4. kapitola

 

Přeju příjemné čtení...
Hatachi

„Už je to lepší, ale pořád to ještě není ono. Prosím tě, nemohli bysme ho vzít na chvíli ven? Ručím ti, že potom plakát bude o tisíc procent lepší.“ Za zády slyšel tlumený hovor. Taehyung se radil s Hoseokem a Janghoonem.

„Hoseok zavolá řediteli farmy a zeptá se,“ řekl Tae nakonec.

Jungkook si povzdechl. Byla to divná farma, když býk nemůže ven bez povolení pana ředitele. Najednou si uvědomil, že chce, aby Princ poznal chuť svobody. A on přitom samozřejmě udělá svou práci. Už přesně věděl, z jakého úhlu by chtěl záběry udělat.

„Pane Kime, pan ředitel souhlasí. Máme pět minut, výběh číslo jedna. Je to přímo za zadním vchodem do stáje,“ volal Hoseok.

„Výborně,“ zaradoval se Jungkook.

„Jděte o kousek dál, pane Jeone. Potřebujeme mu zase dát ohlávku.“

„A nešlo by ho vyvést bez ohlávky?“ řekl prosebně a sundal kameru ze stojanu. „Víte, aby ty záběry měly nádech svobody, nespoutanosti.“

„Má pravdu,“ přitakal Tae. „Stačí otevřít zadní vchod a dvířka ohrady. Vsadím se, že Princ klidně vyjde ven.“

„Dejme tomu,“ řekl Hoseok. „A jak ho dostaneme zpátky? Už jste někdy zkoušel dostat takovou horu masa tam, kam se jí nechce?“

„Nejdřív ho vyfotím a potom mu dám ohlávku.“ Cítil se jako zrádce, ale Princ mu nepatřil a měl cenu několika set milionů.

Znovu promluvil Taehyung. „Ať to zkusí. Viděli jste přeci všichni, že Princ na něj reaguje dobře. Já si to zodpovím.“

Černovlasý se na něj usmál a dal do foťáku novou paměťovou kartu. „Díky.“ Vzal do ruky ohlávku, kterou mu podal Janghoon. „Tak já bych šel jako první. Až pustíte ven Prince, budu připravený.“

Hoseok šel do zadní části stáje a otevřel jednu polovinu širokých vrat.

Jungkook se ještě jednou podíval na Prince a vyrazil k vratům, kterými prosvítalo slunce. Zapomněl si vzít bundu a uvědomil si to, až byl venku. Chvěl se zimou, když upevňoval foťák na stojan. Rozhodl se, že stáj na fotografii nesmí být vidět. Jenom nebe a býk. „Jsem připravený!“

Princ profuněl dveřmi jako lokomotiva, zem se pod jeho kopyty chvěla. Na okamžik Jungkook dostal strach, ale potom si řekl, že když už se do toho pustil, tak to musí dokončit a soustředil se na práci. Princ se jako na objednávku zastavil, zvedl hlavu a zadíval se do nebe. Sluneční světlo krásně nasvítilo celou mohutnou postavu a v černé srsti se objevil kaštanový odstín, který v pološeru stáje nebyl vidět.

Býk napružil svaly, jako kdyby se chystal vyrazit za svobodou. Mladík rychle zmáčkl spoušť. „Promiň, kamaráde,“ zašeptal se slzami v očích, „ale víc pro tebe udělat nemůžu.“

Naštěstí se Princ nepokusil plot přeskočit, jen vyrazil podél něj, jako kdyby hledal východ. Mladý fotograf udělal ještě několik záběrů, i když věděl, že svůj vysněný záběr už má.

„Pět minut už je skoro pryč!“ zavolal Hoseok od vchodu.

„Dobře.“ Došel k plotu a prostrčil foťák i se stojanem ven. Ve stáji přesvědčoval všechny, že Princ bude hodný, ale až si tím jistý nebyl. Když se narovnal a otočil se k býkovi, zjistil, že nejsou ve výběhu sami. Všichni ostatní se schovávali ve stáji, ale Taehyung byl tady. Stál tam bez kabátu, jenom ve svém perfektně střiženém obleku s vestičkou. Poprvé v životě viděl ve výběhu společensky oblečeného muže pohromadě s býkem a říkal si, jaká hezká fotka by to byla.

„Můžu ti nějak pomoct?“ zeptal se Tae klidně.

