7. kapitola

 Přeju příjemné čtení...
Hatachi

V místnosti to vypadalo, jako když uprostřed promítání filmu někdo zmáčkne tlačítko STOP. Bylo hrobové ticho, nikdo se ani nepohnul. Jungkook zíral na svou zvětšenou fotografii, jak se ležérně, v červených krajkových tangách, protahuje na chlupatém koberci a na rtech mnohoslibný úsměv. Pod tím se skvěl výrazný nápis ‚Budoucnost patří genetickému inženýrství‘.

Jeden z ředitelů si rozpačitě odkašlal. „Pojal jste to naprosto nevšedně, Taehyungu.“

„Díky, pane kolego, snažil jsem se…“ Taehyung se s úsměvem na rtech otočil k plakátu. Podíval se na něj a zbledl.

To byl okamžik, kdy Jungkook pochopil, že jenom přileje olej do ohně, pokud se přihlásí a bude chtít plakát vyměnit. To by každý v místnosti hned poznal, že na plakátě je právě on. Otočil se a prchal pryč. Vletěl na pánské toalety, zabouchl za sebou dveře, opřel se o ně zády a těžce oddychoval.

Tohle se nemělo stát. Jeho bláznivá recese zašla příliš daleko. Copak ti přísní pánové v přepychové místnosti mohou mít pro něj pochopení? Ale stalo se, viděl, jak to dopadlo, na vlastní oči. Nejraději by si dal jednu po hubě, když pomyslel na to, co musí zažívat chudák Taehyung a jak bude vyvádět Jimin, až se dozví, co se stalo.

Dobré jméno ateliéru je v troskách, stejně jako budoucnost jeho vztahu s Taehyungem. Kvůli němu vypadal Tae na schůzi rady ředitelů jako šašek. Určitě mu to nikdy neodpustí.

Horečnatě přemýšlel, co může udělat, aby to Taehyung neměl tak beznadějné. Seokjin přece říkal, že v Soulu zůstane ještě dva dny. Třeba se rada za tu dobu sejde ještě jednou. Rozhodl se, že mu pravý plakát nechá na recepci, aby ho mohl prezentovat na další schůzi a obvinit ateliér z nedorozumění.

Podíval se na sebe do velkého zrcadla, které zakrývalo celou jednu stěnu toalet. Jenže nechávat plakát na recepci je zbabělé, měl by mu ho doručit osobně. Podíval se na hodinky. Do odletu zpět do Ulsanu měl ještě tři hodiny, dost času na to, aby si promluvil s Taehyungem a taxíkem dojel na letiště.

Teď šlo o to, aby nikdo nepoznal, že on je tím polonahým mladíkem z plakátu. Vyhrnul si límec bundy a kapuci si přetáhl přes hlavu. Podíval se do zrcadla a usoudil, že to stačí. Sotva kdo z pánů věnoval pozornost právě obličeji, když se na plakátě tak okatě prezentovaly jiné vnady.

Vyklouzl na chodbu a opatrně se plížil směrem k salónku. Naštěstí našel výklenek ve zdi, odkud mohl nepozorovaně sledovat dveře do místnosti. Přimáčkl se ke zdi a trpělivě čekal. Minuty se vlekly. Cítil, že ho začíná bolet celé tělo, jak tam stojí nehybně jako socha. V teplé bundě s kapucí přes hlavu mu bylo příšerné horko. Potil se, ale čekal. Dobře mu tak, kdyby poslechl Jimina, nemusel se dostat do tohohle průšvihu.

Konečně se dveře otevřely. Jeho srdce se zděšeně rozbušilo a měl sto chutí utéct, ale nedovolil si to. Ze dveří vyšli dva muži a oba se smáli. Potom ještě jeden a další tři. Všichni se tvářili pobaveně. Z jejich hovoru pochopil, že jdou do baru v nejvyšším patře hotelu.

„Wonseoku,“ zeptal se jeden z mužů, „a co Taehyung, půjde s námi se něčeho napít?“

„Ne, řekl, že je unavený a že jde k sobě na pokoj.“

Další z mužů se rozesmál. „Já se mu ani nedivím, že je unavený. Kdo by taky nebyl? Takové sexy tělo dá zabrat, i když je jenom na plakátě!“ řekl s dobromyslným smíchem. „Kdo by to do něj řekl? Já myslel, že je to takový suchar a přitom…“

Ostatní se smáli a konec věty zanikl v bujarých chlapských poznámkách. Jungkook zavřel oči a litoval Taehyunga.

Taehyung vyšel ze dveří salónku sám a nesl pečlivě zabalený plakát. Jungkook se k němu bez přemýšlení vrhl. Starší jej nechápavě pozoroval. Spěšně si strhl kapuci z hlavy a jeho oči se zúžily.

