11. kapitola

 

Přeju příjemné čtení...
Hatachi

Jungkook se otočil od velkého zrcadla a mlčky zíral na Jimina.

„Nádherný!“ nadchl se Jimin.

„No… není to tak špatný.“ Jungkook se natáčel před zrcadlem.

Na sobě měl temně černý oblek s visačkou od Gucciho. Perfektně padnoucí sako a přiléhavější kalhoty, které obepínaly jeho dlouhé nohy. Sněhově bílou košili od Armaniho, jenž těsně přilehala k jeho štíhlému tělu, doplňoval vkusný černý motýlek téže značky. Dlouhé rukávy zdobily manžetové knoflíčky ve tvaru rudého srdíčka. Tutéž barvu i tvar měl ozdobný kapesníček v malé kapsičce u saka.

„Nevykládej mi, že Taehyung není sentimentální!“ řekl Jimin a ukázal na rudá srdíčka. „Tohle je nejsentimentálnější a nejzamilovanější gesto, co jsem kdy viděl. Počkej, někdo bouchá na dveře. Vrátím se a pomůžu ti to svlíknout.“

Jungkook zůstal sám a zahleděl se do zrcadla. Ještě nikdy v životě nevypadal tak krásně. Teď ho zajímalo, jestli to všechno kupoval Taehyung sám nebo to dal na starosti Seokjinovi. Tak rád by věřil první možnosti, ale on má málo času a tolik povinností. Určitě jen zvedl mobil a úkol uložil někomu jinému.

Jimin se objevil ve dveřích a nesl dvě krabice. Jednu větší a druhou menší. „Poslíček přinesl tohle. V té menší jsou určitě boty. Ale co je v té větší? Bože, už zase zvoní telefon. Musím letět. Na, Popelko!“

„Měl bych ti jít pomoct, viď?“

„Ne ne, ty udržuj kontakty s Bang Sihyukem. Tím nám pomůžeš nejvíc,“ ozval se Jimin přes rameno.

V menší krabici skutečně byly elegantní černé mokasíny, které mu padly jako ulité. Otevřel víko té větší krabice a zalapal po dechu. Uvnitř ležel kabát, stejné značky jako oblek, s kožíškem hranostaje kolem límce. Ale tohle byla chyba, miloval zvířata, a proto nikdy nenosil přírodní kožešiny.

Všiml si vzkazu na kusu papíru, který ležel na složeném kabátu, jenž byl od Taehyunga.

‚Milý Kookie,

tohle není pravá kožešina. Z toho, jak si zacházel s Princem, jsem pochopil,

že bys nikdy na sebe nevzal pravou kožešinu.

Neboj se, tahle je umělá.

Uvidíme se večer.

Taehyung.‘

 

„Tak co bylo v té velké krabici?“ zeptal se Jimin nedočkavě.

Jungkook vyndal kabát z krabice a oblékl se do něj.

„Jééé! To je škoda, že nenosíš pravou kožešinu.“

„Tahle je umělá.“

„Tak vidíš, teď už nemůžeš pochybovat o tom, že mu na tobě záleží.“

Jungkook potřásl hlavou. „Ne, je to jinak. On jenom nechce, abych měl přes oblek šusťákovku. To by byla ostuda i pro něj. Já mu to všechno vrátím, hned jak se dostanu domů z toho večírku. Ale pochybuju, že budou chtít vzít zpátky oblek a boty.“

„Tak se podrž. Tohle před chvilkou přinesl poslíček z klenotnictví.“

Díval se jako u vytržení na podlouhlou krabičku z černého sametu. Jimin ji otevřel a Jungkook vykřikl překvapením. Ve světle lamp studia se zaskvěly ty nejluxusnější hodinky s brilianty. Hned vedle ležel pár náušnic. „Tohle je určitě bižutérie,“ zašeptal ohromeně.

„Nechceš se vsadit?“

„Nech toho. Tohle je určitě napodobenina jako hranostaj.“

„Já jsem se poslíčka ptal a on mi řekl, že to je zlato a pravé kameny. Povídal, že pan Kim si je nechal pojistit.“

„Ježíši… Tohle budu muset vrátit hned zítra. Proč to vůbec dělá? Něco jiného je oblek a boty, ale kabát a hodinky? To mu tolik záleží, abych mu neudělal ostudu?“

„Jsi snad slepej nebo hloupej? Záleží mu, ale na tobě! Pochop to už konečně!!“

Jungkook potřásl hlavou. Nechtěl se nechat ranit ještě jednou, navíc o svátku zamilovaných. Dárky byly nádherné, jen kdyby dokázal uvěřit, že jsou to dárky z lásky.

