1. kapitola

 

Přeju příjemné čtení...
Hatachi

Svoboda.

Park Jimin si vychutnával ten nejsladší ze všech pocitů. Hlava se mu točila nadšením.

„Vážně, drahá maminko, mě je to ale úplně jedno!“ vykřikl do větru, když přejížděl po mostě přes řeku Han a bez příčiny se smál.

U svého malého červeného autíčka měl staženou střechu, vlasy mu šlehaly do obličeje a bylo mu docela jedno, co mu ostrý vítr provede s vlasy, pletí a očima. Hodil za hlavu všechny nepříjemné následky, které mu vypočítala jeho matka.

Park Ji Sung, jeho oddaná, dokonalá matka, byla šokována, když si Jimin koupil své první auto. Nebylo to bezpečné, byla to smrtící past. Sluneční paprsky mu zničí dokonalou, smetanovou pleť. Lidé na něj budou zírat. Seznam se zdál být nekonečný. Jimin naslouchal s velkou trpělivostí, pak stručně oznámil, že přijal místo v Soulském symfonickém orchestru a šel si sbalit.

Byl konečně sám. Poprvé za celých třiadvacet let unikl ze sevření své matky. Konečně mu nikdo nebude koukat přes rameno a komentovat všechno, co řekne a co udělá. Konečně se bude moct scházet, s kým bude chtít a kdy bude chtít. Bez cenzury a bez křížových výslechů. Bude moct nosit černé boty v létě a bílé na podzim. Už jej nebudou svazovat konvence a pravidla jeho matky. Jimin měl vlastní byt, vlastní místo a nebyl už závislý na své panovačné matce.

Když Jimin dojel druhý den do Soulu, pocítil první výčitky svědomí. Jeho maminka to myslela dobře. Všechny ty obavy vyplývaly z hluboké, svazující lásky. Zaváhal, když vykládal věci z auta. Věděl, že bude čekat, až jí zavolá, ale odmítl se tak snadno vzdát. Jeho matka by se mu dokázala pověsit na krk i na dálku, kdyby jí to dovolil.

Zaváhal. Nemůže přece matku úplně ignorovat jen proto, že se od ní odstěhoval. Připadal si hloupě, že mu takové nepodstatné rozhodnutí může připadat tak těžké. Popadl poslední tašku, dotáhl ji do bytu, který vlastně tvořil polovinu dvojdomku a sáhl po telefonu.

„Tak jsem ve zdraví dorazil,“ ohlásil do telefonu.

„Minie, miláčku! Měla jsem o tebe takový strach! Byli manželé Shim -“

„Mami, přece jsem ti vysvětloval, že pan a paní Shim budou šest týdnů pryč.“ Jeho matka zjevně předpokládala, že mu majitelé dvojdomku budou dělat chůvu.

„Ale Jimine…“

„Mami, prosím tě, já jsem úplně a naprosto schopný se o sebe postarat sám.“

„Proč sis nemohl najít místo někde poblíž domova? Copak po tobě chci tak moc?“

„Mami…“ Jimin si lehce, ale ne nezdvořile povzdechl. „Já ti nechci ubližovat, ale bylo na čase, abych odešel z domova. Je to lepší pro nás oba.“ Soul byl výborný. Dost daleko od Busanu, aby to zabránilo jeho matce nečekaně objevovat se mu neočekávaně u dveří a zavalit ho dárky a radami. Ale dost blízko, aby se daly naplánovat občasné návštěvy.

„Já jenom že se mi bude po tobě tak moc stýskat.“ V hlase jeho matky se ozvala rezignace. „Budeš aspoň často telefonovat, viď?“

„Samozřejmě…“ Jimin si uvědomil, že souhlasil bez rozmyšlení. „Každý týden.“

Paní Park zaváhala. Bylo zjevné, že je zklamaná. Jimin si byl jistý, že čekala, že bude volat aspoň jednou denně. „Já … mám tě ráda, Jiminie.“

„Já vím, mami. Já tebe taky.“

Mluvili spolu ještě chvíli, než Jimin hovor ukončil. Stál uprostřed své nové kuchyně a vychutnával si ten kouzelný pocit nezávislosti. Měl co dělat, aby nerozpřáhl ruce, bláznivě se nezatočil a nezačal si zpívat.

Všechno se mu dařilo. Po několika beznadějných měsících čekání na místo flétnisty v busanském symfonickém orchestru se dozvěděl o místě v Soulu. Když o něj žádal, byl to napůl vtip, ale přátelé i jeho vlastní vzrůstající pocit nespokojenosti jej povzbudil natolik, že nakonec přece jen jel do Soulu na konkurs. Matka měla samozřejmě od samého začátku celou spoustu námitek, které on ignoroval.

