2. kapitola

 

Přeju příjemné čtení...
Hatachi

Jungkook se posadil do stříbrného mercedesu a těšil se na příjemnou jízdu. Ale Taehyung, jakmile odrazil od chodníku, vzal do ruky telefon. Jednou rukou vymačkával číslo, druhou řídil a vyhýbal se přitom dvěma taxíkům a těžkému kamionu. Kook zadržel dech a křečovitě se držel bezpečnostního pásu.

„Hoseoku? Potřebujeme vyfotit býka,“ řekl do telefonu. „Připravte ho a omyjte, ano? Jsem na cestě k vám, vezu si fotografa. Dorazíme tak asi za čtyřicet minut. Konec.“ Zavěsil.

„Klidně jste mohl zavolat od nás ze studia. To je mnohem lepší, než…“ nedokončil větu, protože telefon zazvonil a světlovlasý muž jej hned zvedl.

„Kim Taehyung. Ano, Bogume. Já vím. Musíš jednat dál. Jsem si jistý, že to zvládneš. Pod pět set milionů nemůžeme. Končím.“ Sotva zavěsil, telefon se ozval znovu. Zvedl to a mistrovsky objel limuzínu, co odbočovala příliš pomalu a blokovala provoz za sebou.

Jungkook zavřel oči a v duchu se modlil ke všem bohům. Jak rád by vyměnil pohodlí luxusního auta a společnost krásného muže za pobyt ve svém studiu. Tam by se možná trochu nudil, ale vyhnul by se smrtelnému nebezpečí. Brzdy kvílely, světlovlasý se prodíral hustým městským provozem a současně mluvil do telefonu.

„Já bych vám rád pomohl,“ nabídl se, když starší dokončil další hovor. „Bezvadně řídím auto a umím skvěle telefonovat.“

„Vy máte strach?“

„Ano! Prosím vás, nechtě mě příště zvednout hovor.“

V Taeho hnědých očích se znovu objevil náznak úsměvu. „Vždyť nebudete vědět, co máte říkat.“

„Ale to víte, že budu.“ K ústům zvedl svou ruku v pěst a mluvil do ní jako do telefonu. „Dobré odpoledne, tady Magnitech Corporation, pohyblivá jednotka. Velký kapitán v tuhle chvíli řídí vozidlo, aby se jeho spolucestující, nějaký Jeon Jungkook, fotograf, dožil zítřka. Pěkně prosím, po zaznění zvukového signálu zanechte zprávu.“

Taehyung se zasmál, ale pořád jel tak divoce, že Jungkook neměl čas vychutnat si svůj úspěch. Těšil se, že na některých semaforech chytnou červenou a jeho pocuchané nervy se dočkají alespoň malé přestávky. „Tak co, zaměstnáte mě na poloviční úvazek jako sekretářku nebo ne?“

Světlovlasý potřásl hlavou. „Pro mě má každá minuta obrovskou cenu. Když chci jet na farmu, musím využít čas po cestě tam a zpět.“

„Tak mě nechtě řídit. Víte, překvapuje mě, že nemáte vlastního řidiče.“

„Vozit se v autě je nuda. Takhle je to zábavnější.“

Jungkook otevřel pusu a chtěl mu oponovat, že je nenormální se bavit na úkor bezpečnosti jiných lidí, ale telefon zazvonil znovu a Taehyung se pustil do práce. Musel přitom uznat, že auto starší řídí s přehledem, bez ohledu na počet hovorů. Bylo by docela vzrušující sledovat, jak zvládá dvě náročné činnosti najednou, ale kdyby se to dělo ve filmu a on to sledoval z pohodlného křesla. Takhle v něm byla malá dušička.

Kim Taehyung zřejmě patřil k typu super aktivních a  výkonných lidí, o kterých hodně četl, ale ještě nikdy nepotkal ani jednoho z nich osobně. Stalo se to až dnes a navíc měl v rukách i jeho život. Snažil se myslet na to, že otevře jejich malému fotoateliéru dveře do světa velkého podnikání. Jde jenom o to, aby se toho dožil.

Nemohl se svým spolucestujícím ani mluvit, protože byl neustále zaneprázdněn. Tak se bavil tím, že naslouchal jeho hovorům. Byly úsečné a útržkovité. Rozuměl jen něčemu, ale ani chvíli nepochyboval o tom, že se vždycky jedná o velké peníze. Taehyung několikrát volal nějakému Seokjinovi a on si domyslel, že to asi bude jeho asistent.

Během jednoho z hovorů s ním starší mladík na několik minut opustil strohý úřední tón a zeptal se: „A co Seokie?“ V jeho hlase bylo tolik upřímné starosti, že se černovlásek zaposlouchal pozorněji. „Tak plané neštovice? A postará se o něj ta teta? Já vím, ale přesto bys mohl mít pár dní volno, kdybys chtěl. Koneckonců Namjoon je teď mimo město a…“ Odmlčel se a chvíli poslouchal. „Všechno chápu, ale stejně nejdůležitější je, aby se malý Namseok uzdravil. Tak dobře, jak myslíš. Končím.“

Tak přece jen Taehyung není žádný stroj. Nenechal se zaslepit stovkami milionů a uprostřed spousty povinností se vyptává na nemocné dítě, pomyslel si Kook. Viděl, že má hodně práce, a přesto Seokjinovi nabídl pár dní volna.

