9. kapitola

Přeju příjemné čtení...
Hatachi

S hlavou otočenou k Taehyungovu pokoji vrazil do nějakého pána, který šel chodbou. „Promiňte, já hrozně nerad,“ zašeptal a slzy mu s novou silou vytekly z očí. „Já… hrozně spěchám, nedával jsem pozor. Nezlobte se,“ omluvil se ještě jednou a rozešel se k výtahům.

„Počkejte, mladíku, ne tak rychle,“ zastoupil mu starší muž cestu a ruku mu položil na rameno.

„Prosím vás, nechte… nechte mě odejít.“

„Ale kam?“ zadíval se na mladíka starostlivě. „V tomhle stavu byste neměl chodit nikam!“

Podíval se na muže uslzenýma očima. Připomínal mu laskavého dědečka. Měl prošedivělý mroží knír a silné brýle. Byl malý a kulatý jako dýně. Na sobě měl společenský oblek, který mu padnul – bez ohledu na velké bříško – jako ulitý. Určitě si nechává šít oblečení na míru, u skutečného mistra. Cítil z něj vůni brandy a dobrého doutníku.

„Víte, já… za chvíli mi letí letadlo.“

„V kolik hodin?“

„Ve čtvrt na jedenáct.“

Z kapsičky u vesty vytáhl zlaté, kulaté hodinky, podíval se na ciferník a natočil ho tak, aby na něj uplakaný mladík taky viděl.

„To už je tolik?“ zašeptal bezradně Jungkook.

„Ano. Za pět minut se na letiště nedostanete. Ani vrtulníkem.“ Zavřel hodinky a schoval je zpět do kapsičky u vesty.

„No to je bezvadný,“ otřel si oči. „Tak jsem nakonec zmeškal i letadlo. Hrozný konec hrozného dne.“ Slzy mu vytryskly znovu.

„No a co? Svět se přece točí dál, i když neodletíte!“ řekl muž rozvážně. Určitě to byl nesmírně hodný člověk, ale čím laskavější na mladíka byl, tím víc plakal. „Víte co? Já mám nápad! Šálek dobré, silné a voňavé kávy vám určitě udělá dobře. Pojďme tedy dolů na kávu. A přitom si můžeme promluvit, jak se dostanete domů.“

„A-ano, d-díky, to je… to je p-pravda,“ vykoktal. „A-ale vy přece máte svých starostí dost. Já půjdu…“

„Nesmysl!“ Jemně vzal mladíka za loket a nasměroval k výtahům. „Jmenuji se Bang Si Hyuk. A vy?“

„Jeon Jung Kook.“

 

Pan Bang se neptal na nic celou cestu výtahem, ani když hledali volný stolek v kavárně. On se ale na kávu těšil. Potřeboval si promyslet, co a jak dál. Když si kupoval letenku, tak ho úřednice za přepážkou upozorňovala, že zpáteční let ve čtvrt na jedenáct je poslední.

„Dvakrát kávu a tady mladíkovi přineste vajíčka a párky,“ řekl číšnici.

„Panebože, snad za mě ještě nebude utrácet za jídlo,“ bránil se Jungkook, ale potom si uvědomil, že od rána nic nejedl. Teď, když se trochu uklidnil, ozval se v něm hlad.

„Tak něco jiného? Vy nejíte párky a vajíčka?“ zeptal se pan Bang.

Najednou měl pusu plnou slin. „Ano, ale…“

„A mám objednat míchaná nebo na jiný způsob?“

„Míchaná, ale…“

„Tak nám je přineste,“ s tím propustil číšnici.

„Já se vám přiznám. Když jste začal mluvit o jídle, dostal jsem hned hlad. Ale já si to samozřejmě zaplatím sám.“ V duchu počítal, kolik má u sebe peněz, ale vycházelo mu, že příliš málo na to, aby mohl zaplatit za jídlo a ještě si koupit lístek na autobus.

