Přeju příjemné čtení
Hatachi
Pátek 23. června
Himchan stál před nárazníkem firemního terénního auta.
Vytrvalý déšť bubnoval na kapotu vozu, stékal po nové vozovce, vyrýval stružky
v písčité půdě.
Voda mu zatékala i za límec gumáku, jak tam tak stál a
nepřítomně se díval na močál před sebou a na rozmazané obrysy těžkých strojů
zamlžených deštěm. Sakra, to opravdu
nemůže nic jít, tak jak má? Už prší skoro nepřetržitě celých čtrnáct dní a
v těch několika málo dnech, kdy se mohlo pracovat, se skoro zbláznil, jak
se snažil udržet se aspoň napůl v plánu.
Znechuceně zavrtěl hlavou, otočil se a škubnutím otevřel
dveře od auta. O stupátko si otřel z bot to nejhorší bláto a vlezl
dovnitř. Byl tak otrávený a nešťastný, až to začínalo být nebezpečné jeho
okolí. Se zaťatými zuby otočil klíčkem a auto vyrazilo. Motor řval, jak se mu
kola prodíraly hlubokým bahnem. V té chvíli mu bylo úplně jedno, kdyby mu
ten zatracený motor vybouchl a rozpadl se na kousíčky.
Když vyjel na silnici, rozlétlo se od kol bláto a zachmuřené
ticho přerušovalo jen monotónní pleskání stěračů. Nerozčilovalo ho jenom to
debilní počasí. Rozčilovalo ho všechno. Byli zoufale pozadu oproti plánu. Došlo
k několika poruchám a navíc měli problémy s některými zaměstnanci.
Z toho by se zbláznil i archanděl Gabriel.
Ulevil si trochu těžkým povzdechem a zapnul rádio. Ale na
všech stanicích někdo něco povídal, takže ho zase vypnul. Bez toho se teď
docela dobře obejde. Protáhl se, loket si opřel o okénko a jeho nálada se
zhoršovala čím dál víc. Neštvala ho jenom ta práce. Štvala ho ta věc
s Jongupem.
Od toho večera, co se konala taneční zábava, měl Himchan
pocit, že balancuje na nějakém vnitřním citovém laně a vůbec nevěděl, co má
dělat. Jediný způsob, jak se vyvlíknout z té smlouvy v Jižní Americe,
bylo umřít, takže tahle možnost nepřicházela v úvahu. Jo, může si
s Jongupem promluvit o budoucnosti, ale tři roky jsou dlouhá doba a takové
odloučení je tvrdá zkouška pro každý vztah. Zvlášť, když už si Jongup v životě
vytrpěl dost. Jediná další možnost byla vzít ho a Jonghuna s sebou, ale to
– aspoň z Jongupova hlediska – taky v podstatě nepřicházelo
v úvahu. Samozřejmě že na takhle velké stavbě bude možné zařídit ubytování
pro rodiny, ale to by znamenalo vytrhnout Jonghuna z jeho prostředí, od
přátel a známých, od všeho, na co je zvyklý. Zůstali v Songnamu, aby mu
Jongup poskytl stabilní, bezpečné zázemí, ve které vyrůstal. Chápal to, kdyby
on sám měl nějaké děti, přál by si pro ně totéž. A věděl, že kdyby Jongupa
požádal, aby s ním jel, měl by mladík pocit, že se musí rozhodnout mezi
ním a bratrem a to břímě na něj nechtěl hodit.
Himchanovi se bolestně stáhlo hrdlo. Snažil se ten pocit
vůlí zahnat, ale bylo to ještě horší. Nevěděl, jak to dokáže, nechat je oba tady,
až přijde čas odjet. Tak strašně se toho děsil. Děsil se toho celý den. Děsil
se toho v noci. Ten prázdný pocit se trochu zmírnil, jedině když
s nimi byl. To dokázal předstírat, že je všechno v pořádku. Jenže
nebylo. A on s tím nemohl vůbec nic dělat.
Před dvěma dny u večeře Jonghun poznamenal něco o tom, že by
ho třeba Himchan mohl trénovat, až začne hokejová sezóna a Himchan i Jongup
zmlkli, jako když utne. Jongup se prudce zvedl a odešel od stolu s výrazem
tak zoufalým, že se Himchan musel podívat jinam a chtělo se mu řvát nebo brečet
nebo obojí. Připadal si jako naprostý parchant, když chlapci vysvětloval, že
bude muset prvního července odjet a proč. Chlapec se na něj díval, pohled
vyplašený a pak i on utekl od stolu. Himchan jej našel venku, schouleného u zdi
garáže, obličej zabořený v Horangiho srsti, oči do ruda vyplakané.
Když si na to Himchan vzpomněl, pousmál se. Chlapec tehdy
vysvětlil Himchanovi hodně nevybíravými slovy, jak pitomá, blbá a debilní je ta
smlouva. Himchan zjistil, že je jednodušší vyříkat si to všechno
s Jonghunem než s jeho bratrem. Ale Jongup mu vlastně nikdy nedal
šanci něco si s ním vyříkat. Kdykoliv se o to jen pokusil, buď změnil
téma, nebo odešel z pokoje. A kdyby o tom byl chtěl mluvit, co by mu mohl
říct? Že tři roky nejsou tak dlouhá doba? Že přijede, jen co se mu povede
vyškemrat si nějakou dovolenou? Že mu bude psát? Za těchto okolností byla
všechna taková ujištění na nic. Bude muset za pár dní odjet a nemůže s tím
dělat vůbec nic.
Nálada se mu zhoršovala každou minutou. Znovu zapnul rádio.
I to pitomé tlachání bude pořád lepší než jeho chmurné myšlenky.
