8. kapitola

 

Přeju příjemné čtení...
Hatachi

Ráno Yoongi ještě pořád zuřil, ale nevěděl, co ho rozčiluje víc. Jestli Jimin nebo on sám. Za to, co včera provedl, by zasloužil kulku. Vstoupit Jiminovi do pokoje bylo jako vytáhnout pojistku granátu. Situace mezi nimi byla výbušná a s každou další minutou to bylo horší.

To, že Jimina políbil, byla jedna z nejbláznivějších věcí, kterou udělal za posledních sedm let. Uměl se výborně ovládat, armáda ho dobře vycvičila. Šest let byl příslušníkem nejelitnějších armádních jednotek. A za necelý měsíc celé to jeho slavné sebeovládání zničil jeden sladký malý černovlásek. Slabost, kterou k Jiminovi cítil, ho přiváděla k zuřivosti.

Nebyl v tom ale sám. Jimin neudělal nic, aby mu pomohl. Prakticky ho prosil, aby jej políbil. Jeho spolubydlící nevěděl skoro nic o důvěrnostech, které by bývaly následovaly. Myslel si, že je to všechno romantika, kdežto milování je žhavé a fyzicky náročné. Křeče těl a souboje jazyků. Jimin nevěděl, o co si říká a on nebude ten, co ho zaučí. To nechá na osobě, kterou si Jimin sám vybere.

Balil si oběd, když Jimin vešel do kuchyně v županu, něžný a růžový. Ignoroval ho, jak mohl, zatímco si obkládal housku, ale vnímal jeho přítomnost tak jasně, jako ve válce cítil nebezpečí.

„Dobré ráno,“ pozdravil tiše Jimin.

Starší vydal nějaký neutrální, nic neříkající zvuk.

„Doufal jsem, že si budeme mít čas promluvit.“

Podle toho, jak zněl jeho hlas, byl mladší mladík jen kousek od něj. Trošku moc blízko na to, aby se mohl uklidnit. „Za pět minut musím být pryč.“ Úmyslně se neobrátil a nepodíval se na něj, protože věděl, že všechno sebeovládání, které měl, by se rozplynulo při pohledu na něj.

„O včerejší noci,“ řekl Jimin tím svým jemným způsobem.

Yoongi připlácl obě půlky housky k sobě takovou silou, že zůstaly placaté.

„Já nehodlám předstírat, že se to nestalo,“ dodal.

„V tom případě na to zapomeň, protože se to nebude opakovat.“ Zabalil placatou housku do igelitového sáčku a nacpal ji do malé hnědé tašky, kterou měl otevřenou na stole.

„Jak si tím můžeš být tak jistý?“

„Protože já k tomu nenechám dojít!“ Dal si záležet, aby to znělo rozhodně.

„Yoongi?“

„Kam zmizely všechny pomeranče?“ zeptal se starší u otevřené lednice. „Byl bych přísahal, že tam nějaké-“

„Gi?“

„-zbyly. Ještě tuhle tam byly.“

Jimin k němu došel a objal ho v pase. „Budeš tak laskav a budeš mě poslouchat?“

Srdce Yoongimu začalo divoce bušit, když ho Jimin objal a rukou mu přejel po břiše. Bylo snadné se vyprostit z černovláskova sevření, ale zjistil, že to nedokáže. Za tu slabost nenáviděl sám sebe. „Jimine, nech toho!“ řekl svým nejpřísnějším hlasem, ale druhý mladík ho nehodlal poslechnout. Slyšel, jak si za ním povzdechl a ucítil jeho tvář na svých zádech. „No dobře…“ řekl a vytrhl se mu. Prudce se otočil a podíval se mu do tváře. „Chceš si promluvit o včerejší noci. Dobře, ale ty budeš poslouchat a já budu mluvit. Jasný?“

Kývl a usmál se na něj. „Nikdo mě nikdy nepolíbil tak, jako ty.“

„Poslyš, Jimine, jestli stojíš o nějaké ty zkušenosti, tak si najdi někoho jiného. Já nejsem ten typ, co rád zaučuje panice. Jsi sladký a nevinný, ale upřímně řečeno, nevzrušuješ mě. Já mam radši trochu pikantnější typy.“

Jimin ustoupil a z tváří mu zmizela barva. Při každém Yoongiho slově trochu škubl hlavou, jako by ho opravdu fackoval. Zuřivě mrkal, aby nezačal plakat.

