1. kapitola

 

Přeju příjemné čtení
Hatachi

„Jestli je pravda, že lidé nakupují především ze sexuálních pohnutek, tak tohle se bude prodávat jedna radost, Mimie,“ Jeon Jungkook se zadíval na velkou fotografii dobře vyvinuté a skromně oděné blondýny, která pololežela na černém koberci, obložena červenými polštářky ve tvaru srdce. Pod fotkou bylo napsáno: Všechno nejlepší k svátku zamilovaných.

„Seulgi je príma, že nám stála… nebo spíš ležela… modelem,“ řekl Jungkook a upevnil fotografii na stojan ve výkladní skříni fotoateliéru, který sdílel s Parkem Jiminem. Na velkém skle byl nápis: Fotoateliér Kookie a Minie. Pod tím, na malém plakátku, majitelé nabízeli expres provedení speciálních fotografií k svátku zamilovaných.

„Ano, ale já si stejně myslím, že jsme měli použít plakáty, na kterých jsi ty,“ odpověděl mu Jimin od přepážky.

„Ne, to ne,“ ustoupil o krok zpět a zkoumal, jak vypadá výloha, kterou nazdobil srdíčky z bílé krajky a rudým sametem. „Blonďaté slečny se líbí víc než tmavovlasý chlapec. A vůbec, nebylo by to vhodné, abych se já jako spolumajitel prezentoval polonahý. To by leckoho mohlo zmást, co je tady vlastně na prodej.“

„Ano, jako třeba támhle toho chlápka,“ kývl Jimin směrem do ulice.

„Koho myslíš?“ Jungkook se otočil a zjistil, že ho zkoumají hluboké tmavé oči nějakého muže, který zastavil před výlohou.

Stál tam s rukama v kapsách černého koženého kabátu. Límec měl vyhrnutý, aby ho alespoň trochu chránil před pronikavým zimním větrem, který mu čechral jeho světlé vlasy. Přelétl očima celou výlohu, zastavil se u velké fotografie blonďaté slečny a znovu se zadíval na Jungkooka.

Měl vystouplé lícní kosti a výrazný obličej, který by se hezky fotil ze všech možných úhlů a pohledů. Měl ostře řezané rysy, které se Jungkookovi u mužů vždycky líbily. Nemohl odtrhnout pohled od jeho tmavých očí, které ho přitahovaly silou upřeného pohledu. Tenhle chlápek by určitě neměl žádnou trému ani před objektivem. Najednou si uvědomil, že v tak krátkém okamžiku ho dokázal zaujmout nejen jako fotografa.

Muž za sklem pohodil hlavou, jako kdyby kývl nějakému vnitřnímu rozhodnutí a šel ke vchodu do studia.

Jungkook najednou litoval, že dnes u přepážky  nestojí on, ale Jimin, který měl na sobě černé kalhoty a olivově zelený svetr. Vlasy měl obarvené na červeno, pěkně upravený a ohromně mu to slušelo. Jungkook měl na sobě jen vytahané triko a staré, vybledlé džíny. Dnes ráno neměl ani čas na to, aby se lépe upravil.

Muž otevřel dveře, podíval se na Jungkooka a šel k přepážce. „Viděl jsem ve výloze vaši reklamu, že děláte expres fotky ke svátku zamilovaných,“ řekl hlubokým hlasem. „Potřebuju, abyste mi udělali jednu fotku. Spěchá to.“

A sakra, pomyslel si Jungkook. Tak on už má svoje děvče a nemůže se dočkat, až jí uvidí skoro nahou na fotce. Napadlo ho, že je určitě dobrý milenec, když se to vezme podle obrovské síly, kterou vyzařovala celá jeho osobnost.

