10. kapitola

 

Přeju příjemné čtení...
Hatachi

Jungkook překvapením zalapal po dechu. Jimin se užasle díval z jednoho na druhého.

„A je to čistě obchodní záležitost,“ dodal Tae, zasunul ruce do kapes a díval se všude možně, jenom ne na Jungkooka.

„Jak jinak!“ zamumlal nejmladší.

„Bang Sihyuk a jeho manželka pořádají čtrnáctého února večírek. Dal mi víc než jasně najevo, že se tam mohu objevit jedině s tebou. Jinak bude moje pozice ve firmě ohrožená.“

„A to teda bude, protože já s tebou nikam nepůjdu!!!“ řekl nejmladší ledově.

„Výborně,“ otočil se Tae ke dveřím.

„Počkejte,“ ozval se Jimin, když už bral za kliku. „Prosím vás, pane Kime, počkejte malou chvilku. Potřebuju si promluvit s Kookiem o samotě.“

Podíval se na něj zamračeně. „Jimine, řekl mi to dost jasně. A já škemrat nebudu!“

„Já taky ne, jenom s ním potřebuju promluvit. Myslím, že to nedomyslel do všech důsledků.“

„No tohle!“ ozval se nejmladší. „Tohle si líbit…“

„Buď zticha, Jungkooku!“ Jimin se znovu otočil k Taehyungovi. „Víte, určitě se mnou budete souhlasit… Kookie se nechá snadno unést a potom…“

Taehyung zavrčel něco nesrozumitelného.

„Parku Jimine, já jsem si myslel, že jsi můj kamarád a ty… Ať jde pan Kim pryč. A hned!“

Jimin ho pevně vzal za ruku. „Kookie, pojď sem na chvilku.“

„Na žádnou blbou večeři nejdu a basta!!!“

„Tak dobře, nemusíš. Jen pojď se mnou, prosím tě, potřebuju ti něco říct.“

„Ale jenom proto, že mám charakter.“ Jimin jej táhl dozadu a on se ohlédl na Taehyunga. „Ne jako někdo!“

Jimin počkal, až se za nimi zavřely dveře laboratoře, a teprve potom pustil ruku mladšího. „A teď mě hezky poslouchej. Na tu večeři půjdeš!“

„Cože? Po tom všem, co mi provedl v Soulu? Nikdy! To radši budu o chlebu a vodě!“

„Ale já nechci žít o chlebu a vodě. A myslím, že mám největší právo do toho mluvit! Namočil si mě do své pitomé recese, i když jsem tě důrazně varoval, a ohrozil jsi naše podnikání. Kašlu na to, jestli se někdy uvidíš s Kimem Taehyungem po té večeři, ale čtrnáctého února tam půjdeš, protože musíš napravit to, co si pokazil! Jsi normální, že chceš zahodit takovou příležitost navázat nové kontakty?“

Ještě nikdy neviděl Jimina takhle rozzuřeného. „No dobře, v tomhle asi máš pravdu.“

„Asi? Umíš si představit, kdo všechno tam bude na tom večírku? A Sihyuk to s tebou myslí dobře, ten tě určitě představí spoustě důležitých a perspektivních lidí. Co ty víš? Třeba budeme několik let žít z těch zakázek, který tam získáš!“

„Máš pravdu. Jako vždycky,“ povzdechl si Kook. „Já jsem myslel jenom na to, že budu muset strávit večer s člověkem, který mě nenávidí.“

„Ale ty jeho ne, viď?“

Kook chvíli váhal, co má odpovědět. Tae ho vytočil svým podezřením, že proti němu kuje pikle. Ale nechápal, proč mu na starším tolik záleží. „Ne, takhle se to říct nedá. Nemůžu zapomenout na tu nádhernou noc, co jsme byli spolu. My… Bylo to kouzelné, Minie. Nebýt toho nedorozumění s plakáty, mohli jsme spolu zažít hodně hezkých věcí.“

Jimin jej sevřel v náručí. „To se dá napravit.“

„Nedělej si ze mě srandu. Vždyť víš, že mu musel Sihyuk pohrozit ztrátou místa, aby se sem vůbec obtěžoval.“

„Ale ty vůči němu máš opravdu dluh. Kdo rozpoutal to pozdvižení s plakáty? A teď si představ, jak bude tobě, když opravdu přijde o místo jen proto, že s ním nepůjdeš na večírek.“

Kook potřásl hlavou. „Sihyuk to nikdy neudělá. Pohrozil mu schválně, aby nás dal dohromady.“

„No vidíš… a přesto Taehyung za tebou přišel, i když to možná taky tuší. Já bych řekl, že to bere jako vhodnou záminku, jak se s tebou usmířit a přitom moc nedolézat.“

„Máš příliš moc bujnou fantazii, Minie.“ Ale v hloubi duše cítil, že má pravdu. „A ta možná chybí Taemu. Třeba si ani neumí představit, že takový vysoce postavený člověk jako Sihyuk může něco nemyslet vážně. Možná se jenom bojí o místo.“

„Když na ten večírek půjdeš, snadno zjistíš, kdo z nás dvou má pravdu.“

Jungkook šel beze slova ke dveřím. Taehyung stál přesně tak, jak ho tam nechali a díval se na něj s němou otázkou v očích. „Tak dobře, půjdu s tebou na večírek.“

„Výborně!“ V Taeho tmavých očích problesklo něco, co nestačil vyluštit. „Vezmi si večerní společenský oblek.“

„A sakra,“ zabručel a v mysli se probíral svým skromným šatníkem. „Na tohle jsem nepomyslel. Já žádný večerní společenský oblek nemám. Nikdy dřív jsem ho nepotřeboval.“

„To nebude problém, Kookie,“ ozval se Jimin za Kookovými zády. „Teď je všude výprodej, takže něco vymyslíme. Neboj…“

„Já to zařídím!“ řekl Tyehyung rozhodně.