„Jste mým hostem,“ usmál se starší muž. „A kromě toho, vypadáte věkově stejně jako můj vnuk. Takže prosím vás, udělejte starému pánovi radost a dovolte mu, aby se o vás postaral, ano?“

Díval se na něj a zahanbeně uvažoval, co si tak asi o něm myslí. O klukovi, který uplakaný utíkal po chodbě hotelu a neměl u sebe žádné zavazadlo. Třeba si myslel, že je lehčích mravů, kterého přepadl nějaký agresivní klient. Odkašlal si. „Možná bych vám měl vysvětlit, co tady vůbec dělám.“

„Ne, to opravdu nemusíte.“

„Ale přesto bych vám to rád řekl, abyste si o mě nemyslel nic špatného. Víte, jsem fotograf. S kamarádem napůl vlastním fotostudio v Busanu. Říkáme tomu Fotoateliér Kookie a Minie.“ Sáhl do kapsy u bundy a podal mu jejich vizitku.

„Díky. No to je ale náhoda! Taky jsem z Busanu.“

„Opravdu? Takže jste tady služebně?“

„Ano, jsem investor.“ Sáhl si do vnitřní kapsy saka, vyndal z ní zlatou krabičku s vizitkami a podal mu jednu z nich. „Tenhle týden jsem potřeboval být tady, v Soulu. A co sem přivedlo vás?“

Podíval se na vizitku. Bang Sihyuk byl prezidentem firmy Bang Investments, což byla ještě proslulejší a větší korporace než Magnitech. Chvíli váhal, ale potom si řekl, že už tak jako tak jej viděl plakat. „Taky jsem tady služebně.“¨

„Jak to myslíte?“ zeptal se se zájmem.

„Ale víte, to je tak…“ podíval se do mužových laskavých očí a najednou měl jistotu, že to pochopí. Jeho nalomené ego se zoufale dožadovalo někoho, kdo by jej vyslyšel. Vyprávěl mu celý příběh o skvělé recesi, která nakonec dopadla tak špatně, ale vynechal Taehyungovo jméno a jméno firmy. Mezitím přinesli jídlo a on se do něj hladově pustil. Starému pánovi řekl všechno, až na to, že spolu s Taehyungem skončili v posteli.

Pan Bang potřásl hlavou. „To je škoda, že tak schopný mladý muž nemá smysl pro humor. Nechápu, jak potom může řídit tak obrovskou firmu.“

„Ale ne, o tom nepochybujte! Jako manažer je naprosto skvělý,“ oponoval mu Kook. „A musím přiznat, že kvůli mně vypadal jako naprostý idiot. Komu by se to líbilo?“

„Myslím, že mladík jako vy by se neměl zahazovat s takovým sucharem.“

„Taky si to myslím,“ řekl s povzdechem.

„To neznělo ani trochu přesvědčivě!“

Po talíři honil poslední kousek párečku. „Moc bych si přál, aby se mu moje recese líbila, ale všechno je jinak. A přesto je v něm něco… Chci říct, že i když je takový, tak já… Jak bych vám to…“

„Vy jste do něj zamilovaný, že?“

Podíval se do mužových chápavých očí. „Ano.“

Pan Bang si znechuceně odfrkl. „Ten nevděčník měl vaše srdce na dlani a nevážil si toho! Měl by být osudu vděčný, že mu do cesty přihrál vás. A on vás místo toho vyžene do tmy samotného! A celého uplakaného! No to jsem ještě neviděl! Můj názor je, že ten suchar potřebuje vás a vaši vitalitu jako sůl!!!“

„Možná, ale on si to nemyslí.“

„Tak potom je hlupák.“

„Co se dá dělat.“ Odsunul stranou prázdný talíř. „Moc vám děkuju za jídlo a za to, že jste mě vyslechl, pane Bangu.“

„Říkej mi Sihyuk.“

„Díky, Sihyuku.“ Usmál se Kook. „Teď si musím promyslet, jak se dostanu domů.“

„Dovol, abych se o to postaral. Několik hodin se mohu obejít bez svého auta. Kyu tě odveze do Busanu a zítra dopoledne se vrátí.“

