5. kapitola

 

Přeju příjemné čtení...
Hatachi

Druhý den Jungkook pracoval u přepážky a Jimin v laboratoři. To se docela hodilo. Když jej Taehyung uvidí v bílých obepnutých džínách a modrém mohérovém svetru, možná zapomene aspoň na pár minut na práci. Pořád na něj myslel, celou tu dobu, co se neviděli. Nakonec se rozhodl, že si nic nenamlouvá, že Taehyung skutečně jevil zájem. Jde jenom o to, že nedokázal myslet současně na obchod a na lásku. Tak ho musel donutit, aby myslel na lásku.

Včera večer, když spolu s Jiminem seděli na podlaze svého bytu, pojídali čerstvě uvařené kung pao a obdivovali fotky Prince, probrali celou záležitost do nejmenších detailů. Jimin mu radil, aby na Kima Taehyunga zapomněl, protože podle něj žije jen pro svou práci. Ale ono to nešlo. Nemyslel na nic jiného než na to, jak nádherně ožily jeho čokoládové oči, když jej držel v náručí tam, ve stáji.

Fotografie, zejména ty z výběhu, byly bezvadné. Doufal, že se Taehyungovi budou líbit stejně jako jemu. Ale úplně nejvíc by ho potěšilo, kdyby si starší všiml i jiných jeho kvalit než jenom profesionálních.

Taehyung přišel v půl jedné a jeho vlasy a ramena pokropil studený déšť se sněhem. Usmál se na něj a on mu okamžitě odpustil každou minutu, kterou strávil s telefonem u ucha.

„Ahoj! Ty jsi dnes za přepážkou?“

„Ano, přesně tak.“ Podíval se mu do očí a viděl, že září upřímným zájmem. Teď už bylo jen na něm, aby ten zájem nevyhasl moc brzy. „Tady jsou ty fotografie.“ Sáhl pod přepážku a vyndal větší obálku. „Neposadíme se k tomu?“

„Jistě.“ Tae si odložil kabát, pod ním měl tmavě modrý oblek, dnes ovšem bez vesty, a o něco světlejší kravatu. Vypadal jako ze škatulky. Bojoval s pokušením povolit mu přísně utaženou kravatu a rozcuchat světlé vlasy.

Opustil přepážku a cítil, jak se mu dívá na zadeček a nohy v obepnutých džínách. Posadil se pohodlně a ladně přehodil nohu přes nohu. Nejdříve mu podával fotky, které udělal uvnitř stáje a dal si záležet, aby se pokaždé dotkl jeho ruky. Při dotyku se mu napružilo celé tělo a viděl, že se staršímu rozklepaly ruce.

„Tak co tomu říkáš?“ zeptal se.

„Ujde to.“

„Nejlepší jsem si schoval nakonec.“ Poposedl si na židli tak, aby se mu modrý svetřík vyhrnul ještě o něco výš. „Abych tě taky trochu napínal, že?“ zašeptal a cítil, jak Tae hltá pohledem jeho pevná stehna. Nikdy v životě ještě nikoho takhle vědomě nesváděl, ale dnes by se nezastavil před ničím. „Myslím, že ty bys potom měl udělat totéž,“ řekl s tlukoucím srdcem.

Odkašlal si, svůj pohled přesunul od sexy stehen k očím, do kterých se následně zakoukal. „Já to určitě udělám.“

Taeho oči byly tak krásné, když v nich planuly plamínky zájmu a vzrušení. Koukal mu do očí tak dlouho, jak jen to šlo. „Potřebuješ ukázat na schůzi ředitelů něco, co je opravdu zaujme.“ Podal mu poslední fotku. Tu, kde Princ se zdviženou hlavou stál ve výběhu a díval se k nebi. „Něco jako je tenhle záběr.“

Taehyung převzal fotografii a ani se na ni nepodíval. „Ano,“ vykoktal s námahou a pořád upřeně skenoval stehna mladšího chlapce v upnutých džínách.

„Ale já myslím tu fotku!“

Tae potřásl hlavou, jako kdyby do něj někdo nečekaně drcnul a podíval se na fotku, co držel v ruce. „Ano. Jistě. Máš pravdu. Skvělá práce.“

Věděl, že to trochu přehnal a pokusil se staršího uchlácholit. „V životě bych takovou fotku neudělal, kdyby ses za mě nepřimluvil. A už vůbec jsem nečekal, že půjdeš se mnou ven, do výběhu, zatímco se ostatní schovávali v…“

Tae jej přerušil a tentokrát mluvil o jeho práci s opravdovým zaujetím. „Už je jedno, kdy a jak jsi to udělal. Důležitý je výsledek a ten je vynikající. Plakát se jistě povede a já je všechny přesvědčím! Myslím, na té schůzi… Počkej, mám nápad!“

Měl nepříjemný pocit, že Taeho nápad nebude mít vůbec nic společného s ním. Možná se tak starší rozohnil jenom kvůli očekávanému vítězství na schůzi ředitelů.

„Plakát musí mít obal. A já ho sundám teprve tehdy, až budu mluvit o předpokládané investici. Mohl bys to nějak zařídit?“

„Samozřejmě.“ Měl pravdu, když říkal, že starší nedokáže myslet na lásku a na práci současně. Pro něj existuje buďto jedno nebo to druhé.