Yoongi sám sebe nenáviděl za tu krutost, ale byl to jediný způsob, jak tohle šílenství ukončit. Někdo musel Jimina vrátiti zpátky na zem, jinak by celý den chodil s hlavou v oblacích. Jeden z nich musel mít rozum, než se jim oběma soužití stane peklem.

„Ty… pomeranče jsou ve spodní přihrádce,“ řekl s očima upřenýma na podlahu. „Dal jsem ti tam všechno tvoje jídlo… moje je v té horní.“

Yoongi zatnul zuby, popadl tašku s jídlem a vyrazil ze dveří.

 

Co bolelo nejvíc, uvědomil si Jimin po cestě do práce, bylo to, že Yoongi měl pravdu. Nejen že ze sebe před ním dvakrát udělal blázna, ale navíc ještě přehlídl ten nejpodstatnější fakt, že o něj Yoongi nestojí.

Polila ho hrůza, kdykoli si vzpomněl, jak se mu vrhl kolem krku, jak ho objal a políbil. Nikdy v životě se nechoval tak vyzývavě. Není divu, že si Yoongi myslel, že stojí o nějaké ty zkušenosti. To on sám mu vnukl tu myšlenku, že jej využívá.

Yoongi byl starší, moudřejší, víc toho znal. On byl poprvé z domova. Bylo docela logické, kdyby měl chuť poznat víc. Měl by vlastně být vděčný, že je Yoongi natolik rozumný, že toho nezneužil. Bydleli spolu skoro tři týdny. Rychle to uteklo, za chvíli se odstěhuje a je hodně nepravděpodobné, že by se jejich cesty ještě někdy setkaly.

Překvapilo ho, jak moc toužil promluvit si o tom všem se svou matkou. Bylo by jednoduché sáhnout po telefonu a vylít si srdíčko, ale Jimin tomu pokušení odolával. Záleželo mu na tom, aby stál na vlastních nohou. Dokonce šel až tak daleko, že požádal matku, aby ho přestala ochraňovat. Kdyby jí zavolal teď, při prvním náznaku potíží, byla by to známka slabosti. Toužebně se podíval po telefonu, když odcházel z kuchyně, ale nedotkl se ho.

Yoongi měl velkou výhodu, přemýšlel při oblékání. V Soulu měl několik přátel. Jimin byl uzavřený a ostýchavý a tak si zatím moc přátel nenadělal. Slíbil si, že se bude víc snažit. A šanci dostal dřív, než čekal.

Kim Seok Jin, violista v orchestru, ho po zkoušce pozval na kávu. Byl vysoký a hubený a měl široká ramena. Mile se usmíval. Byl to vynikající společník a Jimin o něm měl vysoké mínění, i když spolu zatím mluvili jen krátce.

„Na kávu… proč ne,“ odpověděl potěšeně Jimin.

„Po zkouškách se nás obvykle pár stavuje u Hyuka, v té kavárně na rohu. Doufal jsem, že bys třeba chtěl přijít.“

„Přijdu moc rád.“ V orchestru bylo několik lidí, kteří byli Jiminovi blízcí věkem. Jenny, která hrála čtvrtý klarinet, už jej jednou zvala, aby s nimi šel, ale Jimin byl moc unavený a odmítl. Ale teď už si zvykl na svůj těžký denní rozvrh s prací v obchodě a zkouškami dlouho do večera.

Večer, když v koncertní síni skončili, se sesedli Jimin, Seokjin, Jenny a Amber u malého stolku v noční kavárně. Jiminovi nový přátelé byli veselí a za chvíli už mluvili jeden přes druhého a neustále vtahovali Jimina do rozhovoru. Bylo mu s nimi báječně.

Jimina překvapilo, že Jenny je matkou pětiletého dítěte a je jen o tři roky starší než on sám. Jak Jenny vyprávěla nejnovější historky o kouscích své dcery, vzpomněl si Jimin, jak měl ráno chuť promluvit si se svou vlastní matkou. Někdo mu ublížil a on se instinktivně toužil schoulit u jediného člověka na světě, který ho mohl uchlácholit.

