2. kapitola

 

Přeju příjemné čtení...
Hatachi

Jimin se vzbudil brzo, oči otevřel krátce po svítání. Dny se prodlužovaly a vzduch byl plný teplé jarní vůně.

Hodil přes sebe župan a loudal se do kuchyně, aby si udělal pravidelný ranní šálek bílé kávy. Espreso byl dárek na rozloučenou od jeho matky. Jimin při té myšlence pocítil osten výčitek svědomí, ale pak se pustil do ohřívání mléka.

Když si nápoj připravil, opatrně usrkl a krabici s mlékem vrátil zpět do lednice. Přitom si všiml prázdného talíře. Zaváhal. Když tak o tom uvažoval, mléka bylo vlastně taky jen polovina. Kam vlastně zmizel ten zbytek nákypu? A kdo mu vypil mléko?

Zamračený a zmatený zavřel dveře lednice a obrátil se. Ten zvuk. Vzpomínal si jasně, že včera v noci slyšel něco divného, ale to byl příliš unavený, než aby vstal a zjišťoval, co se to dělo. Srdce mu začalo prudce bušit, jak se rozhlédl po místnosti po nějakých důkazech. Zdálo se mu, že nic nechybí.

Podíval se do obýváku a prudce se zarazil, když uviděl velký pytel s pískem. Nebo to aspoň vypadalo jako pytel s pískem. Jen tenhle byl z nějaké maskovací látky. Jak se zloděj snažil rychle utéct, zřejmě jej tady zapomněl.

I když byl víc než trochu vyděšený, odmítl volat policii hned první den svojí svobody. Připadalo mu rozumné nejdřív si ten vak prohlédnout, než udělá nějaké závěry.

„No tak, “ řekl nahlas, aby si dodal odvahy. „Tak zlé to nebude. Čeho se bojíš?“

Pomalu a opatrně došel do obýváku. Velký maskáčový vak ležel rovnou ve dveřích. Když si ho Jimin prohlédl blíž, usoudil, že v něm přece jenom nebude písek. Pravděpodobnější bylo, že ten, kdo se mu vloupal do bytu, tu ten vak s ukradenými věcmi zapomněl.

Něco ho jistě vyplašilo a on ty věci odhodil nebo upustil. Teď se s tím už nedalo nic dělat. Neměl jinou volbu, bude muset zavolat policii a všechno ohlásit. Jen se modlil, aby se to nedozvěděla jeho matka. Přesně něco takového by ji přivedlo k šílenství.

Jimin se rozhodně otočil a vzápětí stál tváří v tvář stejně vysokému mladíkovi, který nebyl o moc starší než byl on sám. Koukal na něj hrozivě a rozzuřeně. Jiminovi se panicky rozbušilo srdce.

„Kdo sakra jste?“ zařval neznámý hlasem, který duněl jako čínský gong.

„Kdo jsem já?“ vykřikl Jimin rozčíleně. „To bych se snad měl ptát já vás!“ Sám se divil, že neomdlel hrůzou. Jak si tenhle otrapa dovolil vniknout do jeho bytu, jeho prvního bytu a ještě na něj křičet! „A co vůbec děláte v mém bytě?“

„Tak to se moc pletete, milej zlatej. Tady bydlím já!“

Jimin založil ruce na hrudi a výmluvně se na něj podíval. Jeho pohled říkal, že tak blbý není a nenechá se zastrašit. Když zvládl svou matku, tak už klidně zvládne i King Konga.

