Přeju příjemné čtení...
Hatachi
„Kruci,“ zamumlal Jungkook a proplétal se kupředu davem
chodců. Ledový únorový vítr mu foukal do tváře, hodiny někde na věži odbily tři
čtvrtě na dvanáct. Měl strach, aby Taehyung nepřišel do studia dřív než on.
V půl jedenácté dokončil sérii snímků a šel do města.
Chtěl koupit boa z červeně obarveného peří, které by se výborně hodilo
coby rekvizita pro valentinské fotografie.
Na zpáteční cestě si všiml jednoho butiku, kde měli
výprodej. Zastavil se tam a koupil bílou a červenou hedvábnou šálu, které se taky
hodily jako doplňky fotografií. Měl ale smůlu, prodavač byl příliš pomalý a
v obchodě kvůli výprodeji byla fronta. Lidé nakupovali tak horečně, jako
kdyby za chvíli měly vypuknout Vánoce.
Za pět minut poledne konečně dorazil do studia. Rozhlédl se
kolem, ale Taehyunga nikde neviděl. S úlevou si oddechl a usmál se na
Jimina, který stál za přepážkou. „Vypadá to, že jsem to nakonec stihl, že?“
„Ani bych neřekl,“ odpověděl Jimin. „Před chvílí tady byl
Kimův asistent a plakát si odnesl.“
Úsměv mu zamrzl na rtech. „A který?“
„Ani se mě radši neptej.“ Jimin se tvářil nešťastně.
„Zazmatkoval jsem a prošvihl to! Ale já jsem ti to říkal od začátku: nedělej to
nebo…“
„Tak už toho nech! Který plakát jsi mu dal?“
„Všechno to byla jenom chvilka, ten člověk spěchal. Myslel
jsem si, že mu dávám ten správný s býkem. Když odešel, zjistil jsem, že má
plakát s tvou fotkou.“
„Tak se netrap,“ řekl jemně mladší. „Všechno zlé je
k něčemu dobré. Kdybys mu dal plakát s Princem, celý můj plán by byl
v háji. Takhle hra pokračuje.“
„Ne, Jungkooku, neutěšuj mě. Prošvihl jsem to. Kdybych mu
dal plakát s býkem, bylo by to jedině správné! Ale já jsem vážně netušil,
že mu dávám něco jiného.“
„Já vím, Minie, nemusíš se omlouvat.“ Obešel přepážku,
odložil tašku s nákupem, kterou ještě pořád držel v ruce, a objal
svého kamaráda. „Podívej, třeba to opravdu není tak zlé. Já teď vezmu správný
plakát s Princem, půjdu za Taehyungem do kanceláře a vysvětlím mu, že
došlo k nedorozumění. Než tam dorazím, bude mít dost času, aby se vynadíval
na moje tělo, rozložené po červeném koberci. Pochopí, že to je vtip, recese.
Vsadím se, že mě pozve na oběd.“
„Já ti to přeju, ale vrať se prosím tě co nejdřív. Za tu
dobu, cos byl ve městě, jsem přijal další tři objednávky, i když máme plno
práce. Do svátku zamilovaných opravdu budeme mít co dělat, abysme to všechno
stačili.“
„Neboj se.“ Zpod pultu vytáhl zabalený plakát. „Kim Taehyung
určitě nemá čas na dlouhý vysedávání u jídla. Když se mi ho podaří obrat aspoň
o půl hodiny jeho drahocenného času, budu to považovat za úspěch.“ Políbil
Jimina do vlasů.
„Držím ti palce, Kookie!“ volal za ním Jimin.