„Kyu?“

„Chankyu, můj řidič.“

„Váš… ale pane… totiž Sihyuku, tuhle nabídku nemůžu přijmout!“

„Proč ne?“ mávl nad tím muž rukou. „Mám o tebe strach, když pomyslím, že budeš cestovat sám a v noci. Nic bych za to nedal, že chceš jet autobusem“

„No, mě to nevadí. Jsi na mě strašně moc hodný, ale tohle zvládnu sám.“

Pan Bang se natáhl přes stůl a vzal mladíkovu ruku do svých dlaní. „To nepochybuju, určitě jsi chytrý a odvážný mladý muž. Ale prosím tě, udělej mi laskavost, poslechni mě. Já mám ve svém věku peněz dost a nestává se tak často, abych mohl pomoci jednomu smutnému mladíkovi v nesnázích. Bude mi krásně hřát u srdce, když budu vědět, že jsi na cestě domů a že se ti nemůže nic stát.“

Mluvil tak upřímně a naléhavě. V hloubi duše měl stejně z cesty autobusem strach, i když to nechtěl dát najevo. „Tak dobře,“ řekl pomalu. „Ale i já bych chtěl něco udělat pro tebe. Prosím tě, až budeš potřebovat udělat hezkou fotku kohokoliv z rodiny, musíš přijít za námi a mi tě to uděláme grátis.“

„To je výborný nápad!“ Kookovu vizitku si schoval do zlaté krabičky. „Ale varuju tě už předem! Já mám spoustu vnoučat! A teď mě omluv, musím zavolat Kyuovi.“

***

Další den dopoledne stál Jungkook za pultem, když se dveře otevřely a do studia vstoupil ten poslední člověk na světě, kterého by čekal. Sám Kim Taehyung. Rázoval dlouhými kroky přímo k němu. Podíval se na staršího a připravil se na nejhorší.

„Vsadím se, o co chceš, že si to věděl!“ namířil na mladšího chlapce natažený ukazováček.

„Ale co?“

„Nedělej ze sebe naivku! Věděl si, že Bang Sihyuk je jedním z nejvlivnějších členů správní rady Magnitechu!!!“

„Cože?“ vykulil na staršího zděšeně oči. „Ne, to nemůže být pravda!“

Taehyung si založil ruce na prsou a díval se na Jungkooka nedůvěřivě.

„Ale… Sihyuk by mi to určitě řekl, kdyby to byla pravda.“

„Sihyuk?“ Tae pozvedl obočí. „Koukám, že nezahálíš. Gratuluju!“

„Není k čemu!!“ Oběhl pult a vrhl se ke staršímu s takovým zápalem, až musel starší o krok ustoupit. „Opovaž se naznačit, že mezi mnou a tím skvělým starým dobrákem se stalo něco špinavého! Netušil jsem, že má něco společného s Magnitechem. Kdybych to věděl, tak bych se mu nesvěřoval. Ježíši, Taehyungu, kdo si myslíš, že jsem?“

„To se teprve snažím pochopit…“ zabručel naštvaně.

„Víš ty co, tak se snaž někde jinde! Já mám práci. Jestli mě chceš urazit ještě nějak jinak, tak mi laskavě nech vzkaz na našem záznamníku!“ Otočil se a šel pryč.

Jimin vyhlédl ze dveří laboratoře. „Co je to tady za pozdvižení? A… pan Kim Taehyung, dobrý den přeju!“

Taehyung jenom mlčky kývnul hlavou na Jimina.

„Pan Kim je právě na odchodu. Promiň, Minie, že jsme tě vyrušili.“

Taehyung se pohnul jako boxer v ringu, když zaslechne zvonění k prvnímu kolu. „Nejsem na odchodu.“ Pohled zabodl do stropu a následující větu odrecitoval jako mluvící robot: „Přišel jsem, abych pozval Jungkooka na večeři.“