4. kapitola

Přeju příjemné čtení...
Hatachi

Jimina ještě víc znepokojovalo, co řekl Yoongi o jeho pořádkumilovnosti. Jeho matka taková byla. Celý život šlo Jiminovi strašně na nervy, že za ním matka pořád chodí a uklízí po něm. A teď on sám dělá totéž. Yoongi mu nasadil brouka do hlavy.

„Půl noci mě nenecháš spát, protože cvičíš na tu svoji flétnu a pak si stěžuješ, když si jenom pustím televizi,“ pokračoval Yoongi.

„No dobře, tak to ukončíme hned,“ zuřil Jimin a rukama švihl do vzduchu jako karatista, až ho zuřivost toho gesta vyvedla z rovnováhy. „Odstěhuju se. S potěšením. Jestli jsi mě chtěl odtud vyhnat, tak si můžeš gratulovat, protože se tě to povedlo. Napiš mi šek na zálohu a můj podíl na nájmu a já si víc než rád najdu jiné bydlení.“

Yoongi zmlkl. Vzal ručník, který měl kolem krku a otřel si pot z čela. „Já ty prachy nemám.“

„Ty je nemáš,“ opakoval Jimin a k jeho hrůze mu selhal hlas: „A co mám podle tebe dělat?“

„Já nevím.“

„Žít tady s tebou se prostě nedá.“

„Ono žít s tebou taky není procházka růžovým sadem.“

„Ale já si nehraju s tvým rádiem.“

„Já nepoužívám tvůj holicí strojek na svoje nohy,“ odsekl blonďák.

„Neudělal jsem to schválně, myslel jsem, že je to můj vlastní.“

„Jak jsem měl vědět, že tři mrňavý krevety a pár salátových listů je celá tvoje večeře?“ zeptal se Yoongi, už méně vztekle. „Připusť si to, oba jsme spáchali nějaký ten hřích. Na tom, co jsi řekl předtím, rozhodně něco je.“

„Že se odstěhuju?“

„Ne,“ řekl váhavě. „Že vyhlásíme příměří. Oba jsme dospělí … nebo bych si to aspoň rád myslel.“

„To já taky,“ zamumlal Jimin a překvapilo ho, že se mu chvějí ruce. Schoval je za zády, aby si toho starší nevšiml.

„Určitě to spolu nějak zvládneme, když se oba budeme snažit,“ řekl a dlouze si povzdychl. „Jsi ochotný to zkusit ještě jednou?“

Jimin pomalu, váhavě přikývl. „Dobře.“

„Fajn, v tom případě já taky. Už to nebude moc dlouho trvat. Pět týdnů není přece tak moc.“

„Radši si to nechci ani představovat,“ zavrčel černovlasý pro sebe. Nebyl čas diskutovat o podmínkách příměří, protože ani ne za hodinu musel být v práci. Dvakrát týdně jezdil rovnou z obchodu na zkoušku. Nebyl si jistý, jestli si už Yoongi všiml jeho rozvrhu. Na cestě ke dveřím zaváhal.

Yoongi seděl u stolu a jedl obrovskou snídani, skládající se ze smažených vajec, toastu, ovoce a kukuřičných lupínků. Za jediné jídlo snědl víc než Jimin za celý týden.

„Přijdu … přijdu večer pozdě,“ řekl mladší a doufal, že to nezní poraženecky. „Po práci mám zkoušku s orchestrem. Myslím, že by to mohlo líp klapat, kdybychom věděli, jaký časový rozvrh má ten druhý.“

„To je dobrý nápad. A to znamená, že nebudeš doma dřív než pozdě večer?“

Jimin kývl. „Asi v jedenáct.“

Yoongi kývl také. „Dlouhý den, co?“

„Mě to nevadí,“ usmál se Jimin. „Hrozně mě baví to, co dělám.“

Blondýn odložil vidličku a otřel si rty ubrouskem. „A taky jsi moc dobrý. Sice tomuhle žánru moc nerozumím, ale slyším tě po večerech cvičit a je to fakt krása.“

