11. kapitola

 

Přeju příjemné čtení...
Hatachi

Jongup bojoval s vlastním těžkým dechem. Obličej přitiskl blíž k jeho rameni a zašeptal: „Pojď dovnitř.“

Pohladil ho rukou po zádech, políbil ho do vlasů a pak promluvil hlasem zastřeným lítostí. „Jestli půjdu dovnitř, tak bude zatraceně moc těžký odejít.“

Jonhup věděl, že nedokáže odpovědět jinak. Hrál si s jeho vlasy. „Já nechci, abys odešel, Chany.“

Uvolnil své sevření a lehce přiměl blonďáčka zvednout hlavu. Světlo z pouliční lampy před vchodem mu matně osvětlovalo tvář, díval se na mladíka vážně a zkoumavě. Palcem mu přejel přes spodní ret. „Jsi si docela jistý, že to chceš?“ zeptal se chraptivě. „Nechci, abys někdy něčeho litoval, Jongie.“

Mladík okouzlený teplem jeho doteku k němu vzhlédl a zašeptal, tentokrát ani trochu nejistě. „Chci to.“

Himchan se na něj díval, pak jej divoce objal a šeptal mladíkovo jméno. Až mladík cítil na krku jeho horký dech, když dodal s lehounkým náznakem humoru: „Proboha, kdybys věděl, jak moc jsem doufal, že to řekneš.“ Nedal mu šanci odpovědět. Obrátil se a táhl mladšího za sebou ke dveřím.

Byli už na půl cesty k ložnici, když Jongupovi začalo docházet, co se má stát. A zároveň s tím si uvědomil ještě něco. U dveří do koupelny se zastavil a vymanil se mu z objetí. Pevně sepnul ruce. Nevěděl, jak to má udělat. Jak mu má říct, že nic ne- že nemůže bez- že musí nejdřív na chvilku do koupelny? Bylo to všechno tak hrozně trapné.

Himchan jej vzal za ramena, obrátil ho tváří k sobě, vzal ho za bradu a donutil ho podívat se na něj. „Co se děje?“ zeptal se měkce.

Mladší chlapec si připadal strašně hloupě, když se podíval na dveře koupelny a přitom se mu do tváře zase vkrádala červeň. „Já … musím ještě něco udělat.“

Staršímu se v očích rozsvítilo vřelým, chápavým pohledem. S nekonečnou něžností vzal jeho tvář do dlaní. „Věříš mi, Jongie?“ zeptal se tiše.

Podíval se staršímu do očí. „Ano.“

„Věříš mi dost, abys to nechal na mě?“

Starší se na něj díval tak něžně, že se mu oči náhle naplnily slzami. Tak strašně moc ho miluje. Těžce polkl a zašeptal: „Ano.“

Himchan sáhl za sebe, zhasl světlo v předsíni a pak si blonďáčka přitáhl do objetí. Pár vteřin ho nehybně držel, pak sklonil hlavu k jeho. „Jsi v pořádku?“

Jongup si teď byl jistější než předtím. Zvedl hlavu, svým rty přejel po jeho. „Jsem.“

Cítil, jak se mu pod rukou nadmula Himchanova hruď, ale nehýbal se. Starší si bral jen to, co mu on nabízel, vracel mu jeho lehké políbení s nezměrnou něžností. Jeho sebeovládání, jeho jemnost Jongupa zbavily posledních zbytků strachu. Zachytil se košile staršího, protože si nebyl jistý, jestli jej nohy unesou.

Ten jediný malý pohyb byla poslední kapka. Himchan mu sevřel dlaněmi malý, pevný zadeček, zvedl ho, přitáhl si mladíkovy nohy kolem boků a vyrazil k ložnici.
Himchan sklonil hlavu a znovu jej jemně políbil. Pak přerývavě povzdechl a pohladil ho po stehně. „Já nevím, jak dlouho se ještě dokážu ovládat, Jongie,“ řekl hlasem chraplavým od napětí.

