10. kapitola

 

Přeju příjemné čtení...
Hatachi

„Minie… musíme toho nechat.“ Rukama sjel z jeho zad na boky v marném pokusu znehybnit ho. „Nevíš, o co si říkáš.“

„Ale vím,“ zašeptal a znovu ho políbil, vášnivěji než předtím. Když polibek skončil, lapali oba po dechu.

Yoongi vydal chraplavý, neartikulovaný zvuk a sáhl po knoflíčkách černovláskovy košile. Mladší cítil, jak mu zručně rozepl košili. I ve chvíli, kdy mu shrnoval látku z ramen, pokrýval Jimin jeho tvář a krk sprškou vzdušných polibků. Jemně mu košili stáhl z ramen a překulil se na bok, takže teď oba leželi na pohovce, tváří v tvář.

Očima se vpil do Jiminových, ale ať tam hledal jakoukoliv odpověď, zřejmě ji našel, protože mu dlaněmi přejel přes hrudník a vzdychl, když se bradavky pod jeho doteky vztyčily.

Jimin vydal něžné zasténání, které ho ještě více povzbudilo. Yoongiho ústa, horká a vlhká, mu sklouzla po hrudi a přisála se k napjaté bradavce. Ještě nikdo se ho nikdy  nedotýkal tak důvěrně, a když Yoongi začal bradavku laskat, Jiminovi tělem proběhla divoká vlna neznámých pocitů. Trochu sebou škubl, zavřel oči a vychutnával si ten pocit.

Bylo to tak příjemné, tak báječně jiné než cokoli, co dosud zažil. Znovu zasténal, jak jím projížděly další vlny rozkoše.

„Gi… Gi, nikdy mi nikdo neřekl, že to bude takhle krásné.“ Rukama mu vjel do plavých vlasů a prudce se proti němu vzepjal. Způsobil mu bolest, sladkou, pulzující bolest někde uvnitř, která se stupňovala, až zoufale toužil poznat její závěr.

Jimin nejdřív nedokázal rozeznat ten zvuk. Nepříjemný, opakující se zvuk, který ho dráždil. Yoongi zasténal a znehybněl.

„Ne,“ prosil ho. Nechtěl, aby jej starší pustil. Ještě ne, ne tak brzo. Nevěděl, co je to za hluk, ale určitě přestane, určitě zmizí.

„Jimine… proboha,“ Yoongi zhluboka vydechl. „Zvoní telefon.“

„Tak ho nech zvonit.“

„Ne, vezmi to,“ řekl z posledních sil.

Zvuk znovu prořízl ticho. „Ať je to kdokoli, tak zavolá znovu,“ zašeptal.

„Možná, ale něco mi říká, že je to tvoje matka.“

„Moje matka,“ opakoval pomalu. Ta myšlenka jej konečně rozhýbala a on se vyhrabal z pohovky tak rychle, že málem upadl na zem. Naštěstí jej Yoongi zachytil.

Telefon znovu zaječel a Jimin se rychle zvedl. Vůbec nechápal, proč najednou tak pospíchá. Jestli to je opravdu matka, měl spíš o důvod víc to nebrat. Naprosto neměl náladu s ní mluvit.

„Halo,“ ozval se bez dechu a provinile.

„Yoongiho, prosím.“

Natáhl k němu sluchátko. „Ten telefon je pro tebe,“ zašeptal. Yoongi přimhouřil oči, jako by mu nevěřil.

Zatímco Yoongi vyřizoval hovor, Jimin si upravil košili a byl si jistý, že má tváře ukázkově rudé. Měl tolik starostí sám se sebou, že vůbec nevnímal, co Yoongi říká. Chvilku mu trvalo, než si uvědomil, že sice už skončil a zavěsil, ale pořád se dívá do zdi.

„Yoongi?“ zeptal se, když se k němu hned neotočil.

„Tohle se nemělo stát,“ řekl nevrle. „Nemělo. Hrajeme si s ohněm a aspoň jeden z nás si musí udržet zdravý rozum.“

„Ale… proč?“ chtěl vědět Jimin. Dalo mu dost práce neovinout mu ruce kolem krku a neschovat se do jeho vřelého objetí. Takhle sám se cítil opuštěný. Když jej Yoongi objímal, všechny jeho pochyby zmizely, všechny starosti se rozplynuly. Ano, byly mezi nimi rozdíly, velké rozdíly, ale žádný tak obrovský, aby se nedal vyřešit, když se o to budou oba snažit. „Já… já tě miluji, Yoongi,“ řekl tiše za jeho zády.

Yoongi vydal hluboký, nevěřícně zvuk a otočil se k němu. Oči měl něžné, ale jediný pohled mu řekl, že se před ním uzavřel. Ať už teď řekne cokoli, nepomůže to.