„Tady je plakát s Princem,“ řekl udýchaně a podával mu ho. „Taehyungu, všechno ti vysvětlím. Já…“

„Proboha, tady ne!“ popadl jej za ruku a táhl k výtahům. „V salónku jsou stále ještě lidi.“ Zmáčkl tlačítko výtahu. „Tak pojeď, sakra!“ mumlal netrpělivě. Když se dveře výtahu konečně otevřely, natlačil je dovnitř a zmáčkl tlačítko s šestnáctkou.

„Kam jedeme?“

„Ke mně na pokoj. A tam ti to vytmavím!!“

„Pusť mě!“ setřásl z ramene staršího těžkou ruku. „Udělal jsem chybu a mrzí mě to, ale to ještě neznamená, že mě můžeš tahat, kam se ti zlíbí.“

„Že ne?“ vzteklým pohybem si uvolnil kravatu a málem urval horní knoflík u košile. Díval se na mladšího a oči mu žhnuly vztekem. „Náhodou by mě každý soud na světě osvobodil, i kdybych tě teď namočil do dehtu a posypal peřím! Já bych tě nejradši…“ odmlčel se, protože výtah se zastavil a nastoupil manželský pár.

Jungkook uvažoval, jestli nemá požádat o pomoc a prchnout. Starší se tvářil tak zarputile, že považoval svou věc za předem ztracenou. Ale potom si vzpomněl na Jimina a rozhodl se, že se pokusí uchlácholit rozlíceného zákazníka, i kdyby mu měl slíbit jakékoliv fotografické služby na neomezeně dlouhou dobu.

Vystoupili z výtahu a šli dlouhou chodbou. Taehyung zasunul kartičku z umělé hmoty do dveří a vzal za kliku, ale dveře nepovolili. Tiše zaklel.

„Druhou stranou,“ zašeptal Jungkook.

„Děkuju za upozornění, jsi neobyčejně laskavý!“ Když se dveře konečně otevřely, strčil jej dovnitř. „Tak už zalez!“

„Tohle si nenechám líbit!“ ohradil se. Vešli do obývacího pokoje, ložnice byla za dveřmi vlevo. Přímo před nimi byla obrovská skleněná stěna, za kterou zářila světla nočního Soulu.

„Já už toho mám dost!“ odhodil kabát na židli a postavil se před mladšího mladíka. Za zády měl zář nočního města a tvářil se jako zneuctěné božstvo. „Co se sakra stalo s mým plakátem? A proč je můj nápis pod tvojí fotkou?“

„To je nedorozumění,“ plakát s Princem opřel o stojací lampu a rozepnul si bundu.

„Nedorozumění? Vypadal jsem před ředitelskou radou jako naprostý idiot a tomu ty říkáš nedorozumění?“

„Bylo to… bylo to hrozné, viď?“

„Chtěl jsem je přesvědčit a oni se mi nakonec smáli jako nějakému šaškovi!“

„Víš, já…“

„Ne, řekni mi, jak by bylo tobě, kdybys svolal zvláštní zasedání ředitelské rady, abys je přesvědčil o své věci, kdybys nechal vyrobit plakát se vzácným býkem… Panebože, když si jen vzpomenu, jak jsem otevřel ten plakát a teď tam bylo to hrobové ticho! Otočím se a…“ Vzal plakát s jeho fotkou a hodil jím o zem. „A co vidím? Nahatýho kluka na červeném koberci!“

Jungkook najednou dostal záchvat smíchu.

„Čemu se směješ? Na tom není nic k smíchu!“

„Promiň,“ utíral si uslzené oči, ale smál se dál. „Promiň, Taehyungu, ale mě to přijde hrozně legrační!“

„Radě ředitelů taky,“ řekl zamračeně. „Jim se to líbilo! Když jsem vysvětloval, že jsem objednal fotografii býka a ne nějakého sexem posedlého puberťáka…“

„Já nejsem posedlý sexem!“

„Tak mi nevěřili,“ dokončil větu, jako kdyby mladší neřekl vůbec nic. „Oni si myslí, že jsem to udělal schválně, z recese. Už nikdy mě nebudou brát vážně.“

„Jim se líbil můj plakát?“

„Líbil je slabé slovo. Ti byli nadšením bez sebe! Ale o to přece vůbec nejde.“ Zabodl do něj zlostný pohled. „Proč jsem po nich chtěl, aby se obtěžovali na mimořádnou schůzi? Proto, aby schválili můj návrh na rozšíření sféry podnikání Magnitechu! A co asi dělají teď? Přemýšlí snad o mém návrhu? Ne, vůbec ne!! Nemají na to čas, protože drbou mě a můj soukromý život!!!“

„Taehyungu, proč to bereš tak tragicky? Vždyť se z toho dá ledacos vytěžit!“

„Vytěžit? Ty ses zbláznil! Ztratil jsem důvěryhodnost a teď chceš, abych…“

„Ale ne, nic jsi neztratil. Ostatní ředitelé se na tebe nezlobí. Jenom si myslí, že jsi veselá kopa.“

„No, to je úžasný! To je přesně to, co potřebuju. Aby si mysleli, že jsem nějaký playboy a že řídím mnohamilionové obchody s polonahým klukem na klíně.“

„Taehyungu, nech toho! Přeháníš!“ Cítil, že jeho trpělivost je u konce.

