Bonus

 

Přeju příjemné čtení...
Hatachi

„Slyšel jsi něco o Namjoonovi, miláčku?“

Seokjin schoval úsměv za neutrální výraz. Matčina otázka nemohla být logičtější, ale on věděl svoje. Právě hodnotil svůj vzhled v obrovském zrcadle kostelní šatny. „Namjoon přijde, mami, neměj strach.

„Nemám strach,“ řekla Sungjin starostlivě, „jsem si jistá, že všechno klapne. Kdyby byl nějaký problém, dal by ti přeci vědět, ne?“

„On přijde,“ opakoval jí konejšivě Jin.

Kim Sungjin vzdychla. „No jistě, máš pravdu. To je tím, že se všechno tak zamíchalo. Ještě před pár měsíci -“

„Před dvěma měsíci.“

„Před dvěma měsíci jsi plánoval svatbu se Seonmin a usiloval jsi o partnerství ve firmě a teď od ní odcházíš. Bereš si Kim Namjoona a stěhuješ se do Ulsanu.“ Její polekané oči se v zrcadle potkaly se synovými. „To je pro všechny velký šok. Namhyun a Joonjae to polekalo stejně jako tátu a mě.“ Přimhouřila oči a mrzutě se zeptala: „Není to nějaký kanadský žertík?“

„Myslíš, že bych utratil za svatbu a hostinu tolik peněz jen tak pro legraci?“

„Ale to víš, že ne, dítě… Já jen, že jako děti jste spolu vůbec nevycházeli. Věčně sis na něj stěžoval, jak ho nenávidíš.“

Jin se na sebe usmál v zrcadle. Tentokrát svůj úsměv neskrýval. „To všechno byla jen zástěrka. Nevěděl jsem, co cítím, ale měl jsem pro něho vždycky velkou slabost.“

„Kolikrát tě jen rozplakal.“

„To je pravda.“

„Doufám, že teď už na tebe bude hodný. Joonjae a já jsme velké kamarádky, ale Namjoon se mi nikdy nezdál, ani jako dítě.“

„To bude dobré, mami. Počkej a uvidíš.“

Odstoupila a podívala se na svého syna. „Vypadáš naprosto báječně, miláčku. Jsem na tebe pyšná.“ Kapesníčkem si osušila koutek oka. „Ne, sentimentální nebudu. Jsem za tebe šťastná. Když je Namjoon muž, kterého chceš, přijmu tvoji volbu.“

„Děkuju, maminečko moje.“

„Ty s ním budeš žít, ne já.“

„To je fakt.“

„Myslíš, že pořád ještě má tu sbírku ještěrek, pavouků a tak?“

„Přísahal, že se těch pokladů zbavil už na střední škole.“

„Výborně! To jsem ráda, že si našel jiné koníčky.“

Jin vyprskl smíchy. „Já taky.“

Sungjin se nervózně rozhlédla po místnosti. „Tak jo… když jsi hotový, tak já juknu vedle. Táta zjistí, jestli už Namjoon dorazil.“

„Ještě máme patnáct minut času.“

„Já vím. Jen jsem myslela -“

„Jen běž. Byl bych rád, abys dneska byla v pohodě. Promluv si s tátou a bude ti líp. Jen jdi, prosím tě.“

Znovu se střetla v zrcadle očima se synem. „Já vím, jsem směšná. Nervózní máš být ty, ale ty jsi z nás všech nejklidnější.“

Jin se usmál a stiskl matce ruku. „Tohle je nejšťastnější den mého života. Stoprocentně.“

Sungjin si rychle osušila oči a řekla: „Ano, dobrá. Uvidíme se tedy za pár minut, miláčku.“

Jakmile matka odešla, Jin se rozhodl, že si trochu odpočine. Obléknutí do svatebního smokingu odkládal na poslední chvíli, protože nechtěl oblek pomačkat. Procházel se před oknem, směřujícím na parkoviště a sledoval přijíždějící auta. Kostel bude plný.

V myšlenkách se vrátil do nedávné minulosti. Ke svému krátkému pobytu na pobřeží s Namjoonem.

V neděli večer dostal Namjoon zprávu, že pro něj přijedou po půlnoci. Odvezl ho do severní části města, na opuštěnou pláž, kde se posadili do písku, pozorovali oblohu s měsícem v úplňku a čekali.

