6. kapitola

Přeju příjemné čtení...
Hatachi 

Druhý den ráno spal Jimin dlouho, vzbudil se až ve čtvrt na jedenáct. A protože ve středu pracoval až odpoledne, nijak se vstáváním nepospíchal. Yoongiho neslyšel, tak usoudil, že odešel.

Zarazil se před dveřmi do koupelny. Zvědavě vešel a pustil rádio. K jeho překvapení se z něj ozvaly měkké, melodické tóny Rossiniho předehry k La Gazza Ladra. Jimin se usmál, příjemně překvapen. Yoongi přeladil stanici, jak slíbil.

Došel do kuchyně, sáhl po telefonu a vytočil číslo své matky. Dlužil jí omluvu. Když dotelefonoval, cítil se mnohem líp. Rozešel se do koupelny vyčistit si zuby.

„Jo, promiň,“ ozval se za ním Yoongiho hlas, když skončil. „Nevěděl jsem, že si tady.“

„Ahoj,“ usmál se na něj. Zřejmě venku pracoval na autě, protože měl na rukou šmír.

„Nedívej se na mě tak znechuceně,“ popichoval Jimina s úsměvem. „Já to umyvadlo potom umeju,“ dodal a protáhl se kolem něho.

Mezi umyvadlem a dveřmi byl jen malý kousek místa, jak se míjeli, otřeli se o sebe svými těly. Oba zaváhali a Jimin prudce vzhlédl k Yoongimu. Zdálo se mu, že starší zadržuje dech.

„To bylo od tebe hezké,“ zašeptal blonďák.

„Co?“

„Že ses omluvil matce.“

Jimin sklopil oči.

„Nechtěl jsem poslouchat, ale okno v kuchyni bylo otevřené. Myslím, že to pro ni moc znamenalo, že jsi zavolal.“

Jimin pokrčil rameny. Odtáhl se od něj. „Musím… jít do práce.“ Hlas se mu třásl, jak kolem něj proklouzl.

 

Později v práci mu pořád nešla z hlavy ta ranní scéna s Yoongim. Stáli tam v koupelně, hruď na hrudi a konverzovali, jako by si vůbec neuvědomovali, co se děje. Jeho hruď se víc než dotkla Yoongiho hrudi. Přitom se mu bradavky bolestivě napjaly a on to viděl. Nemohl si toho nevšimnout.

Nevěděl, co si o tom Yoongi bude myslet. Třeba na to byl zvyklý, vždyť byl v armádě. A pravděpodobně měl za ty roky nějaké milenky. Při té myšlence se mu sevřel žaludek. Zalila jej druhá vlna zmatku, tentokrát silnější než ta první. Oba se tolik snažili spolu vycházet, najít způsob, jak se k sobě chovat mile a nedostávat se do konfliktů. Jenže teď byl na obzoru další konflikt. Sexuální.

I když o tom nikdy nemluvili, nikdy si nestanovili žádná pravidla, pro jakékoliv fyzické styky, bylo zřejmé, že nesmí k ničemu takovému dojít. Ale dnes ráno tu hranici překročili. Dotkli se jeden druhého. Jeho ztuhlé bradavky se otřely o Yoongiho hrudník, stejně jako stehny se otřel o jeho hubená stehna a ten lehký dotek ho pálil ještě teď. Ještě stále ho cítil tak zřetelně, jako by se to všechno opakovalo.

Jimin se zhluboka nadechl a v duchu se modlil, aby se na něj pan Choi zrovna nedíval.

Ještě něco jiného se s ním dělo, něco stejně podivného a nevysvětlitelného. Jimin začal mít vůči Yoongimu divně majetnické pocity. Nedávalo to smysl, Yoongi se mohl scházet, s kým chtěl a on neměl právo k němu něco takového cítit. Neměl. Nejen že to bylo nelogické, ale mohlo to ještě navíc vést k celé spoustě problémů.

Tušil, že se spolu zapletli, jak se říká. Lidé nemůžou žít spolu, aniž by je to nějak ovlivnilo. To bylo něco, co ani jeden z nich nevzal v úvahu.

 

Yoongi byl doma, když se vrátil. Náhlou vlnu radosti mu zkazila vzpomínka na poslední setkání.

„Ahoj,“ pozdravil ode dveří opatrně, skoro bázlivě.

Jeho spolubydlící stál u sporáku, za páskem kalhot zastrčenou utěrku. Právě k ústům zvedl lžíci a ochutnával svůj výrobek. Když ho uviděl, usmál se a políbil si špičky prstů, aby naznačil, že to je dobrota.

„Doufám, že máš hlad,“ zeptal se.

„Proč?“ Zatím si vařil každý sám.

„Protože jsem udělal hrnec světově proslulé Sugovy omáčky na špagety.“

„Chceš tím říct, že mě hodláš nakrmit?“

„Můj milý, já tě hodlám vykrmit. Člověk, který říká třem hubeným krevetám večeře, to je člověk, který nikdy neochutnal moji špagetovou omáčku.“

Jimin se zasmál. „Večeři zadarmo jsem nikdy v životě neodmítl.“

„A kdo říká, že je to zadarmo? Já vařím a ty meješ nádobí.“

„Jsem pro.“

Yoongiho světoznámá omáčka na špagety byla tak dobrá, jak tvrdil. Jimin si nevzpomínal, kdy mu nějaké jídlo chutnalo víc. Povídali si a smáli se a vtipkovali, až si Jimin s hrůzou uvědomil, že už měl hodinu cvičit.

„Díky,“ řekl a dlaň si přitiskl na bříško. „To jídlo bylo božské.“

„Dlužil jsem ti večeři, ne?“

„V takovém případě mi klidně sněz krevetový salát, kdy se ti zachce.“ Vstal, aby naskládal nádobí do myčky, když si vzpomněl. „Já… něco jsem ti přinesl. Takovou maličkost.“ Teď si připadal hloupě a přál si, aby to byl neudělal.