Mladší se musel usmát. „Kompliment, Yoongi?“

Zdálo se, že blonďák sám sebe trochu překvapil. „Jo. Fakt jsi výborný muzikant.“

„Díky. Ty jsi zase zamračený … ehm … svalovec.“

Yoongi se usmál skoro chlapecky. „Jinými slovy, když rychle nenajdu práci, vždycky se můžu živit jako ochranka.“

„Jasně, proč ne?“ zasmál se Jimin.

Yoongi se na černovlasého zeširoka usmál a černovlasý si nemohl pomoci, aby mu úsměv neoplatil. „Tohle už nebylo tak špatné, co?“ zeptal se jemně.

„To ne.“ Jimin neměl ani ponětí, čím se Yoongi celé dny zabývá. To byl jeden z důvodů, proč sám začal o svém pracovním programu. Zaváhal. Nechtěl se ptát, ale na druhé straně to chtěl vědět.

Podíval se mladšímu do očí. „Mám se v jednu přijít představit do jedné společnosti. Vypadá to zatím slibně.“

Jimin cítil, jak mu spadl kámen ze srdce. Když se budou hodně snažit, mohou se z nich nakonec přece jen stát přátelé. „Zlom vaz.“

„Dík.“

Jiminovi se nechtělo odejít. Byl to první srdečný rozhovor, který spolu za celý týden vedli. Pokud se pamatoval, Yoongi se na něj nikdy předtím neusmál. Měl hezký úsměv. Moc hezký. V tmavých očích mu jiskřilo.

***

„Není tak špatný,“ přemítal Yoongi nahlas, když Jimin odešel z bytu. Bylo ironií, že ty věci, které jej na něm rozčilovaly nejvíc, ho zároveň přitahovaly. Pravda, cvičil na flétnu pozdě do noci, ale na druhou stranu obdivoval jeho vytrvalost a disciplínu. To byly vlastnosti, které sám uznával a obdivoval je u jiných.

Ze začátku viděl Jimina jen jako snoba, ale možná se v něm spletl. Nevzpomínal si, že by až do dnešního rána spolu vedli jediný rozhovor, jehož hlavním tématem by nebylo vyčíst jeden druhému chyby.

I když se Jimin snažil nedat to na sobě znát, věděl Yoongi, že ho rozčiluje, když jej oslovuje ‚princezno‘. Musel obdivovat způsob, jak se ovládal. Málokdy zvýšil hlas, málokdy dal na sobě znát, že se zlobí. Kdyby si občas nezastrčil nervózně pramen vlasů za ucho, možná by to na něm ani nepoznal.

Jimin byl taky hezký. Hezký takovým jemným způsobem. Byla to křehká krása, jakou je třeba rozmazlovat. Sám nikdy o takové typy nestál. Měl radši muže, kteří měli na kostech trochu víc masa a takové, které na něj kladli menší nároky.

Ne že by byl nadšený tou jeho puntičkářskou pořádkumilovností. Sedm let strávil v armádě a nebyl zrovna nadšený, když mu sebral jeho špinavé ponožky do kuchyňských kleští a odnesl je k pračce. Ano, byly trochu cítit, ale Jimin to rozhodně přeháněl. Choval se, jako kdyby to byl odpad, navíc s nějakým vysoce nakažlivým virem.

Líbil se mu. Hodně se mu líbil. Je pravda, že žít tak těsně vedle sebe bude od obou vyžadovat dost snahy, ale určitě to půjde a bude to čím dál lepší. Časem si najde vlastní byt, ale doufal, že i potom bude s Jiminem vycházet přátelsky. Teď poprvé měl šanci. Dobrou šanci.