„Byl jsi už někdy zamilovaný, Minie?“

„Ano. Jednou, v prvním ročníku na univerzitě. Nejsem tak úplně nezkušený, jestli ti dělá starosti tohle.“

Krátce a nevesele se zasmál. „Jsi příliš slušný a upřímný, než abys uměl dobře lhát. Kdyby nás teď nebyl přerušil ten telefon, víš, co by se stalo?“

„Samozřejmě že vím,“ řekl znechuceně. „Milovali bychom se a doufal jsem, že přesně k tomu dojde.“

Oči mu ztmavly, jako kdyby mu ta myšlenka dělala starost. „To by byla chyba.“

„Tomu odmítám věřit. Milovat tě není chyba… o tom mě nikdy nepřesvědčíš. Já vím, že ty si zakládáš na tom, že jsi tvrdý a chladný chlap, takže je pro tebe asi těžší si připustit nějaké city než pro mě, ale-“

„Mine, poslouchej,“ přerušil jeho monolog. Mluvil chladně a rozumně, takže se s ním nedalo hádat, „Máš vůbec ponětí, co by se stalo potom? Milovali bysme se znova a znova, čím dál víc bysme si spolu spojovali životy.“

„A to je něco tak špatného?“

„Ano, pro tebe určitě a pro mě taky.“

„Ale proč?“ Byl rozčílený a ještě nešťastnější.

„Ty žiješ poprvé sám. Už bysme se nemohli vrátit. Nevyhnutelně bysme pokračovali dál a dál. Než bysme tomu stačili zabránit, už by ani jeden z nás neměl vlastní život.“

Jimin nevěděl, co říct.

„Strávil jsem sedm let v armádě,“ pokračoval Yoongi, „a nemám chuť se znova vázat. A ty taky ne. Jestli máme něco společného, Jimine, tak to, že stojíme poprvé v životě docela na vlastních nohou. Nemůžeme věřit vlastním citům. Je to moc brzo, než abysme si mohli být jistý, že si to všechno jen nenamlouváme.“

Část toho, co říkal, mělo smysl. Jimin byl poprvé bez své matky, poprvé v životě byl docela samostatný, poprvé měl opravdové zaměstnání. Rozhodl se dokázat něco sám sobě a, což bylo ještě důležitější, své matce. Dokázal to nebo aspoň chtěl věřit, že to dokázal.

Pokud šlo o to, že nemůže důvěřovat své lásce k Yoongimu, té věřil bezpodmínečně. Možná byl naivnější, než si myslel, protože Yoongiho miloval, bez otázek, bez rozmýšlení. Pravda byla, že neplánoval zamilovat se tak brzo, ale když už se to stalo, byl tím nadšený.

Jestli s ním o tom chce Yoongi diskutovat, dobře, on má celý dlouhý seznam argumentů, proč je správné být spolu. Ale nemohl mluvit za Yoongiho. Jestli ho miluje tak, jak věřil, tak na to přijde sám. Jestli ho bude chtít ve svém životě, požádá ho o to. Nedopustí se té chyby, aby Yoongiho do něčeho nutil nebo aby jím manipuloval tak, jak to jeho matka dělala jemu. To zažil na vlastní kůži a vzbouřil se proti tomu. Jestliže má získat Yoongiho lásku, nemůže už udělat skoro nic, dokud na to Yoongi nebude připravený.

„Dobře,“ řekl Jimin pomalu a zamyšleně a bojoval s pochybnostmi. Poprvé si uvědomil, jak těžké to muselo být pro jeho matku nechat ho odejít. „Co tedy navrhuješ, abychom teď udělali?“ zeptal se, když toho byl schopný.

„Nic,“ řekl bezvýrazně.

To Jimina překvapilo. Nedávalo to smysl a nebyl si ani jistý, jestli je to rozumné. „Jinými slovy navrhuješ, abychom zapomněli na to, co mezi námi je.“

„Zapomněli?“ opakoval a náhle se zasmál. „Kdybych to jenom dokázal. Ne, říkám, abysme to ignorovali. Abysme předstírali, že to neexistuje. Abysme si dál žili svůj život, jak to jen půjde, dokud se to celé nějak nevyřeší.“ Vyrazil přes halu do svého pokoje.

Jimin jej následoval a ode dveří se díval, jak Yoongi otevřel skříň a vzal si košili. Šel pryč. „Za dva týdny odtud vypadnu,“ oznámil stroze.

„A pak co?“ Jak těžké bylo ukrýt zklamání.

„Pak budeme oba zase moct začít žít vlastní život.“

„Aha,“ zašeptal Jimin.

