2. kapitola

 

Přeji všem příjemné čtení...
Hatachi

Seokjin věděl, že by tak jako tak neusnul, a proto se rozhodl vyrazit ještě teď, na noc. Bude menší provoz a pojede se mu daleko příjemněji, než v tom úmorném denním vedru. Už měl před sebou cíl, uklidnil se a napadlo ho, že alespoň trochu svůj život přeorganizuje.

V horlivém zanícení pro věc vypochodoval po schodech do ložnice a začal se balit. Bomi jej následovala, vyskočila na postel a s obavou nahlížela do otevřeného kufru.

„No jo, já vím, že tohle nemáš ráda. Balení je cestování, které nenávidíš, co? Ale když už pak jsme tam, tak si užíváš ráda. Pár kilometrů za městem budeš stejně chrápat, tak nedělej potíže, jasný?“

Jin zašel do koupelny a sebral tam potřebné věci. Když je složil do pouzdra na kosmetiku, zastavil se před zrcadlem a snažil se být objektivní.

Žádný super krasavec nebyl, to bylo jasné. Měl příliš veliké oči, moc krátký nos a příliš širokou pusu. Ještěže už vyrostl z těch pih, prokletí jeho dětství. Vlasy měl tmavé, trochu se mu vlnily, ale hezky rámovaly jeho obličej. Proč si jen neuvědomil Seonmininu lež, když mu tvrdila, že je krásný a jediný muž, se kterým se její život naplní?

Vrátil se do ložnice a dal kosmetiku do kufru. Jakmile přiklopil víko, Bomi vyskočila z postele a vyběhla z místnosti.

„Jen si utíkej, stejně se neschováš. Dobře víš, že tě najdu,“ připomněl jí.

Na tohle zrovna čekal. Honit na konec dnešního mizerného dne po domě zatracenou kočku, místo toho, aby už upaloval v autě k moři. Snesl dolů po schodech kufr a prošel kuchyní do garáže. Stejně musí naložit kočičí žrádlo, záchod a princeznu do auta. Když vycouvá u garáže, usnadní si nakládání.

Sotva se vrátil do kuchyně, ozvalo se zvonění telefonu. Automaticky sáhl na sluchátko ještě dřív, než ho napadlo, že by mohla volat Seonmin. A s danou slečnou momentálně vůbec netoužil mluvit. S bolestnou upřímností ho napadlo, že by s ní nejraději už nemusel mluvit vůbec nikdy. A tak čekal, až zvonění přestalo a cvaklo přepínání na telefonním záznamníku. Když poznal její hlas, byl rád, že nezvedl sluchátko.

„Jinie? Jsi tam? Jestli ano, prosím tě, zvedni to. Alespoň mi řekni, jestli ses dostal v pořádku domů. Vím, že jsem se dnes večer chovala hrozně a omlouvám se… Jine? To je směšný… vysvětlovat to nějakému blbému přístroji! Podívej, Jinie, musíme si promluvit. Nebudeme si přeci nalhávat, že se taková věc nestane, no ne? Brnkni mi, až se dostaneš domů, ano? Zítra se uvidíme, jen řekni, kdy. Budu ráda, když to probereme v soukromí. Uvědomuju si, že jsem udělala velkou chybu… Jine, jestli jsi tam, tak to zvedni, slyšíš mě? Seokjine?“

Když se hlas odmlčel, přístroj vypnul spojení. Usmál se. Posbíral pár konzerv a granule pro kočky, zabalil to do jejího oblíbeného koberečku a odnesl všechno k autu. Když ukládal Bominy věci na zadní sedadlo, všiml si náhlého záblesku světla u sousedů. Tam přece nikdo není, napadlo ho, když se narovnal a zamračeně zíral do tmy.

Okna byla tmavá a závěsy zatažené. Kimovi odjeli už skoro před týdnem a vrátit se mají nejdříve za tři neděle. To nedávalo smysl. Že by se k nim někdo vloupal? Stál u auta a pozoroval dům, ale nic podezřelého nezahlédl.

Třeba to byl jen odraz světel kolem projíždějícího auta. V téhle čtvrti policie hlídkovala často a pravidelně, takže kriminalita zde byla nízká. Žije tady celý život a před třemi roky odkoupil od rodičů jejich dům, když se rozhodli přestěhovat do menšího města.

Zavřel dveře od auta a vracel se do kuchyně. Napřed ještě dá do auta kočičí záchod a pak začne honit Bomi. Jakmile ale otevřel prosklené dveře, Bomi vystřelila ven, jako kdyby jí za patami hořelo a vřítila se do křoví u sousedů.

Jin sebral kočičí záchodek a rázoval si to zpět k autu, kde jej položil na podlahu před sedačku spolujezdce a zamířil k sousedům.

„Bomi, tady jsem,“ volal tiše a pokračoval stejně sladkým hlasem. „Až tě dostanu do rukou, ty zablešená koule, zakroutím ti krkem,“ lákal ji.

Bomi nebyla toulavá kočka. Držela se doma od malička, celých svých pět let. Ze zkušenosti věděl, že se k němu stejně vrátí. Jenže teď neměli čas, protože chtěl odjet a nechtělo se mu plazit se po čtyřech a hledat tu potvoru.

„To jsem si mohl myslet.“ Bomi mňoukla a Jin se usmál. „Nejsi tak odvážná, jak sis myslela, viď princezno?“

Sáhl do křoví a místo kočky ucítil, jak se jedno okénko do sklepa trochu pohnulo. Najednou zaslechl Bomi, jak ustrašeně mňoukala u sousedů ve sklepě.