*** 

Jimin se nemohl dočkat, aby už byl doma. V úterý a ve čtvrtek měl vždycky těžký den. Jeho program v ty dny byl dlouhý a obvykle neměl čas se před zkouškou navečeřet, takže než se doplazil domů, umíral hlady. Což znamenalo, že jeho nálada bývala na bodě mrazu.

Dnes si ovšem udělal čas na salát a misku ramenu, než vyrazil do koncertního sálu. Nebyl si jistý, proč tak pospíchá domů. To ráno se mezi ním a Yoongim stalo něco podstatného. Oba to cítili. Jimin doufal, že v tomto duchu dokážou pokračovat.

Když se blížil k dvojdomku, všiml si, že před ním parkuje několik aut. Viděl Yoongiho audinu, která dorazila den předtím, ale byla tam ještě dvě auta, které neznal. Nevěděl, co jej čeká uvnitř, když vcházel do bytu.

Yoongi seděl u kuchyňského stolu se třemi dalšími muži přibližně stejného věku. Hráli karty. Na stole stálo několik otevřených lahví piva a hromádky modrých, červených a bílých žetonů. Nikdo si ho nevšiml.

„Yoongi, chci s tebou mluvit,“ řekl tiše a vešel do kuchyně. Srdce mu prudce bušilo. A on si myslel, že spolu budou vycházet líp! On si myslel, že spolu najdou nějakou společnou řeč. Zuřil tak, že skoro nemohl mluvit.

Blonďák vzhlédl od karet a po tváři mu přelétl ohromený výraz. „Jimine … jak to, že jsi doma?“

„Já tady bydlím, jestli to nevíš.“

Jeho prohlášení komentovalo několik hvízdnutí a dalších zvuků. „On tady bydlí?“

„No jo, to by ani nebyl Suga, aby si nenašel chlapa.“

„To není špatný, kamaráde, to tedy ne!“

„Yoongi, můžeme si promluvit … soukromě?“ zeptal se Jimin a nevšímal si poznámek Yoongiho přátel.

Šel za mladším do koupelny. „Já myslel, že dneska přijdeš pozdě.“

„Já jsem přišel pozdě. Jestli sis nevšiml, je deset.“

„Ale … ty jsi nešel na večeři s přáteli?“

„Jedl jsem předtím. Kdo to je?“ chtěl vědět a ukázal ke kuchyni. „A co tady dělají?“

„Já bych řekl, že je to snad jasné. Hrajeme poker. Poslechni, já vím, že jsi rozčílený-“

„Mohl jsi mi aspoň něco říct předem. Byla by to slušnost.“

Yoongi se dlouze nadechl. „Máš pravdu, ale nečekal jsem tě ještě aspoň hodinu.“

„Takže ty si myslíš, že je v pořádku, když mi do bytu přitáhneš úplně cizí lidi?“

„Je to taky můj byt.“

„Já bych nikdy nic takového neudělal, aniž bych se tě předem zeptal.“

„Přestaň,“ odsekl. „No tak, Jimine. Už to zase přeháníš.“

„Zase?“

Jeden z jeho pivních a karetních přátel zavolal z kuchyně. „Hej, Gi, zvoní telefon, mám ho vzít?“

„Ne!“ vykřikl netrpělivě Yoongi.

Ale kamarád už měl sluchátko u ucha, dřív než ho Jimin nebo Yoongi stačili zarazit. „Joonův masážní salon,“ vtipkoval. „Erotika je naše specialita.“

Jimin zavřel oči a opřel se o pračku.

„Namjoone,“ zakřičel Yoongi, „dej sem ten telefon!“

„Ne!“ vyjekl Jimin a vyběhl z koupelny.

Dřív než se kterýkoli z nich dostal k telefonu, Namjoon už ukončil hovor. „Žádný strach,“ šklebil se, „byl to omyl. Nějaká stará dáma z Busanu hledala svého syna. Vy se náhodou nejmenujete Jimin, že ne?“