9. kapitola

 

Přeju příjemné čtení...
Hatachi

Než se Jimin příští ráno probudil a vstal, odešel už Yoongi do společnosti. Nevěděl, jak moc se stačil vyspat a měl kvůli tomu výčitky svědomí, i když by ho nikdy nenapadlo, že o něj bude mít Yoongi takovou starost. Vůbec ho nenapadlo, že by mu měl dát vědět, i když jak o tom teď přemýšlel, asi to měl udělat.

Když večer dorazil z obchodu, Yoongi seděl v obýváku a četl noviny. Vlasy měl mokré, jako by právě vylezl ze sprchy. Nedal najevo, že si ho všiml, když vešel, ale Jimin si byl jistý, že o něm ví.

„Ahoj,“ řekl opatrně a snažil se, aby to znělo vesele. „Jak ses měl?“

„Dobře.“ Neodložil noviny a zdálo se, že nemá náladu na hovory.

Jiminovi to nevadilo, byl na tom podobně. Aspoň si to říkal. Když se převlékl, šel do kuchyně a z ledničky vytáhl lahev studené minerálky.

Když ho Yoongi slyšel, odložil noviny a přešel do kuchyně. Zamračil se na něj a řekl: „Je načase, abysme si to všechno vyjasnili jednou pro vždy.“

„Dobře,“ řekl klidně, i když mu prudce bušilo srdce.

„Nechci, aby sis špatně vykládal, co se stalo.“

„Když jsi mě políbil?“ Nespouštěl z blondýna oči, ani když usrkl chladnou, osvěžující vodu.

„Ne,“ zašklebil se. „Mluvím o včerejší noci.“

„Aha… a jak bych si to mohl špatně vykládat?“ Nemyslel to jako jedovatost, byl jen zvědavý. „Byl jsi rozčílený. Je to pochopitelné… měl jsem ti dát vědět, že přijdu pozdě.“

„Uvědomuju si, že nemusíš nic vysvětlovat.“

„Já vím, ale kdyby ty jsi chtěl někde zůstat až pozdě do noci, tak bych taky ocenil, kdyby si to řekl prostě z obyčejné zdvořilosti.“ Znovu si lokl vody a vychutnal si její chlad.

„Večer s klukama hrajeme poker.“

„Tady?“ Vzpomněl si, jaká katastrofa to byla minule.

„Ne, jdeme k Taehyungovi. Jeho přítel Jungkook bude hrát s náma.“ Yoongi si ruce zastrčil do kapes a sledoval Jimina. Prudkost toho pohybu vyvolávala dojem, že rychle potřeboval udělat něco s rukama, aby je nevztáhl po Jiminovi.

„Bav se dobře,“ řekl upřímně.

„Určitě budu.“

Za chvíli odešel a Jiminovi se zdálo, že s ním odešla všechna jeho radost. Chápal Yoongiho váhání, pokud šlo o fyzické stránky jejich vztahu. Sám ho cítil také. Bylo nebezpečné žít tak, jak žili, sdílet drobné důvěrnosti života. Byli spolu jen chvilku a Jimin si už nedokázal představit, jaké to bude bez Yoongiho. Ale měl by si na to rychle zvykat, až se za tři týdny vrátí manželé Shim, bude Yoongi pryč a on zůstane sám.

 

Yoongi spal špatně. Už tři noci za sebou se převaloval a házel sebou, až se jeho postel změnila spíš v pelech. Tenhle problém v armádě neznal, spíše to bylo tím civilním životem. Jenže hned při té myšlence věděl, že klame sám sebe. Jeho problémy se spaním měly docela jiný důvod. Park Jimina.

Pokud doufal, že čas zmírní napětí mezi nimi, přepočítal se. Jeho spolubydlící se mu dostával pod kůži tak, že si připadal zranitelný a co horšího… bezmocný. Ani sedm let armádní disciplíny mu nepomohlo udržet se a nemyslet na něj. Jimin ho pronásledoval a co ho znepokojovalo nejvíc, bylo to, že černovlásek neměl ani tušení, co s ním dělá. To by ještě scházelo, aby ztratil srdce pro kluka, který chce jen něco dokázat sám sobě, své matce a celému světu.

Žít s Jiminem, být mu blízko, den po dni, to dalo docela nový obsah slovu ‚muka‘. Byl jemný a něžný a on se k němu nedokázal ani přiblížit, aby se ho nechtěl dotknout. Ten jeden dotek, těch několik cudných polibků otevřelo Pandořinu skříňku touhy. A teď tu byla a pronásledovala ho každou minutou, kterou strávil s Jiminem.

Vedl tvrdý život, jednak z nutnosti a jednak z vlastní volby. Být tak blízko někomu tak něžnému, tak křehkému v něm otevřelo skrytou přehradu. Žil tak dlouho bez vší něhy, až si tenhle krásný mladík probil cestu k jeho srdci.

Nelíbilo se mu to. Bojoval s tím všemi způsoby, které znal a zaplatil za to. Co ho dráždilo nejvíc, bylo to, jak prohrával. Yoongi neuměl moc prohrávat. Neuměl přijmout porážku, protože na to nebyl zvyklý. Rozhodně nikdy nečekal, že by nad ním měl nějaký člověk takovou moc a popravdě řečeno, to ho znepokojovalo víc než cokoliv jiného.

Převalil se na druhý bok, zamračil se na světélkující ciferník hodin a zaťal zuby, když uviděl, kolik je hodin. Neusne. Kdykoliv zavřel oči, jeho mysl naplnil Jimin a všechny ty věci, které s ním nikdy nebude mít. Myslel na milování s ním a na to, jak by ho pak držel v náručí a plánoval s ním společnou budoucnost. Násilím ty obrazy zahnal, odhodlán zavřít oči a spát.

