5. kapitola

 

Přeju příjemné čtení...
Hatachi

„Ahoj, mami,“ řekl Jimin, když telefon vzápětí zazvonil podruhé. „To je překvapení… takhle pozdě.“

„Před chvilkou se na tomhle čísle ozval nějaký mladík. Kdo to byl?“

„Mladík… ty myslíš… Yoongiho,“ řekl a zamračil se na svého spolubydlícího. Namjoona by matce nevysvětlil vůbec. Koneckonců to byla Yoongiho chyba. Jeho matka samozřejmě měla jeho číslo na rychlé volbě, takže ji nešlo přesvědčit, že se dovolala někam jinam. „To je můj… soused.“ Jimin se obrátil zády k Yoongimu a jeho kamarádům. Slyšel, jak si tiše sbírají své věci a plíží se ke dveřím, nepochybně pod dozorem jeho provinilého spolubydlícího.

„Soused, říkáš,“ opakovala jeho matka pomalu. „Je hezký?“

„Mami, prosím tě. Povídali jsme si, a když zazvonil telefon, tak jsem Yoongiho poprosil, aby to zvedl. On je trochu šašek.“

„To jsem si všimla.“ Matčin hlas změkl. „Začínám si myslet, že to přece jen nebyl špatný nápad, že ses přestěhoval do Soulu.“

„To určitě nebyl,“ odpověděl Jimin napjatě, protože si uvědomil, že matka začíná používat obrácenou psychologii. Kdyby ho Jisung dokázala přesvědčit, že je v podstatě hrozně spokojená s tím, že se Jimin odstěhoval, tak by její syn mohl změnit názor a vrátit se domů. Tenhle trik Jisung používala až moc často.

„Stýská se ti po mě aspoň trochu?“ chtěla vědět Jisung.

„Samozřejmě, ale…“

„Vzpomínáš si, jak jsme spolu sedávali a povídali jsme si a přitom se koukali na zprávy? Rád sis namáčel takové ty malé pěnové bonbony do čokolády.“

„Mami, to mi bylo deset.“

„Já vím… já jen že se teď nemůžu koukat na zprávy, abych nezačala brečet. Bojím se o tebe, když žiješ úplně sám.“ Kdyby tak matka věděla. „Vždycky jsme si tak rozuměli.“

Jiminovi se po těch důvěrných sezeních s matkou stýskalo také, ale vůbec neuvažoval o tom, že by se vrátil do Busanu. Zvykal si na svůj nový život, na nový režim. Zvykal si na spolubydlícího. „Já si žiju docela dobře. Nemusíš se vůbec bát,“ řekl v naději, že uklidní matku a zároveň ukončí tuto výměnu názorů.

„Volala jsem ti zatím jenom jednou, co ses odstěhoval. Odpoledne jsem od tebe dostala dopis, ale to víš, to není totéž.“

„Měl jsem moc práce, mami. Mám strašně málo času.“

„Nepřeháníš to s tou prací, princezno? A určitě taky pořádně nejíš.“

„Mami,“ řekl úsečně, „nemohla by ses přestat chovat jako matka, aspoň jednou?“

„Přestat se chovat jako matka,“ opakovala Jisung tichým, bolestným hlasem. „Já… já nevím, jestli to dokážu.“

„Já už nejsem malý chlapeček. Jsem dospělý a  byl bych rád, abys se mnou taky tak jednala.“ Doba, kterou strávil mimo domov, mu dodala odvahu k tak otevřené řeči.

„Aha.“ Jeho matku nebylo skoro slyšet.

Jimin odolával lítostivému povzdechu. „Už nepotřebuju, abys mě ukládala každý večer do postele.“

„Já vím. Já jen že se mi po tobě tak stýská.“

Jimina to už začalo unavovat. „Předpokládám, že když mě voláš po desátý večer, že k tomu máš nějaký důvod.“

„No, ano… mam pro tebe takové malé překvapení. Myslela jsem, že bych přijela do Soulu, abychom byli na Den matek spolu. Jestli ti to nevadí.“

„Samozřejmě, že ne,“ odpověděl, protože ho čím dál víc mrzelo, že tak vybuchl.

