3. kapitola

 

Přeju příjemné čtení...
Hatachi

Jin zvedl roztřeseně ruku a ohrnul si vlasy z tváře. V životě by ho nenapadlo, že tady potká Namjoona. Držel se podél zdi chodby, až došel do světlejší kuchyně. Znovu přistoupil ke dveřím od sklepa a pomalu sestupoval po schodech.

„Bomi?“ ta se mu s mňoukáním začala otírat o nohy.

Vzal kočku do náruče a pospíchal po schodech zpátky nahoru. Když se ujistil, že všude zhasl a zamkl za sebou dveře zadního vchodu, zamířil rovnou k autu. Ale Namjoon nikde.

„Namjoone?“ zašeptal a rozhlížel se okolo.

Zmizel.

Vylekaný a pořádně zmatený, dal kočičku do auta a šel zpět zamknout svůj dům. Zkontroloval, jestli je všechno v pořádku, vzal si kabelu, zhasnul světla a zamířil ke dveřím. Podle blikající kontrolky měl na záznamníku další dva vzkazy, ale nezastavil se, aby zjistil od koho.

Měl tušení, že to stejně ví.

Když znovu dorazil k autu, rozhlížel se kolem dokola po Namjoonovi. Po kterém ale nebylo ani vidu ani slechu. Zachvěl se. Byl zvědavý, co Joon dělá v Soulu. Ale jak ho zná, tak se to nikdy nedozví. Navíc jistě popře, že tady kdy byl a trval by na tom, že si celou tu historku vymyslel.

Trhnutím otevřel dveře auta a rychle vklouzl dovnitř, aby se Bomi nerozhodla k dalšímu nočnímu útěku. S povzdechem otočil klíčkem, nastartoval a vyjekl…

„Dej mi vědět, až na tebe poleze spaní, vystřídám tě za volantem.“

Podíval se přes rameno a viděl, že na zadních sedadlech leží Namjoon. „Co tady děláš?“

„Jedu stopem na výlet. Nebudu tě rušit. Mysli si, že jsi sám. Jenom ty a ta zatracená kočka!“

„Cos jí udělal?“

„Nic! Vůbec nic. To ona mě! Nedá mi pokoj. Olizuje mi uši, očichává vlasy a strašně se zajímá o moji bradavku. Jsem úplně odvázanej, že jí můžu trochu pobavit. A teď už sakra na to šlápni, ať už konečně vypadneme.“

„Ale kam chceš jet? Proč musíš - “

„Koukni, princezno, odpovím ti na všechny otázky dřív, než tahle jízda skončí, ale skoro šestatřicet hodin jsem nespal, tak mi dej pokoj, ano?“

Světla na verandě už nesvítila. Jin tedy zapnul světla auta a v odraze od bílých dveří garáže viděl v Namjoonově  tváři napětí a v očích bolest.

„Jsi zraněný,“ řekl trochu zbytečně.

Zavřel oči. „To přežiju.“

„Neměl by se ti na to někdo podívat?“

„Ani nápad. V nemocnici do čistých průstřelů strkají nos a já se potřebuju dostat z města.“

„Čistý průstřel?“ špitl vyděšeně. Polkl a měl pocit, že se mu to jen zdá.

„Je to jenom škrábnutí. Měl jsem štěstí. Oba zásahy jsou do svalu. Dost jsem krvácel, tak tam žádná infekce nehrozí. No tak, vyjeď už konečně, jo?“

Jin pokorně vycouval po příjezdové cestě. Řídil automaticky, s hlavou plnou dohadů. Napadala ho spousta nezodpovězených otázek, které by potřeboval položit svému nezvanému spolujezdci. A na zadním sedadle ležel Kim Namjoon, který nejenže vypadal hrozně, ale navíc byl postřelený.

Namjoon, trest jeho dětství.

 

Měl tušit, že se Namjoon objeví právě dnes a ne jindy. Mladší vždycky měl schopnost nechybět ve chvílích jeho maximálního ponížení. Ba co víc, on ty jeho ponižující zážitky v období bolestného přechodu z blaženého dětství do disciplinované dospělosti většinou řídil.

„Namjoone?“

„Nemluv na mě. Už spím.“

„Ano? Tak proč mi odpovídáš?“

„Mluvím ze spaní.“

„To určitě…“

„Dobře, tak co chceš?“

„Ty… utíkáš před zákonem?“

„A nejsem sám.“

„Znamená to, že ať už jsi udělal cokoli, že jsem tvůj komplic?“

„Neměj strach. Určitě máš dost svědků čistých jako lilie, abys vyváznul jen s lehkým trestem. Maximálně tě jen pověsej.“

„Namjoone!!“

„Do prdele, princezno, přestaň ječet!“

„A ty přestaň s tou směšnou přezdívkou.“

„Není o nic směšnější než Seokjin.“

„Rodičům se Seokjin líbilo.“

„Mně se princezna líbí víc.“

Sotva se dostali ven ze Soulu, už zase zapadli do starého zvyku a hádali se, jako když byli malé děti.