„Jiminie, on má něco za lubem. Pomstí se mi za trapas s plakáty, vím to! Tohle mi poslal, jen aby mě dojal a aby ta rána potom bolela ještě víc.“

***

Pět minut před půl šestou už byl Jungkook tak nervózní, že si nedokázal nandat zlaté kroužky do uší.

„Počkej, já to udělám,“ řekl Jimin. „Panebože, ty máš ruce jako led. Nemám tady přitopit?“

„Ne.“ Protřel si ruce a dýchl na ně. „S teplotou ve studiu to nemá vůbec nic společného.“

Jimin zapnul obě náušnice a ustoupil o krok zpět, aby se mohl pokochat celkovým pohledem na mladšího chlapce. „Věř mi, že až tě Taehyung uvidí, teplota tady vylítne o několik stupňů nahoru. Moc ti to sluší!“

„Určitě kvůli tomu, že si mě i tak pěkně nalíčil.“

„Ale ne. To není kvůli nalíčení, ani kvůli luxusnímu obleku. Ty záříš!“

„Vždyť jsem strachy bez sebe!“

„Neboj se! Taehyung tě nepodrazí, za chvíli je tady.“

Mladší mladík si nervózně olízl rty. „Když já bych ze všeho nejraději zůstal doma s tebou, jako loni. Udělali bysme si sváteční pizzu a bylo by nám dobře.“

„Prosím tě, nech toho!“ Jimin zvedl oči k nebi. „Copak je to nějaký svátek zamilovaných – sedět doma a cpát se pizzou? Kdybych já věděl, jak vyzrát na toho fešáka z přízemí, byl bych dneska večer úplně někde jinde.“

„Neboj, něco vymyslíme,“ slíbil Kook horlivě. „Já…“ nedokončil větu, protože se studiem rozezněl zvonek. Taehyung byl tady.

Jimin mu podal kabát s kožíškem a popostrčil ke dveřím z laboratoře, jako kdyby vypravoval nevěstu vstříc ženichovi nebo odsouzence na popravu.

Taehyung stál před pultem. Polorozepnutý vlněný kabát odhaloval černý smoking. Pod límečkem bílé košile měl černého motýlka, štíhlý pas zdůrazňovala široká červená šerpa. Jungkook zatajil dech. Nesmírně mu to slušelo.

Taehyung se na Jungkooka díval mlčky.

„Koupil jsi to dobře,“ vyrazil ze sebe Kook s tlukoucím srdcem. „Všechno mi padne.“

„Já…,“ odkašlal si Tae. „To vidím.“

„Co je? Něco se ti nelíbí?“

„Ne, nic,“ řekl zastřeným hlasem. „Vypadáš skvěle.“

Zadíval se na staršího zkoumavě, ale nenašel ani stopu ironie. Myslel to upřímně. „Ty máš něco za lubem, viď?“

„To bude dobrý, neboj.“ Natáhl ruku pro kabát. „Ukaž, pomůžu ti.“

„Díky.“ Mladší se zachvěl, když ucítil, že stojí těsně za ním. Ta vůně jeho kolínské, teplo jeho těla… Copak může zapomenout na krásnou noc, kterou strávili spolu?

„Hezky si to užijte, vy dva!“ volal na ně Jimin.

Nejmladší stál ve dveřích laboratoře a usmíval se. „Minie, díky, moc si mi pomohl. Se vším.“

„Ano, díky moc!“ přidal se Tae.

„Rádo se stalo.“

Jungkook vrhl poslední ustrašený pohled na Jimina. Tak rád by zůstal s ním, v bezpečí domova. Potom si ale vzpomněl, že to podstupuje pro dobro firmy. Zhluboka se nadechl a vyrazil ze dveří.

Mercedes stál u chodníku přímo naproti studia.

„To se divím, že si našel místo na parkování tak blízko,“ řekl mladší, když mu pomáhal do auta.

