak to tak vypadá, tak tenhle chlap je naprostý blázen.

Fukujama přiletěl do Číny, aby našel distributora hudebních nosičů. Nejdřív skoro slíbil ten kšeft Krisovi, protože byl jasně nejlepší v oblasti hudby, kterou se zabývá. Ale potom mu jeho astrolog vyčetl osud z čajových lístků. Volal mu z Japonska, aby ho varoval před obchodními partnery, kteří jsou svobodní a mají pověst sukničkáře. Obojí se bohužel hodilo na Krise naprosto přesně.

A tak Kris, kterého děsně naštvalo, že by měl jít stranou kvůli čajovým lístkům, namluvil Fukujamovi samou lež. Řekl mu, že se bude velice brzo ženit. Příčilo se mu, že by měl ztratit takový obchod jenom kvůli čajovým lístkům a hvězdám.

A tak se Kris pustil do velké hry. Našel důstojně vyhlížející herečku, pěknou vysokou blondýnku, která vystudovala Liangovu univerzitu a v bikinách vypadala velice přitažlivě. Neměla moc ráda muže a to Krisovi vyhovovalo, on taky ženy nemusel. Nehledal románek, ale potřeboval se jen oženit.

Fukujama souhlasil s tím, že se vrátí a budou pokračovat v jednání. Jeho návštěva a přítomnost falešné nevěsty, to obojí bylo pro Krise velice důležité. Fukujama měl v zásobě velice schopné a slibné umělce a Kris byl tím obchodem jako posedlý.

Pak se vše zhroutilo jako domeček z karet. Ona blonďatá herečka někde chytila spalničky a byla tím pádem na dlouhou dobu vyřazena ze hry. Spolu se svým kamarádem zoufale, ale zatím bezvýsledně hledali jinou herečku, která by ji nahradila. Žádná z žen, které zatím objevili, neodpovídala Krisovým představám. Buď byly hloupé, nebo jim z očí svítila touha po penězích.

A potom mu ukradli tu zatracenou kočku. Padesát tisíc euro vyhozených oknem. Kris proklínal svůj osud. Ta souhra nešťastných náhod ho rozladila. Byl zvyklý vyhrávat, vysmívat se nepřízni osudu a ne se mu poddávat. Tao Huang by na tu jeho špatnou náladu mohl doplatit. Nakonec se o ni také zasloužil.

 

„Sedněte si.“ Pokynul rukou Kris k modrošedým sedačkám, vestavěným kolem stolu.

Pronikaly sem poslední paprsky večerního slunce a vytvářely zajímavou hru stínů.

Tao si upjatě sedl, ruce si složil do klína a kabelu odložil na stůl před sebe. Tlumené světlo v salonu jej přinutilo, aby se díval přes rámečky slunečních brýlí. Rozhlédl se kolem sebe. Stěny i podlahy byly obložené leštěným dřevem. Na polici stál přehrávač a kolem něj spousta cédéček. Další police byly plné knih. V rohu stála vestavěná modrá pohovka. Rád by věděl, jestli tam Kris spí a při té představě ho překvapivě příjemně zašimralo v bříšku.

Kris popošel k lednici a otevřel dvířka. „Dáte si pivo?“

„Ne, děkuju.“

„Nepijete? Nebo snad nechcete pít se mnou?“

„Ne, nepiju. Díky.“

Kris si vyndal lahev piva a otevřel si jí o hranu pultu. Pak přistoupil ke stolu a zkoumavě na Taa shlížel dolů.

„Pití odporuje vaší víře? Nebo snad nepijete ze zásady?“

„Je to vlastně dědictví.“ Řekl Tao zcela bez emocí. „Někteří členové naší rodiny…no…měli s tím problémy. Nechci taky tak dopadnout.“

„To bych nečekal u někoho, co krade kočky.“

„Já jsem toho kocoura neukradl.“ Konečně si sundal brýle a podíval se Krisovi přímo do očí. „Patří mému synovci. Jen jsem si ho vzal zpátky.“

„To říkáte vy. Myslíte si, že byste to dokázal před soudem?“

„Ano. Myslím, že ano.“

Jejich pohledy se střetly a Tao měl pocit, jako by mezi nimi přeskakovaly elektrické jiskry. I vzduch v místnosti se tetelil napětím.

„Zkuste to. Ukažte mi ten váš důkaz.“ Promluvil Kris.

„Nemohl byste si sednout? Není mi to příjemné, když na mě tak shlížíte. A taky stojíte ve světle.“

„Promiňte, netušil jsem, že vám to tolik vadí.“ Ušklíbl se na Taa. „Posuňte se trochu.“

Čert aby ho vzal, pomyslel si vztekle Tao a nutil se ke klidu. Měl ho nechat, ať si stojí. Chtěl jen, aby si sedl, ale ne tak blízko něj. Cítil, jak z něj vyzařuje teplo, jako by do sebe vstřebával celý den sluneční energii. Když se ho Kris dotknul, projel mu celým tělem elektrický výboj a rychle se odtáhl.