Za dva týdny bude Yoongi pryč. Pryč z bytu a podle toho, jak to znělo, také pryč z jeho života.

 

 

Jimin seděl v tmavém pokoji a sledoval ručičky na hodinách. Yoongi zuřil, když se zdržel, zuřil, protože mu způsobil starosti, ale sám si s něčím takovým hlavu nedělal. Beze slova odešel a byl pryč už skoro osm hodin.

Jimin během večera zavolal matce a příjemně si popovídali. Bylo to poprvé, co si pamatoval, že s matkou mluvil, aniž by se kvůli něčemu rozčílila. Jisung si vždycky byla jistá, co je pro jejího syna nejlepší. Teď si byl Jimin stejně jistý tím, co je nejlepší pro Yoongiho a jejich vztah.

Jisung skoro okamžitě poznala, že něco není v pořádku, ale k Jiminově překvapení na něj nenaléhala. Jimin jí byl vděčný a když hovor skončil, cítil se svěží a byl rád, že zavolal.

Teď, když o hodně hodin později seděl sám ve tmě, měl dost času utřídit si myšlenky. Trvalo mu to několik hodin, ale nakonec si uvědomil, že to, co Yoongimu dělá největší starosti, mezi nimi zůstalo nevysloveno. Jeho jméno a jeho peníze.

Jimin si byl toho vědom, protože se s tím už jednou setkal. Když mu bylo osmnáct, s Kim Doo Hyeonem. Yoongi se ho sice ptal, jestli už byl někdy zamilovaný, ale detaily vědět nechtěl. Teď si přál, aby mu je byl řekl.

Bylo mu osmnáct a zamiloval se až po uši do mladíka, který s ním studoval korejskou literaturu. S Doohyeonem strávil dlouhé hodiny diskusemi o bohatých významových vrstvách klasických děl. Doohyeon byl Jiminova první láska a on mu dal celé své srdce. Až později, když jej tu a tam začal žádat o malé půjčky, si uvědomil, že jej nepřitahuje on, ale velké jmění, které mu bude jednoho dne patřit. Co bylo nejtěžší, byl fakt, že jeho matce se od začátku Doohyeon nelíbil a udělala, co mohla, aby jejich vztah ukončila. Jimin se jí postavil a tvrdil, že Doohyeon není takový, jak si o něm Jisung myslí. Dokonce ještě, i když bylo zřejmé, že má jeho matka pravdu. Nakonec musel svůj omyl přiznat.

Bylo to pro Jimina hořká a bolestná lekce a od té doby se vyhýbal mužům a vztahům. Peníze a postavení už jednou stály mezi ním a mužem, kterého miloval. Tohle pro něj nebyla nová zkušenost. Doohyeon jej chtěl pro to, co pro něj mohl udělat, pro jeho jméno a jeho bohatství. Yoongi ho nechtěl ze stejných důvodů.

Záblesk světel mu řekl, že je Yoongi doma. Světla auta zhasla a o chvíli později se otevřely vchodové dveře. Neobtěžoval se ani rozsvítit, prošel temným pokojem.

Zarazil se uprostřed předsíně a pomalu se otočil. „Mine? Jak to, že jsi vzhůru?“

„Přemýšlím,“ zašeptal.

„Jsou skoro dvě ráno.“

„Já vím.“

Došel k Jiminovi a klekl si před něj. Závan sladkého parfému ho uhodil do tváře jako políček. Jimin zavřel oči před náhlou ostrou bolestí a čekal, až trochu ustoupí.

„Jak se má Hyuna?“ zeptal se nenuceně a dal si pozor, aby ani trochu té bolesti, kterou cítil, nebylo v jeho hlase znát.

„Jak víš, že jsem byl s ní?“

„Cítím její parfém.“

Yoongi se zamračil a něžně vzal jeho tvář do dlaní. „Nedotkl jsem se jí, Minie. Přísahám. Neběžel jsem z tvé náruče rovnou do její.“

„To mi nemusíš říkat. Já to vím.“

Kolem úst se mu udělaly hluboké vrásky. „Jak?“

„Protože,“ řekl něžně a přesvědčeně, „protože jsi nemohl. Ale chtěl jsi, viď? Chtěl sis něco dokázat, ale nepovedlo se ti to.“ Čekal, až jeho slova potvrdí nebo vyvrátí, ale neudělal ani jedno, ani druhé.

„Neměl jsi čekat,“ řekl prkenně a vstal. „Máš před sebou dlouhý den.“

„Prosím,“ řekl tiše, „odpověz mi.“

Neudělal to. Jen se otočil a odešel, přesně tak, jak to měl v úmyslu, hned jak se manželé Shim vrátí.