„Nemáš kabát.“

„Kašlu na něj.“

„Já nevím, Taehyungu. Co tvoje kožené lakýrky? Nezničíš si je?“

„Na ty taky kašlu.“

Černovlasý se ušklíbl. „Městský chlapeček dostal záchvat odvahy, co?“

„Možná spíš blbosti, ale to jsme už dva.“

„Já jsem ti jenom pomohl, aby ses neznemožnil. Nemusíš z vděčnosti vystavovat svůj život v ohrožení. Ale i tak jsem moc rád, že jsi tady se mnou.“

„No to bych řekl. Tak jdeme na to?“

Jungkook sundal z plotu ohlávku. „Podívej… pomalu a klidně budeme postupovat proti němu. Třeba se nám ho podaří zatlačit do vrat. A jestli ne a on se proti nám rozeběhne, tak na nic nečekej a skoč přes plot. Nehraj si na hrdinu, ano?“

„To ty taky!“

„Na to se spolehni. Tak pojď.“ Znovu spustil proud lichotek a přemlouvání jako ve stáji a přiblížil se k Princovi. Snažil se mluvit klidně. Princ zaryl kopytem do země a zafuněl. Proudy páry se vyvalily z nozder do studeného vzduchu. Stejně přívětivým hlasem promluvil na Taehyunga. „Dívej se přímo na něj. Hezky do očí.“

„Dívám se.“

„Umíš utíkat rychle?“

„Na vysoké jsem běhal závodně.“

„To je tvoje jediné štěstí.“ Měl Princův horký čenich už skoro na dosah, ale stále promlouval ke staršímu. „A teď se nehýbej. Zkusím mu tu ohlávku nandat.“ Pohyby měl pomalé a klidné, když mluvil na býka. „Kamaráde, dělám to strašně nerad. Ale můžeš si za to sám, protože takový krasavec se nemůže potulovat, jak ho napadne.“ Ohlávka byla na svém místě.

„Výborně!“ zaradoval se tiše Tae.

„Díky. Teď ještě ho dostat do dovnitř,“ odpověděl mu mladší. „Jdi první, já ho povedu.“

„Tak jo.“ Pomalu se otočil k býkovi zády a šel k otevřeným vratům.

Šel za Taehyungem a obdivoval ho, že se nebojí. Nebo to aspoň nedává tak najevo. Pohyboval se klidně, se vztyčenou hlavou a rovnými zády, ani jednou se neohlédl. „Tak pojď, kámo,“ naléhal jemně na býka. „Jen pojď, tam uvnitř je teploučko.“

Nestačil se divit, když se Princ opravdu dal do pohybu. Jeho důvěra jej dojala. Když vešli do stáje, Janghoon je nasměroval už ne do mycího boxu, ale do Princova stání. Zavedl jej tam, na čumák mu dal letmou pusu a vyšel ven z boxu.

„Poslyšte, nechcete u nás pracovat?“ zeptal se Hoseok, když zamykal vchod do stání. Podal mu foťák, který nechal venku.

„Díky, já už práci mám.“ Najednou ucítil, že mu povolily nervy a že se pod ním podlamují kolena. Zachvěl se a chtěl se opřít zády o zeď, ale Taehyung byl rychlejší. Jednou rukou jej starší objal kolem pasu a druhou jej držel za loket.

„Jen klid,“ zamumlal Tae.

Podíval se nahoru a skoro nemohl dýchat. Taeho ústa byla tak blízko. „Díky,“ zašeptal roztřeseně.

„Nechtěl jsem, abys upustil ten foťák,“ řekl chladně, ale jeho oči říkaly něco úplně jiného. Pomalu, velmi pomalu povolil svoje sevření.

Pořád ještě cítil teplo Taeho těla a vůni drahé kolínské. Odkašlal si. „Pokud chceš mít ten plakát už pozítří, měli bysme vyrazit.“

„Správně.“

Tentokrát se Jungkook těšil na dvouhodinovou jízdu autem s Kimem Taehyungem. V autě se vytváří zvláštní důvěrná atmosféra, zejména když dva myslí na stejnou věc…

 

Když nakládali věci do auta, žádný z nich nepromluvil, jako kdyby se báli porušit pouto porozumění, které se mezi nimi vytvořilo. Taehyung otevřel dveře auta a pomohl mu nastoupit. Cítil dotyk jeho ruky celým tělem. Uvnitř auta bylo teplo a útulno. Podíval se na staršího a usmál se. Vrátil mu úsměv a nastartoval.

Nestačili ani najet na dálnici a telefon se rozdrnčel. V duchu prosil Taeho, aby si ho nevšímal. Telefon zazvonil ještě jednou a Tae jej opravdu ignoroval. Podíval se na něj a viděl, jak má starší napnuté svaly na obličeji. Třetí zazvonění a Tae zvedl hovor.

