3. kapitola

 

Přeju příjemné čtení...
Hatachi

Jimin zažil málo tak nepříjemných rán, jako bylo to dnešní. A odpoledne nebylo o moc lepší. Zrovna když začal chápat, co od něj bude pan Choi požadovat, vešel do obchodu Min Yoongi.

Pan Choi se na Jimina usmál, aby mu naznačil, že se má věnovat novému zákazníkovi. A tak vyrazil k Yoongimu a snažil se, jak mohl, zakrýt své podráždění. Celá ta situace ho vyváděla z míry. Vypadalo to, že nikdy nebude volný. Nejdříve jeho matka a teď tenhle – člověk.

„Přejete si?“ zeptal se chladně, i když mu z očí sršely jiskry.

„Máte pro mě tři miliony wonů?“ zeptal se Yoongi.

Jimin na okamžik zavřel oči a snažil se sebrat každičký kousek sebeovládání, který mu jeho matka vtloukla do hlavy. „Už jsem vám vysvětlil, že ne.“

„A máte nějakou možnost je sehnat?“

Jimin strávil většinu odpoledne nad stejnou otázkou. Těžko si mohl říct o zálohu, když byl zaměstnaný jen tři hodiny. Uvažoval i o tom, že o peníze požádá svou matku, ale usoudil, že to nepřichází v úvahu. Ani banka mu pravděpodobně úvěr nedá. Jimin nevěděl, co má dělat.

„No?“ naléhal starší. „Můžete je sehnat?“

„Ne tak rychle,“ připustil neochotně Jimin.

„To jsem si myslel.“

„Dělám, co můžu!“ procedil mezi zuby.

„Nějaký problém?“ ozval se pan Choi.

„Ne, ani v nejmenším,“ ujistil Yoongi majitele obchodu se spokojeným úsměvem.

„Chcete, aby mě vyhodili?“

„Nechci. Dlužíte mi tři miliony wonů.“

„Já vám nedlužím vůbec nic. Dluží vám manželé Shim.“ Ten blonďatý kluk ho rozčiloval ještě víc než předtím.

„Ale manželé Shim tady nejsou, kdežto vy ano,“ připomněl mu lehce Yoongi.

„Dal bych vám je, kdybych je měl.“ Jimin věděl, že to moc velká útěcha není, ale víc mu nabídnout nemohl.

„Poslechněte,“ řekl Yoongi a prsty si promnul zátylek. „Něco mě napadlo. V téhle chvíli nic jiného dělat nemůžu.“

„Dobře,“ kývl Jimin a jen doufal, že ho napadlo víc než jeho. Jak to viděl Jimin, nebylo z téhle situace východisko. On ty peníze neměl a Yoongi se vystěhovat nechtěl, dokud je nedostane.

„Budeme tam bydlet spolu, dokud se majitelé nevrátí.“

Bydlet spolu! Konec nezávislosti! Konec svobody! Přešel z bláta do louže. „Ale to je šest týdnů,“ řekl Jimin s hořkou chutí porážky na jazyku.

„Já vím, jak dlouho budou manželé Shim pryč,“ odsekl blonďák. „Půjdu vám z cesty a vy půjdete z cesty mě. Ostatně se tam nehodlám moc zdržovat. Nemám ještě místo, jinak bych neměl takovou starost o peníze.“

„Já taky budu mít co dělat,“ dodal Jimin, protože si uvědomil, že jiné východisko není a že se musí společně pokusit se z té nepříjemné situace dostat co nejlépe.

„Takže souhlasíte, že budeme bydlet spolu?“

Černovlasý chlapec zaváhal. Věci šly totiž jinak, než plánoval.

„No?“ chtěl vědět blondýn.

