6. kapitola

 

Přeju příjemné čtení...
Hatachi

Když Jin najel na příjezdovou cestu u domu svých prarodičů, noční obloha nad mořem postupně světlala. Plážové obydlí bylo postavené na pilířích s výhledem na moře a do parku. Jeho půdorys lemovala široká veranda.

Když auto konečně zastavilo, podíval se na spícího Namjoona. Do tváře mu nebylo vidět, ale ztuhlá pozice jeho těla svědčila o tom, že měl bolesti i ve spánku.

Bomi vyskočila ze zadního sedadla a uvelebila se Jinovi na klíně. S kočičí zvědavostí vyhlížela bočním okénkem ven.

„Namjoone?“

Zvedl hlavu z opěrky a podíval se na Jina. „Už jsme tady?“ ozval se rozespale.

„Ano. Nebyl jsem si jistý, jestli jsi měl v úmyslu jet sem. Ale když jsi o jiném místě nemluvil, napadlo mě, že by sis možná chtěl dát sprchu a trochu si odpočinout, než budeš muset jít.“

Opatrně se vysoukal z auta a po něm i Jin s Bomi v náručí. Jin vytáhl svazek klíčů a cestou po schůdcích k zadním dveřím našel ten pravý. Slyšel Namjoona, jak jde za ním. Uvnitř pustil Bomi a otevřel všechna okna. Vlahý noční vzduch provětral zatuchlý vzduch opuštěného domu.

Když otvíral okno v ložnici a otočil se, všiml si, že jej mladší sleduje z chodby.

„Posluž si, ručníky jsou támhle a vezmi si všechno, co potřebuješ,“ řekl a šel směrem k němu. U dveří se zastavil. Joon se nepohnul a tak stáli tváří v tvář blízko od sebe. Hodně blízko. Byl z toho celý nesvůj, což bylo vzhledem k tomu, že spolu v malém prostoru auta cestovali několik set kilometrů, dost směšné.

Nemohl odtrhnout pohled od Joonových očí. Jak by mohl zapomenout na jejich pronikavou hněď? Cítil, jak ho k sobě přitahují. Namjoon se pohnul a něžně se otřel svými rty o Jinovi. Starší mladík byl tak překvapený, že tam jen nehnutě stál a on měl dost času, aby jej objal a přitáhl k sobě.

Jin nechápal, co se to s ním děje. Mozek mu nefunguje a zrádné tělo se mu chvěje jako list ve větru.

Mladší z nich využil čas a vychutnával každý pohyb. Přitiskl se na rty staršího tak vemlouvavě, že sám starší mladík pootevřel rty. Když ucítil, jak celý zmalátněl a ochabl v kolenou, dodal si odvahy, zvedl staršího do náruče a za stálého líbání odnášel do ložnice.

Když se Jinovo tělo dotklo pevné, komfortní postele, Namjoon se narovnal a usmál se svým sebejistým úsměvem. V očích mu zajiskřila šibalská světélka.

„Sprchu si dám rád,“ utrousil chraplavě… a odešel.

Seokjin zaslechl klapnutí koupelnových dveří a zvuk vody. Všechno se mu v hlavě roztočilo, všechny myšlenky a pravidla do sebe narážely v hysterickém zmatku. Takhle ho ještě nikdo nepolíbil. A co víc, tak silně jako před chvílí, ještě nikdy na polibek nereagoval. Nechápal to. Proč ze všech lidí zrovna s Kim Namjoonem?

Seonmin líbal tolikrát, bylo to příjemné a vřelé, ale Namjoonův polibek v něm rozpoutal zmatek a - musel přiznat – i trýzeň. Jeho tělo toužilo po neznámém pocitu, chtělo, aby Joon pokračoval v tom, co začal.

Co si to vůbec dovoluje? Políbit ho tak vášnivě, potom hodit na postel a odejít? Dobře, nehodil, spíš položil, ale stejně se cítil opuštěný.

„Jine?“

Vymrštil se do sedu, jako kdyby v něm jeho hlas stiskl skrytou pružinu. „Ano?“ ozval se konečně na druhý pokus. Neviděl ho, ale uvědomil si, že sprcha ztichla.

„Myslíš, že by tvýmu dědovi nevadilo, kdybych si půjčil jeho šortky a košili?“

„Jistě že ne, jen si posluž,“ zavolal. „V hale je šatna plná věcí, které jsme tady nechali.“

Prudce se zvedl z postele, aby ze sebe setřásl ten citový zmatek. V tomhle rozpoložení by možná reagoval stejně na každého, kdo by k němu byl milý a laskavý. Rozešel se do kuchyně, kterou od velkého obýváku se třemi prosklenými stěnami odděloval barový pult. Po celé místnosti tančily paprsky časného ranního slunce, jako kdyby líbaly každý předmět zlatým třpytem. A přesně tak se cítil Jin po Namjoonových polibcích.

Odehnal nemístné myšlenky a začal prozkoumávat mrazák, ledničku a spíž, aby nachystal něco k snídani.

