neděle 26. února 2023

6. kapitola


 

Přeju příjemné čtení...
Hatachi


„Kruci,“ zamumlal Jungkook a proplétal se kupředu davem chodců. Ledový únorový vítr mu foukal do tváře, hodiny někde na věži odbily tři čtvrtě na dvanáct. Měl strach, aby Taehyung nepřišel do studia dřív než on.

V půl jedenácté dokončil sérii snímků a šel do města. Chtěl koupit boa z červeně obarveného peří, které by se výborně hodilo coby rekvizita pro valentinské fotografie.

Na zpáteční cestě si všiml jednoho butiku, kde měli výprodej. Zastavil se tam a koupil bílou a červenou hedvábnou šálu, které se taky hodily jako doplňky fotografií. Měl ale smůlu, prodavač byl příliš pomalý a v obchodě kvůli výprodeji byla fronta. Lidé nakupovali tak horečně, jako kdyby za chvíli měly vypuknout Vánoce.

Za pět minut poledne konečně dorazil do studia. Rozhlédl se kolem, ale Taehyunga nikde neviděl. S úlevou si oddechl a usmál se na Jimina, který stál za přepážkou. „Vypadá to, že jsem to nakonec stihl, že?“

„Ani bych neřekl,“ odpověděl Jimin. „Před chvílí tady byl Kimův asistent a plakát si odnesl.“

Úsměv mu zamrzl na rtech. „A který?“

„Ani se mě radši neptej.“ Jimin se tvářil nešťastně. „Zazmatkoval jsem a prošvihl to! Ale já jsem ti to říkal od začátku: nedělej to nebo…“

„Tak už toho nech! Který plakát jsi mu dal?“

„Všechno to byla jenom chvilka, ten člověk spěchal. Myslel jsem si, že mu dávám ten správný s býkem. Když odešel, zjistil jsem, že má plakát s tvou fotkou.“

„Tak se netrap,“ řekl jemně mladší. „Všechno zlé je k něčemu dobré. Kdybys mu dal plakát s Princem, celý můj plán by byl v háji. Takhle hra pokračuje.“

„Ne, Jungkooku, neutěšuj mě. Prošvihl jsem to. Kdybych mu dal plakát s býkem, bylo by to jedině správné! Ale já jsem vážně netušil, že mu dávám něco jiného.“

„Já vím, Minie, nemusíš se omlouvat.“ Obešel přepážku, odložil tašku s nákupem, kterou ještě pořád držel v ruce, a objal svého kamaráda. „Podívej, třeba to opravdu není tak zlé. Já teď vezmu správný plakát s Princem, půjdu za Taehyungem do kanceláře a vysvětlím mu, že došlo k nedorozumění. Než tam dorazím, bude mít dost času, aby se vynadíval na moje tělo, rozložené po červeném koberci. Pochopí, že to je vtip, recese. Vsadím se, že mě pozve na oběd.“

„Já ti to přeju, ale vrať se prosím tě co nejdřív. Za tu dobu, cos byl ve městě, jsem přijal další tři objednávky, i když máme plno práce. Do svátku zamilovaných opravdu budeme mít co dělat, abysme to všechno stačili.“

„Neboj se.“ Zpod pultu vytáhl zabalený plakát. „Kim Taehyung určitě nemá čas na dlouhý vysedávání u jídla. Když se mi ho podaří obrat aspoň o půl hodiny jeho drahocenného času, budu to považovat za úspěch.“ Políbil Jimina do vlasů.

„Držím ti palce, Kookie!“ volal za ním Jimin.