„Já vím, že nemůžeš přijet, protože máte koncert, tak mě napadlo, že bych já mohla přijet za tebou. Už jsem si zamluvila jízdenku, ale teď si uvědomuju, že to bylo asi trochu předčasně.“

„Ale vůbec ne. Budu se těšit, že přijedeš.“

„To jsem ráda,“ pokračovala Jisung. „Dostala jsem odpoledne od tebe dopis a hrozně mě mrzelo, že spolu nebudeme na Den matek. Až teprve potom jsem si uvědomila, že když nemůžeš ty přijet ke mně, že já můžu přijet k tobě. Zamluvila jsem si jízdenku a čekala jsem, až budeš doma, abych ti to řekla.“

„Určitě si to užijeme, mami.“

„Určitě, princezno. Můžeš mi ukázat svůj byt a budeme spolu pít čokoládu, jako jsme to vždycky dělali. Určitě to bude fajn.“

„To zní skvěle, mami,“ odpověděl. Zavřel oči a čelo si přitiskl na stěnu. Za pár minut rozhovor ukončili.

 

Ticho v bytě napovědělo Jiminovi, že Yoongi už vyprovodil své kamarády z bytu.

„Nebyl jsi na ni trochu moc tvrdý?“ zeptal se Yoongi, když viděl, že mladší skončil.

„Jak to myslíš?“

„Nemusel jsi s ní mluvit tak útočně.“

„Nemluvil jsem útočně,“ odsekl, protože neměl chuť připustit, že možná mluvil. „Ty to nechápeš,“ dodal téměř prosebně. „Moje matka mi chce řídit život.“

Yoongi uklízel kuchyňský stůl, shraboval žetony do kulaté krabice. „Asi máš pravdu. Moje maminka umřela, když jsem byl malý. Skoro se na ní nepamatuju.“

„Tvůj otec se znovu neoženil?“

Blonďák kývl. „Oženil, ale se svou nevlastní matkou jsem nikdy moc nevycházel.“

„Dusí mě tou svou láskou.“

Yoongi trochu sevřel rty a kývl, ale Jimin vycítil, jak se ovládá. Neměl ani tušení, jak nesvobodný se posledních pár let cítil.

Zastrčil balíček karet do přihrádky v krabici se žetony. „Pokud jde o ten poker…“

„Jo,“ přerušil ho, ruce v bok. „Co kdybychom si promluvili o tom, jak to, že mi do bytu vodíš úplně cizí lidi.“

„Chceš se hádat, Jimine?“ zaťal zuby. „Protože jestli ano, tak já ti s radostí vyhovím.“

Černovlasý svěsil ramena a zakroutil hlavou. Udělali první kroky k přátelství a on to nechtěl zničit.

 „Máš pravdu.“ Yoongi vzdychl a zavrtěl hlavou. „Asi jsem si neměl zvát kamarády, ale netušil jsem, že je to takový problém.“

„Ale není,“ připustil pomalu.

Trochu naklonil blonďatou hlavu ke straně, jako by si nebyl jistý, že mladšího dobře slyšel. „Měl jsem ti to nejdřív říct.“

„Neměl jsem udělat takovou scénu,“ zašeptal chvějícím se hlasem. Jimin, k smrti unavený, došel ke kalendáři a přelistoval na příští měsíc.

„Mine, co se stalo?“ Znělo to tak něžně, tak znepokojeně.

Otočil se a nerozhodně mávl rukama. „Jsme v pěkné bryndě, Yoongi. Moje matka se rozhodla přijet na návštěvu.“

Blondýn se zamračil. „Kdy?“

„Na Den matek.“

„Žádný problém,“ odpověděl a znělo to velmi sebevědomě. Prošel kolem Jimina a zkoumavě se zadíval na kalendář. Odpočítával týdny, které zbývaly do svátku. Ukazováčkem se zastavil na druhé neděli v květnu. „Manželé Shim budou v té době ještě týden pryč,“ řekl zamyšleně.

„Já vím.“

„Nic se neděje. Sbalím si věci a na ten víkend se odstěhuju do hotelu. Možná bych mohl pár dní bydlet i u Hoseoka. To je taky můj kamarád. Ten v té baseballové čepici.“

Jimin si ho pamatoval. Byl to ten, který hvízdl na prsty, když Yoongi prohlásil, že Jimin je jeho spolubydlící. „Udělal bys to?“ Yoongiho nabídka ho překvapila ještě víc než účinný způsob, jak vypoklonkovat své kamarády z bytu.

„Samozřejmě.“

„Já… já nevím, co mám říct.“ Nejen, že se chtěl Yoongi na ten víkend odstěhovat z bytu, ale že byl ochotný si i sbalit všechny své věci. Jedna věc byla spát pár nocí někde jinde a druhá věc se odstěhovat.