Jongup vzal černovláskův obličej do dlaní, sklonil hlavu, znovu se svými rty dotkl jeho a zašeptal: „Já se nerozsypu, Chany.“ Pevněji ho sevřel nohama. „A nechci, aby ses ovládal.“

Ve chvíli, kdy ho blonďák sevřel nohama, se Himchan zachvěl. Přitiskl si mladíka pevněji k sobě a v jeho nitru se rozpoutalo peklo. Mladík byl tak horký a poddajný, jeho žár cítil na svém vzrušeném mužství jako žhavé železo. Zasténal a téměř proti své vůli vyrazil boky proti mladíkovým. Z mladíka vyšel hluboký, vzrušený zvuk.

Himchan odtrhl rty od mladíkových, rukou mu sjel po vlasech a obličej se mu zkřivil téměř nesnesitelnou touhou. Zaťal zuby v agonizující rozkoši, pohyboval se, s ohledem na mladíka, v mučivém tempu. Celé tělo mu pomalu pokrývala tenká vrstvička potu. Jeho sebeovládání se drobilo s každým nárazem jejich těl. Tiskl jej k sobě, prsty zaplétal do blonďatých vlasů, jak se snažil zadržet pulzující hlad, který v něm narůstal. Nevěděl, jak dlouho se dokáže ovládat a nevybuchnout. A přitom nevěděl, kde najde sílu přestat.

Jongup jej stiskl ještě pevněji. Ještě jednou se k němu přitiskl a tělem mu projelo divoké chvění. „Ch-chany …“ přerývavě zavzlykal jeho jméno.

Himchan se ostře nadechl, zaťal zuby a obrnil se proti mučivému odloučení. Vzal Jongupa pod kolenem, tvář přitiskl na tu jeho a zašeptal mu do ucha: „Pomalu, miláčku. Pomalu. Pojď do postele.“ Pevně ho uchopil v pase, jemně mu uvolnil sevřené nohy. Zachvěl se, když ho mladík pustil a sklouzl po jeho těle na zem. Nebyl jistý, kde vůbec vezme tolik sebeovládání, aby ze sebe dostal oblečení. Přidržel mladíka, než bezpečně stál a jak klouzal rukou vzhůru po stehně, přejel mu přitom přes rozkrok.

Jongup se zachvěl po celém těle, přerývavě dýchal a tvář si schovával do hrudi černovlasého. Prsty zajel za pásek jeho kalhot, pak se na okamžik zarazil, zděšený svou vlastní odvahou.

Himchan měl pocit, jako by ho zasáhl blesk a na okamžik ztuhl. Horké, naléhavé pocity, které v něm narůstaly, ho přivedly na samý okraj výbuchu a docela zničily jeho sebekontrolu. Znovu zaťal zuby, sykavě se nadechl, snažil se uklidnit. Pot mu stékal po zádech, ale když už si myslel, že to zvládl, mu Jongup rozepl zip a konečky prstů mu přitom přejel po horkém, naběhlém mužství. Nedokázal ovládnout chraptivé zasténání, vzal ho za zápěstí a odtáhl mu ruku. Byl si jistý, že by už nevydržel ani ten nejlehčí dotek. Snažil se znovu získat aspoň trochu sebeovládání. Rozepnul si košili a přitiskl si mladíkovu ruku na svou nahou hruď, pak zavřel oči a čelem se opřel o Jongupovo. Uvědomil si, jak se mu třesou nohy. Chvíli tak zůstal a sbíral každý drobeček sebekontroly, který mu ještě zbyl. Pak ho pohladil po tváři a prsty zabořil do hedvábných, blonďatých vlásků.

Jemně, něžně Jongupa políbil a zlehounka, jako pírkem se dotkl jeho tváře. „Pojď do postele, Jongie,“ zašeptal.

Jongup mu prsty sevřel zápěstí a on ucítil, jak se mladík zhluboka nadechl, aby se uklidnil. Cítil, jak blonďáčkovi na krku divoce tepe krev. Konečně se odtáhl a vzhlédl k němu. Oči měl v pološeru temné a hypnotizující. Himchan se obrnil trpělivostí na tu nadcházející těžkou zkoušku a začal rozepínat drobné perleťové knoflíčky na košili mladšího.