Ještě se zastavil na prahu. „Jiminie, jsi skvělý. Nejdřív jsem si myslel, že se ti Tae trochu líbí, ale teď mi tolik pomáháš.“

„Že jsem skvělý? To jsem, ale potřeboval bych, aby si toho všimnul i ten kluk, co se před čtrnácti dny nastěhoval k nám do baráku. A Kim Taehyung opravdu není nic pro mě, ten myslí jenom na práci.“

„Počkej, ty myslíš toho modrovlasého kluka, jak bydlí v přízemí? Hm, ten nevypadá vůbec špatně. Až se vrátím, vymyslíme něco, aby tě Min Yoongi příště nepřehlédl, ano?“

„Díky, jen to ne!“ řekl Min s úsměvem. „Ty a tvoje nápady věští jenom průšvihy. Nech mě dýchat, já už to nějak zvládnu sám.“

„Už to mám!“ Kook se rozpustile rozesmál. „Dáme na dveře výtahu v přízemí tvou fotku v sexy erotickém prádélku!!“

„Ne, nikdy! Jeone Jungkooku, vypadneš už konečně? A nezapomeň… býka sebou!!!“

Zavřel za sebou se smíchem dveře. Přešel ulici a zamával Jiminovi z protějšího chodníku. Chudinka Jimin, ten ode mě dostává zabrat. Každý jiný by se mnou dávno vyběhl, pomyslel si Kook dojatě.

 ***

Hala Magnitechu byla rozlehlá a přepychová. Zadní stěnu zakrýval vodopád, který dopadal do malého jezírka, obklopeného vzrostlými palmami. Jungkook se stísněným pocitem přelétl očima celou tu nádheru. Mramorové podlahy, dveře a nábytek z přírodního dřeva, nejmodernější výtahy…

Přemítal, jestli to s tím plakátem nepřehnal. Ale potom si vzpomněl, jak se Taemu líbila jeho rozpustilá písnička. Když člověk vláčí na bedrech břemeno zodpovědnosti za takhle důležitou firmu, občas se potřebuje uvolnit a zasmát.

Přivolal si výtah a podle seznamu na zdi zjistil, že Magnitech má kanceláře v nevyšším, třiapadesátém patře. Když tam vystoupil, vešel do veliké přijímací haly, vystlané vysokým šedým kobercem. Za skleněnou zdí se otevíral nádherný pohled na busanské mrakodrapy. Šel ke stolu, za kterým seděl tmavovlasý mladík v bílé košili bez saka. To určitě bude Seokjin, pomyslel si.

„Dobrý den, co vás k nám přivádí?“ uvítal jej Jin.

Jungkook váhal, jestli má nechat plakát asistentovi a vrátit se do svého malého světa, ale potom riskoval, že už nikdy v životě neuvidí Taehyunga.

„Nezabloudil jste? Rád vám poradím,“ pokračoval mile Jin.

Jungkook se už rozhodl, že dotáhne do konce to, co začal. „Ne, díky, jsem tady dobře. Hledám pana Kima. Něco mu nesu… Objednal si to…“

„To je ale smůla, museli jste se někde minout.“

„Asi šel na oběd, že?“

„Ne, odjel mimo město a vrátí se až pozítří. Mám mu snad něco vyřídit nebo si přejete ten balíček nechat tady?“ usmál se na něj Jin povzbudivě.

„Mimo město?“ opakoval Kook zděšeně. „Ale vždyť dnes večer má schůzi ředitelů!“

„To máte pravdu,“ zadíval se na něj Jin pozorněji. „A tam právě jel, na tu schůzi. Potřebujete s ním mluvit?“

„Ano,“ bojoval s pocitem beznaděje. „Musím s ním nutně mluvit. Kdy odešel? Třeba bych ho ještě zastihl.“

Jin se podíval na své velké hodinky. „Zrovna teď nastupuje do podnikového letadla, které za chvíli odstartuje do Soulu.“

„Prosím vás, mohl byste se s ním spojit na palubě? Jak ho znám, určitě má telefon v permanenci.“

„Ano, to bych mohl,“ řekl Jin váhavě. Zřejmě si neuměl nikam zařadit tohohle podivného návštěvníka ve zcela neformálním oblečení. „A co mu mám vyřídit?“

Jungkook horečně přemýšlel. Volat Taeho nemá smysl, plakát se stejně nedá doručit po telefonu. A on ho potřebuje mít dnes večer. Určitě se nepodíval, co mu asistent donesl, jinak by už volal k nim do studia. Taehyung na něj spoléhal, proto se rozhodl, že poletí teď hned do Soulu a plakát s Princem mu doručí osobně. Náklady na letenku sice ožebračí jejich rezervní účet, ale nedá se nic dělat. Slíbil si, že později Jiminovi vynahradí jak zmeškané hodiny, tak peníze.