„Vůbec nebude vědět, že jsem tady kdy byl,“ slíbil Yoongi.

Jimina zalila vlna vděčnosti. Zamumlal několik oceňujících slov a pak se odploužil do svého pokoje. Když se osprchoval a převlékl, vrátil se do kuchyně a našel Yoongiho, jak tam uklízí. Většina jídla už zmizela a on zametal podlahu.

„Doufám… doufám, že jsem tě před kamarády neztrapnil,“ řekl, protože měl výčitky svědomí, že na něj tak vyjel.

Starší pokrčil rameny. „Nedělej si s tím starosti.“

„Jsem unavený a chovám se hrozně,“ připustil. Z něj i ze své matky. „Neměl jsem dělat takové dusno.“

Yoongi se otočil, v každé ruce prázdnou láhev od piva. „Slyšel jsem dobře? Opravdu jsi přiznal, že jsi udělal něco špatně?“ Úsměv, který se mu chvěl v koutcích úst, jej prozradil. Jimin mu proti své vůli odpověděl úsměvem.

„Co takhle kafe, než si půjdeš lehnout?“ zeptal se blonďák.

„Kdybys řekl horkou čokoládu s pěnovými bonbony, tak bych byl pro.“

„Horkou čokoládu?“

„Dělám si legraci,“ řekl a bylo mu líp než za celou dobu, co přijel domů. „Trochu čaje bych si dal.“ Uvařil ho a v konvici jej odnesl do obýváku. Seděli proti sobě, trochu nesví. Ani jednomu nebylo do řeči.

Yoongi se pohodlně rozvalil v křesle, ruce natažené. V pravé ruce se mu houpala láhev piva. Jeden kotník měl opřený o koleno.  Jimin seděl na přecpané židli, rovná záda, nohu přes nohu. V obou rukách držel šálek a talířek. Konvice stála na konferenčním stolku mezi nimi. Yoongi se usmál a podíval se jinam.

„Stalo se něco?“ zeptal se Jimin. Přece neřekl a neudělal nic legračního.

„Ne, já jen, že… páni… máš moc hezký nohy. Proč sedíš jako nějaká velká dáma?“

Jimin cítil horkost ve tvářích. Poposedl si a nohy srovnal pod sebe.

„To je lepší,“ usmál se a napil se piva. Pak se naklonil dopředu a láhev postavil vedle keramické konvice. „Dostal jsem to místo.“

„No teda! To moc gratuluju, Yoongi.“ Jimin byl opravdu nadšený. Jeho dostaveníčko s kamarády byla zřejmě něco jako oslava. „Ti tvoji kamarádi byli docela… milí.“

Yoongi kývl. „S Taehyungem se znám ze školy, je to nejlepší kamarád. S Namjoonem a Hoseokem jsem se potkal v Saúdské Arábii a díky zálibě v rappu se z nás stali velký kamarádi. Jsou to fajn kluci.“

„Ty jsi byl v Zálivu?“

Zhluboka si povzdechl. „Jo byl.“

„A měl bys chuť mi o tom povyprávět? S maminkou jsme celou dobu koukali jen na zprávy z války. Proseděli jsme u televize celé hodiny ve dne v noci.“

Celou příští hodinu fascinovaně naslouchal Yoongiho vyprávění o Saúdské Arábii, o nebezpečných únicích, o dalších dobrodružstvích v armádě. Jimin se ho vyptával, okouzlen životem, který Yoongi vedl. O svém dětství moc nemluvil, jen tolik, že Jimin usoudil, že jako dítě nebyl šťastný. Stručně se zmínil o své mamince a o tom, co pro něj znamenalo být bez ní.

Jimin mu vyprávěl o smrti svého tatínka a o tom, jak drasticky změnila život jemu a jeho matce. Obvykle si nedokázal s nikým moc dlouho povídat, ale s Yoongim to bylo jiné. S ním se mluvilo snadno. Byl zajímavý a zábavný. Neměl ponětí, proč si to neuvědomil dřív.

Yoongi ho zajímal. Nemohl tvrdit, že je hezký, dokonce ani neměl romantický vzhled prince. Ale bylo na něm něco ohromně přitažlivého. Jeho slušnost, jeho takt, jeho ochota vyrovnat se s nepříjemnou situací, jak nejlépe to jde.

Třeba to nakonec nebude tak nesnesitelné.