„Pořád nevím, jestli se mi to nezdá,“ řekl Joon, když si mu starší sedl mezi nohy a zády se opřel o jeho hruď. „Už jsem v životě zažil hodně rolí, ale nikdy jsem si sám sebe neuměl představit jako snoubence nebo ženicha.“

„Bude to pro tebe těžké, Joonie?“

„Těžký snad, ale ne nemožný. Hned jak se vrátím do Ulsanu, požádám o nějaké volno. A taky s nima promluvím o jiných úkolech, abych nemusel pořád tak cestovat.“

„Vždyť kancelářskou práci tolik nenávidíš.“

„Existuje i jiná. Stejně by se jim moc nelíbilo, kdybych se chtěl k tobě pořád vracet domů.“ Nosem zavadil o jeho ucho. „Vůbec se mi teď od tebe nechce.“

„Jsem rád, že uvažuješ o něčem bezpečnějším. Ani nevíš, jak mě to tvoje zranění vyděsilo.“

„O mě strach neměj. Já něco vydržím.“

„Já vím. Nezapomeň, jak moc dobře tě znám.“

Něžně kousl Jina do ušního lalůčku a zašeptal: „Po tomhle víkendu mě znáš ještě líp. A já zase zjistil, že když se zapřisáhlý vyznavač panenství vzruší, je velice nenasytný. Jak tě můžu po tak překvapivém objevu opustit?“

„Doufejme, že tě vzpomínky přemluví, aby ses vrátil brzo, jak jen to půjde.“

„O tom nepochybuj, já -“

Když Joon umlkl, zvedl Jin hlavu, odpočívající na rameni mladšího a podíval se na vlny. Když se u nich začaly vynořovat dva temné tvary, rozbušilo se mu srdce.

„Co -?“ začal, když jej Joon zvedl na nohy a postavil se.

„Lochneska dorazila.“

„Lochneska? Já myslel, že tě naloží na člun.“

Joon ukázal hlavou k horizontu. „Je tam, neboj se. Oni jen nechtěli připlout blíž, aby si jich někdo nevšiml.“ Vzal Jina za ruku a vedl ho k příboji.

Jeden ze stínů promluvil: „Jsi to ty, boxere?“

„Jasně,“ odpověděl Joon. „Máš pro mě oblek?“

Muž mu podal vodotěsný pytel. Namjoon se svlékl do boxerek a natáhl si potápěčský komplet. Otočil se k Jinovi, udiveného náhlou změnou. Nebylo to jen oblečením. Joonova tvář vypadala jinak. Ztvrdla a měla rozhodný, neoblomný výraz. Joon Jina objal, rychle políbil a řekl: „Zavolám ti.“ Potom se otočil a tři temně oblečené postavy zmizely ve vodě. Všechno se odehrálo v několika minutách. Jin si na chvíli připadal, že se mu to jen zdálo.

Namjoon ho překvapuje v domě svých rodičů.

Namjoon se s ním miluje způsobem, o jakém se mu nikdy ani nesnilo.

Namjoon mu nabízí manželství.

Namjoon přiznává, že jej miluje.

Namjoon mizí v zálivu a on neví, jestli ho znovu uvidí a kdy.

Namjoon – jeho stará láska…

Teď, když se díval ven u okna a pozoroval přátele a příbuzné přicházet ke kostelu, věděl, že to všechno byla pravdivá skutečnost. On i Namjoon se rozhodli být spolu a nikdo a nic ten fakt nezmění.

 

***

 

Namjoon vyskočil z taxíku a spěchal do zadního traktu kostela, kde se měl sejít se svým nejlepším kamarádem ze studií a pastorem.

Několik posledních týdnů byl samá práce, ale dnes se uvolnil dřív, řekl, že se musí dostat do Soulu. Aby ušetřil čas, přiletěl soukromým letadlem s jedním kamarádem. Na soukromém letišti se převlékl a chytil taxíka.

Zastavil se, aby si přihladil vlasy, upravil kravatu a poklidně vzal za kliku dveří. První jej spatřil kněz. Pastor Choi znal Namjoona od dvanácti let.

„To jsem rád, že jsi to stačil,“ řekl pastor se širokým úsměvem a podával mu ruku na uvítanou.

„Ne víc než já, ctihodnosti.“ Namjoon mu ji stiskl. „Musel jste pozdržet obřad?“

„Ne,“ pastor zavrtěl hlavou. „Ale ještě minutu a museli bychom dát varhaníkovi signál na další opus. Jsi připravený?“

Namjoon zakroutil rameny, aby z nich uvolnil napětí. „To jsem.“

Kayee ho poplácal po rameni. „To je super, že tě vidím. Uteklo to jako voda, viď?“

„Děkuju ti, že si přiletěl až z Hongkongu, abys mi píchnul.“

Kayee se zazubil. „Tohle bych si přece nenechal ujít ani za nic. Vzpomínám si na Jina ještě z univerzity. Byl krásný jako sen.“

Namjoon se zasmál. „Ten pocit moc dobře znám. Pořád si nejsem jistej, jestli se mi to jen nezdá. Ale jestli sním, tak mě, prosím tě, nebuď.“

„Když uvážíš, kolik lidí tam venku na nás čeká, připadá mi to jako zlej sen.“

„Připraveni, pánové?“ zeptal se pastor Choi.

Oba mladíci přikývli a místo úsměvů nasadili důstojné výrazy, odpovídající dané skutečnosti.

Namjoon zamířil k oltáři a zahnul směrem do hlavní uličky mezi lavicemi. Jeho příchod byl signálem varhaníkovi, který ihned ukončil náladovou předehru a začal doprovázet malou družičku na její určené místo. Jakmile se na něm zastavila, rozezněl se tradiční Mendelssohnův svatební pochod, ohlašující nevěstu. Všichni přítomní vstali a otočili se k zadnímu traktu chrámu.