Jungkook se znechuceně odvrátil k oknu a hořekoval, že Tae není schopný ani na chvilku zapomenout na svoje obchody. Na půl ucha slyšel jeho rozhovor, který se tolik podobal všem předchozím.

„Jsem na cestě do Busanu,“ říkal. „Ano, trvalo to o něco déle, ale fotograf zabodoval.“ Odmlčel se. „Odvedl skvělou práci.“

Jungkook se na něj podíval a on na chvíli odpoutal pohled od silnice před sebou. Podíval se na mladšího a svá poslední slova zopakoval: „Odvedl naprosto skvělou práci.“

Vzal staršího na milost. V duchu uvažoval, že by se to mohlo stát teď. Ale starší se už zase zajímal pouze o řízení auta a o svůj telefon. Než ujeli polovinu cesty po dálnici, mel jediné přání – vyhodit telefon staršího mladíka z okna. Měl výčitky, že si jeho zájem o svou osobu jen namlouval, že ve skutečnosti Taehyung nic takového necítí. Proto nechápal, proč říkal tam, ve stáji, že jeho přítomnost jej rozptyluje.

Vjeli do města a přibližovali se k ateliéru. Taehyung konečně zavěsil telefon a odepnul si bezpečnostní pás. Jungkook zadržel dech a myslel si, že jej vezme do náruče, ale on se jenom natáhl na zadní sedadlo a vzal si aktovku.

Na semaforu naskočila zelená. „Potřeboval bych jednu složku. Vyndal bys mi jí, prosím tě?“

Složku? To má za to, že se mu nabízel jako sekretářka. Otevřel aktovku. Uvnitř byly v průsvitných deskách pečlivě roztříděné tiskoviny z počítače, různé vzkazy, faxy a jiné písemnosti. „Kterou přesně?“

„Na přední straně je napsáno Lee Ki Jong. Slíbil jsem mu, že do tří hodin zavolám a řeknu mu některé údaje.“

Přehraboval se v aktovce, když najednou z ní vypadla menší, barevná brožura. Než ji vrátil na místo, stačil si všimnout, že to je reklamní prospekt klubu závěsného létání La Jolla v Ulsanu. Když starší ukončil hovor a podal mu složku, aby ji vrátil do aktovky, zeptal se: „Magnitech chce koupit i klub závěsného létání?“

„Cože?“ Tae se zatvářil překvapeně. „Jaký klub? Kdes vzal tu brožuru?“

„Nevím. Vypadla z tvé aktovky.“

„Aha, už si vzpomínám.“ Tae se zamračil. „Vzal jsem si to jednou na letišti. Líbilo se mi to, ale pochybuju, že na to budu mít čas.“

„Proč?“

„Mám moc práce.“ Zaparkoval jeden blok od ateliéru. „Vysadím tě tady. Nemám čas, ale s věcmi ti pomůžu.“

„Ne, ty nemáš čas.“ Zavřel aktovku a otevřel dveře od auta.

„Jungkooku, co je? Vypadáš naštvaně.“

Podíval se na Taeho a polkl všechna slova, která se mu tlačila na jazyk. Přeci nešlo se ho ptát, proč se tak změnil, když ještě ve stáji o něj jevil zájem a teď už ne. Za prvé ho znal příliš málo a za druhé to byl veledůležitý zákazník, který mohl zprostředkovat stálé zakázky pro jejich malý podnik. „Ne, to je dobrý, nic se neděje. Já taky docela spěchám. Odnesu si to sám, díky. Rozloučíme se tady.“

„Jak myslíš,“ řekl se zřejmou úlevou v hlase a zabouchl dveře.

Jungkook obešel auto a začal vyndávat svoje věci z kufru. „Myslím, že by ses měl u nás zítra stavit a prohlédnout si fotky, než je zvětším na plakát.“

„Máš pravdu. Budu to muset zvládnout o polední pauze. Ale co ty?“

„Ale samozřejmě. Já na oběd nikdy nechodím.“ Postavil tašku s foťákem na chodník. „Tak zatím, Taehyungu.“

„Na shledanou, Jungkooku. Uvidíme se zítra.“

„Výborně!“ Použil Taeho oblíbené slůvko. Tašku si přehodil přes rameno a v rukou nesl stojan a světla. Vyrazil ke studiu a ani se neohlédl na stříbrný mercedes.

I tak byl přesvědčený, že na něj v tu chvíli, kdy za sebou zabouchl dveře auta, okamžitě zapomněl.