„Nenašel. Zaplatil jsem jednomu chlapci, aby mi ho pohlídal.“

Tmavovlasý uznale pokýval hlavou, ale přesto pořád čekal, kdy přijde nějaký podraz.

V autě tiše hrála decentní klasická hudba. Jungkook se rozhlédl, ale mobil staršího nebyl k nalezení. Měl ho snad v kapse kabátu?

Taehyung se zařadil do hustého proudu aut. „Není ti zima?“

„Ne, není,“ odpověděl Kook. „Ale… mohl bych tě o něco poprosit? Podívej, co je dneska za provoz, protože je svátek. Nemohl bys…“

„Telefon jsem nechal v kanceláři.“

„Cože?“ zíral na staršího s pootevřenými ústy. „Co se děje? Není ti něco?“

„Ne, jsem v pořádku… chci říct… že nejsem nemocný.“

Počkal, jestli Tae neřekne ještě něco, ale on mlčel. „Chápu. Chceš říct, že tělesně ti nic není, ale že jsem ti způsobil velké duševní trauma, když jsem zaměnil plakáty. Možná sis musel najmout nějakého hodně drahého psychologa. Tak už mi to sakra řekni! Zasloužím si každý trest, který vymyslíš.“

Starší se díval před sebe a řídil nesmírně pozorně a ohleduplně, úplně jinak, než když spolu jeli poprvé. „Opravdu si to myslíš?“ zeptal se po chvíli.

Černovlásek polkl knedlík, který mu rostl v krku. „Podívej, já vím, že chystáš tvrdou odvetu. Hezké oblečení, boty, hodinky, tichá hudba mě mají jenom uchlácholit, abych se tý rány lekl ještě víc. Ale varuju tě… já se zaskočit nedám… mě nepřekvapí nic.“

„Uvidíme.“ Tae odbočil na parkoviště před elegantní restaurací.

„Kam jedeš? Myslel jsem, že se večírek koná u Sihyuka doma.“

„Ne, my se navečeříme tady.“

„To je nějaká bouda, Taehyungu?“

„Nemluv o boudě tak nahlas nebo si vrátný bude myslet, že tím míníš jejich podnik.“ Vystoupili z auta a uniformovaný zřízenec se ujal parkování.

Uvnitř bylo útulno. Stoly pokrývaly červené ubrusy s bílou krajkou. Uprostřed každého stolu byla krásná květinová výzdoba se srdíčky a mašlemi.

Mladá dívka podala Jungkookovi tmavě rudou růži na dlouhém stonku. „Všechno nejlepší k svátku zamilovaných,“ řekla polohlasně.

Vrchní v černém smokingu je uvedl k malému stolku pro dva a čekal s odsunutou židlí, až si Jungkook sedne.

Ale Jungkook stál a rozhlížel se kolem sebe. „Počkejte,“ řekl vyděšeně. „Tady něco nehraje. Neříkal si, že jdeme na večírek, kde bude spousta lidí? Tak kde jsou?“

„Všechno ti vysvětlím,“ řekl Taehyung. „Jen se hezky posaď.“

„Ani náhodou! Na tohle ti už nenaletím!“

Taehyung se podíval na vrchního a pokrčil rameny. „June, nech nás chvíli o samotě, ano?“

„Jistě, pane Kime,“ uklonil se vrchní a zmizel.

„Varuju tě, Kime Taehyungu! Okamžitě mi všechno vysvětli nebo odcházím!“

„Velmi rád.“ Najednou mladšího popadl do náruče a líbal na rty. Využil toho, že zděšeně pootevřel pusu a vklouzl do ní jazykem. Líbal tak dlouze a vášnivě, až mladší cítil, že se mu podlamují kolena. Konečně se od něj odtrhl. „To je první část vysvětlení,“ řekl udýchaně.

Jungkook si uvědomil, kde vlastně jsou, a zčervenal. Snažil se vymanit z Taeho náruče, ale on jej držel pevně. „Co to proboha provádíš?“ zašeptal a přes rameno se rozhlížel po jiných hostech, kteří odložili příbory a sledovali celý výjev.