Yoongi měl pravdu. Jeho vztah k matce byl složitější, než si uvědomoval. Nikdy by si nepomyslel, že se mu po ní bude tolik stýskat. Jeho matka však nebyla jediná osoba, kterou se v myšlenkách zabýval. Byl tu taky Yoongi, odvážný a drzý, nevrlý a netrpělivý. Dal mu najevo bez nejmenších pochybností, že lituje toho, že jej políbil. Problém byl, že Jimin nepociťoval žádné výčitky svědomí. Myslel na to celé dny. Přemýšlel o tom, jaké by to bylo, kdyby se ho Yoongi dotkl. Ta příhoda v koupelně všechno ještě zhoršila.

Seokjin něco řekl a ostatní se zasmáli. Jimin se na něj podíval. Byl přátelský a chytrý, pomohl mu zapomenout na tu bolest, kterou cítil po většinu dne, ale nepřitahoval ho. Krev se mu nezačala vařit, když se na violistu podíval. Jak by si přál, aby to tak bylo. Jak by si přál, aby dokázal přestat myslet na Yoongiho. Nestojí o něj, sám to řekl. A Yoongi není člověk, co mluví do větru. To, co řekl, myslel vážně. On byl komplikace, kterým se chce Yoongi vyhnout.

Když Jimin dorazil zpátky do bytu, byla skoro jedna v noci. Světlo na verandě svítilo, osvětlovalo prázdné parkovací místo před dvojdomkem.

Yoongi byl pryč.

Jiminovi se sevřelo srdce nejistotou. Bál se, že ho tak znechutil, že se rozhodl odstěhovat se. Odejít od něj. Kousl se do spodního rtu, odemkl dveře a vešel do bytu. Na několika místech bylo rozsvíceno. V kuchyni, v hale, v Yoongiho pokoji. Přešel halou a viděl, že dveře Yoongiho pokoje jsou dokořán. Jeho postel byla nedotčená.

Stačil se právě vrátit do obýváku, když se rozrazily vchodové dveře. Yoongi přilítl do obýváku jako uragán. Oči se mu nebezpečně zúžily, když Jimina uviděl.

„Yoongi?“

Jeho výraz nezměkl. „Kde jsi sakra byl?“

„Kde jsem byl?“ opakoval Jimin, ohromen tím, že to neví. „Na zkoušce, jako každý čtvrtek večer.“

„Do jedný do rána?“ Tu otázku zařval tak, že div nedrnčela okna.

Jimin rozhodil rukama, protože nechápal, proč se tak zlobí. „Pak jsem šel ještě s přáteli na kávu.“

„Na tři hodiny?“

„Ano.“ Stále ještě nechápal Yoongiho podivnou náladu.

„Napadlo tě vůbec, že bych mohl mít starost? Mohl jsi mít nehodu nebo tě mohl někdo přepadnout. Co já vím… třeba tě mohl někdo unést.“

„Ale jdi, Yoongi,“ snažil se zlehčit jeho obavy, „já už jsem velký kluk a nosím pepřový sprej. Nemusíš se o mě bát.“

Yoongi si zajel oběma rukama do vlasů a sevřel je tak prudce, jako by to byl černovláskův krk. Zavřel oči, jak se vší silou snažil ovládnout.

„Nerad ti to říkám, ale ty už mluvíš skoro jako moje matka,“ řekl mu Jimin.

„Možná je to proto, že tě má tvoje máma ráda. Napadlo tě to vůbec někdy?“ chtěl vědět. „Umíš si vůbec představit, co se mi honilo hlavou, když jsem jezdil po městě a hledal tě? Máš ponětí, jak mi bylo?“

Jimin udiveně zavrtěl hlavou. I když na něj tak křičel, i když se tak zlobil, nemohl si pomoct. Jeho slova ho zahřála. „Má to snad znamenat, že ty mě máš taky rád?“ zeptal se tichým, měkkým hlasem. Skoro se bál odpovědi.

„Jo, sakra, mám tě rád,“ připustil s těžkým povzdechem. „Něco takového už nikdy nedělej. Chceš jít po zkoušce na kafe… dobře, ale měj tolik slušnosti, abys nejdřív zavolal a řekl mi to.“

„Dobře,“ souhlasil Jimin a vyrazil ke svému pokoji. Ve dveřích zaváhal. „Yoongi?“

„No?“ vyštěkl blonďák.

„Promiň.“

Yoongi stiskl rty, ale neřekl už nic.