„Ne, ty ne!“ Kook bojovně zvedl bradu.

Světlovlasý udělal krok směrem k němu a řekl tiše, ale neoblomně: „Ale ano, postarám se o to.“

„To je mi ale velkorysá nabídka!“ vklouzl mezi ně Jimin. „Velikost emko.“

Tae nechápavě zamrkal. „Cože?“

„Kookie potřebuje oblek číslo čtyřicet. Když už je chcete koupit.“

„Víte, já… Ano, chci.“

Kook poklepal Jiminovi na rameno. „Poslechni a co když já nechci, aby mi je kupoval? Co když mi jeho vkus nesedne nebo…“

„Ten oblek sem pošlu čtrnáctého ráno,“ řekl Tae rozhodně. Mluvil k Jiminovi a nejmladšího protesty zcela ignoroval. „Večírek začíná v šest, tak se tady zastavím v půl šesté. Já se převléknu v práci.“

„Výborně,“ přikývl Jimin. „A když už půjdete nakupovat, třeba narazíte i na nějaké lakýrky, aby se hodily k obleku. Číslo čtyřicet jedna, na úzkou nohu.“

„Boty?“ zavyl Kook. „Já si mám od něj nechat koupit i boty? To snad není pravda!“

„Jak si to říkal? Jedna čtyřicítky, na úzkou nohu?“ ptal se Tae, jako kdyby tam nejmladší ani nebyl.

„Přesně tak.“

Jungkook se otočil k Jiminovi. „Tak co, vy dva, už jste to upekli?“

„Myslím, že ano,“ zasmál se nevinně Jimin. „Nechtěl byste poradit i barvy?“

Taehyung se dlouze zadíval na Jungkooka. „Díky, myslím, že to zvládnu sám. Uvidíme se čtrnáctého, Kookie.“

Než se nejmladší zmohl na jakoukoliv odpověď, Taehyung byl pryč.

***

Čtrnáctého února se ve fotoateliéru dveře netrhly. Všechny zákaznice, které si přišly pro svoje valentinské fotografie, byly u vytržení z toho, co je čeká během svátečního večera.

Jungkook měl službu za pultem, ale občas musel povolat z laboratoře i Jimina, aby vůbec zvládl nápor zákaznic. Jimin to s nimi uměl, dokázal je všechny vyslechnout.

Jungkook ale sváteční náladou neoplýval. Spíš měl trému z toho, co jej čeká večer.

„To je ale panečku rajská hudba, když pokladna zacinká!“ rozplýval se Jimin během krátké chvilky klidu.

Mladší se opřel o pult. „To ano, ale kolik těch žen za námi přijde znovu? Bojím se, aby ten úspěch nebyl jenom jednorázový.“

„Prorokovali proroci, že v noci bude tma!“ okřikl jej Jimin. „Nech toho sýčkování, prosím tě. Já vím, proč s tebou dneska není žádná sranda. Neboj se, večírek dopadne dobře.“

„Tobě se to mluví.“

„Taehyung se nabídl, že ti oblek koupí. To znamená, že mu na tobě záleží!“

„Ne, to bylo úplně jinak. Kdybys ho nezbulíkoval, tak by mě dal peníze, ať si ho laskavě koupím sám. A to je velký rozdíl.“

„To víš, zaneprázdněný podnikatelé. Těm se občas musí pomoct. A nezapomeň, že na můj návrh moc rád skočil. Viděl jsem mu na očích, že mu to dělá dobře.“

„Ano, ale proč? Jenom proto, že teď má nejlepší příležitost se mi pomstít. Určitě mi koupí nějakou hrůzu, abych na tom večírku vypadal celou dobu jako nějaký strašák do zelí. Vsadím se, o co chceš, že přinese nějaký otřesný model. Ať už z nedostatku vkusu nebo schválně. Ale spíš schválně.“

„Mluví z tebe špatný svědomí, Kookie.“

Mladší si povzdechl. „Možná. Někdy mám pocit, že si zasloužím cokoliv špatného, co mi provedl a ještě provede.“

„Třeba tě tentokrát příjemně překvapí. A já se klidně vsadím taky o cokoliv, že ten oblek bude naprosto luxusní.“

„Uvidíme. Ale podívejme se pravdě do očí, Minie. Nenávidí mě a pomstí se mi. Navlíkne mě do něčeho nemožnýho. Buď to bude vzorovaný nevkus jako pro starého pána anebo to bude moc křiklavý a vyzývavý, aby si každý myslel, že jsem na prodej. Pamatuj si, že Kim Taehyung má proč mě nemít rád a moc rád se chopí příležitosti, aby mě znemožnil.“