Vztekle a nešťastně kývl. Zamračil se a dodal: „Ale jen pod jednou podmínkou.“

Blondýn zaťal zuby. „A to?“

Jimin se ohlédl přes rameno, aby se přesvědčil, že pan Choi neposlouchá. „Za žádných okolností nebudete brát telefon! Moje matka se o tom nesmí nikdy dozvědět… jasné?“

***

Druhý den ráno se Jimin vzbudil rytmickým tleskáním. Nevěděl, co to zase Yoongi provádí, ale byl přesvědčený, že to bylo něco nepříjemného. Něco obzvlášť rafinovaně vymyšleného, aby ho to rozčílilo. Nechápal, proč na tuhle dohodu vůbec přistoupil.

Vyhrabal se z postele, oblékl se do županu a dovlekl se do obýváku. Yoongi oblečený do šedých tepláků, dělal na podlaze kliky. Vždycky, když se zvedl z koberce, tleskl a zase se opřel rukama právě včas, aby nespadl na podlahu. Vylepšuje si sebevědomí, pomyslel si Jimin, dokazuje, jak je silný.

Než stačil něco říct, blonďák se obrátil a začal dělat sedy-lehy tak rychle, že se zdálo, jako by se jeho tělo od pasu nahoru tou rychlostí rozostřilo.

„Je tohle bezpodmínečně nutné?“ zeptal se Jimin, došel do kuchyně a začal si vařit kávu.

Starší mladík jej ignoroval, což bylo dobře. Většinu předchozího dne strávil tím, že předstíral, že tam Yoongi není. Ne, že by to nějak pomohlo. Yoongi jej ujistil, že mu půjde z cesty a on si naivně myslel, že to znamená, že se spolu moc neuvidí. Je pravda, že spolu netrávili mnoho času, ale i půlhodiny byla víc, než mohl snést. Yoongiho přítomnost se pro něj rychle stala soustavným zdrojem podráždění.

„Zase už jsi nechal rádio naladěné na té bláznivé stanici plné rappu,“ poznamenal a nenamáhal se ani skrýt své znechucení. „Jestli jsi zapomněl, jako že asi jo, tak já dávám přednost klasické hudbě. A protože to je moje rádio, tak bych byl rád, abys ho laskavě přeladil zpět, než ho vypneš.“

„Ano, má princezno.“

„Přestaň mi tak říkat!“ Jimin nesnášel tu přezdívku. Zdálo se, že Yoongi v tom nachází potěšení. Normálně by mu nedopřál to zadostiučinění vědět, jak ho ta přezdívka rozčiluje, ale teď si nemohl pomoci. Co mu vadilo nejvíc, bylo to, že oblíbená přezdívka, kterou mu dávala matka, byla právě ‚princezna‘. Nelíbilo se mu to o nic víc, než když mu tak říkal Yoongi, ale matčina ‚princezna‘ byla aspoň projevem lásky. Yoongi mu to dělal schválně, dráždil ho tím a on nedělal nic, než že si bránil svůj osobní prostor.

„Žádal jsem tě jenom, abys… To je jedno.“ Vůbec se s ním nedalo mluvit.

„V koupelně na vaně jsi nechal viset svoje spodní prádlo,“ podotkl Yoongi. „Tři výstavní kousky.“

„Mohl jsi je dát jinam.“

„Jestli si dobře vzpomínám, tak jsi mi zakázal dotýkat se tvých věcí.“

„Snědl jsi mi večeři!“ Měl na blonďáka strašný vztek a měl proč. Po namáhavé tříhodinové zkoušce s orchestrem dorazil domů, hladový a vyčerpaný a zjistil, že mu Yoongi snědl krevetový salát. Tvrdil, že prý omylem, nevěřil mu.

V Jiminovi narůstalo podezření, že toho muže na něj jakýmsi záhadným způsobem poslala jeho matka. Když ho nemohla přesvědčit, aby se vrátil domů, najala tohohle otravu, aby mu znepříjemnil život.

„Ty máš paměť jako slon, co?“ zeptal se Yoongi a pokračoval ve cvičení s intenzitou, která mladšího rozčilovala ještě víc.