„Kruci, povídám ti, že moje práce…“

„Ano, ta tvoje práce! Ta už ti leze na mozek!!!“

„Co to má znamenat? Co si to dovoluješ?“

„Je to tak! Vždyť jsi stejný chudák jako ten býk ve sterilní stáji. Máš rád všechno srovnané, jasné a bezpečné. Stačí jediný zásah… třeba záměna plakátu… a jsi úplně v prdeli! Všechno plánuješ dopředu a na nic nemáš čas. Ani na to závěsné létání a ani na to, aby sis všiml jednoho hezkého páru nohou!!!“

„Tak ty si myslíš, že jsem si nevšiml, že jsi měl předevčírem tak obtažené džíny, že ti snad musely být malé?“

„Ano, ale jenom do chvíle, než sis začal prohlížet fotky.“

„To není pravda!“ houkl podrážděně a přistoupil o krok blíž. „Moc dobře jsem si všiml, jak ses přede mnou natřásal. Přiznej se, udělal jsi to schválně, že jo?“

„A víš, že jo? Chtěl jsem zkusit prorazit tu tvou obrannou masku skvělého manažera.“

„Jungkooku, dej si pozor, já tě varuju! Předevčírem jsem měl co dělat, abych neudělal něco…“ Nedokončil větu, chvíli se na něj díval a pak se prudce otočil a šel od něj pryč. „Něco, čeho bysme potom oba litovali.“

„Litovali? A proč? Jenom proto, že bys jednou v životě jednal jako normální, živý chlap? Neboj se, on by ti pánbíček odpustil, že si to nepromyslel předem do nejmenších detailů a nespočítal všechna pro a proti, včetně výslednýho efektu…“

Prudce se k němu otočil. „Už jsem tě varoval! Dávej si pozor na jazyk!“

Zase stál těsně u něj, díval se mu do očí  a viděl, že zlost ustoupila, že po něm touží. „A proč bych si měl dávat pozor? Stejně mi nic neuděláš!“

Najednou ho starší popadl do náruče a líbal na rty. „Ale ano, udělám!“ mumlal vzrušeně.

Snažil se uvolnit, ale Taehyung byl silnější. Postupně jeho sevření povolilo, rty se pootevřely. Cítil, že se na staršího už taky nezlobí, jenom po něm silně touží. Omotal mu ruce kolem krku a přitáhl si ho k sobě.

„Kookie,“ zamumlal mu do ucha, „zahráváš si s ohněm.“

Otevřel oči. „Já se tě nebojím.“

„Ne?“ Přitlačil obě dlaně na jeho zadeček a přitiskl ho na svůj vzrušený rozkrok.

Zachvěl se. Byl přesvědčený, že jej chce jenom postrašit, pomstít se za výsměch, který on sám zažil před chvílí. „já mám pro strach uděláno!“

„Opravdu?“ Strčil ruku pod svetr a zkušeným pohybem vyjel po bříšku až na hrudník.

„Chceš mě jenom postrašit, viď?“ řekl rozechvěle mladší.

„Ne, chci si ověřit, jestli ty umíš být spontánní.“ I druhou rukou vjel pod svetr, vyjel s ní až na hrudník a palci jemně třel bradavky. „Tak co je?“ zamumlal. „Nespolkl jsi svůj drzý jazýček?“ Sklonil hlavu a jemně se dotkl rty jeho rtů. „Podívám se.“ Zakousl se do nich ve vášnivém polibku.

Veškerá jeho vůle a soudnost mizela. Věděl, že to neskončí dobře, že ho nejdřív vzruší a potom vyhodí ze svého pokoje. Nepochyboval o tom, že jej starší jenom trestá, ale ani tak se od něj nedokázal odtrhnout.

Starší zvedl hlavu a podíval se mladšímu do očí. „Tak co? Stačí?“

Nějakým zázrakem se zmohl na slovo. „Jestli čekáš, že začnu ječet a utíkat, tak si počkáš. To neudělám!“

„Tak dobře.“

Už necítil jeho prsty na bradavkách. Čekal, že jej vyhodí, ale najednou zjistil, že už nestojí na podlaze, ale leží mu v náručí a starší jej nese do ložnice. „Co to děláš?“ vypískl zděšeně.

„Teď dostaneš, co ti patří!!“