Než svlékl své i Jongupovo oblečení, ruce se mu třásly tak, že se mu skoro nepodařilo roztrhnout ten malý balíček ve fólii, který vytáhl z kapsy kalhot. A poslední zbytečky sebeovládání se rozplynuly, když mu Jongup vzal obsah balíčku z ruky. Cítil jeho vlasy na své hrudi, když ho sám navlékl. Cítil mladíkovy jemné doteky na rozpálené kůži a při té mučivé péči se mu stahovaly na břiše. Byl si jistý, že se Jongupovi rozpadne v rukách. Odnesl jej na postel, a když se jejich těla dotkla, neovládl se a chraplavě zasténal.

Jongup pronikl rukou mezi jejich těla, netrpělivě chytil Himchanův penis a navedl si ho do sebe. „A-auu…“ hlasitě vzlykl a celé tělo se mu stáhlo bolestnou křečí, když do něj Himchan pronikl celý. „B-bolí t-to,“ z křečovitě zavřených očí mu tekly slzy.

„Ššš, to bude dobrý,“ ztuhl Himchan.

Oba hodnou chvíli leželi bez hnutí. Himchan láskyplně slíbával slzy bolesti z Jongupových tváří. Dával mu hodně času, i když se snažil hodně ovládnout. Snažil se vydržet to horké a pevné sevření Jongupova nitra. Náhle se Jongup sám od sebe pohnul, objal staršího nohama kolem boků a zdvihl pánev a Himchan věděl, že nemá šanci. Že nemá absolutně žádnou šanci.

Himchan veden touhou tak divokou, že se mu zcela vymkla z rukou, se začal pohybovat proti Jongupovu tělu. Touha a napětí v něm narůstaly tak, že si myslel, že jejich výbuch docela jistě nepřežije. To jediné, co ještě vnímal, byl Jongup a divoká vášeň, která ho ovládla. Hlasem zastřeným napětím ho pobízel dál a dál. Rukou se prodral mezi jejich těla, vzal do ruky mladíkův tvrdý úd a začal jej honit. Druhou rukou mu zvedl pánev tvrdě proti sobě.

Jongup byl tak napjatý, že proti němu vyrazil, divoce a neovladatelně. Pak hlasitě vykřikl, vzepjal se. Himchanovi celé tělo ztuhlo, jak se kolem něj křečovitě sevřelo mladíkovo nitro. Divoké svíjení těla pod ním ho svrhlo přes okraj. Přestal se ovládat, prudce k sobě Jongupa přitiskl a divoce se rozechvěl křečí uvolnění. Cítil se vyčerpaný a bezvládný. Třásl se. Nikdy, ani jednou za celý svůj život nezažil něco takového. Bylo to úplné a dokonalé, bylo to, jako by se dvě poloviny spojily v jeden nádherný celek.

Realita se k němu vracela kousek po kousku a on si uvědomil, že Jongup ho svírá stejnou zoufalou silou jako on jeho. Zhluboka se nadechl, přitáhl si jeho obličej pohodlněji ke svému rameni a lehce jej políbil na spánek.

Dlouho blonďáčka tak držel, dokud se nepřestal chvět a dokud se jemu neuklidnilo srdce. Pak mu shrnul vlásky za ucho, zvedl hlavu, do dlaně vzal jeho bradu a něžně, chlácholivě ho políbil. Dlouze vydechl, konečně zvedl hlavu víc a podíval se na něj, vděčný za to matné světlo, které pronikalo do pokoje.

Jongup se na něj díval, v očích se mu třpytily slzy. Prsty se mu chvěly, když položil ruku na Himchanovu. V tom jediném malém gestu bylo tolik citu, tolik nevyslovených příslibů, že se Himchanovi znovu sevřelo srdce. Toužil mu říct, že ho miluje, ale tohle břemeno na něj nemohl uvalit. Teď ne. Ne teď, když mu nemůže nabídnout nic než svou nadcházející nepřítomnost. Pohladil jej po tváři, sklonil hlavu a dlouze ho políbil.

Hruď mu pukala citem. Pomalu zvedl hlavu a znovu se na něj podíval. Otřel mu vlhký spodní ret palcem a řekl se směsí chvály a pobavení. „No, Jongupe, tak myslím, že už vím, jak to vypadá v centru jaderného výbuchu.“

Jongup se zasmál. Himchan se cítil spokojenější, než si vůbec kdy uměl představit. Prsty se začal probírat v blonďaté záplavě vlasů a vychutnával si jejich hedvábný dotek. Věděl, že je na Jongupa příliš těžký, ale přesto se nedokázal přimět k tomu, aby se od něj odtrhl. Aspoň ne hned. Pohnul hlavou, našel jeho rty a vychutnával si to čiré potěšení z dlouhého, pátravého polibku.