„Jistě, pane. Posloužíme rádi, i když máme skutečně hodně zakázek,“ začal Jimin jako dobrý obchodník. „Kookie, myslíš si, že bysme mohli vyhovět panu… promiňte, jakže se jmenujete?“

„Kim Taehyung,“ otočil se k Jungkookovi, který se blížil k přepážce. „Takže vy jste Kookie. A kdo je Minie?“

„Já….“ ozval se Jimin s úsměvem.

„Já myslel, že Kookie a Minie jsou společnice, ženy.“

„Ne, nejsou,“ řekl Jungkook.

„Ale na tom vlastně vůbec nezáleží.“

„A to jste na omylu, pane Kime,“ řekl Jungkook důležitě. „Záleží a hodně. I když jsme oba muži, tak dokážeme vytvořit romantické prostředí, že naše zákaznice se mohou pěkně uvolnit pro snímky tohoto druhu. A kromě toho, Jimin se perfektně vyzná v líčení.“

„To vám rád věřím, ale já nepotřebuju vyfotit žádnou ženu.“

Jimin se zatvářil ohromeně. Jungkook se snažil zachránit situaci a tvářil se nevzrušeně.

Kim Taehyung se na ně chvíli koukal nechápavě. Najednou zčervenal až po uši. „Ale ne, já vám to musím vysvětlit, abychom si rozuměli. Já potřebuju fotografii býka.“

Jungkook vyprskl smíchy a hned se začal omlouvat.

„Býka?“ ptal se Jimin nevěřícně. „K svátku všech zamilovaných?“

„A prosím vás, jaké prádélko bude mít na sobě? Černé nebo snad červené?“ Jungkook viděl, že Jimin slzí zadržovaným smíchem.

„Nic jsem neřekl,“ zamumlal Taehyung a vyrazil ke dveřím.

„Ne, nechoďte pryč, pane, prosím vás!“ Jungkook ho chytil za rukáv. „Omlouvám se. Chovali jsme se nemožně. Promiňte.“ Nechtěl ho ztratit. Samozřejmě jako zákazníka, namlouval si v duchu. „Prosím vás, to je jasné, že určitě moc dobře víte, proč chcete na svátek zamilovaných fotografii…“ Musel se zhluboka nadechnout, aby potlačil další záchvat smíchu. Aby ho ta veselost přešla, snažil se myslet na ubohý stav bankovního konta jejich malého podniku. „Fotku býka,“ řekl už klidněji, ale ještě pořád se neodvážil podívat na Jimina. Pustil jeho rukáv a uhladil černou kůži. „Povězte mi…“ Odkašlal si. „Povězte mi o tom něco víc.“

Taehyung váhal.

„Pane Kime, slibuju vám, že už se nebudeme smát,“ připojil se Jimin.

Jungkook se podíval na Jimina a viděl, že mu naznačuje rty ´buď hodný´.

Taehyung si povzdechl. „Tak dobře. Za prvé… celá ta věc nemá nic společného se svátkem zamilovaných. Nejsem sentimentální.“

To bych řekl, pomyslel si Jungkook. Kim Taehyung se ani vzdáleně nepodobal sentimentálnímu slabochovi. Byl spíše intelektuální a cílevědomý typ.

„Všiml jsem si toho plakátu s gratulací, jak ho máte za výlohou,“ pokračoval. „A dostal jsem nápad. Pozítří budu mít referát na důležité schůzi. Dokázali byste vyfotit býka dnes odpoledne a do osmačtyřiceti hodin vyrobit plakát?“

„Ano,“ ujistil ho Jimin.

„A kde je ten býk?“ zeptal se Jungkook a musel se kousnout do rtu, aby se zase nerozesmál. „Chtěl jsem říct, jestli nám ho dopravíte sem nebo…“

„To by nešlo,“ pokračoval Tae a podíval se kolem sebe po útulném a čistém ateliéru s koberci a polstrovaným nábytkem. Jimin přizdobil interiér červenými srdíčky s Amorkovými šípy, které visely pod stropem. Jeden z nich měl Taehyung přímo nad hlavou.