Káva byla hotová, toasty namazané máslem a křupavá slanina zdobila jeden z barevných babiččiných talířů, když se Namjoon ozval za Jinovými zády: „Hmmm! Neumíš si představit, jak mi to báječně voní. Ani si nepamatuju, kdy jsem měl naposled možnost si takhle sednout a vychutnat si jídlo.“

„Bude potřeba zajet do obchodu pro vejce a mléko, ale aspoň nebudeme…“zarazil se s talíři v rukou, když uviděl Namjoona.

Nevěděl, komu to jeho vypůjčené oblečení patřilo, ale jeho děda cyklistické šortky určitě nevlastnil! Padly mu jako náhradní kůže, obepínaly mu těsně boky, stehna i vyboulené mužství. V rozpacích rychle zvedl oči nahoru k rozložitému hrudníku, s jemně bronzovou pokožkou, a najednou zahlédl ránu na rameni.

„Joone!“ vykřikl a vrhl se k němu, až do něho málem narazil. Byl tak blízko, že zřetelně viděl natrženou svalovinu. „Měl by sis to nechat prohlédnout,“ řekl tiše a polkl.

„Vždyť se na to díváš. Když si to budu čistit a převazovat, všechno bude v pořádku. Při fotbalu jsem měl horší zranění.“

Jin věděl, že to není pravda. Většinu jeho zápasů viděl jak na střední škole, tak na vysoké. Chodili na stejnou školu, jen každý do jiného ročníku. Z té blízkosti z Joona ucítil čerstvou vůni vody po holení, byl to Old Spice, ten vždycky zbožňoval. Dával ho dědečkovi každoročně celou sadu.

„Neměl,“ odpověděl nepřítomně. „Nejhorší zranění, které jsi měl, byl otřes mozku v prvním ročníku.“

Oči mu šibalsky zazářily. „Ty si to pamatuješ?“

„Pamatuju?! Myslel jsem, že jsi mrtvý! Ležel jsi tam bezvládně, vypadalo to, že se nikdy neprobereš z bezvědomí. Bylo to strašný!“ vydechl a studoval ránu.

Zasmál se. „Škoda, že si na ten den víc nevzpomínám.“

„Tehdy jsi chodil s Kang Joobinem.“

Mírně nad tím zvedl obočí a otočil se, aby si vzal hrníček kávy. Jin ho sledoval a křečovitě polkl. Pohled na mladšího zepředu mu připadal provokativní, ale výhled na jeho svalnaté pozadí mu vyrazil dech.

Namjoon si na talíř naložil toasty se slaninou a usedl na barovou stoličku. „Ty nebudeš jíst?“ zeptal se.

„Ach – ano – jasně - budu.“ Spěšně si naložil jídlo na talíř a připojil se k němu. „Tak co chceš dělat dál, když už jsme tady?“ zeptal se a v duchu si gratuloval, jak nenuceně to zní.

Třel si vzadu zátylek. „Cestou jsem promýšlel detaily. Spolehlivej plán nemám, moc to záleží na tom, koho se mi podaří kontaktovat. V téhle oblasti vím o třech lidech, ale v tuhle chvíli nemám ponětí, kde přesně jsou. Potřebuju si zavolat a pak budu čekat na další informace.“

„Máš v úmyslu čekat tady?“

Ostře se na staršího podíval. „Když mě tady nechceš, tak ne,“ řekl rozhodným hlasem. „Udělal jsi toho pro mě víc než dost. Dostal jsi mě z toho průseru v Soulu.“

„Myslíš, že někdo ví, že jsem ti pomohl?“

„Dám hlavu na to, že nikdo neví, kde jsem byl, než jsem tě do toho všeho zatáhl. Neměj strach.“

Jin se párkrát zakousl do jídla a přemýšlel o tom. „Potom nevidím důvod, proč bys tady nemohl zůstat. Asi bude bezpečnější, když tě nikdo neuvidí. Stejně nikdo neví, kde teď jsem a tak by -“

„Jak to myslíš, že nikdo neví? Ty jsi neřekl rodičům, ani v kanceláři nebo snoubence, kam jedeš?“

„Rozhodl jsem se, že sem pojedu, asi hodinu před odjezdem. Úplně stačí v pondělí ráno zavolat do kanceláře, že si beru pár dní dovolené. A co se týče naší rodiny, můžu sem přijet kdykoliv chci, takže čas od času nikdo ani neví, že tady jsem.“

„A co ta tvá nastávající?“

„Od chvíle, kdy jsem s ní skončil, nevidím důvod, proč by to měla vědět.“

„Zdá se, že ti leží pěkně v žaludku.“

„Radši bych o tom nemluvil.“

Namjoon zívl. „Promiň, že jsem tak mizernej společník, ale potřeboval bych pořádnej spánek. Jestli ti to opravdu nevadí, rád bych tady nějaký čas zůstal. Aspoň budu mít pevnej kontakt, když pro mě budou mít nějaký informace.“

Jin sebral prázdné talíře, zbytek kávy dolil do hrníčků a dal se do úklidu kuchyně. „Až to tady dodělám, dám si sprchu, trochu si taky zdřímnu a pak půjdu k vodě. Chci většinu dne strávit na pláži.“ Rukou mávl k telefonu na zdi v kuchyni. „Za pár minut jsem pryč, tak budeš mít soukromí.“