Podíval se Jinovi do očí. Já jsem si to rozmyslel. Nemusíte volat panu Kimovi. Tohle je totiž plakát, který bezpodmínečně potřebuje mít na dnešní schůzi. Jeho výroba se trochu pozdržela. Stačí, když mi řeknete, kde bude v Soulu bydlet a já mu to pošlu kurýrem.

„Jistě,“ Odpověděl mu Jin s pochopením. „On se skutečně zmínil o nějakém plakátu. Bude bydlet v hotelu Plaza.“

„Díky.“ Běžel k výtahu a netrpělivě mačkal knoflík ovladače. Ve výtahu se mu rozčílením udělalo takové horko, že si musel rozepnout bundu. Pod ní měl nejlepší Jiminův červený svetr, který si půjčil pro případ, že by spolu šli na oběd. A teď byl rád, že ho má na sobě. Hotel Plaza nebyl žádný levný motel.

 ***

Skoro hodinu přesvědčoval Jimina, že musí odjet do Soulu. Další půlhodinu musel věnovat zákazníkům, kteří se objednali předem. Po celou dobu, co byl ve studiu, telefon neustále vyzváněl a objednávky se jen hrnuly. Když opouštěl ateliér, Jimin se mračil jako černý bouřkový mrak.

Umlčel výčitky svědomí a dopravil se autobusem na letiště do Ulsanu, kde se mu podařilo koupit letenku do Soulu a zpět. Zpáteční letadlo odlétalo ten večer ve čtvrt na jedenáct.

Naneštěstí na letiště padla mlha a všechny starty byly odloženy. Jungkook nervózně přecházel po hale a vyčítal si, že se zapomněl zeptat, v kolik začíná schůze ředitelů. Podle jeho propočtů by neměla začít dřív než v osm.

Když letadlo konečně přistálo v Gimpo, najal si taxi, aby jej odvezl do Soulu k hotelu Plaza. Cestou uvízli v dopravní zácpě a Jungkook se strachem sledoval, jak se ručička na hodinkách nebezpečně přiblížila k sedmičce.

 

Vtrhnul do hotelu jako velká voda ve čtvrt na osm. Vrhl se na recepční a zoufale se dožadoval, kde se koná schůze ředitelů Magnitechu. Zmateně vykládal něco o důležitých dodávkách a ve vzduchu šermoval tubusem s plakátem. Jeho zoufalství bylo tak výmluvné, že se recepční nechala zlomit a poslala jej do salónku Raphael.

Hotel měl nádherné interiéry. Byl postaven jako kruhové atrium. Jungkook strašně spěchal, ale i tak si slíbil, že se sem jednou vrátí s foťákem a zkusí udělat pár snímků.

Dveře do salónu Raphael byly zavřené. Přiložil ucho ke klíčové dírce a slyšel Taehyungův hluboký hlas. Zněl klidně, asi ještě nestačil otevřít plakát. Opatrně nastevřel dveře a nahlédl dovnitř. Taehyung stál vpředu u dlouhého stolu a zabalený plakát byl na stojanu za jeho zády. Kolem stolu seděli ředitelé, mezi kterými nebyla ani jedna žena. Stůl byl plný lahvemi s minerálkou, popelníky, skleničkami a ozdoben květinami.

Taehyung zaníceně hovořil o výhodách rozšíření sfér podnikání Magnitechu. Jungkook ztěžka polkl. Nedalo se nic dělat, bude ho muset vyrušit. Vklouzl do zasedací místnosti a v duchu si připravoval, co řekne na vysvětlení a na omluvu. A právě v tu chvíli se Taehyung otočil ke stojanu.

„A teď, pánové, dovolte, abych vám předvedl, do čeho bychom měli investovat.“

Jungkook v půlce kroku znehybněl jako socha. 


Žádné komentáře:

Okomentovat

13. kapitola

  Přeju příjemné čtení... Hatachi