Konkurs šel překvapivě dobře. V prvním kole hrál část z Mozartova Koncertu v G moll, stejnou skladbu jako ostatní. Později ho pozvali ke druhému kolu, ve kterém měl zahrát několik úryvků z Debussyho Faunova odpoledne. Po dalším čekání, které mu připadalo nekonečné, mu nabídli místo.

S pomocí ředitele orchestru si Jimin našel zaměstnání na půl úvazku v obchodě s hudbou, protože jeho plat v orchestru byl víc než skromný. I když měl slušný vlastní příjem ze svěřeneckého fondu, měl pocit, že je důležité, aby žil jen z toho, co si sám vydělá. Byla to otázka hrdosti. Když se vrátil do Busanu, zařídil, aby správce jeho fondu jeho příjmy reinvestoval. Chtěl za sebou spálit mosty, aby jediný směr, který mu zbýval, byl vpřed. Jeho cílem bylo stát se docela nezávislým na své rodině, postarat se sám o sebe.

Přijetí v soulském orchestru byl první krok na jeho cestě ke svobodě. Jestli měl stát úplně na vlastních nohou, bude muset také sám za sebe rozhodovat. Během pár hodin po tom, co místo přijal, najal si malý byt. Majitelé, manželé v důchodu, žili v jedné polovině dvojdomku a druhou polovinu pronajímali.

Jimin očekával, že o přestěhování bude muset se svou matkou svést pravidelnou bitvu. Nemýlil se, souboj skončil matčiným pláčem a tím, že Jimin byl ještě pevněji rozhodnutý odstěhovat se. Jeho matka jej dusila. Jisung mu řídila život a Jimin byl přesvědčený, že jestli se brzo neodstěhuje, tak se zalkne a umře.

Nebylo by to bývalo všechno tak zlé, kdyby ještě žil jeho otec. Bylo mu třináct, když se jeho báječný, veselý tatínek zabil při autonehodě. Ta nehoda uvrhla pohodlný, útulný svět Jimina a jeho matky do zmatku. Jeho matka už nikdy nebyla jako dřív a vlastně ani on. Jisung se od té doby nezbavila soustavného strachu, že se Jiminovi také něco stane. Celé roky snášel ochranitelské postoje své matky. Vždycky byl tichý, neprotestující syn. Hodný syn. Uzavřený, inteligentní a nadaný. Trvalo mu roky, než sebral dost odvahy se osvobodit. A teď byl volný a nikdy mu život nechutnal tak sladce.

Trvalo mu několik hodin, než vybalil. Byt byl ideální a teď se mu líbil ještě mnohem víc, než když ho viděl poprvé. Zabral si větší ložnici, ale byl vděčný za ten druhý pokoj, kde hodlal cvičit. Jako třetí flétnista bude muset zkoušet dvě až pět hodin denně. Ne že by toho času litoval. Hudba byla jediná skutečná láska jeho života. Jeho způsob úniku.

Jimin samozřejmě během těch let chodil na rande, ale nikdy neměl žádný vážný vztah. Leda že by počítal Jungkooka, což rozhodně odmítal. Jen on sám byl vinen tím nedostatkem romantiky ve svém životě. Nikdy nerozuměl ženám, nikdy jej nepřitahovaly.

Myslel si o sobě, že je hezký, štíhlý a křehký. Svou krásu zdědil po matce, ale oči v barvě hořké čokolády měl po otci. V posledních několika měsících odmítl několik pozvání na rande, protože měl silné podezření, že mu je domluvila matka. Jestli si jednou někoho najde, najde si ho raději sám.

Byl k smrti unavený, když dokončil vybalování, ale přesto si uvařil večeři. Malý špenátový nákyp, který snědl s plátky čerstvé broskve a zapil sklenicí bílého vína. Pak celých čtyřicet minut blaženě odpočíval ve vaně plné horké vody, zatímco jeho přehrávač hrál Šeherezádu od Rimského-Korsakova.

Teď by si měl odpočinout, protože ho čeká obzvlášť nabitý den. Ráno nastupoval do práce v obchodě a odpoledne měl první zkoušku s orchestrem. Předpokládal, že se mu bude špatně usínat, ale spletl se. Oči se mu zavřely, jakmile se hlavou dotkl polštáře a i spánek na sebe nenechal dlouho čekat.

Stál na prahu největšího dobrodružství svého života. Stál na vlastních nohou. Ve vlastním bytě. Byl pryč ze sevření své milující, panovačné matky.