„Tady náhodou bydlím já,“ řekl mu tak důrazně, jak dovedl. Ani jeho zamračený obličej jej nezastrašil. „A teď bych vám radil, abyste odešel. Jinak budu muset požádat o zásah policii.“

Se zkoumavě přivřenýma očima naslouchal jeho pisklavému hlasu. Pomalu se usmál. „To vás navedl Kim Taehyung, co?“

„Ujišťuju vás, že žádného Kim Taehyunga neznám,“ informoval neznámého prkenně. „Teď buďte tak laskav a odejděte. Ten pytel si prosím vezměte sebou, dřív než zavolám policii.“

„Poslužte si.“ V tmavých očích měl chladný a arogantní výraz. „Mohlo by to být zajímavé, protože já mám na tenhle byt nájemní smlouvu.“

„To těžko,“ odsekl Jimin, „protože nájemní smlouvu mám já.“

„Dokažte to.“

„Vy to dokažte!“ nedal se. Bylo zjevné, že ten otrapa lže, ale nevěděl, co tím sleduje.

„Proč ne.“ Sáhl po vaku, který Jimin předtím zkoumal. Otevřel ho a odtamtud vytáhl tlustou obálku. Prolistoval pár papírů, pak jeden oddělil a podíval se na něj. „Podepsal jsem nájemní smlouvu na šest měsíců,“ řekl. „Tady to potvrzuje podpis Shim Changkuna.“

„Shim Chang Kun,“ opakoval pomalu Jimin, jak studoval smlouvu. „Já … já jsem si ten byt pronajal od jeho ženy asi před týdnem.“ Měl samozřejmě smlouvu také sebou, ale momentálně byla v jeho pokoji.

„Paní Shim vám pronajala tenhle byt?“

„Zřejmě došlo k nějakému nedorozumění,“ řekl Jimin pomalu a snažil se utřídit si myšlenky. Znovu si přečetl ten papír a všiml si jeho jména.

„Tak je požádáme, aby ho vyřešili,“ navrhl Yoongi. „Zřejmě každý z nich pronajal byt, aniž by o tom ten druhý věděl.“

„Ano, ale bohužel nám moc nepomůžou.“

„Proč ne?“ Yoongi se zamračil. „Stačí se s nimi jen spojit a tím to jednou pro vždy vyřešíme.“

„Protože,“ Jimin začínal být netrpělivý, „manželé Shim tady nejsou. Když jsem naposledy mluvil s paní Shim, říkala, že budou šest týdnů pryč.“

„Šest týdnů!“ vybuchl Yoongi a Jimin by býval přísahal, že jeho hlas duní v obýváku jako rány hromu.

„Nemusíte tak řvát.“

„Poslechněte, vážený, já mám důvod se rozčilovat. Nemám v nejmenším úmyslu se stěhovat.“

„Ale budete muset, nemáte na vybranou,“ řekl Jimin tak klidně, jak za daných okolností dokázal. „Já jsem se sem nastěhoval první a držení je devět desetin práva. Můžete být aspoň gentleman a -“

„Na to zapomeňte. Vy můžete být rozumný a odstěhovat se. Kdo ostatně dokáže, kdo tu byl dřív?“

„No samozřejmě já,“ prohlásil Jimin znechuceně, „protože jste mi snědl zbytek večeře.“ Yoongi se znovu zamračil a Jimin doufal, že proto, že si uvědomuje, že on má pravdu.

„Vlastnictví je jediný způsob, jak rozhodnout, kdo má na byt právo. Doneste svou nájemní smlouvu a zkontrolujte si datum na stvrzence. Připadá mi rozumné, že byt bude patřit tomu, kdo za něj první zaplatil. Ten druhý se bude muset odstěhovat. Souhlas?“

„Dobře,“ řekl Jimin váhavě. Odhrnul si z obličeje delší prameny vlasů a to nervózní gesto ho rozzlobilo. Yoongi v tom bude vidět náznak slabosti a on mu nehodlal dát ani tu nejmenší výhodu.

Trvalo mu jen chvilku najít podepsanou smlouvu. Když se vrátil, stál Yoongi u sporáku. Na něm se vařil kastrůlek vody. Přidal do něj rozemletou zrnkovou kávu a pak tekutinu scedil do připraveného hrnečku. Jimin nikdy neviděl nikoho vařit kávu tak primitivním způsobem, ale musel připustit, že je Yoongi vynalézavý. Doufal jen, že stejnou vlastnost projeví při hledání nového bytu.