„Tady je důkaz.“ Vytáhl z kabely obálku s fotografiemi a opatrně mu ji podával. Když se Kris opět dotknul jeho ruky, znovu měl pocit, jako by to byly dráty vysokého napětí.

„Tak důkaz…“ Řekl posměšně Kris. Ale momentky si vzal a probíral se jimi.

Tao zatajil dech a doufal, že se mu v tváři objeví měkčí výraz. Znal ty fotky nazpaměť. Kočičí máma samotná a pak s koťaty, několikrát koťata, jak si hrají. Přál si, aby byl lepší fotograf a taky, aby Baziho vyfotil samotného. Ale bylo už pozdě.

V Krisově tváři se nic nezměnilo. „Mohl by to být ten samý kocour, ale taky nemusel.“

„Jak to myslíte?“ Zeptal se ho Tao rozhořčeně a vzal do ruky fotku, na které byl Bazi z největší blízkosti. „Tohle je přece náš kocour. Ten, kterého jste měl vy. O tom není pochyb.“

„Má zavřené oči. A nejsou mu vidět nohy. Tohle nedokazuje, že můj kocour patří vám.“

„Jak to můžete popřít?“ Na chvíli se přestal Tao ovládat.

„Jako teď, popírám to. Prostě je mu jen podobný, tak co?“

Tao to vzdal a snažil se sebrat všechny svoje přesvědčovací metody. „Jednou se na naší terase objevila zatoulaná kočka. Pod plachtou u bazénu se jí narodila koťata. Když jim byly čtyři týdny, donesla nám je ukázat a můj synovec si jedno vybral.“ Prstem ukázal na Baziho. „Požádal jsem pana Funga o povolení, abychom si ho mohli nechat a on souhlasil. Za další čtyři týdny, když jsme ostatním kočkám našli nový domov, tohle kotě zmizelo.“

„To je váš synovec?“ Ozval se Krisův nerudný hlas. Ukazoval fotku, kde byl Kayee se starou kočkou.

„Ano, to je Kayee.“ Odpověděl Tao a snažil se od Krise ještě více odtáhnout. Byl příliš silný a vyzařovala z něj mužnost a vůně slunce. Z té kombinace se mu roztlouklo srdce.

„Takže…“ Řekl Kris a odhodil fotky doprostřed stolu. „…řešení je jednoduché. Vraťte mi kocoura a synovci pořiďte jiného.“

„To nejde.“ Přerušil ho Tao. „Snažím se vám vysvětlit, že…“

„Nenamáhejte se. Všechno, co máte je pár fotek. Je pravda, že si jsou ty kočky podobné, ale černobílých kocourů je na světě plno.“

„Ale ne jako je on.“

“Omyl. Kocourů jako je on, je taky spousta.“ Ukázal do lodní kuchyně, kde stál u pultu načatý sáček se žrádlem pro kočky a zpola naplněná miska. Na sáčku byla velká fotka černobílé kočky.

Tao musel přiznat, že kdyby kočka měla černou skvrnku na čumáčku, vypadala by jako Bazi, až vyroste. Neklidně se zavrtěl na sedačce a znovu si přál, aby Kris nebyl tak blízko něj.

„No a co?“ Bránil své zájmy Tao. „Ta kočka je trochu podobná Bazimu, ale to nijak nedokazuje, co říkáte.“

„Podívejte, já mám spoustu jeho fotek, protože on nepatří jenom mě, ale je také předmětem autorských práv.“

„Autorských práv?“ Opakoval po něm Tao, nechápajíc smysl jeho slov.

„Ano. Je to symbol mých společností Cat Records a Cat Record Distribution. Investoval jsem do průzkumu a reklamy padesát tisíc euro. A všude je jako symbol můj kocour. Tak vrátíte mi ho konečně nebo to bude mít dohru u soudu?“

Jako by se Taovi sevřelo srdce ledovým stiskem. Rozbolel ho i žaludek. „Padesát tisíc euro?“ Sotva popadal dech.

Kris se natáhl na polici pro pořadač a položil ho před Taa. „Jo, padesát tisíc.“ Procedil mezi zuby. „Tak vrátíte mi toho kocoura nebo mi to radši zaplatíte?“

Tao strnule zíral před sebe a četl názvy jednotlivých položek. „Návrh na štítek na gramofonovou desku.“ Mumlal si pro sebe.

„Tohle je návrh na logo. Objevoval se všude během naší reklamní kampaně.“

Další a další fotky a návrhy se míhaly Taovi před jeho vytřeštěnýma očima. Byl tam také katalog cédéček a k jeho zděšení na všech byla Baziho tvářička. Jeho portrét byl nejenom na obalech, ale i uvnitř, kde byla speciální nabídka cédéček označená jeho fotkou.

Taovi se sevřel žaludek.