V tom okamžiku Namjoon spatřil Seokjina. Poprvé od půlnočního rozloučení na pláži. Srdce se mu sevřelo tak silně, že málem klesl na kolena.

Seokjin kráčel vedle svojí matky, s prsty lehce položenými na jejím zápěstí a blížil se pomalu k Namjoonovi. Jejich pohledy se do sebe vpily. Joon cítil, jako kdyby jejich srdce a dech byly propojeny.

Když vzal Jina za ruku, projel mu tělem náboj energie a kroužil v obou bytostech. Celý obřad vnímal rozmazaně jako impresionistický obraz, ale Jina vedle sebe cítil naprosto reálně. Jinův hlas zněl jistě a velmi klidně. Když přišla chvíle polibku, objal Jina jako něco křehkého a nesmírně vzácného. Políbil ho pomalu, důkladně a soustředěně.

Joon moc mluvit neuměl, ale doufal, že mu názorně předvede, jak moc mu chyběl, jak moc to bez něj bylo těžké a jak nesmírně a naprosto jej miluje. Když konečně zvedl hlavu, shromáždění se smálo a tleskalo. Jin byl roztomile červený a celý nesvůj.

 

Uteklo ještě mnoho hodin, než spolu byli sami a mohl Jina líbat tak, jak chtěl. Teď konečně byli v novomanželském apartmá elegantního hotelu. Sotva za sebou hotelový nosič zavřel dveře, Namjoon si Jina přitáhl k sobě.

„Pojď ke mně, ty…“

Bez váhání objal Joona kolem krku a divoce se k němu přitiskl.

„Bože, jak mě se stejskalo,“ zašeptal Joon. „Už nechci nikdy zůstat tak dlouho bez tebe!“

Jin se široce usmál. „Přivezli všechno v pořádku?“

Mladší přikývl. „Ano, ale většinu tvýho nábytku jsem musel dát prozatím uskladnit. A Bomi mi dává do těla tak, že skáču na každý její mňouknutí.“ Znovu ho hladově políbil. „Hned, jak budeme v Ulsanu, začneme shánět domek.“

„Máš tu funkci, kterou jsi chtěl?“

„Dalo mi to práci, ale nakonec jsem je přesvědčil, že místo práce v terénu povedu výcvik.“ Přidrzle se usmál. „Nakonec mi dali za pravdu, zvlášť když jsem dokázal, kdo mě zradil. Jsou mi něco dlužný.“

„Ty můj hrdino,“ řekl a dlouze Joona políbil. „Pomůžeš mi, prosím tě?“

Namjoon  mu tedy svlékl sako a soustředil se na malé knoflíčky u košile. „ Vaši vypadali pěkně vykuleně, co?“

Podíval se mladšímu do očí. „A tvoje máma s tátou snad ne?“

„Naši měli radost, ale nebyli vůbec tak překvapený. Táta už léta věděl, co k tobě cejtím.“

„Škoda, že to nikdy neprozradil.“

„Kde myslíš, že jsem dostal základy k tomu, co dneska dělám?“

Díky Namjoonově pomoci se mu košile svezla z ramen, hned po ní následovali kalhoty. Jemně z nich vystoupil a natiskl se na tělo mladšího. Joon si myslel, že ví, jak vypadá, ale zapomněl na zvláštní lesk Jinových očí. Musel v sobě potlačit divošskou touhu staršího odvléci vedle, na obrovskou, manželskou postel.

„Jak to všechno probíhalo u tebe v práci?“

„Většinu už jsem ti řekl po telefonu. Seonmin se uklidnila a zdá se, že pochopila, co k sobě cítíme. Ostatním přijde hrozně romantické, jak jsi mě nadchl a přesvědčil, abych si tě vzal.“

„Nechápu, proč jim neřekneš pravdu a tu slepici kreješ?“

Pohladil manžela po tváři. „Ale já jim řekl pravdu. Jsem do tebe blázen a -“

„Kdyby Seonmin nebyla taková kráva, neměl bych u tebe šanci.“

„Vlastně bychom jí měli poděkovat, ne?“

„Přeju jí, aby byla tak šťastná jako my.“

Namjoon vše poslal k čertu a vyhrála u něj divošská logika, když vzal manžela do náruče. „Chtěl jsem ti ukázat, jak ovládám zdvořilou konverzaci, ale copak se na tebe v těchhle růžových krajkách, kterým říkáš spodní prádlo, můžu jen dívat?“

Joonovo sako a kravata přistáli na zemi, košile se rozevřela. Jin se o Joona otřel celým tělem a skoro předl. „Jsem móóóóc rád, že na tebe tak působím. Přesně kvůli tomu je nosím!“

Oba se smíchem dopadli na postel.

Láska a smích – to je opravdu ten nejlepší vstup do manželství…