„Cos provedl, Namjoone?“

„Nechtěj to vědět.“

„Ale já chci. K útěku sis vybral moje auto, tak mam právo vědět, nakolik je to pro mě vážný.“

„O to nemusíš mít strach. Nikdo mě neviděl. V celým Soulu není člověka, který by mohl říct, že jsem tady byl. Ty s tím v žádným případě nemáš nic společnýho.“

„Tak to ti pěkně děkuju.“

Už v dětství Jin trávil dlouhé hodiny intrikováním a vymýšlením, jak se Namjoonovi pomstít za věci, které mu prováděl. Ale ať to bylo, co bylo, vždycky se od něj dočkal nějaké ďábelsky chytré odvety.

Proto ho teď napadlo, že Joona nechá tvrdě usnout, zajede do jednoho z měst poblíž dálnice a tam by našel místní policii. Mohl by říct, že ho Joon překvapil v autě, což by nebyla lež. Udat ho za to, že ho mladší donutil, aby jej vzal sebou – v duchu se zarazil – na prázdniny? Tohle mu nikdo neuvěří. Tak by řekl, že ho přinutil, aby ho vyvezl z města. Taky jim poví, že vypadal a jednal jako kriminálník a chtěl se vyhnout policii.

Pokračoval poloprázdnou dálnicí, předjížděl kamiony, které vezli zboží z jednoho koutu země do druhého, a v duchu se usmíval. Se zalíbením si pohrával s vizí realizace svého plánu, představoval si, jak by se Namjoon asi tvářil, kdyby otevřel oči a kolem něj stálo zásahové komando.

Konečně ho přemůže. Po všech těch letech by jednou měl navrch on. Při té myšlence si slastně povzdychl. Během několika hodin si svůj plán ještě dotvoří. Málem se zasmál nahlas.

Kim Namjoon byl obávaný soupeř. I kdyby se dopustil toho nejhoršího a byl kdovíjak dlouho pod zámkem, jednou by se mu stejně mohl za tohle pomstít. Ne, bude lepší si to vychutnat jenom v myšlenkách a nepotýkat se s komplikacemi realizace.

Celé ty hodiny, co se bavil na úkor Namjoona, si na Seonmin ani nevzpomněl. Od chvíle, co Joona objevil ve svém autě, nevěnoval své bývalé snoubence jedinou myšlenku. Když si to uvědomil, byl to pro něj šok. Jak mohl být tak rozptýlený, že své vlastní problémy zapomněl? To Kim Namjoon jej úplně vykolejil. Tohle uměl odmala, neohlížet se na Jinovu bolest, nevnímat jeho úsudek ani trápení. Znovu se v myšlenkách vrátil ke své, teď už bývalé, snoubence.

Se Seonmin se seznámil přesně před rokem, kdy ji jeho firma najala. Zalíbila se mu na první pohled. A proto se rozhodl, že ji pozve na večeři, což ji celkem zaskočilo. Byla na nejlepší cestě k povýšení a tak váhala, má-li si se svým potencionálním konkurentem vůbec vyjít. Byla hodně opatrná. Zdvořile přijala jeho pozvání s tím, že se nejedná o nic víc než schůzku dvou kolegů, kteří se chtějí vzájemně lépe poznat.

Od chvíle, kdy si rozdělili klienty, se jejich práce nepřekrývala a stali se z nich kamarádi, kteří si navzájem pomáhali. Jak měsíce ubíhaly, cítili se vedle sebe víc a víc uvolněně a v pohodě. Začali si o sobě vyprávět, svěřovali se se svou minulostí a s plány do budoucnosti.

Jak by mohl odolat tak perfektní a báječné ženě, která se nebála přiznat ke svým slabostem. Byla zranitelná a nepředváděla žádné namyšlené pózy. Od začátku s ní zacházel jako rovný s rovným. Neměl potřebu ji shazovat jen proto, že byla jeho největší konkurentka. O obchodu, daních a ekonomice toho věděla víc než kterýkoliv jejich spolupracovník.

Když ji letos požádal na svatého Valentýny o ruku, byl si jistý, že potkal ženu svých snů a spřízněnou duši. Navrhl jí, že se vezmou v září v den výročí jejich první schůzky.

To, že se dosud intimně nesblížili, ji neznepokojovalo. On na ni nikdy nenaléhal. Byla spokojená s jeho polibky, citlivým přístupem i způsobem, jak se jí dotýkal. Jak jí bral za ruku, objímal a držel kolem ramen. Byla to jediná žena, se kterou po třítýdenní známosti nevlezl do postele.

A tak plánovali svatbu. Na Velikonoce jeli do Incheonu, aby se poznal s její rodinou, potom do Gwacheonu za jeho rodinou.

Vypadalo to, že budou oba současně povýšeni. Všechno báječně vycházelo nebo si to alespoň myslel. Až do dnešního večera…