„Dárek?“

„Něco takového. Jako dík za to, že jsi ochotný se odstěhovat, aby návštěva mojí matky proběhla bez problémů.“

„To si nemusel, Jimine.“

„Já vím, ale prostě jsem ti chtěl poděkovat.“ Prohrábl kabelu a vytáhl z ní malou bílou obálku.

„Co to je?“ zeptal se Yoongi.

„Lístek na koncert symfonického orchestru na Den matek.“

Chvíli bylo ticho. „Já? Na koncert?“ Pak se Yoongi rozesmál. „Na to zapomeň, zlato.“ Yoongi si prakticky okamžitě uvědomil, že Jiminovi ublížil. Neměl to vůbec v úmyslu, stejně jako nechtěl ohrozit to jemné vlákénko jejich přátelství. „Nechtěl jsem se smát.“ Už když mluvil, věděl, že je pozdě, škoda už se stala. „Já jenom že jsem nikdy v životě nešel nikam, kde se nedá koupit pivo a pražená kukuřice.“

„Já… to chápu,“ zamumlal Jimin, ale do očí se mu nepodíval. „Omluv mě, musím cvičit. Zavřu dveře, abych tě nerušil.“

„Kruci, Jimine, já tě urazit nechtěl.“

„O tom nepochybuju,“ odpověděl mu s klidnou důstojností.

Yoongi počkal, až Jimin odejde do kuchyně a pak vztekle praštil utěrkou o podlahu, dokonale znechucen sám sebou. Tohle pěkně zvoral, včetně té omluvy.

S překvapením zjistil, že mu bylo v Jiminově společnosti příjemně. Jeho chování bylo bez poskvrny a jeho slovník vyšel přímo z drahé soukromé školy. Jeho puntičkářství ho zpočátku tak dráždilo, že nevnímal nic jiného.

Yoongi byl ochoten připustit, že na většině problémů nesl vinu on sám. Úmyslně ho provokoval, mnohem víc, než bylo normálně jeho zvykem, aby zjistil, jak dlouho to bude trvat, než vybuchne. Hledal nějakou cestu, jak prolomit tu Jiminovu strnulou zdvořilost a neobvykle slušné chování. Ale ať jej provokoval jakkoli, nikdy nezvýšil hlas, nikdy na sobě nedal znát ani náznak hněvu.

Jimin si udržoval svou rafinovanou eleganci. Ale až teprve když ztratil svůj klid, uvědomil si Yoongi, jak moc je mu s ním dobře. Teprve v tu chvíli se pro něj stal lidským. Ovšem byl tu jeden problém – jeho vztah k matce. Stačilo se o ní jen zmínit  Jimin se naježil jako dikobraz.

Nechtěl, aby ten večer skončil takhle. Ta příhoda v koupelně mu celý den nešla z hlavy. Ten krátký, smyslný dotek ho docela zmátl a byl si jistý, že černovlasý mladík na tom není o nic líp. Ne že by s tím chtěl něco dělat. Jeho spolubydlící byl tabu. Yoongi nebyl blázen. Uměl dobře poznat, kdy se řítí do potíží a Park Jimin znamenal průšvih s velkým P.

Šel do obýváku, plácl sebou do křesla a sáhl po dálkovém ovladači k televizi. V té chvíli k němu dolehly první tóny flétny. Zarazil se s prstem na tlačítku na ovladači televize. Jiminova hudba byla tak okouzlující a krásná, jemná jako on sám.

V mysli se vrátil k večeři, kterou spolu jedli. Líbilo se mu, jak si Jimin úhledně rozložil ubrousek na kolenou a způsob, jakým nesl vidličku k ústům, jako by byl tak výjimečný jako to jídlo. Když vařil večeři, schválně vybral špagety, aby viděl, jak zvládne ty dlouhé tkaničky vidličkou. A Jimin to dokázal bez nejmenšího zaváhání. Zručnost, s níž zacházel se lžící a vidličkou jako rodilý Ital, ho ohromila.

A pak udělal tu strašnou blbost. Smál se mu.

Yoongi si promnul čelo rukou. Vždyť se chová, jako by byl do černovlasého zamilovaný nebo co. To by byla pěkná katastrofa. Jejich situace už takhle byla samý problém a ten zodpovědný z nich dvou bude muset být Yoongi. Jimin byl dost naivní, aby si vzal do hlavy nějaké sny o lásce a květech sakury. Až si jednou najde někoho pravého, bude to muset být někdo o moc kulturnější než on. Někdo, kdo bude umět ocenit symfonii. Někdo, kdo bude vědět, že polo není jenom druh košile.

S tou myšlenkou Yoongi začal mačkat tlačítka, až našel program, který se hodil k jeho náladě – box. Chvíli na něj zíral a pak vypnul televizi. Na nohou byl dřív, než si uvědomil, co dělá. Došel skoro až k Jiminově ložnici. Dveře měl zavřené a sladká melodie nějakého popěvku byla něžná jako pohlazení. Sevřel pěst, aby zaklepal na dveře, ale pak zaváhal.

„Sakra,“ zavrčel a šel pryč.

Snaha vycházet s Jiminem měla i svou odvrácenou stranu. Když spolu bojovali a štěkali na sebe, neměli zdaleka tolik problémů. Ve skutečnosti se těmi potyčkami docela bavil. A jak on to viděl, přátelství jim prostě nepůjde.

„Kruci,“ zavrčel zachmuřeně. Přátelství jim šlo až příliš dobře a v tom to právě všechno vězelo. Bude si muset zachovat chladnou hlavu. Teď ještě víc než dřív.