Pátek 30. června
Jongup stál u kuchyňského okna, ruce založené na hrudi,
bolest kolem srdce se nápadně podobala té, kterou cítil, když jim zemřeli
rodiče.
Hodiny. Zbývají už jen hodiny. Týdny se smrskly na dny a teď
už zbývalo jen pár hodin. Himchan už měl odjet před dvěma dny, ale zkrátil svou
plánovanou návštěvu doma na míň než den. Protahoval svůj pobyt v Songnamu,
jak nejdéle mohl, ale zítra ráno bude muset odjet a on nevěděl, jak těch pár
zbývajících hodin zvládne. Myšlenka na to, že se budou muset rozloučit,
v něm vyvolávala tak zoufalý pocit ztráty, tak bolavou prázdnotu, že
minulou noc skoro nespal.
Těžce polkl, otřel si slzy, které mu neustále stoupaly do
očí. V krku měl takový knedlík, že se málem udusil. Nebyl schopný se
odvrátit. I když to bolelo, sledoval Himchana a Jonghuna. Himchan opravoval
jeho bráškovi kolo, hlavy měli těsně u sebe. Znovu mu vhrkly slzy do očí, když
si vzpomněl na všechny ty opravy, které Himchan nadělal v domě, na tu
práci, kterou věnoval jeho autíčku a teď bratrovu kolu. Ta myšlenka ho ničila.
Věděl, že se tak svým způsobem stará o něj a Jonghuna, že se ujišťuje, že jim
tu na krku nezůstane celá fůra starostí, až on odjede.
Tlak v hrudi se už skoro nedal vydržet. Pokusil se
dostat přes to strašně stažené hrdlo aspoň jeden delší nádech, ale oslepil jej
nový příval slz. Rvalo mu to srdce, vidět je tam spolu a vědět, jak málo času
zbývá. A nejen on bude cítit tu hroznou ztrátu. Jonghunovi se po něm bude taky
stýskat. Včera v noci se vplížil k němu do ložnice, zabalený do deky.
Hlas se mu chvěl, když se ve tmě šeptem ptal, jestli Jongup spí.
Když se zeptal, co se děje, neodpověděl hned, ale zůstal
stát ve dveřích se sklopenou hlavou. Nakonec se zastřeným a nešťastným hláskem
zeptal, jestli by nemohli udělat něco, aby si to Himchan rozmyslel. Jongup sám
bojoval se slzami, když se mu snažil vysvětlit, proč musí Himchan odjet.
Jonghun, schoulený na jeho posteli, se na něj podíval smutnýma očima a zeptal
se, jestli si Jongup myslí, že se po něm bude Horangimu stýskat. Jongup musel
sebrat všechnu svou sílu, aby se před bratrem ovládl, aby ho uklidnil, protože
v té chvíli by byl dal duši za to, kdyby se mohl schoulit do Himchanovy
náruče a vyplakat se.
A Himchan. To ho snad ničilo ze všeho nejvíc, když viděl, co
s ním tohle všechno dělá. A částečně to byla jeho vina, protože několikrát
se Himchan snažil s ním o tom všem promluvit, ale on mu k tomu nedal
příležitost. Věděl, že kdyby to udělal, sesypal by se úplně a to mu nechtěl
udělat. Musel odjet. Věděl to. Věděl to od samého začátku. A i když mu bylo
jasné, s čím se bude muset v nadcházejících měsících vyrovnat, nebyl
by změnil ani jedinou minuté z té doby, kterou spolu s Himchanem
strávili. Ani jednu nádhernou minutu.
Divoce zamrkal, z kapsy vylovil promáčený kapesník a
vysmrkal se. Musí s tím přestat. Nechtěl strávit těch pár posledních společných
hodin v slzách. A nechtěl, aby Himchan věděl, že plakal. Už skoro
přesvědčil sám sebe, že se zase ovládá, když k sobě Himchan přitáhl
Jonghuna a něco mu ukazoval na kole. V té chvíli se docela sesypal. Přes
slzy už ani neviděl. Dotápal do koupelny a zavřel za sebou. Všechno jeho
odhodlání bylo na nic. Potřeboval se pořádně vyplakat.
Když Himchan s Jonghunem přišli dovnitř, stačil si už
přiložit dost studených obkladů, aby zakryl většinu stop po pláči. Nechtěl ale
nic riskovat, takže se úmyslně zabral do přípravy večeře. Slyšel Himchana, jak
nabádá jeho brášku, aby si šel umýt ruce, protože je má špinavé, jak opravovali
kolo. Pak přišel ke dřezu, vyhrnul si rukávy a sám si začal mýt ruce. Jongup
začal krájet cibuli do omáčky, ne proto, že by ji měl v omáčce rád, ale
proto, že to byla dobrá výmluva pro opuchlé a červené oči.
Himchan sáhl kolem něj pro ručník, který ležel na lince,
opřel se o skříň a začal si ruce utírat. Nakonec tiše řekl: „Jongie?“
Jongup cítil, jak se mu znovu hrnou slzy do očí a odřízl
další plátek cibule. „Hmm?“
„Rád bych nechal Horangiho u Jonghuna, jestli ti to nebude
vadit.“
Upustil nůž na prkýnko, zavřel oči a snažil se zahnat
knedlík, který se mu už zase dělal v krku. Chvilku mu trvalo, než byl
schopný odpovědět. „To nemusíš,“ řekl nebezpečně nejistým hlasem.
Když odpověděl, i jeho hlas byl chraplavý. „Udělal bych to
rád, ale nechci ti na krk pověsit další přítěž.“
Neviděl už vůbec nic. Namáhavě vydechl. „On nebude přítěž.
Navíc Hunie bude nadšený.“
.jpg)
Žádné komentáře:
Okomentovat