„Odvezu jednoho z vás na naši výzkumnou farmu. Nejlepší by bylo vyrazit teď hned. Zabere to asi tak dvě hodinky, víc času ani nemám.“

Jungkook se podíval na Jimina. Najednou měly jeho džíny a tričko výhodu. „Jimine, mohl bys mě na ty dvě hodiny postrádat?“

Jimin se zatvářil zklamaně. „Myslím, že ano.“

„Za chvíli jsem hotový. Jenom si sbalím foťák a vše, co je k tomu potřeba.“ Podíval se ven z okna. „Máme štěstí, počasí je docela příjemné.“

„Býka budete fotit uvnitř. Ve stodole. Ven se dostane jen málokdy.“

„Opravdu? To je škoda!“ Zamračil se Kook. „A můžu se vás zeptat, k čemu bude určen ten plakát? Říkal jste, že dole bude něco jako nápis.“

„Ano. Potřebuju, aby dole bylo napsáno „Budoucnost patří genetickému inženýrství“. Býk patří výzkumné genetické laboratoři, která vlastní tu farmu kousek od Busanu, kam vás vezmu. Já jsem už několik let jejich akcionářem a teď si myslím, že je na čase, aby je koupil Magnitech. Potřebujeme proniknout do nových oborů podnikání.“

„Cože? Magnitech?“ Jungkook vrhl významný pohled na Jimina, který za zády zákazníka němě naznačoval zběsilý tanec radosti. Magnitech byla jedna z největších firem ve městě. Sídlila přes ulici a zabírala skoro celý blok. „Vy pracujete pro Magnitech?“

„Ano.“

„V jaké funkci?“ zeptal se Kook a téměř věděl, co mu odpoví.

„Jeden z ředitelů.“

Kookovi se líbilo, jak to řekl na rovinu, ale beze stopy nadřazenosti. Hlava se mu zatočila, když si uvědomil, že svými pitomými vtipy málem vyhnal z ateliéru takového zákazníka.

„Těší mě, že jste se obrátil zrovna na nás, pane Kime,“ řekl Kook a Jimin se souhlasně usmíval.

„Byla to vlastně náhoda. My máme svou vlastní divizi, která se zabývá propagací. Logické by bylo, kdybych to zadal jim. Ale já jsem šel okolo, viděl jsem ten plakát a dostal jsem nápad. Víte, naši lidé z propagace teď pracují na mnoha jiných projektech. A vy… určitě to budu mít už pozítří?“

„I kdybysme si na tom měli prodřít zadky! Spolehněte se, pane Kime,“ ujistil ho Jungkook horlivě.

„Tak zlé to snad nebude.“ V tmavých očích se mu mihl náznak úsměvu.

Jungkooka napadlo, jak moc by mu to slušelo, kdyby se usmál naplno. Byl to hezký člověk, ale příliš moc vážný. Najednou zatoužil slyšet jeho smích. Ale co když ředitelé nemají čas na to, aby se smáli? „Tak já si dojdu pro věci,“ řekl a šel dozadu.

Ve spěchu si zabalil všechno potřebné, včetně několika náhradních filmů pro případ, že by se mu podařilo přesvědčit Taehyunga, aby nechal býka vyvést ven. Byl skálopevně přesvědčen, že tomu stvoření to bude víc slušet ve volné přírodě než ve stodole.

Vzal si svou teplou prošívanou bundu, přehodil těžkou brašnu s fotoaparátem přes rameno, do jedné ruky vzal světla a do druhé stojan. Když vešel do haly, zjistil, že se Jimin vystavil na přepážku a usilovně svádí jejich nového zákazníka. Nejdřív se tím dopálil, ale hned vzápětí se uklidnil, protože viděl, že pan Kim si jeho útoků ani nevšiml.

„Tak, pane Kime,“ řekl dost nahlas, aby se Jimin lekl a Taehyung se k němu otočil. „Já jsem k lovu na býka připraven!“