„Jednám impulzivně. Tak jsi to přece vždycky chtěl a já se snažím zařídit podle tvého přání.“

„Taehyungu, nech se vyšetřit u psychiatra.“

„Ne, já potřebuju, aby si mě vyslechl ty.“

„Rozmazal si mi lesk a chudák Jimin se tolik snažil.“

„Promiň, ale jestli se nepřestaneš vykrucovat, bude to ještě horší. A pamatuj si, že si sám řekl, že si zasloužíš jakýkoliv trest, co mě napadne.“

Černovlasý se opatrně rozhlédl kolem. „Kde je Sihyuk a jeho paní?“

„Řekl jsem mu, že nepřijdeme.“

„Cože? Myslel jsem, že tam chceš jít jenom proto, abys zachránil svoje místo u firmy!“

„Sihyuk nemyslel svoje hrozby vážně, i když mi opravdu nadával do zatracených slepých idiotů.“

„Tak proč to všechno?“

„Protože jsem chtěl být s tebou, Kookie.“

„A dát mi, co mi patří, viď?“ řekl se strachem.

„Ano. Chci ti dát něco, co si opravdu zasloužíš.“

Mladší přivřel oči a očekával to nejhorší. Starší si s ním zahrával, aby to bolelo ještě víc.

„Víš, co si zasloužíš?“ jemně přejel svými rty po rtech mladšího. „Člověka, který by tě miloval celý život. Ve tvé náruči by zapomněl na celý svět a vážil by si té šťastné náhody, která nás dala dohromady.“ Odmlčel se. „Dovolíš mi to?“

Jungkook otevřel oči a pořád si ještě myslel, že se mu to jenom zdá.

„Jsi krásný a milý, Kookie. Sihyuk měl pravdu. Byl jsem zaslepený blbec, neuměl jsem si vážit svého štěstí.“

Jungkook se pokusil něco říct, ale nedokázal to.

„Po hádce ve studiu, když jsem ti vyčítal, že jste se proti mně s Bangem spikli, jsem jel na farmu a dlouho jsem pozoroval Prince. Myslel jsem na tvoje slova, že můj život je stejně spoutaný a chudý jako ten jeho. Rozhodl jsem se, že se změním.“ Usmál se. „A mimochodem… poprosil jsem je, aby častěji pouštěli Prince ven, do výběhu. Teď, když Magnitech tu farmu koupil, si to můžu dovolit.“

„Tak vy jste to koupili?“

„Ano a tvoje recese tomu spíš pomohla, než ublížila. A i kdyby to bylo jinak, copak bych se na tebe mohl zlobit? Dal si mi tím najevo svůj zájem o mě a já… Kookie, odpusť mi to!“

Podíval se na něj zmateně. „To já bych měl prosit za odpuštění. Měl si kvůli mně velké starosti.“

„Ne, nic jsem nepochopil. Choval jsem se jako idiot. To Sihyuk mi řekl narovinu, že jsem v tobě ztratil nejlepšího kluka svého života. Chvíli trvalo, než mi to došlo. Ale teď… teď potřebuju vědět… řekni mi, že mám naději.“

„Ano, máš.“

„I to je víc, než si zasloužím, ale chci ještě něco!“ Zhluboka se nadechl. „Chci, aby sis mě vzal za manžela!“

Svět se mu zatočil před očima, hlavu si opřel o rameno staršího. „Za manžela?“ opakoval v rozpacích.

„Já vím, že si to neočekával a že potřebuješ čas, aby sis to rozmyslel. Po tom, co jsem ti provedl, mě třeba nebudeš chtít vůbec, ale já se změním. Už jsem s tím začal. Na příští měsíc jsem si zamluvil hodiny závěsného létání. Když jinak nedáš, tak si tě objednám, aby si cestoval se mnou jako fotograf. Ale byl bych radši, kdyby si se mnou jel z vlastní vůle, jako můj manžel. Miluju tě, Kookie.“

„Tak do toho!“ ozvala se nějaká paní od vedlejšího stolu. „Vezměte si ho!“

„Vždyť je svátek zamilovaných!“ přidal se šedovlasý pán a jídelna mu odpověděla souhlasným zamručením.

„Prosím tě, Kookie… mohl bys mě mít aspoň trošku rád?“

„Už se stalo,“ přiznal s tlukoucím srdcem. „Mám tě moc rád. Zamiloval jsem se do tebe na první pohled, když jsem tě viděl stát u naší výlohy.“

„Kookie, vynahradím ti to. Pokud mi na to bude stačit celý život.“