„Moje smlouva je z desátého,“ podal Yoongimu důkaz.

Yoongi mu vzal papír z rukou a pečlivě si ho pročetl, zatímco Jimin se podíval na jeho smlouvu. Ulehčeně si oddechl, když zjistil, že smlouvu podepsal o den dříve než Yoongi.

„Mrzí mě to, opravdu,“ řekl a snažil se zakrýt své ulehčení. „Ale tenhle byt je pro mě jako stvořený. Pracuji nedaleko odtud.“ Starší se zamračil, jako by naznačoval, že i jemu byt skvěle vyhovuje. „Samozřejmě udělám, co budu moci, abych vám pomohl najít jiné bydlení,“ nabídl mu přesvědčivě Jimin.

Yoongi se zamračil ještě víc.

„Máte se kam odstěhovat?“ zeptal se Jimin s mírnou výčitkou svědomí. Chtěl celou věc zvládnout co možná nejlépe, protože bylo zřejmé, že to nebyla chyba ani jednoho z nich. Byl jen vděčný, že to není on, kdo se musí stěhovat.

„Ne,“ řekl po chvíli přemýšlení Yoongi. „Přiletěl jsem včera z Fort Davon. Můj kamarád Taehyung mě odvezl z letiště.“

„A co ten Taehyung? Přece byste u něj mohl nějaký čas bydlet, ne?“

„To těžko. Bydlí se svým přítelem. Když mi napíšete šek na zálohu a první splátku nájemného, tak odtud hned vypadnu.“

„Zálohu?“ opakoval Jimin. „A první splátku …“

„Pět set tisíc wonů, plus dva miliony pět set tisíc, to je-“

„Já nemám tři miliony wonů.“ Jiminovi se sevřelo srdce. Ke svěřeneckému fondu nemohl a nepřicházelo v úvahu požádat o ty peníze matku.

„Tak to je tedy problém, co?“ zavrčel Yoongi. „Protože já se odtud nehnu, dokud nedostanu zpátky svoje peníze.“

„To snad přeháníte,“ polkl Jimin hrůzou. „To manželé Shim vám dluží peníze, ne já.“

„A jak si představujete, že si najmu jiný byt, když na to nebudu mít peníze?“ štěknul netrpělivě.

Jimin zamrkal nad tou prudkostí a pak vzplál spravedlivým rozhořčením. „Já nevím … a nemám čas se s vámi hádat. Musím být ani ne za hodinu v obchodě. Pokusím se přes den něco vymyslet.“

„To bych vám radil!“

„A já bych vám radil, abyste trochu přemýšlel taky vy!“

 ***

Tohle je pěkný průšvih, přemítal Yoongi pod sprchou. Celé týdny se těšil na to, až bude zase sám. Věděl, že jeho rodina je zklamaná, že se rozhodl vyrazit do Soulu, místo aby se vrátil do rodného Daegu. Junki, jeho starší bratr, mu nabídl práci, ale Yoongimu se nezdálo, že by v kavárně bylo moc velké uplatnění pro vojenského snipera.

Teď poprvé ho napadlo, jestli se rozhodl správně. Jeho maminka zemřela tak dávno, že si na ní nepamatoval a  jeho otec se znovu oženil, když mu bylo pět. Yoongi se cítil ve vlastní rodině vždycky trochu odstrčeně.

Do armády se přihlásil hned, jak vyšel ze střední školy. Posledních pět let byl u zvláštních jednotek jako sniper. Jeden z těch roků strávil na misi V Saúdské Arábii.

Taehyung volal kolem desáté. Yoongi se mu vůbec nezmínil o tom zmatku s bytem. Ani nebylo třeba, protože mu bylo celkem jasné, co se stane.

Jimin se nechce odstěhovat. Ani on ne. A bylo nepravděpodobné, že druhý mladík dokáže odněkud vyčarovat tři miliony wonů.

Neměli tedy na vybranou.