Spokojeně si povzdechl, pevně Jongupa objal a znovu políbil. Sebral sílu a připravil se na to, že se přece jen bude muset od něj odtrhnout. Přál si, aby ho mohl takhle držet celou noc, ale věděl, že nemůže. Nadechl se a vyklouzl z něj. Jongup se pod ním vzepjal, jako by ho chtěl zadržet. On si jej vzal do náruče a počkal, až se uklidní, teprve pak se převalil na záda. Objal ho znovu, na rameno si položil jeho hlavu, uvelebil se v polštářích a přehodil si jeho nohu přes sebe. Bylo to skoro ta příjemné jako milování.

Odhrnul mu vlasy z obličeje, líně ho hladil po rameni. Pohladil ho po paži, přitáhl si ho blíž. „Jongie?“

„Hm?“

„Co se stalo s vašimi rodiči?“

Jongup se zavrtěl, pohnul hlavou a otevřel oči. Nakonec tiše odpověděl. „To je dlouhá historie.“

Himchan ho pohladil hřbetem ruky po tváři, snažil se ho uchlácholit. „Rád bych ji slyšel,“ řekl měkce.

Jongup si těžce povzdychl. „Když jsem vyšel ze střední, šel jsem na městskou univerzitu do Soulu studovat nástavbu v oboru účetnictví. Všechno bylo úžasný a já studoval to, co mě nejvíc bavilo a co jsem chtěl v budoucnu dělat. Někdy v půlce posledního semestru mi zavolal Jang Keunguk, že se stalo neštěstí, že musím okamžitě přijet domů. Ještě ten den jsem odjel domů.“ Odmlčel se a Himchan věděl, že se nepřítomně dívá do tmy, ztracený ve vzpomínkách. Potom vážným hlasem pokračoval. „Doma jsem se dozvěděl, že maminka s tatínkem jsou mrtvý. Že jsme s Huniem zůstali sami. Keunguk říkal, že tatínek šel s maminkou do zlatnictví, aby si maminka mohla vybrat dárek k výročí jejich svatby. A jelikož to bylo dvacet let, tak si měla vybrat něco hodně drahého. Jenže v tu dobu, co tam byli rodiče, došlo k přepadení obchodu. S mými rodiči tam zemřela i prodavačka toho obchodu. Nevěděl jsem, co mám dělat. Bylo mi jen dvacet a zůstal jsem sám se šestiletým bráškou. Pomohla mi Seonjie, Keungukova žena. Zařídila vše potřebné kolem pohřbu a starala se i o mě a Hunieho. Zajistila mi i místo v místní bance, takže jsem ten půlrok dostudoval a mohl tam pak nastoupit. Nevím, co bych bez ní a bez Keunguka dělal. Naši mě strašně moc chybí.“ Z očí mu tekly slzy.

Himchan ho hladil po rameni a přemýšlel o celé situaci. Prozradil mu víc, než si uvědomil. Zůstal tady, v domě po rodičích, s malým bratrem, kterého vychovává sám. Zůstal tady i kvůli tomu, že takhle malé město nabízelo jistotu a stabilitu. Nejvíc ho ale znepokojovalo, že za pár týdnů ho opustí také.

„Musím prvního července odjet, Jongie,“ řekl tiše.

„Já vím,“ odpověděl mu zastřeným hlasem. Políbil ho na krk, nadzvedl se na loket, vlasy divoce rozcuchané. „To je jedno, Chany,“ řekl něžně. Sklonil se, pohladil ho po tváři a políbil. „Už teď jsi mi dal víc, než jsem kdy doufal, že budu mít.“

Himchan ho objal kolem krku a přitáhl si ho k sobě. Tohle nestačí. Ani ten lehký dotek jeho rtů na svých, ani to teplo jeho těla přitisknutého k jeho tělu. Ani ten krátký čas, který jim spolu zbývá.
Ani zdaleka to nestačí.