Jimin měl pocit, že slyší podivný zvuk. Přicházel z obýváku nebo mu to aspoň tak přišlo. Znělo to, jako kdyby někdo upustil něco těžkého, což byl samozřejmě nesmysl, protože tu byl sám. Nedělalo mu to starosti, zvlášť když pak už neslyšel nic jiného. V nočním tichu se zvuky dobře nesou. Chvíli napůl poslouchal, ale pak usoudil, že to buď byla jeho fantazie, nebo že se byt usazuje a vítá ho do nového domova…

 * * *

Min Yoongi stál v obýváku dvojdomku, jeho vojenský pytel ležel před ním na podlaze. Byl k smrti unavený. Let z Washingtonu se zdržel skoro o dvě hodiny a navazující spojení z Incheonu do Soulu samozřejmě zmeškal. Což dohromady znamenalo, že měl za sebou dlouhý den.

Naštěstí ho Taehyung, kamarád ze školy bydlící též v Soulu, mohl i tak vyzvednout na letišti. Mrzelo ho, že se nemohl setkat s panem Shim. Ten člověk, od kterého si pronajal půlku dvojdomku, byl přátelský a ochotný.

Bude to otrava být nepojízdný, ale armáda mu sem dodá jeho vlastní auto během týdne. Yoongi nevěděl, kdo to parkuje na jeho místě, ale ať je to kdokoliv, nedělal si s tím hlavu. Však on už to podruhé nezkusí. Bylo dost nepravděpodobné, že by se s ním měl někdo chuť hádat. Sice byl malý, ale obvykle stačilo, když se zamračil.

S armádou byl konec, což mu na chvilku přišlo celkem líto. Proti své vůli otevřel ledničku. Byl hladový a unavený, což byla obzvlášť nepříjemná kombinace. Měl v úmyslu koupit si něco na letišti, než dorazí Taehyung, ale neměl čas. Sám nevěděl, co čeká, že v lednici najde. Zázrak?

A přesně to se stalo. V lednici bylo několik věcí, včetně menšího kousku nákypu, malé lahve francouzského vína a krabice mléka. Než domácí odjeli, musela mu paní Shim nachystat do lednice něco k jídlu. To od ní bylo milé. Nebylo to nutné, ale bylo to příjemné a Yoongi to oceňoval.

Kdyby se s ním paní Shim byla někdy setkala, byla by věděla, že plátek nákypu je pro něj jako pro slona malina. Ani jemná francouzská vína neměl rád. Když už by si dal nějaký alkoholický nápoj, bylo by to pivo. Stál před otevřenou ledničkou, sáhl po plátku nákypu a snědl ho na čtyři kousnutí. Přemýšlel, jestli má vypít to víno, ale pak raději sáhl po mléku a lokl si přímo z krabice. To se tedy musí jeho domácí přiznat, kuchařka je to vynikající. Ten nákyp byl skvělý. Klidně by si dal víc.

Na kuchyňských hodinách bylo skoro jedenáct. Byl unavený i díky časovému posunu. A příliš unavený na to, aby se rozčiloval, že mu někdo zabral parkovací místo. A příliš unavený na to, aby hledal ještě něco dalšího k jídlu. Toužil jedině po posteli.

Neobtěžoval se ani vzít si sebou těžký vak, prošel halou a vstoupil do první ložnice. Ani se nenamáhal rozsvítit. Svlékl se a odhodil přikrývku, vděčný za to, že je postel ustlaná. Ráno bude mít spoustu času popřemýšlet o všech těch změnách, ke kterým v jeho životě v posledních dnech došlo. Cestoval tisíce kilometrů, aby začal znovu. Už nebyl příslušníkem elitních zvláštních jednotek. Skončila i jeho úloha vyhledávaného poradce.

V armádě se teď šetřilo. Kdysi si myslel, že vojenská kariéra pro něj bude to pravé, ale když mu nabídli, aby doma v Koreji v armádě zůstal, odmítl. Taehyung ho ujišťoval, že v Soulu je spousta různých pracovních příležitostí. Sice ne jako sniper, kterým byl, ale s jeho láskou k hudbě a psaní textů, by se jistě uchytil. Yoongi se rozhodl návrh svého přítele přijmout.

Tae mu pomohl si všechno zařídit. Našel ten byt a předal panu Shim Yoongiho zálohu. Tomu to připadalo ideální. Starší manželský pár, který hodně cestuje ve svém karavanu a pronajímá polovinu dvojdomku. Yoongimu se líbila ta představa, že jeho domácí budou většinu času pryč. Měl rád své soukromí.

Spánek k němu přišel jako vítaný přítel. Měl z toho všeho dobrý pocit. To, že odešel z armády, bylo možná jeho nejlepší rozhodnutí za několik let.

Ale jako skoro u všech věcí v životě, to se uvidí až časem.