„No tak, Bomi, dostala ses dovnitř, dostaneš se i ven. Pro mě je to okýnko moc malý. Nech toho, Bomi. Jsem tady, neboj. Musíš jen vyskočit stejnou cestou, jako jsi tam skočila.“

Ozvalo se jen žalostné mňouknutí. Teď se bude muset dostat do domu sousedů, aby tu blbou kočku dostal ven. Jinak by tady zůstala bez vody a jídla celou tu dobu, co bude pryč. Posadil se na bobek. Jeho rodiče a rodina Kim bydleli vedle sebe odjakživa. Měl jejich klíče, zrovna jako oni jeho, pro případ nouze.

Doběhl domů, sáhl po klíčích od sousedů a vyšel zpátky k vedlejšímu domu. Vyznal se v něm dobře, jako ve vlastním. Radši nebude rozsvěcovat, aby nevzbudil podezření a nepřilákal pozornost.

Půjde zadními dveřmi přes kuchyň a potom do sklepa. Tam by měl najít kočku, dostat se ven a vyrazit z domu, z města i ze zmatku, který v tuhle chvíli obnášel jeho život.

S jasně promyšleným plánem se připlížil po schodech k zadní verandě, odemkl si a dostal se do kuchyně. Ještě štěstí, že světlo z jeho domu trochu pronikalo oknem do kuchyně, aby viděl před sebe. Nahmatal dveře od sklepa. Když bral za kliku, někdo jej chytil zezadu. Velká ruka mu ucpala pusu a svalnatá paže pevně sevřela v pase.

Pokusil se vykřiknout, ale nevydal ani hlásku. Pevné tělo ho sevřelo, jako by byl v kleštích. Nebylo úniku. Bylo mu jasné, že je zle. Tohle opravdu byl nejhorší den jeho života.

„Kdo jste?“ zavrčel mu hluboký hlas hrozivě do ucha.

Jin se třásl jako osika, zmítal sebou a chvěl se v pažích jako hadrová panenka. Zavřel pevně oči a znovu je otevřel, doufal, že to je jen bláznivý, zlý sen. Nebyl. Cítil zřetelně teplo, které z osoby za ním vyzařovalo i ruku, která ho ještě víc sevřela v pase a bránila hlubšímu nádechu.

„Mumfff.“ To bylo vše, co ze sebe mohl dostat přes dlaň na ústech.

„Chci vědět, kdo jste a co tu uvnitř děláte!“ pokračoval hluboký hlas.

Vehementně přikývl hlavou a snažil se dostat do klidu. Místo toho si jej neznámý přitiskl tak pevně, až cítil žár jeho těla. Nemohl se pohnout. Na zádech cítil dobře vytvarovaný hrudník, výrazné vlnění břišních svalů a zadečkem jednoznačnou vybouleninu.

Ten člověk zamumlal něco sprostého a táhl jej chodbou do malé koupelny. Když za sebou zavřel dveře, loktem se dotkl vypínače a malý prostor bez oken najednou naplnilo oslepující světlo. Jejich oči se setkaly v zrcadle a zíraly na sebe v šoku. Neznámý jej pustil, jako kdyby jej zasáhl elektrický proud.

„To jsi ty?“ vyrazili ze sebe oba najednou.

„Co tady, sakra, děláš?“ naléhal.

Jin se tváří otočil k němu a zíral na něj jako u vytržení. Tuhle tvář neviděl léta, ale poznal by ho všude a kdykoli. Vlasy měl černé jako vždycky. Nosil krátké, střapaté. Byl nezdravě bledý a měl tmavé kruhy pod čokoládově hnědýma očima, které lemovaly dlouhé černé řasy. Ty mu vždycky záviděl. Tyhle věci se nezměnily po celá léta, stejně jako vystouplé lícní kosti, pevné čelisti a milé dolíčky na tvářích.

Teprve potom si všiml krvavého hadru nad bokem. Vybledlých, potrhaných džínsů, ošoupaných tenisek a černé, orvané košile.

„Tak odpověz, sakra!“ Co tady vyvádíš? Zopakoval skrz zaťaté zuby.

Jina mozek odmítal poslouchat. Polkl. „Já… chtěl jsem dostat ze sklepa mou kočku. Ona… já… my -“

„Jak by se mohla dostat do sklepa?“

„Asi si otevřela jedno z těch okýnek… možná.“

„Tak proč jsi nepočkal, až vyleze?“

Nemyslelo mu to. Byl celý nesvůj, v hlavě mu vířily otázky, chvěl se strachem a překvapením z nečekaného setkání. „Já… čekat nechtěl. Auto už mám naložený a tak jsem potřeboval -“

„Naložený? Kam jedeš?“

„K babičce a dědovi - “

„Na pobřeží?“

„Jo, já tam -“

„Vědí, že přijedeš?“

„Ne, ale to je jedno, stejně tam nejsou. Prostě jen potřebuju na pár dní změnit vzduch a tak jsem se rozhodl -“

„Ví někdo, kam se chystáš?“

„No… vlastně nikdo. Já se rozhodl -“

„Dobrý.“ Vzal Jina za ramena. „Seber kočku a sejdeme se u auta.“

Jin nechápal. Polkl s pocitem, že v téhle konverzaci něco chybí.

„Nezapomeň všude vypnout světla. Nechci, aby mě někdo viděl.“ Natáhl ruku a zhasnul světlo.

Jin zaslechl otevírání dveří a jinak nic. Atmosféra v místnosti se změnila, napětí ochablo a on věděl, že odešel.

„Namjoone?“ zašeptal v chodbě, avšak žádná odpověď.