Ještě se zastavil na prahu. „Jiminie, jsi skvělý. Nejdřív
jsem si myslel, že se ti Tae trochu líbí, ale teď mi tolik pomáháš.“
„Že jsem skvělý? To jsem, ale potřeboval bych, aby si toho
všimnul i ten kluk, co se před čtrnácti dny nastěhoval k nám do baráku. A
Kim Taehyung opravdu není nic pro mě, ten myslí jenom na práci.“
„Počkej, ty myslíš toho modrovlasého kluka, jak bydlí
v přízemí? Hm, ten nevypadá vůbec špatně. Až se vrátím, vymyslíme něco,
aby tě Min Yoongi příště nepřehlédl, ano?“
„Díky, jen to ne!“ řekl Min s úsměvem. „Ty a tvoje
nápady věští jenom průšvihy. Nech mě dýchat, já už to nějak zvládnu sám.“
„Už to mám!“ Kook se rozpustile rozesmál. „Dáme na dveře
výtahu v přízemí tvou fotku v sexy erotickém prádélku!!“
„Ne, nikdy! Jeone Jungkooku, vypadneš už konečně? A
nezapomeň… býka sebou!!!“
Zavřel za sebou se smíchem dveře. Přešel ulici a zamával
Jiminovi z protějšího chodníku. Chudinka
Jimin, ten ode mě dostává zabrat. Každý jiný by se mnou dávno vyběhl,
pomyslel si Kook dojatě.
Hala Magnitechu byla rozlehlá a přepychová. Zadní stěnu
zakrýval vodopád, který dopadal do malého jezírka, obklopeného vzrostlými
palmami. Jungkook se stísněným pocitem přelétl očima celou tu nádheru.
Mramorové podlahy, dveře a nábytek z přírodního dřeva, nejmodernější
výtahy…
Přemítal, jestli to s tím plakátem nepřehnal. Ale potom
si vzpomněl, jak se Taemu líbila jeho rozpustilá písnička. Když člověk vláčí na
bedrech břemeno zodpovědnosti za takhle důležitou firmu, občas se potřebuje
uvolnit a zasmát.
Přivolal si výtah a podle seznamu na zdi zjistil, že
Magnitech má kanceláře v nevyšším, třiapadesátém patře. Když tam
vystoupil, vešel do veliké přijímací haly, vystlané vysokým šedým kobercem. Za
skleněnou zdí se otevíral nádherný pohled na busanské mrakodrapy. Šel ke stolu,
za kterým seděl tmavovlasý mladík v bílé košili bez saka. To určitě bude Seokjin, pomyslel si.
„Dobrý den, co vás k nám přivádí?“ uvítal jej Jin.
Jungkook váhal, jestli má nechat plakát asistentovi a vrátit
se do svého malého světa, ale potom riskoval, že už nikdy v životě neuvidí
Taehyunga.
„Nezabloudil jste? Rád vám poradím,“ pokračoval mile Jin.
Jungkook se už rozhodl, že dotáhne do konce to, co začal.
„Ne, díky, jsem tady dobře. Hledám pana Kima. Něco mu nesu… Objednal si to…“
„To je ale smůla, museli jste se někde minout.“
„Asi šel na oběd, že?“
„Ne, odjel mimo město a vrátí se až pozítří. Mám mu snad něco
vyřídit nebo si přejete ten balíček nechat tady?“ usmál se na něj Jin
povzbudivě.
„Mimo město?“ opakoval Kook zděšeně. „Ale vždyť dnes večer
má schůzi ředitelů!“
„To máte pravdu,“ zadíval se na něj Jin pozorněji. „A tam
právě jel, na tu schůzi. Potřebujete s ním mluvit?“
„Ano,“ bojoval s pocitem beznaděje. „Musím s ním
nutně mluvit. Kdy odešel? Třeba bych ho ještě zastihl.“
Jin se podíval na své velké hodinky. „Zrovna teď nastupuje
do podnikového letadla, které za chvíli odstartuje do Soulu.“
„Prosím vás, mohl byste se s ním spojit na palubě? Jak
ho znám, určitě má telefon v permanenci.“
„Ano, to bych mohl,“ řekl Jin váhavě. Zřejmě si neuměl nikam
zařadit tohohle podivného návštěvníka ve zcela neformálním oblečení. „A co mu
mám vyřídit?“
Jungkook horečně přemýšlel. Volat Taeho nemá smysl, plakát
se stejně nedá doručit po telefonu. A on ho potřebuje mít dnes večer. Určitě se
nepodíval, co mu asistent donesl, jinak by už volal k nim do studia.