Vyjeli ven z města, doprava už nebyla tak hustá a Jungkook se uvolnil. Možná si zavolá taxi, až pojede zpět. Ale to nepůjde, protože by se jistě Taehyung urazil a sešlo by z dalších obchodních kontraktů. A ty jiné, ve které tolik doufal, by vůbec nemohly začít. Kdo se bojí, nesmí do lesa! V hlavě si rovnal, jak bude barvitě Jiminovi líčit, jaké obrovské riziko musel podstoupit v zájmu firmy.

Mercedes sjel z dálnice na menší silnici a projížděl mezi poli, která v tuhle roční dobu už byla sklizená. Jungkook se konečně uvolnil, opřel si záda a vychutnával si cestování v luxusním autě, které řídil nevšední mladý muž. Takhle, bez hustého provozu, to bylo celkem příjemné. Až na to, že Taehyung ne a ne zanechat svých hrátek s telefonem.

Když konečně zavěsil a řekl: „Tak to by stačilo,“ těšil se mladší, že se konečně budou bavit spolu. Ale to už odbočili doprava a byli na místě. Na bílé tabuli u silnice se mihla slova ‚Farma Malone, genetické výzkumné středisko‘. Zastavili před velkými vraty. Tae spustil okýnko, řekl několik slov strážnému a ten je okamžitě pustil dovnitř.

Jeli po úzké asfaltce a po obou stranách byly úhledné bílé budovy. Plot ze železných drátů pod napětím rozděloval ploché prostranství do pravidelných pravoúhelníků. Na každém z nich byl dobytek, rozdělený podle barvy srsti. Nikde nebylo ani stéblo trávy, pečlivě střihaný trávník končil těsně pod plotem. Dobytek zřejmě krmili granuláty, a proto se nesměli pást. Na parkovišti nestály zrezivělé dodávky a zablácené traktory, ale přepychová auta posledních modelů.

„Proč mám takový divný pocit, že tohle všechno jsem už kdysi viděl ve filmu o Jamesi Bondovi?“ zeptal se s pokrčeným nosíkem Jungkook.

„To je ono! Obávám se, že ostatní ředitelé Magnitechu budou reagovat právě takhle.“ Zaparkoval před budovou ředitelství farmy. „Jakmile řeknu ‚genetický výzkum‘, každý si myslí, že to je něco ze sci-fi anebo ze špionážních filmů.“

„A co ten strážný a obrovská vrata?“ ptal se Kook. „A vůbec, tohle je nějaká divná farma. Kde jsou traktory? Kam se poděly slepice a babičky, co jim sypou zrní ze zástěry?“

„Traktory se v zimě nepoužívají, tak jsou v garážích. A slepice se tady neprodukují. Tahle farma se specializuje výhradně na krávy.“

„To vidím. Ta ubohá zvířata si jsou podobná jako vejce vejci. Jako kdyby je vyráběli sériově.“

„Ano? To mě nikdy nenapadlo.“

„Nevím, co vám na to řekne schůze ředitelů, ale já jsem z toho mírně vyšinutý, pane Kime.“

„Říkejte mi Taehyung.“

Potěšilo ho to. Málokdo se může pochlubit, že si tyká s jedním z ředitelů Magnitechu. „Já jsem Jungkook.“

„Výborně, Jungkooku, jdeme na věc.“ Otevřel dveře auta a poryv studeného únorového vzduchu vtrhl dovnitř.

Jungkook si vystoupil a začal vykládat svou výbavu. Taehyung mu pomohl, ale tak neosobně, až jej to naštvalo. Kdokoliv jiný by si ho už dávno všiml, ale Taehyung, jak se zdá, myslel jenom na svoje obchody. Až na to, že se zeptal Seokjina, jak se daří synovi.

Jungkook se snažil soustředit se na práci. Doufal, že udělá hezkou fotku s přírodním pozadím, ale tady na farmě bylo asi tolik přírody jako na sterilním operačním sále. Prošli spolu administrativní budovou a jeden z úředníků každému z nich připnul na klopu identifikační kartičku.

„Nepřehání to trochu s tou bezpečností?“ zeptal se Kook, když je jejich průvodce Hoseok vedl do stáje.

„Vůbec ne.“ Tae si na druhé rameno přehodil těžkou brašnu mladšího. Hoseok se nabízel, že ji ponese, ale Tae to jedním pohybem ruky zamítl. „Výsledky výzkumu mají hodnotu několika set milionů dolarů.“

„Aha, už chápu, proč Magnitech chce investovat do farmy.“

„Já jenom doufám, že se sbor ředitelů nechá přesvědčit stejně snadno jako ty. Jsou to ale konzervativci. Právě proto jsem vymyslel trik s plakátem. Až uvidí velký plakát a na něm Prince…“

„Prince?“

„Býka. Říkáme mu Princ, má v sobě ty nejlepší geny.“

Kook se úlevou rozesmál. „Konečně záblesk světla ve tmě! Princ! To se mi líbí! Kdo to vymyslel?“

„Já.“

Podíval se na staršího překvapeně. V tu chvíli chtěl o něm vědět víc a měl k tomu hodně důvodů. Byl hezký a měl vyhraněný, i když utajovaný, smysl pro humor. Byl bohatý, což nikdy není na škodu.

Po cestě k bílé budově stájí se pevně rozhodl, že musí udělat něco, aby si ho Kim Taehyung všimnul. Ne jako fotografa nebo obchodního partnera, ale jako přitažlivého muže.