„Možnosti genetického inženýrství jsou úžasné,“ řekl s pohledem upřený na fotku Prince ve svých rukách. „Představ si, že Princ nebo jiný skvělý býk dokáže oplodnit až stotisíc krav během jednoho roku.“

„Řekni to Princovi, jistě z toho bude velice nadšený.“

„Ne, jen na to pomysli, jaké možnosti to nabízí mlékárenskému nebo masnému průmyslu.“ Otočil se k němu a oči mu zářily, ale z úplně jiného důvodu, než by si mladší přál. „Díky výsledkům genetického výzkumu dokážeme předat všechny jeho vynikající kvality mnoha generacím dobytka. To přinese obrovský nárůst zisků. A kdo bude mít většinu akcií? Magnitech! Ehm… kdy to asi tak budeš mít hotové?“

Tiše si povzdechl. „Stačí zítra v poledne?“ Nakonec dal Jiminovi za pravdu, Kim Taehyung je pro Amorovy ostré šípy zcela neprůstřelný. Zná jenom práci, pak práci a pak zase jenom práci.

 „Výborně.“ Tae se podíval na hodinky. „Já už musím jít.“ V rychlosti na sebe hodil kabát a vyrazil hned ke dveřím. Na prahu se ještě otočil a na mladšího namířil ukazováček. „Jak říkám, skvělá práce!“ A byl tentam.

Jungkook jenom vztekle a bezmocně zamručel.

„Co se stalo?“ Ve dveřích, které vedly do tmavé komory, se objevil Jimin. „Honem mi to řekni, nebo umřu zvědavostí.“

Mladší pateticky vztáhl ruce k nebesům. „Panebože, já tomu nerozumím! Cítím, že se mu líbím, to ano! Ale pak najednou zase vklouzne do té své odporné ulity businessmana a já jsem pro něj naprostej vzduch.“

„Vykašli se na něj, Kookie. Ať se pomiluje třeba se svým telefonem nebo faxem. A mysli taky trochu na nás. Zakázky na expresní valentinské fotografie se jenom hrnou. Musíme kmitat, tak na truchlení není čas.“

„Já vím, ale když on se občas chová jako by byl zamilovaný! Třeba když jsem mu podával fotky, vůbec na ně nekoukal a koukal jen na mě. Ale stačilo říct slovo o tom zatraceným býkovi a… Počkej, to je nápad! To určitě bude bomba!!“

„Kookie, nech toho! Já tě znám. Když ti takhle začnou jiskřit oči, tak já se hned obávám toho nejhoršího. Co že jsi to vyvedl naposledy?“

„Ne, Minie, tohle je opravdu bezva nápad! Věř mi!! Je to naprosto blbuvzdorný!!!“

„Zase nějaká recese, že jo? O každé tvrdíš, že to je ‚blbuvzdorné‘ a vždycky to dopadne katastrofálně!“

„Tohle dopadne skvěle, uvidíš. Nesmím promarnit příležitost. Pamatuješ si, jak jsem ti říkal, že zabral, když jsem mu zpíval tu písničku o milence – zkumavce? Musím ho donutit, aby se smál. Pak mám u něj šanci!“

„Je to nesmírně důležitý zákazník. Nechci, abys něco zkazil, potřebujeme…“

„Poslouchej mě, Jimine,“ přerušil ho. „Pamatuješ si, jak jsme udělali tu mou fotku, kterou jsi chtěl vystavovat ve výloze?“

„Ježíši… tohle? To je snad ještě větší průšvih, než jsem si myslel!!“

„Není to nic špatného, věř mi. Zvětším fotku Prince a udělám jeden plakát. A na druhý zvětším tu svou fotku, jak tam ležím polonahý na chlupatém koberci. A na oba dám stejný text: Budoucnost patří genetickému inženýrství.“

„Jen to ne!“

„A proč ne? Nejdřív mu jako omylem dám můj plakát. A až ho rozbalí, dostane ten pravý s Princem.“ Zasmál se. „No není to snad skvělý?“

Jimin potřásl hlavou. „Ne, to opravdu není. Je to pěkně ujetý nápad. Co když se naštve?“

„Nenaštve se, má smysl pro humor. Podívej, znám ho trochu víc než ty.“ Vzrušeně přecházel sem a tam po místnosti. „Donutím ho, aby se zasmál, a hned na to dostane svůj plakát. Ten můj si ale odnese taky, na to vem jed! A kdykoliv se na ten plakát podívá, bude mu připomínat, že v životě neexistuje jenom práce.“

„Já nevím, Kookie. Pořád se mi to nelíbí.“

Na chvíli se odmlčel a pak to vzal trochu jinak. „Podívej, Minie, jestli s ním začnu chodit, seznámí mě se spoustou významných a důležitých lidí. Výborná reklama zadarmo, nemyslíš?“

„A proto to chceš udělat?“

„Abych ti pravdu řekl, tak ne. Líbí se mi a jsem přesvědčený, že i on o mě má zájem. O reklamě mluvím proto, že chci přesvědčit tebe. Tohle malé riziko přece stojí za to, když můžeme získat tak obrovské výhody!“

„Jaké riziko? Neříkal jsi, že to je blbuvzdorné?“

„Tak dobře, žádné riziko tu není. Vůbec žádné, ano?“

Jimin se rozesmál. „Nech toho, Kookie. Znám tě už od plenek, pět let spolu bydlíme a víc než rok spolu podnikáme. Mě už nic nenamluvíš! Já jen vím, že nás průšvih nemine!!!“

„Minie, ty jsi odporný škarohlíd!“ řekl mu s úsměvem. „Nech to laskavě na mě a ničeho se neboj.“