Taehyung na něj spoléhal, proto se rozhodl, že poletí teď hned do Soulu a
plakát s Princem mu doručí osobně. Náklady na letenku sice ožebračí jejich
rezervní účet, ale nedá se nic dělat. Slíbil si, že později Jiminovi vynahradí
jak zmeškané hodiny, tak peníze.
Podíval se Jinovi do očí. Já jsem si to rozmyslel. Nemusíte
volat panu Kimovi. Tohle je totiž plakát, který bezpodmínečně potřebuje mít na
dnešní schůzi. Jeho výroba se trochu pozdržela. Stačí, když mi řeknete, kde
bude v Soulu bydlet a já mu to pošlu kurýrem.
„Jistě,“ Odpověděl mu Jin s pochopením. „On se skutečně
zmínil o nějakém plakátu. Bude bydlet v hotelu Plaza.“
„Díky.“ Běžel k výtahu a netrpělivě mačkal knoflík
ovladače. Ve výtahu se mu rozčílením udělalo takové horko, že si musel
rozepnout bundu. Pod ní měl nejlepší Jiminův červený svetr, který si půjčil pro
případ, že by spolu šli na oběd. A teď byl rád, že ho má na sobě. Hotel Plaza
nebyl žádný levný motel.
Skoro hodinu přesvědčoval Jimina, že musí odjet do Soulu.
Další půlhodinu musel věnovat zákazníkům, kteří se objednali předem. Po celou
dobu, co byl ve studiu, telefon neustále vyzváněl a objednávky se jen hrnuly.
Když opouštěl ateliér, Jimin se mračil jako černý bouřkový mrak.
Umlčel výčitky svědomí a dopravil se autobusem na letiště do
Ulsanu, kde se mu podařilo koupit letenku do Soulu a zpět. Zpáteční letadlo
odlétalo ten večer ve čtvrt na jedenáct.
Naneštěstí na letiště padla mlha a všechny starty byly
odloženy. Jungkook nervózně přecházel po hale a vyčítal si, že se zapomněl
zeptat, v kolik začíná schůze ředitelů. Podle jeho propočtů by neměla začít
dřív než v osm.
Když letadlo konečně přistálo v Gimpo, najal si taxi,
aby jej odvezl do Soulu k hotelu Plaza. Cestou uvízli v dopravní
zácpě a Jungkook se strachem sledoval, jak se ručička na hodinkách nebezpečně
přiblížila k sedmičce.
Vtrhnul do hotelu jako velká voda ve čtvrt na osm. Vrhl se
na recepční a zoufale se dožadoval, kde se koná schůze ředitelů Magnitechu.
Zmateně vykládal něco o důležitých dodávkách a ve vzduchu šermoval tubusem
s plakátem. Jeho zoufalství bylo tak výmluvné, že se recepční nechala
zlomit a poslala jej do salónku Raphael.
Hotel měl nádherné interiéry. Byl postaven jako kruhové
atrium. Jungkook strašně spěchal, ale i tak si slíbil, že se sem jednou vrátí
s foťákem a zkusí udělat pár snímků.
Dveře do salónu Raphael byly zavřené. Přiložil ucho ke
klíčové dírce a slyšel Taehyungův hluboký hlas. Zněl klidně, asi ještě nestačil
otevřít plakát. Opatrně nastevřel dveře a nahlédl dovnitř. Taehyung stál vpředu
u dlouhého stolu a zabalený plakát byl na stojanu za jeho zády. Kolem stolu seděli
ředitelé, mezi kterými nebyla ani jedna žena. Stůl byl plný lahvemi
s minerálkou, popelníky, skleničkami a ozdoben květinami.
Taehyung zaníceně hovořil o výhodách rozšíření sfér
podnikání Magnitechu. Jungkook ztěžka polkl. Nedalo se nic dělat, bude ho muset
vyrušit. Vklouzl do zasedací místnosti a v duchu si připravoval, co řekne
na vysvětlení a na omluvu. A právě v tu chvíli se Taehyung otočil ke
stojanu.
„A teď, pánové, dovolte, abych vám předvedl, do čeho bychom měli investovat.“
Jungkook v půlce kroku znehybněl jako socha.
Žádné komentáře:
Okomentovat