„No dobře,“ řekl Jimin, zhluboka se nadechl a na chvilku zavřel oči, aby se uklidnil. „Jak já to vidím, máme jenom dvě možnosti. Buď na sebe budeme štěkat celé dopoledne, nebo vyhlásíme příměří. Zatím jsme jen dokázali znepříjemňovat život jeden druhému.“

„No to bych řekl.“

Jimin se zachvěl, ale pak si uvědomil, že příčinou nebyly jen soustavné urážky, že se k sobě prostě nedokázali chovat normálně. V bytě byl mráz a to doslova. Začaly mu cvakat zuby. Zuřící černovlásek došel k termostatu a pak se prudce otočil, aby vmetl staršímu do tváře tohle nejnovější zvěrstvo. „Ty jsi vypnul topení!!“

„To se nedalo vydržet. Nastavil jsi to tak, že by se tady daly pěstovat orchideje.“

„Ty jsi to zase nastavil tak nízko, že by tady mohli bydlet tučňáci,“ odsekl Jimin. Už se vůbec neovládal. Než potkal Min Yoongiho, málokdy zvýšil hlas. A teď se z něj za necelý týden stala hašteřivá dračice. „Neopovažuj se ještě sáhnout na ten termostat!“ Blonďákovo zamračení ignoroval a znovu nastavil teplotu. Nebylo divu, že se klepal.

Yoongi ihned vstal, natáhl ruku přes Jiminovo rameno a nastavil ho znovu tak jako předtím.

Jimin měl chuť začít ječet, ale uvědomil si, že by to k ničemu nebylo. „Tohle nejde…“ řekl a přitom neměl daleko k slzám zlosti a zoufalství. Snažili se. Oba se snažili, jak se dalo, ale tahle dohoda se prostě nedala uvést do praxe.

„To mi povídej,“ procedil Yoongi zaťatými zuby. „Žít s tebou je jako tancovat ve vejcích. Máš víc pravidel než Pentagon. Ono by to šlo, kdybys nebyl tak zatraceně neústupný!“

„Já? Tak abys věděl, ty supermane, já jsem jeden z nejvyrovnanějších a nejpříjemnějších lidí, které můžeš v životě potkat! Nebo jsem aspoň býval, než jsem potkal takového zatvrzelého, nelogického, nemožného troubu.“

„No tak když se chceš bavit takhle, tak prosím,“ zavrčel a složil ruce na hrudníku. „V celém svém životě jsem nepotkal nikoho tak chorobně pořádkumilovného, jako jsi ty. Netroufnu si ani nechat otevřený časopis, protože ty ho zavřeš a uložíš na konferenční stolek.“

„Já čirou náhodou mám rád doma pořádek. To je takový hřích?“

„Jo,“ odsekl blonďák zuřivě. „A kromě toho jsi maminčin hodný chlapeček. Tak strašně se bojíš udělat něco, s čím by nesouhlasila.“

„O mé matce a o mě nevíš vůbec nic!“

„Tak moc se bojíš, aby se o mně nikdy nedozvěděla, že si nesmím ani dovolit zvednout telefon.“  

„Nebojím se.“

„Bože nedopusť, aby zjistila, že její chlapeček žije s nějakým mužem.“ Vztek z něj jen sršel.

„Moji matku z toho laskavě vynech!“ ječel Jimin a vztekle si dupl nohou.

„S radostí. Jestli je ti podobná, tak o ní chci vědět co nejmíň!“

Jimin zkřížil ruce na hrudi a přitiskl je k sobě, aby se zahřál. Starší měl pravdu. Přesto, že se snažil žít po svém, na dálku se pořád držel matčiny sukně. On se opravdu bál, že se jeho matka dozví o Yoongim. Mělo by mu být jedno, co si matka myslí, ale proč z toho má takové obavy?

Mezi ním a Yoongim přece není žádný romantický vztah.