Místo toho ale myslel na to, jaké by to bylo mít Jimina po svém boku a žít s ním. Bohužel on nebyl správný typ pro mladíka ze společnosti. Jimin by si měl najít někoho tak citlivého a kultivovaného, jako je sám. Třeba nějakého hudebníka. Ne rapujícího snipera, jehož rodina by se dala nazvat chudší. Ani černovláskova matka by ho pravděpodobně nepřijala a mezi Jiminem a jeho matkou už taky bylo problémů víc než dost. Vůbec se mu nelíbila představa, že on by se stal další příčinou konfliktů.

Rozbřesk rozprostřel na obzoru růžový stín, když se Yoongi vyhrabal z postele. Jimina slyšel vstávat chvilku před ním. Teď byl zřejmě v kuchyni a dělal si bílou kávu. Byl by se mu rád vyhnul, ale musel si zabalit oběd.

Jimin měl na sobě župan, skláněl se nad kuchyňskou linkou, čelo opřené o skříňku. Oči měl zavřené a vypadal, jako by spal ještě míň než Yoongi.

„Mine?“

„Brý ráno,“ zamumlal. „Proč jsou pondělky vždycky tak strašné?“

„Co já vím?“ zavrčel, protože sám si položil stejnou otázku.

Jimin byl krásný, když měl ty hebké černé vlasy rozcuchané. Ten pohled bral Yoongimu dech a ať se snažil jakkoli, nemohl od něj odtrhnout oči. Vypadal tak strašně k zulíbání. Bylo to víc, než dokázal snést. Bylo to už týden, co se Jimina naposledy dotkl a toužil ho mít znovu v náruči.

Jeho polibek mladšího překvapil, ale jeho samotného ještě víc. Jednu chvíli si myslel, že by si měl radši sbalit oběd a utéct a vzápětí už ho držel v náručí a naléhavě tiskl své rty na Jiminovy. Nepamatoval si, že by to poprvé bylo takhle krásné. Údiv se mísil s touhou a z obou pocitů se mu zamlžily smysly.

Jimin lehce zasténal a vyšel mu vstříc. Ruce automaticky omotal kolem krku a stulil se v Yoongiho objetí. Byl docela spokojený, docela uvolněný.

Rukou si prorazil cestu Jiminovými vlasy k zátylku. Polibek byl hluboký a dlouhý. Buď toho teď nechá, nebo ho vysvlékne a odnese do postele, dřív než se dokáže ovládnout.

Prudce se od Jimina odtrhl. „Tak teď,“ řekl těžce dýchaje, „teď je to dobré ráno.“ A vyběhl z kuchyně.

 

Ten ranní Yoongiho polibek naplnil Jimina divokou nadějí. Skoro týden Yoongi dělal, co mohl, aby se mu vyhnul. A přesto ho občas přistihl, jak se na něj potají dívá a byly to tak toužebné pohledy, že nemohl být na pochybách, co znamenají. Chtěl ho, dokonce ho možná i miloval, ale ten cit ho děsil. Byl to mladý muž, který žil bez lásky. Armáda splňovala všechny jeho potřeby. Byla to jeho jistota a jako příslušníkovi speciálních jednotek mu už nezbývalo mnoho času na nic jiného. Stejně jako on, i Yoongi stál poprvé v životě na vlastních nohou. Oba byli zranitelní. Oba byli nejistí, co jim přinese budoucnost.

Jednou věcí si byl Jimin jistý, Yoongi byl příliš rozumný, aby ho zneužil. Dneska ráno se prolomila bariéra jeho odhodlání. Přesně na to Jimin čekal. Přesně v to doufal. Příští krok musel udělat on a byl na to připravený. Víc než připravený.

Večer téhož dne, když se vrátil z obchodu, našel Yoongiho klimbat nataženého na pohovce. Neslyšel ho vejít, což bylo dobře. Chvíli se díval, jak blonďáček spí a vychutnával si ten pohled. Rád ho viděl tak uvolněného a spokojeného. Dlouhou dobu tam jen stál a díval se. Bušení jeho srdce se tak shodovalo s Yoongiho, že by byl věřil, že bijí unisono. Takhle už ho mnohokrát viděl, ale pokaždé to bylo pro něj vzácné. Nelíbilo by se mu, kdyby věděl, s jakým potěšením si ho prohlíží. Musel se chovat tiše, Yoongi měl překvapivě lehký spánek. Často ho podezíral, že je vzhůru, ale předstírá spánek, aby se mu vyhnul. Těch her už měl dost. Sklonil se nad Yoongim a rty se lehce dotkl jeho. V té chvíli Yoongi vztáhl ruce, objal ho a povalil na sebe. Jimin překvapením vyjekl, Yoongi se poťouchle usmíval.

„Tys byl celou dobu vzhůru!“ vyčetl mu.

„Ne tak docela, ale teď jsem. Úplně vzhůru“ Podíval se mu upřeně do očí. „Proboha, Jimine, co to děláme?“

„Já… já už nevím,“ zašeptal a znovu ho políbil. Tentokrát to ale nebyl pouhý dotek rtů, ale plný, vášnivý polibek. Jazykem mu vnikl mezi jeho rty a on mu dychtivě odpověděl. I když se k němu tiskl celým tělem, toužil ještě po těsnějším kontaktu.

Pomalu začal vlnit boky.